Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Chytilová (* 1911  †︎ 2014)

Sokolka tělem i duší

  • narozena v roce 1911 v Přerově
  • Sokol Přerov
  • Sokolská župa Středomoravská – Kratochvílova
  • X. všesokolský slet
  • XI. všesokolský slet
  • bombardování Přerova
  • KAZETA Přerov
  • v současnosti Přerov

Ludmila Chytilová, rodným příjmením Barašíková, se narodila ještě v době rakousko-uherské monarchie, v roce 1911 v Přerově. Prošla tak celým obdobím novodobých dějin našeho státu. Zažila nejen vznik Československa, první republiku a nacistickou okupaci, ale také více než čtyřicet let komunistické diktatury. Jako členka a později jedna z vedoucích Tělocvičné jednoty Sokol Přerov se v Praze zúčastnila několika všesokolských sletů. Nejvíc jí ale utkvěl v paměti X. a XI. všesokolský slet. Oba se konaly v pohnutých letech 1938 a 1948, kdy Československu hrozilo ovládnutí politickými diktaturami. Stala se tak svědkem rozpuštění sokola jak za nacismu tak za komunismu. Když se pak v roce 1948 odmítla podřídit a vstoupit do komunistické strany, dostala výpověď ze zaměstnání.

Od dětství v sokole

Ludmile Chytilové je sto dva let, přesto si ze svého života vybavuje některé věci do nejmenších podrobností. Dětství prožila na ulici Trávník v Přerově, kde bydlela spolu s rodiči a bratrem. Již jako žačka vstoupila do přerovského sokola a této organizaci pak zůstala věrná celý život. Při svém vyprávění o začátcích v sokole často vzpomíná na jejich tehdejší náčelnici Annu Řezníčkovou, která dohlížela na výběr cvičitelských talentů pro všesokolské slety. „Byla to výborná vedoucí. Tenkrát to byl takový dril. Zkrátka a dobře jsme se vždycky snažili vyhrát.“

S Tělocvičnou jednotou Sokol Přerov se pak Ludmila zúčastnila několika všesokolských sletů. Jako žačka dokonce už VIII. všesokolského sletu v roce 1926, který se poprvé konal na Strahově s tribunami pro sto třicet tisíc diváků. O šest let později již vedla výpravu přerovských dorostenek na IX. všesokolský slet. „Snažila jsem se to těm mojím děvčatům nějak ulehčit, protože ani jedna z těch holek předtím nikdy nebyla v Praze. O Praze jenom slyšely ve škole, ale nikdy tam nebyly. Čili byly úplně u vytržení, když tam přijely a viděly tramvaje a všechno kolem. To nebyla žádná legrace, ale obrovská odpovědnost. Přece jenom jsem ty dívky tak neznala a nevěděla jsem, jak budou reagovat,“ vzpomíná Ludmila Chytilová na nelehký úkol vést dorostenky Přerova, které spolu s desítkami tisíc dorostenek a dorostenců z celého světa vystoupily před sto osmdesáti tisíci diváků na Strahově.

V napjaté atmosféře roku 1938, kdy X. všesokolský slet probíhal jen dva měsíce před mnichovskou dohodou, pak Ludmila Chytilová vedla ženskou část přerovských sokolek. Vzpomíná, že tenkrát všichni vnímali hrozící nebezpečí, které nakonec skončilo několikaletou okupací Československa. „Ve 38. byla atmosféra hrozně napjatá. Byl to slet, na který se nezapomíná. Muži, když tam nastoupili a cvičili tu jejich skladbu, tak to člověku tekly slzy. Nebo když jsme tam byli a nastoupilo v reji třicet tisíc žen. To bylo poprvé a v osmačtyřicátým se to opakovalo. Dovedete si to představit? Tenkrát jsem byla náčelnicí jednoty. Vždycky jsem dmula prsa, protože naše ženy byly vždycky zařazované mezi ty první nebo do těch předních řad. Ne někam na bok. To jsem dmula prsa.“

První zrušení sokola

V roce 1939 se Ludmila provdala za Bedřicha Chytila, který byl také nadšeným přerovským sokolem. Do manželství vstupovali ve velmi těžké době, kdy byly celé Čechy a Morava okupovány Německem. Oba manželé tak zažili, když byl v roce 1941 sokol úředně rozpuštěn a následně všichni sokolští činovníci z ústřední župy a z větších jednot zatčeni a uvězněni. „Člověk nikdy nevěděl, když večer lehal, jestli bude vstávat doma nebo nebude. To byla velice těžká doba,“ vzpomíná Ludmila Chytilová.

