Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Čipera (* 1923  †︎ 2011)

Otec i Baťa si nejvíc cenili morální charakter

  • narozen 7. srpna 1923

  • matka Božena Čiperová (roz. Klausová) byla sirotek, jejím poručníkem byl Tomáš Baťa

  • otec Dominik Čipera byl nejbližším spolupracovníkem Tomáše Bati, po jeho smrti se stal generálním ředitelem koncernu Baťa a.s.

  • otec Dominik Čipera byl starostou Zlína a ministrem pro veřejné práce v pomnichovské Beranově vládě

  • roku 1945 odešel studovat biochemii na Zemědělskou univerzitu do Prahy

  • v roce 1948 se pokusil emigrovat s rodiči do Kanady, útěk se nezdařil

  • v roce 1949 emigroval znovu, tentokrát úspěšně

  • od roku 1951 studoval biochemii a chemii na univerzitě v kanadském Guelfu

  • po dokončení studia pracoval jako výzkumný pracovník v Ottawě

  • po revoluci v roce 1989 se pravidelně vracel do rodné vlasti

  • zemřel 7. listopadu 2011 v Ottawě

Obdiv a úcta se prolínají vyprávěním Jana Čipery, mladšího syna Dominika Čipery. Vzpomíná na svého otce, který byl nejbližším spolupracovníkem Tomáše Bati, členem správní rady, ředitelem, starostou Zlína a ministrem Beranových a Eliášovy vlády.

Tatínek se zamiloval do schovanky Tomáše Bati

„Rodiče byli málomluvní, málo mluvili o minulosti.“ Víme ale, že v roce 1919 se jeho otec zamiloval do dívky, jejímž poručníkem byl Tomáš Baťa. Musel se vypravit do Zlína a požádat o ruku slečny Boženy. „Tomáš Baťa ho přijal při snídani ve své vile, a když se dozvěděl, že můj otec pracuje v bankovnictví, tak se začal vyptávat na různé problémy finanční a podobně, které výrobce může najít. A o tom mi otec jednou říkal, že byl velice překvapen a že se přitom cítil, jako by to byla nějaká velmi přísná rigorózní zkouška.“ Otec Jana Čipery dostal souhlas a navíc nabídku k práci v Baťově továrně. Mladí manželé se odstěhovali do Zlína a Baťa otci svěřil finanční záležitosti firmy.

Otec měl zájem, abychom se jazyky naučili co nejlépe

Jan Čipera se narodil 7. srpna 1923 a vyrůstal s bratrem, který byl o dva roky starší. Dětství strávil ve Zlíně jako další chlapci: „Hráli jsme si spolu, s dalšími kluky pak kopanou a tenis. S bratrem jsme si hodně důvěřovali, a když byl problém, tak jsme o tom diskutovali.“

Od narození se pamětník potýkal s vadou sluchu, která vznikla po náročném porodu. „Pamatuju si, že když jsem chodil do školy, musel jsem být v první lavici, abych viděl na učitele a on aby věděl, jestli mu rozumím.“ Jan Čipera, protože dobře neslyšel, měl vychovatelku, která ho učila mluvit a pomáhala mu s učením asi do čtvrté třídy. „Moji rodiče chtěli, abych byl normální, nesměl jsem mít výhody. Byl jsem jeden z kluků, život byl absolutně normální, žádné výhody a problémy.“ Rád sportoval, nejraději měl plavání, kopanou a tenis. Náruživě četl a zajímal se o historii. Otec chtěl, aby chlapci studovali jazyky, se svými učiteli jezdili na dovolené a intenzivně se učili. Později se ale pamětník rozhodl pro studium chemie. Jeho bratr zvolil strojírenství. „Otec nám do výběru oboru nemluvil, jen se zeptal, co chceme dělat.“

Jan Čipera popisuje svůj vztah s otcem jako velmi dobrý: „Jen byl dost málomluvný a taky jsme ho málo viděli. V poledne jsme se vždycky scházeli u oběda, ale velmi často se stalo, že můj otec se zdržel a přišel velice pozdě. Totéž při večeři.“ Maminka to otci prý nevyčítala, byla si vědoma důležitosti jeho práce. V té době bylo běžné, že bylo v domácnostech služebnictvo.

