Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Maria Sergijivna Cigankova, roz. Zbirun (* 1924)

Oh my God, what violence there was here

  • born 14 August 1924 in Pisnikiv near Mlyniv, Rivne Oblast, which was Polish territory at the time

  • 1943, her whole family was killed

  • from 1944, cooperated with partisans from the Ukrainian Insurgent Army

  • cooked food for the partisans and passed on messages

  • after the war, moved to Dubno

  • worked at a kolkhoz

  • as of 2017, lives in Dubno in West Ukraine

Polsko a Ukrajinci

Maria Sergijivna Cigankova se narodila 14. srpna 1924 v obci Pisnikiv u Mlynova v Rivnenské oblasti na území dnešní západní Ukrajiny. Tehdy sice západní část Ukrajiny patřila Polsku a Poláci také tvořili v Rivnenské oblasti společenskou elitu, ale pamětnice nevzpomíná na polsko-ukrajinské vztahy nikterak zle, ačkoliv se podle ní projevoval polský nacionalismus: „Naše maminka uměla vyšívat. Chodila jsem do třetího nebo čtvrtého ročníku, když mně vyšila blůzu a sukni. Já jsem přišla do školy a polští učitelé mi řekli, abych více do školy nechodila. V takovém [oblečení] je prý možné jít do cerkve. Šla jsem ještě s jednou dívkou, která měla podobnou vyšívanku.“[1]

V obci Pisnikiv však byly i polské děti, se kterými ukrajinské děti společně docházely do místní školy. Mezi dětmi nebylo tolik nesvárů jako mezi dospělými, společně se družily a ani jim příliš nevadilo, že se ve škole učily prakticky jen polskému jazyku.

Vyvraždění rodiny

Pamětnice vystudovala pět tříd obecné školy a naučila se vyšívat, ale jejímu dalšímu rozvoji zamezila válka: „Bylo nás šest dětí a šesté dítě byl chlapec. Můj otec sloužil na moři v carské armádě, na štábu byl písařem, a jakmile odsloužil pět let a přijel domů, byl zvolen starostou vesnice. Sedm let byl starostou vesnice. Potom si rodiče koupili les v Ignatovce, vykorčovali ho a žili tam až do roku 1943. A v roce 1943 zabili celou rodinu.“

Maria Sergijivna Cigankova dodnes neví, kdo rodinu vyvraždil. Domnívá se však, že se jednalo o partyzány, kteří rodinu sezvali do domu a následně ji zabili: „Zastřelili je a nikdo se na nic neptal. Nikdo nic neříkal. Zabili je. Za měsíc zabili ještě sestru Olgu a jejího chlapce, který měl tři roky.“

Válečné události dokonce zhatily i svatbu Marie Sergijivny Cigankové: „Jaká to byla svatba? Popřáli jsme si, přijeli jsme domů, sedli jsme si za stůl a najednou začalo střílení. Všichni se rozutekli a já jsem sama seděla za stolem. Manžel také utekl. Zůstala jsem sama. Střílení přestalo, nevíme, kde [to bylo], a lidé začali chodit zpět. To byla svatba.“

„Svjazkova“ s povstalci – partyzány Ukrajinské povstalecké armády

Maria Sergijivna Cigankova se v roce 1944 stala spolupracovnicí Ukrajinské povstalecké armády (UPA). Tato armáda – nazývaná v České republice jako banderovci – vznikla na západní Ukrajině v roce 1943 a navázala na činnost Organizace ukrajinských nacionalistů. Hlavním představitelem Ukrajinské povstalecké armády byl Stepan Bandera, který však byl vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg, a proto byl na Ukrajině velitelem Roman Šukevič (známý i jako Taras Čupřinka). V roce 1943 již bylo představitelům Ukrajinské povstalecké armády jasné, že nemohou počítat s podporou nacistického Německa za účelem vytvoření samostatného ukrajinského státu a zároveň nemohou počítat se vznikem nezávislé Ukrajiny za podpory Sovětského svazu, a tak začali podnikat vlastní akce. Za nejhorší počin Ukrajinské povstalecké armády je považováno vraždění polského obyvatelstva v roce 1943, ale jejím primárním cílem bylo vytvořit samostatnou Ukrajinu a vymanit ji z nadvlády Sovětského svazu i nacistického Německa.

