Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Blanka Císařovská (* 1927  †︎ 2022)

• narozena 10. května 1927 v Lenešicích

• otec byl za první světové války legionářem v Rusku

• v roce 1945 s celou rodinou vstoupila do KSČ

• vystudovala Vysokou školu politickou a sociální

• v letech 1953 až 1960 přednášela dějiny dělnického hnutí na AMU

• kvůli kritice stalinského režimu musela půl roku pracovat v závodním časopise firmy Tesla (1956)

• v letech 1960 až 1968 pracovala v Encyklopedickém ústavu Československé akademie věd, o místo přišla v souvislosti s odmítnutím invaze vojsky Varšavské smlouvy

• od přelomu 60. a 70. let žila střídavě v Praze a na chalupě v Olešně

• spolu s manželem Josefem Císařovským udržovala blízké kontakty s českými disidenty

• za normalizace získala invalidní důchod, přivydělávala si prodejem vlny a jako uklízečka

• po roce 1989 působila v Ústavu soudobých dějin ČSAV a v mezinárodní organizaci pro lidská práva

• spolupracovala na vydání knihy Charta 77 očima současníků: Po dvaceti letech

• zemřela 11. května 2022

Když na začátku května 1945 vítala sotva osmnáctiletá Blanka Charvátová (nar. 10. května 1927 v Lenešicích) v Lounech sovětské tanky, zřejmě netušila, že tento okamžik silně ovlivní celý její budoucí život. Blančinu tatínkovi Josefovi, bývalému legionáři, totiž osvobození oživilo staré vzpomínky na léta první světové války, jež strávil na dnešní Ukrajině; v ruských vojácích Josef Charvát spatřoval slovanské bratry, přátelil se s nimi a v prvotním nadšení přihlásil celou svou rodinu do komunistické strany. Blanka, její bratr i rodiče tak po válce podporovali komunisty spíše kvůli otcově citové vazbě na Rusko než z vlastního politického přesvědčení.

Puška namísto štětce

O politiku se Josef Charvát příliš nezajímal ani na východní frontě; daleko více jej tam upoutali lidé a příroda. S jistou nadsázkou by se dalo říci, že se do armády dostal omylem – od mládí rád maloval, hodně četl, opisoval si poezii, sám básně skládal a toužil se stát akademickým malířem; jeho sny však zmařila mobilizace. Na Ukrajině padl do ruského zajetí a při náboru do legií vstoupil do 5. pluku Tomáše G. Masaryka; po celou válku se však bojům vyhýbal, ve volných chvílích maloval akvarelové obrazy, vedl si deník a do něj si také kreslil skici.

Do Československa se Josef vrátil v roce 1920, chtěl založit rodinu, a aby ji mohl zabezpečit, vzdal se svých uměleckých plánů a založil firmu na výrobu divadelních dekorací a výmalbu pokojů.

Když zazněla hymna, museli jsme vstát

Se svou manželkou Anastázií, hvězdou ochotnické scény, se Josef Charvát brzy po svatbě přestěhoval do Loun. V secesním domě, posazeném na idylickém místě poblíž řeky Ohře, strávila jejich dcera Blanka celé dětství. Často chodila s tatínkem na procházky a každou neděli do kostela. Zatímco tatínek se účastnil schůzí legionářské obce, maminka se realizovala ve Vojanu, mezinárodní organizaci sdružující slovanské ženy, a malá Blanka se již ve čtyřech letech stala sokolkou.

Rodiče Blanku i jejího bratra vedli k vlastenectví a vždy jim kladli za vzor Tomáše Garrigua Masaryka. „Když jsme poslouchali rádio a zazněla hymna, museli jsme položit příbory a vstát. Hymnu jsme doma také zpívali, byla to pro nás posvátná píseň. Měli jsme velikánský dlouhý prapor, který jsme vyvěšovali na státní svátky, zejména na 28. října,“ líčí pamětnice. Kult Prezidenta Osvoboditele se projevoval i v tom, že Blančini rodiče skoupili prezidentovy spisy a knihy věnované jeho osobě, těmi si občas listovala i Blanka.

Informace o zahraničním dění Blanka získávala z rozhlasového vysílání. Na konci 30. let, kdy spolu s tetou poslouchala Hitlerovy projevy, poprvé pocítila strach z nacismu. Její obavy se potvrdily na podzim 1938, kdy do Loun dorazila vlna českých uprchlíků ze Sudet. Z okna svého domu, který sloužil jako útočiště mnoha příbuzným, Blanka pozorovala kolonu utečenců s vozíčky, ranci a dobytkem, která po několik dní zaplavovala město.

