Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Čihák (* 1940  †︎ 2021)

• narozen 5. června 1940

• stal se svědkem krvavých událostí během Pražského povstání

• s matkou se po osvobození přestěhovali do nově osídlovaného pohraničí

• vyučil se nástrojařem, často měnil zaměstnání

• kvůli nekonformní povaze se často dostával do konfliktu s autoritami

• stal se výtvarníkem

• po sametové revoluci si v Poličce otevřel galerii Vysočina

• od devadesátých let žil v Horním Újezdě

• zemřel 2. března 2021

Jan Čihák se narodil 5. června 1940, ve dnech, kdy armádní jednotky nacistického Německa zaútočily na Francii. Právě nelítostná válka poznamenala velkou část jeho raného dětství – matka ho před ní schovala do srubové chaty v Davli. Ze samého závěru války si Jan Čihák vzpomíná na nepříjemný zážitek způsobený opilým kozákem z Ruské osvobozenecké armády, označované za vlasovce. Obtěžoval tetu, velmi pohlednou ženu, o niž se ucházel i básník František Hrubín. Když teta kozáka odmítla, začal střílet do oken domu, kde se s pětiletým Honzíkem skryla. Řádění vlasovce ukončil důstojník, který vojáka na místě zastřelil.

Během Pražského květnového povstání se pamětník ocitl v Praze u jiné tety, Marie. Pamatuje si na mrtvá těla lidí a zvláště na brutální usmrcení příslušníka Hitlerjugend, který střelbou z okna zabil několik českých lidí. Po dopadení jej přivázali k sloupu na ulici, polili benzinem a zaživa upálili.

Dětství v pohraničí

Jan Čihák se narodil jako nemanželské dítě Miladě Čihákové, která přišla pracovat do Prahy a měla známost s majetnějším statkářem. Po válce se pak provdala. Vzala si majitele pekárny Kubce, který se kvůli ní rozvedl, a odešli spolu do uvolněného pohraničí. Nejprve žili v Loučkách, kde si pan Kubec znovu otevřel pekárnu. Jan Čihák vzpomíná na divoké poválečné prostředí ve vísce kousek od hranic s Německem.

Někteří bývalí němečtí obyvatelé se tam přes hranice tajně vraceli pro své věci, a dokonce se i střílelo. Dobré vztahy neměli čeští přistěhovalci ani s Němci, kteří směli zůstat. Jan Čihák vzpomíná na dva zážitky, při kterých šlo někdy doslova o život. Nějaký německý chlapec, se kterým se potkal u rybníka, jej vylákal ke břehu, pod kterým bylo ve vodě naházených několik dětských kočárků. Po jeho výzvě se pamětník nahnul níž, chlapec jej shodil do vody a Jan Čihák uvízl pod břehem mezi kočárky a kořeny stromů, po kterých se nakonec dokázal dostat ven. Zcela vysíleného jej později našli lidé z vesnice. Jiný německý chlapec mu zase jednou sebral čepici a před projíždějící americkou kolonou ji hodil pod automobil. Pamětník vběhl do cesty a vůz jej nezranil jen díky tomu, že se dokázal schoulit pod jeho vysoké nápravy.

Rodina se později přestěhovala do Jiříkova u Rumburku, kde pamětník chodil do školy a také do Skautu. Honosil se přezdívkou „Hynek“, měl rád vedoucího nazývaného „Suchebator“ a vzpomíná zejména na rivalitu vůči pionýrům, které hanlivě označovali za „pinďoury“. Oddíl měl klubovnu v hotelu Beseda na jiříkovském náměstí. Ve skautském kroji se zúčastnil poválečného svobodného prvomájového průvodu ještě předtím, než komunisté skautskou organizaci zakázali.

Za práci v dolech motorku

V roce 1950 se rodiče přestěhovali do Hlinska na Vysočinu a Jan Čihák začal navštěvovat novou školu. Učil se vcelku dobře, přestože to, podle jeho slov, s pílí i docházkou vypadalo všelijak. Ve škole měl rád hlavně chemii a po dokončení základní školy se původně chtěl hlásit na chemické učiliště v Rybitví, v Pardubicích, nakonec se však začal učit nástrojařem, prý kvůli kamarádovi, který v přijímacích zkouškách na chemii neuspěl.

Po vyučení pracoval nejprve ve sklárnách v Kořenově u Harrachova, ale díky matce odtud mohl brzy odejít a pracovat v textilce Plyšan v Hlinsku. Později se nechal zlákat náborovou akcí slibující po odpracování několika let v hornictví motorku „kejvačku“ a nastoupil do hlubinného dolu v Ohníči. V těžkém prostředí začal malovat, ale ani tak tam dlouho nevydržel. Opět díky matce se mohl vrátit do Plyšanu.