Ukrajinská povstalecká armáda se dělila na čtyři skupiny: UPA sever (Volyň, Polesí), UPA západ (Haličina, Bukovina, Zakarpatí, Cherson), UPA jih (Kamenec-Podolsk, Žitomir, Vinnicja a jižní část Kyjeva) a UPA východ (severní část Žitomirské a Kyjevské oblasti, Černigivská oblast). U partyzánů však nebyli pouze Ukrajinci, ale také Gruzínci, Rusové a další jedinci, kteří odmítali sovětský a nacistický režim.

Maria Sergijivna Cigankova žila s manželem vedle domu svých rodičů, pečovala o malé dítě a v té době přišla nabídka spolupracovat s partyzány: „Přišli a: ‚Spolupracuj!‘ Pokud řeknu, že nebudu anebo nechci, protože mám dítě, tak mě zabijí. [Povstalci] Jak myslíte? Takové věci se dělaly. Já musela říct, že budu. Několikrát jsem někomu zanesla zprávu, ale více jsem nic nenosila, protože jsem měla malinké dítě.“ Pamětnice nosila uzavřené dopisy, aniž znala jejich obsah, a pokládala je na určené místo.

Partyzáni Ukrajinské povstalecké armády ovšem přicházeli i do domu Marie Sergijivny Cigankové a požadovali jídlo: „Musela jsem někdy [vařit i v noci], když chlapci povstalci tloukli na okno: ‚Marie, uvařte nám do šesté hodiny, co můžete.‘ Tehdy nebyl plyn, ale světlo bylo. Bylo potřebné zatemnit okno, ale nebylo, kde zapálit [světlo]. Ale navařila jsem a několikrát jsem jim připravila jídlo. V šest hodin přijeli a vzali si jídlo. Musela jsem.“ Rodina měla krávu, a tak Maria Sergijivna Cigankova připravovala partyzánům mléko i maso.

Pamětnici také nehrozilo nucené nasazení, zejména díky malému dítěti. Přesto nucené nasazení rodinu zasáhlo, nacisté totiž chtěli odvézt bratra do Německa, ale tentokrát Ukrajinská povstalecká armáda pomohla. Slíbila, že na nucené nasazení nikdo neodjede, a tak zabili německý doprovod a mladé Ukrajince vrátili domů. Bratr byl však v roce 1943 stejně zavražděn.   

Na otázku ohledně strachu z partyzánů Maria Sergijivna Cigankova odpovídá, že si lidé povstalců velice vážili, ale její situace byla odlišná. Musela jim pomáhat navzdory tomu, že již své nejbližší neměla, a navíc se starala o malé dítě.

Situace však byla ještě komplikovanější, než se na první pohled zdá. Obyvatelé západní Ukrajiny se totiž nepotýkali pouze s Ukrajinskou povstaleckou armádou, s vojáky wehrmachtu a s nacistickou správou, ale v oblasti operovaly i další ozbrojené oddíly, kromě polské Armiji Krajowe a maďarských vojáků byl největší problém se sovětskými partyzány. Jak je dnes historiky dokázáno, Sovětský svaz s pomocí sovětských partyzánů prováděl na západní Ukrajině propagandu za účelem zdiskreditovat Ukrajinskou povstaleckou armádu. Sovětští partyzáni tak například chodili převlečení za ukrajinské povstalce, a pokud byli obyvatelé ochotni spolupracovat, byli ihned zatčeni. 

Po roce 1944

Na počátku roku 1944 „osvobodila“ západní Ukrajinu Rudá armáda a mobilizovala ukrajinské muže do svých řad. Také manžel Marie Sergijivny Cigankové musel narukovat.