Rodina žila ve Zlíně nejprve ve firemních vilách, v roce 1939 se přestěhovala do vlastního domu, navrženého architektem Vladimírem Karfíkem ve stylu anglického venkovského sídla. Chlapci netrpěli nedostatkem, odměnu ale dostávali za dobré studium nebo dobrou práci. „Ve vile jsme měli s bratrem každý pokoj, v rohu byla ložnice, vepředu knihovna a stůl.“

Jan Čipera si vzpomíná, že otec hodně četl. Měl rád historickou literaturu, jeho otec (pamětníkův dědeček) vyučoval historii na gymnáziu a mezi jeho žáky patřil také Edvard Beneš. „Můj otec měl velmi rychlé myšlení. Pracoval velice rychle a přesně.“

Malý zisk – velký příjem

„Můj otec jednou říkal, že Baťa mu nedal přesný popis, co má dělat, ale pro Tomáše Baťu vyřizoval všecko. Stal se prokuristou firmy Baťa.“ Jeho pracovní nasazení, obchodní talent a znalosti mu pomohly k tomu, že společně s Tomášem Baťou vytvořili ve firmě Baťa decentralizovaný systém se samosprávnými prvky.

Jan Čipera už jako chlapec zaznamenal, že se změnily pracovní podmínky ve firmě. Zaměstnanci dostali lepší stroje, měli více světla. S další změnou začali ve firmě už před rokem 1920 – zavedli týdenní účetnictví. „Na konci týdne musela být kompletní rozvaha a kompletní list zisků a ztrát. To bylo hodně práce, ale Tomáš Baťa na tom trval, že to musí být udělané, aby se mohly při sobotní konferenci vedoucích projít výsledky minulého týdne a plány na příští týden.“ Samospráva dílen se projevovala tak, že každá z nich zodpovídala za svůj díl práce a předprodávala další dílně své výrobky: „Kůže se prodala do přípravny, kde se vysekávaly kusy. Vysekané dílce se pak prodávaly dílnám, kde se boty vyráběly. Všechno se spočítalo, za kolik to prodávat do prodejen a pak za kolik to prodávat z prodejen zákazníkům.“

Někdy v roce 1922 snížil Baťa cenu všech výrobků o padesát procent. „Tehdy si Tomáš Baťa svolal všechny zaměstnance a řekl jim, že sníží o polovinu cenu veškeré obuvi, ale že je nucen jim snížit mzdy o čtyřicet procent, aby mohl vyrábět takto levnou obuv. Zároveň jim slíbil, že jim bude prodávat veškeré životní potřeby o padesát procent levněji a že až nové závody vyrostou, budou mít podíl na zisku a budou vydělávat více než dříve. Tím začal velký rozvoj firmy založený na myšlence ‚malý zisk – velký příjem‘.“ Všechny boty ze skladu byly okamžitě vyprodány. Od té doby se boty prodávaly do dvou týdnů.

Tomáš Baťa zemřel náhle v roce 1932: „To bylo převratné, protože firma byla zapsána jako akciová společnost. Byly s tím ale problémy. Otec se zasadil o to, aby se zjistilo, co je v poslední vůli, a byl přítomen na schůzce.“ Dle Baťovy závěti byl stoprocentním majitelem firmy Jan Antonín Baťa. Dominik Čipera nadále vykonával funkci jednoho z hlavních ředitelů.