Pochodoval před prezidentem Novotným na Letné

Jan Čihák vždy tíhl ke sportu. Boxoval, vzpíral, a v Hlinsku dokonce i cvičil seskok s padákem. Z důvodů, které dnes nedokáže vysvětlit, se rozhodl zkusit kariéru vojáka z povolání. Nastoupil na letecké učiliště v Košicích, ale vojenské prostředí nekonvenovalo s jeho složitou povahou. Vydržel zde devět měsíců, naplněných pozoruhodným počtem průšvihů, které mu však nadřízení promíjeli kvůli příbuzenství s generálmajorem Vladimírem Čihákem, jeho strýcem. Vytýkali mu nevhodné chování a ústroj, několikrát nedbale střežil svěřený prostor, nebo dokonce ztratil zbraň.

Součástí výcviku byla i příprava na velkou přehlídku k výročí Vítězného února v roce 1958. Pochodovali na Letné před tribunou s prezidentem Antonínem Novotným a dalšími komunistickými státníky. Shodou okolností se přímo pamětníkova řada ocitla na snímku v Rudém právu se vzorově vytrčenýma nohama v pochodovém kroku a všech třicet vojáků dostalo za odměnu „opušťák“.

Jan Čihák během něj onemocněl a na dva týdny ho hospitalizovali v nemocnici. Aniž to tušil, byla mezitím ve vlaku u hranic v Čierné nad Tisou nalezena jeho ztracená vojenská knížka, a protože z nemocnice neposlal žádné zprávy svému útvaru, vyšetřovali jej jako možného uprchlíka do Sovětského svazu. Zbytek své vojenské kariéry strávil na rekonvalescenci a po propuštění odešel z učiliště. Následně vystřídal zaměstnání v několika podnicích, oženil se a vojně se vyhnul tak, že si u známého lékaře opatřil modrou knížku. 

Já myslel, že nás přepadli Němci

O probíhající okupaci země vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se Jan Čihák dozvěděl v časných ranních hodinách. „Nejdřív jsem si myslel, že nás přepadli Němci. Jak jsem zjistil, že to jsou bratři, tak jsem se hned zapojil do akce,“ popsal pamětník své jednání v prvních dramatických okamžicích. Podle vyprávění toho skutečně stihl mnoho. Se svou motorkou naváděl delegáty vysočanského sjezdu v krajině okolo Seče, aby se vyhnuli vojenským kolonám, a rozvážel výtisky Rudého práva. Nosil přitom ilegálně drženou pistoli. V Elektro Praze usiloval o vydání zbraní Lidových milicí dobrovolníkům, se kterými chtěl zatarasit pokácenými stromy cestu a přepadnout projíždějící kolony okupantů.

V Hlinsku prý s kamarádem přitloukli hřebíky sovětskou vlajku k asfaltu a zadrželi je polští vojáci, kteří je odvezli za město, k Havlíčkovu Brodu. Později plánoval vystoupit i během Palachova pohřbu – s kamarádem chtěli jít pěšky s vlajkou a zorganizovat co nejpočetnější průvod. I když to nedopadlo, pohřbu se prý zúčastnil.

Od soudu se zbrojovkou k výtvarnému umění

V roce 1982 začal pracovat v pobočce zbrojařského podniku Adast v Poličce. Podmínky prý byly otřesné, před plánovanou výpovědí napsal stížnost na bezpečnost práce, která způsobila dva roky dlouhý soudní proces. Doprovázely ho ostré konflikty se členy vedení podniku. Pamětník dokonce tvrdí, že plánovali jeho vraždu. Měla ho přejet nákladní Avia. Po dlouhých tahanicích z Adastu odešel a nějaký čas pracoval v poličském masokombinátu.

V té době se Jan Čihák potýkal se zdravotními problémy a známý lékař ho uznal za částečného invalidu. Zároveň se vrátil ke svému koníčku –malování. Vztah k výtvarnému umění měl pamětník už od mládí. Docházel na soukromé hodiny k Jaroslavu Šmidrovi a později k Robertu Bucháčkovi. V osmdesátých letech mohl jako částečný invalidní důchodce věnovat vlastní tvorbě více času – od komerční tvorby drobných kreseb po vlastní autorské výstavy.

Po sametové revoluci provozoval v Poličce vlastní galerii a její otevření v květnu 1990 za účasti Radovana Lukavského a profesora Kmoška dostalo velký prostor v médiích. Mezi pamětníkovy známé patřil i Karel Kryl, se kterým se seznámil náhodně v tiskárně. Karel Kryl u něj potom tři dny bydlel i se svým řidičem, pravděpodobně před vystoupením na Koncertě pro všechny slušné lidi v prosinci roku 1989. Janu Čihákovi se svěřil, že se na koncertě chystá říci něco, co se prý většině vystupujících nebude líbit. Nakonec však pouze zazpíval a pamětník se domnívá, že mu organizátoři zabránili, aby promluvil.

Dobu devadesátých let prožil Jan Čihák divoce, za dramatických okolností se rozvedl s dosavadní manželkou, prošel protialkoholní léčebnou a pokusem o sebevraždu. Po rozvodu a požáru zapůjčené maringotky přišel o veškerý majetek. Díky synově pomoci se však dokázal z problémů dostat a opravil si domek v Dolním Újezdě u Poličky, kde žil i v roce 2020.