„Jakmile muže vzali do armády, tak jsem mu druhý den nesla do kasáren jídlo. A v Dubně jsem už zůstala a domů jsem nešla. Tam zůstalo všechno, [jak bylo]. Zůstala jsem tak v Dubně u svých známých, protože mi říkali, abych se nevracela. Byla jsem tam tři týdny a brali na Donbas. I mě chtěli vzít. Bylo třeba přijít na komisi, [a tak jsem místo toho utekla z města zpět na vesnici] a v mém domě [v Pisnikiv] už byli nějací lidé. Přišla jsem a řekla, že chci svůj dům: ‚To je můj rodný dům a já tady budu žít.‘ ‚Oj, Maruško, přijď ve středu. Něco vymyslíme.‘ Přišla jsem ve středu, ale oni ještě nic jiného neměli. Říká mně: ‚Mám syna. Žij s námi. A budeš s tím synem.‘ Říkám: ‚Ne, takhle to nebude. Chci být sama ve svém domově.‘ ‚Přijď v pátek.‘ U té ženy byly čtyři malé děti a po domě skákaly blechy jak koně. Přišla jsem v pátek, tam byla kuchyně a dlouhá lavice, stůl a opět dlouhá lávka, sedí tam pět ozbrojených partyzánů a ona říká: ‚Ona mě chce vyhodit z domu.‘ Oni říkají: ‚Pojď do místnosti.‘ A v té místnosti zabili rodiče. Říkám si: ‚Tak to je všechno. Už jsem mrtvá.‘ Ale jdu. Dva si sedli za stůl a dva kolem mě s pistolemi. Ještě jeden někde byl: ‚Řekněte, proč chcete dům?‘ Já říkám: ‚Jsem dcera majitele, který tu už není.‘ ‚A proč chcete sem?‘ ‚To je můj rodný dům. Já tady vyrostla a tady budu žít.‘ Partyzáni upustili pistole, volají na ženu a říkají jí: ‚Dáme ti dvacet čtyři hodin, aby sis vybrala dům.‘ [A na mě:] ‚A tobě dáme dvacet čtyři hodin, aby ses ubytovala.‘“

Partyzáni ještě doplnili, že rodiče Marii Sergijivně Cigankové již nikdo nevrátí, ale aby se do svého domu alespoň nastěhovala. Partyzánům však nadále musela vařit a také jim dávala jídlo do kůlny, kam si pro něj chodili.

Maria Sergijivna Cigankova však znovu odešla do Dubna, protože zde bylo po válce hodně volných bytů. Manžel musel jít po válce na vojenské velitelství v Dubně, a tak se rodina – i s malým dítětem – sešla v Dubně.

Dcera však těžce nesla okolnosti spjaté s válkou: „Nechtěla jsem jí nic říct, protože byla dítě. Nejednou plakala, říkala, že všichni mají babičku, dědečka, tetu, a ona nemá. Jak rostla, tak poznala, co se stalo. Říkám jí ale, aby nic neříkala. Jak znám Sověty, tak by nás odvezli na Sibiř.“

Po válce

Po válce nebyla Maria Sergijivna Cigankova zatčena sovětskými orgány, jelikož se k Ukrajinské povstalecké armádě sama nehlásila a nikdo ji „neudal“. Jak však dodává předseda organizace dubenských veteránů, po válce byli všichni tiše a veteráni se kvůli sovětskému režimu začali k Ukrajinské povstalecké armádě hlásit až po rozpadu Sovětského svazu.  

Maria Sergijivna Cigankova pracovala po válce – jako spousta obyvatel v Sovětském svazu – v kolchoze. V současnosti žije ve svém domě v Dubně. Postavila kapličku na místě zavraždění svého bratra a často se účastnila pietních aktů za zemřelé i za veterány Ukrajinské povstalecké armády.

Zdiskreditovat Ukrajinskou povstaleckou armádu

Během rozhovoru několikrát zaznělo, že se Sovětský svaz snažil zdiskreditovat Ukrajinskou povstaleckou armádu, aby obyvatelé považovali ukrajinské povstalce za nežádoucí. I v současnosti se v České republice spíše hovoří o masovém vraždění polského obyvatelstva, přičemž někteří členové polské vlády dokonce mluví o genocidě, aniž kdokoliv zmínil podíl Sovětů na vytváření negativního obrazu o Ukrajinské povstalecké armádě. Zejména předseda veteránů v Dubně má o jejich roli jasno a je nutné dodat, že mu historické prameny dávají za pravdu.

Hovoří předseda veteránů v Dubně: „Na Ukrajinskou povstaleckou armádu na západní Ukrajině bylo posláno tři tisíce agentů KGB, kteří speciálně provokovali, chodili a zabíjeli lidi a svalovali to na povstalce. Aby lidé povstalce nepodporovali.“

[1] Tradiční ukrajinské oblečení.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Luděk Jirka)