O odboji se doma nemluvilo

Pamětníkův otec se vždycky zajímal o komunální politiku a v roce 1932 byl zvolen starostou. Nastoupil ale do neklidné doby. „Rok 1938 byl velká katastrofa. Celý národ byl připraven bojovat proti nacistům, a pak, po okleštění České republiky, jsme byli prakticky pod vlivem nacistů.“ Firma okamžitě pomohla zaměstnancům židovského původu za hranice. Prezident Beneš abdikoval, byl zvolen nový a začala vláda odborníků. „Přišla vláda Berana, kde pracoval můj otec jako ministr veřejných prací. On se tomu dost bránil, ale bral to jako povinnost za dané situace, a proto si aspoň vymínil, že jako nepolitik nebude muset hlasovat o politických záležitostech. A to mu bylo povoleno.“

Válka pokračovala. „Můj otec odešel z vlády po Eliášově zatčení, zůstal ve Zlíně a navázal spojení s partyzány, jak českými, tak ruskými, a taky finančně pomáhal slovenskému povstání.“ O odboji se nemluvilo, ale chlapci věděli, že byla na zahradě v plotě vyřezaná díra. Při bombardování v roce 1944 zasáhla jedna z bomb skladiště firmy a vyhořely dvě důležité budovy. Dominik Čipera byl zbaven starostenství, ke kterému se vrátil až po přechodu fronty v roce 1945.

Obviněni z kolaborace byli všichni důležití lidé

Rodiče o politice vůbec nemluvili, ale Jan Čipera vnímal napětí a změny ve společnosti i ve firmě. „Ve třicátých letech, když jsem chodil do školy, uvědomil jsem si, že hodně učitelů byli komunisté. Jak se vyjadřovali, jak mluvili, to nevadilo. Firma chtěla ty, co chtěli vykonávat práci dobře. Kdo je jakého vyznání nebo politického smýšlení, bylo jedno. Tady byli komunisti a pracovali u firmy úspěšně. V roce 1945 se ukázali někteří z nich jako špatní a začali jednat velice špatně. To mě překvapilo.“

Hned po přechodu fronty zatkli otce zlínští komunisté a chtěli mu dokázat, že spolupracoval s Němci. „Tehdy byli z kolaborace obviněni všichni důležití lidé, tehdy byla atmosféra, že když během okupace stál někdo na důležitém místě, musel s nacisty spolupracovat. Ačkoliv pravý opak je pravdou, zůstávali na svých místech, aby zabránili nacistům dostat to místo.“ Celou situaci sledoval Jan Čipera zpovzdálí, protože v roce 1945 odešli i s bratrem studovat do Prahy. Tam se také otec připravoval na národní soud, který proběhl v roce 1947. „Otci nic nedokázali. Národní soud ho osvobodil z jakéhokoliv nařčení. Neuráželo nás to, byli jsme si vědomi toho, že to bylo dáno dobou.“ Navíc bylo prokázáno, že Dominik Čipera pomáhal odboji z rodinných financí. Čiperovi věřili, že bude lépe a že stát bude zase demokratický. Jednání komunistů však začalo být příkré a ostré.

Po komunistickém puči byla otázka, co dál

V březnu 1948 si Dominik Čipera zavolal rodinu a ptal se, co dál. „Můj otec nám řekl, že už je starší, že jeho život už je prakticky za ním, že je to hlavně na nás s bratrem, kteří máme svoje životy před sebou. Řekli jsme, že chceme ven.“ Bratři brali ohled na svého otce, který by po převzetí moci komunistů byl s největší pravděpodobností perzekvován. Chtěli žít ve svobodném světě.

Bylo rozhodnuto, že rodina odejde ve dvou skupinách. Otec a starší bratr šli přes Bratislavu, přechod se podařil, dostali se v pořádku do americké zóny v Německu a odtud odletěli do Istanbulu, kde měl Baťa továrnu. Pamětník s maminkou měli přejít u Aše po Benešově stezce: „To si pamatuju, jak jsme šli po takové dlouhé cestě, napravo byl les, nalevo vysoká travina. Šli jsme já, maminka a takový dlouhán, který nesl dva batohy. Zpoza keře vyskočili dva lidi s flintami, ten průvodce se skrčil, odhodil batohy a skočil do vysoké trávy. My byli zatčeni.“ Ve vězení chtěli vědět podrobnosti, ale Jan Čipera nebyl informován, a nic tedy nemohl prozradit. Při zvolení Klementa Gottwalda prezidentem republiky byla vyhlášena generální amnestie a pamětník i s maminkou odcestovali do Prahy. Tam se dozvěděli o úspěšném přechodu otce a bratra a hned začali plánovat svůj druhý přechod. Rok zůstali v Praze a v září 1949 se jim podařilo překročit hranice a dostat se do Mnichova. „Když jsme odcházeli, všechno jsme tady nechali. V Mnichově jsme byli u přátel. Pak jsme žili z toho, co jsme si vydělali.“