Z komunistky disidentkou

Během gymnaziálních studií si Blanka oblíbila zejména historii a filosofii, a tak se v roce 1946 zapsala na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. V prvním ročníku ji oslovily přednášky Jana Patočky, Václava Černého či Jana B. Kozáka; o prázdninách, které strávila na brigádě na východním Slovensku, však v jejím životě nastal zvrat: setkala se se svým budoucím manželem, bývalým partyzánem a přesvědčeným komunistou Josefem Císařovským. Pod jeho vlivem se Blanka přihlásila na Vysokou školu politickou a sociální, zanechala studia filosofie a historie a svou druhou školu dokončila v roce 1953.

Po promoci začala Blanka přednášet dějiny dělnického hnutí na AMU. Po odhaleních zločinů komunismu na 20. Sjezdu KSSS byla šokovaná. „Vždyť KSČ pro mě byla ideál. Své názory jsem otevřeně vyjadřovala na plenárních schůzích – veřejných diskusích. Vybočila jsem z řady, považovali mě za revizionistku. Proto jsem musela odejít do Tesly Strašnice, kde jsem pracovala v závodním časopise. Mluvila jsem s dělníky a psala příspěvky. Na AMU jsem se už nevrátila, tamní atmosféra mi vadila.“ 

Protože se na svém prvním působišti přestala cítit dobře, roku 1960 přestoupila do Encyklopedického ústavu Československé akademie věd; o osm let později se tam jako předsedkyně závodní organizace KSČ postavila proti sovětské okupaci a toto gesto ji stálo zaměstnání. Vyrovnat se s výpovědí bylo pro Blanku Císařovskou velice těžké po stránce materiální i psychologické. „Dolehlo to na mne, sesypala jsem se a byla jsem hospitalizována na psychiatrii,“ vzpomíná paní Císařovská. Ve stejné době byl Blance a jejímu manželovi přiznán invalidní důchod, tento omezený příjem však Císařovským nepostačoval, a tak si bývalá historička přivydělávala uklízením různých domácností a podniků.

Na přelomu 60. a 70. let si Blanka Císařovská zvolila za útočiště chalupu ve středočeském Olešně. Císařovští objekt zrekonstruovali, založili zde hospodářství a chovali ovce, králíky, husy či kachny. O zvířata střídavě pečovali jednotliví členové rodiny, Císařovští vyráběli vlastní klobásy, zpracovávali vlnu a tu prodávali v Praze.

Za normalizace se Blanka Císařovská přátelila s Rudolfem Battěkem, Danou Němcovou nebo manželi Rumlovými, docházela na bytové semináře, rozmnožovala samizdatovou literaturu, přepisovala disidentské dokumenty, angažovala se v Hnutí za občanskou společnost a v roce 1987 podepsala Chartu; její muž Josef měl zase kontakty na české výtvarníky (L. Kavan, M. Medek, O. Smutný); oba se pak znali s manželi Havlovými, Šilhánovými a Lisovými, s Kamilou Moučkovou, Jiřím Zahájským a Václavem Brabcem.

Přestože Císařovští udržovali těsné styky s disidenty, Státní bezpečnost si je brala na paškál jen výjimečně a u Josefa Císařovského se vždy setkala s ostrým odmítnutím.

Poděkoval mi Václav Havel

Sametová revoluce pro Blanku Císařovskou znamenala mimo jiné i opětovné uznání za akademickou činnost: na počátku 90. let získala titul kandidátky věd a nabídku zaměstnání v Československé akademii věd. Za své nové působiště si vybrala Ústav soudobých dějin, vedený Vilémem Prečanem. Zde prováděla hlavně redakční a ediční práci a spolupracovala na knize Charta 77 očima současníků: Po dvaceti letech, jejíž vydání se stalo veřejnou událostí. „Když v roce 1997 vyšla edice dokumentů Charty 77, chartisty a příznivce Charty jsme pozvali do Mánesa a tam jsme tři díly dějin představili. Přišel také Václav Havel a za mou práci mi veřejně poděkoval,“ popisuje Blanka Císařovská.

Po listopadu 1989 Blanka Císařovská působila v mezinárodní organizaci pro lidská práva; svou badatelskou dráhu zakončila výzkumem převodů židovského majetku do rukou Němců a kolaborantů za druhé světové války.

Během svého života učinila Blanka Císařovská s komunismem různé, ne vždy dobré zkušenosti. Co si o něm myslí dnes? Ačkoli k možnosti reformovat komunistické hnutí je skeptická, říká: „Slyšela jsem, že spousta lidí už zase čte Marxův Kapitál. Za nebezpečné to nepovažuji a komunismus jako myšlenku stále uznávám. Horší je to s praxí…“