V témže roce byl Dominik Čipera spolu s dalšími bývalými řediteli koncernu Baťa postaven před nový, zmanipulovaný soud a odsouzen k trestu odnětí svobody a ztrátě veškerého majetku. Výkon trestu nenastoupil, protože byl už mimo území Československa. Okolnosti soudu zjišťoval pamětník až po revoluci v roce 1990. Tam se dozvídal podrobnosti a podařilo se mu získat majetek zpátky.

Nový začátek v Kanadě

Rodině se podařilo dostat se do Kanady, kde našla práci ve firmě Tomáše Bati mladšího. „Otec tam měl svůj stůl a pomáhal se vším možným. Můj bratr pracoval ve strojním oddělení, já jsem pracoval v gumárně. Pracovali jsme tam asi rok.“ První Vánoce rodina prožila v Torontu u Marie Baťové.

V Československu byla rodina bohatá, ale za oceánem začínala od začátku. „Musím říct, že nejdůležitější bylo něco dělat. Rozdíl nebyl tak velký. Důležité bylo mít možnost pracovat. Nebrali jsme to jako drama, měli jsme práci a plat. Frustraci jsem nepozoroval.“

Jan Čipera rok pracoval v Baťových závodech a poté pokračoval ve studiu biochemie a chemie na univerzitě v Guelfu. Po dokončení studia a získání titulu Ph.D. byl zaměstnán ve výzkumném ústavu v Ottawě jako vědecký pracovník v oboru biochemie. V Kanadě se pamětník seznámil s budoucí ženou. Byla v zemi na návštěvě, pocházela z Československa. Mladí lidé zůstali v kontaktu a v roce 1964 uzavřeli manželství. Vychovali spolu dvě dcery.

Pamětníkovi rodiče si mezitím koupili nemovitost na jih od Batawy. „V tom domku můj otec v roce 1963 zemřel, na pohřeb přišli všichni Zlíňáci, kteří pomáhali a byli v Kanadě.“ Maminka zemřela v roce 1978.

Viděl jsem znovu Zlín

Pamětník ovdověl v lednu 1989 a zůstal sám s dcerami. Po sametové revoluci v listopadu téhož roku se vypravil do Československa. „Když jsem jel do Zlína, blízko Uherského Hradiště byla veliká reklamní tabule s nápisem: ‚Blížíte se k největšímu skladu obuvi ve střední Evropě.‘ Jaký to rozdíl v postoji k výrobě. U Bati sklad prakticky neexistoval. Když se nějaká obuv neprodala do dvou až tří týdnů, tak to vedoucí považovali za špatné plánování,“ dodává s úsměvem.

Ve Zlíně se Jan Čipera seznámil s příbuznými. Do Československa pravidelně dojížděl a podařilo se mu získat zpět rodinný majetek. Zemřel v únoru 2011 v Ottawě.

„Rád jsem četl dějiny, imponoval mi morální charakter těch, kteří budovali první republiku. Masaryk, Rašín, Švehla, upracovali by se k smrti pro národ, to byli morální velikáni. Otec byl z první generace, pro kterou práce znamenala něco udělat pro lid. V tomto smyslu to byl jiný svět. Na otci i Baťovi bylo vidět, že si nejvíc cení morálního charakteru. Pro ně práce nebyla jen pro sebe, ale i pro druhé. Nakonec se vždy ukáže, že ti, kteří pracovali pro druhé, z toho vyšli líp.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Helena Hájková)