Další vzpomínky pamětnice z válečného období se týkají bombardování Přerova, kdy 20. listopadu 1944 podnikly na město nálet bombardéry 15. letecké americké armády. Několik bomb spadlo i do ulice Trávník, kde pamětnice bydlela s manželem. „Nás to zasáhlo jen ve dvoře, ale kolem nás to byla hrůza. Jeden dům kousek od nás vybombardovali a všichni v něm zahynuli. Bydleli tam dva mladí chlapci a jejich rodiče.“

Dne 1. května 1945 se po Přerově rozšířila mylná zpráva o kapitulaci Německa. Následkem toho občané začali vyvěšovat československé vlajky a stavět barikády. Ludmila Chytilová vypráví, že se tehdy také ocitla na náměstí. „Tenkrát tam byli skoro všichni z Přerova. Náměstí bylo úplně přelidněné.“ Povstání bylo nakonec potlačeno a dvacet jedna lidí bylo zatčeno a 2. května 1945 popraveno v Olomouci-Lazcích. Mezi nimi i úředník Hynek Kokojan, který stejně jako Ludmila Chytilová pracoval ve firmě na výrobu kufrů a cestovních potřeb KAZETO Přerov. Jen šest dní po popravě těchto mužů pak bylo město osvobozeno sovětskou armádou.

Druhé zrušení sokola

Po válce se sokol v Přerově opět obnovil. Ludmila Chytilová se stala náčelnicí Sokolské župy Středomoravské – Kratochvílovy. V únoru 1948 ale převzala moc ve státě komunistická strana a ta se snažila sokol opět zrušit. Začaly vznikat tzv. akční výbory, které byly dokonce ustaveny i v rámci vedení Československé obce sokolské a měly za úkol na důležitá místa dosadit svoje lidi. Protože Ludmila Chytilová byla tehdy náčelnicí středomoravské župy, setkávala se s významnými činiteli sokola. Náčelnicí Československé obce sokolské byla tehdy Marie Provazníková, která měla na starost přípravu XI. všesokolského sletu a akční výbor ji chtěl vyloučit. Ludmila Chytilová vzpomíná, že se za ni ženy ve vedení sokola jednohlasně postavily. „My jako župní náčelnice jsme se sjednotily. Ne všechny, některé jen kývaly. Sjednotily jsme se, a když tenkrát chtěli zlikvidovat Provazníkovou, tak jsme se písemně usnesly, že jestli Provazníková nepovede všesokolský slet, že na něm nenastoupí ani jedna žena. To bylo naše usnesení a to jsme předložily a z toho oni dostali strach. Protože nevystoupit ženy na sletě, který byl rozhlášený po celém sletě, tak to by dost dobře nešlo. Čili my jsme tímto způsobem Provazníkovou skutečně zachránily. Byla to zásluha našich župních náčelnic, kde jsem byla i já.“

Marie Provazníková s dalšími činovníky tak mohla připravit XI. všesokolský slet, kterého se zúčastnilo 118 tisíc cvičenců a konal se od 19. do 27. června 1948 v Praze. Ludmila Chytilová byla v té době župní náčelnice. Starosta středomoravské župy Rudolf Lukaštík se vrátil z Prahy, kde zjistil, co všechno se čeká od provokatérů, kteří chtějí narušit průvod dorostů. „Říkal, jak jsou ty jejich tlupy organizovaný a jak budou provokovat, a proto jsem byla požádána, abychom spolu se vzdělavatelem odjeli rychle do Prahy a varovali dorostence a jejich vedoucí před provokacemi,“ vypráví Ludmila Chytilová, která také vzpomíná na průvod Prahou, kdy několik tisíc sokolů za zpěvů sokolských písní procházelo ulicemi hlavního města. Na Pařížské ulici byla postavena hlavní tribuna, na níž stáli komunističtí funkcionáři v čele s prezidentem Klementem Gottwaldem. „Když jsme šli průvodem, já jsem jako župní náčelnice šla v čele s náčelníkem a starostou. Když jsme šli kolem hlavní tribuny, kde seděli komunističtí pohlaváři, tak nedal starosta povel vpravo hleď. Dívali jsme se dopředu. Měli jsme tam jednoho, který komunistům fandil. Lukaštík to zařídil tak, že mu řekl: ,Ty půjdeš první a poneseš prapor středomoravské župy.‘ Čili on ho prakticky úplně oddělil od těch našich členů, kde měl strach, aby k něčemu nedošlo,“ vypráví Ludmila Chytilová, která dodává, že průvod sokolů byl tehdy pod dohledem mužů z StB. „Byli jsme velice hlídaní, protože jak jsme šli, tak leckde bylo vidět, že bylo prázdno a jenom pár mužských kolem. Bylo to strašně poznat.“

Krátce po návratu z všesokolského sletu v Praze sezval představitele středomoravské župy na schůzku předseda krajského výboru KSČ Josef Zuzaňák. „Když jsme se vrátili ze sletu, tak jsme věděli, že to nebude jen tak. Už nám jedné po druhé sbírali doklady. Tady v Přerově byl vedoucí KSČ Zuzaňák a teď nás, kteří jsme byli na sletu, zavolali. Pamatuju si to jako dnes, jak jsme seděli. Na kraji seděl Lukaštík, tady jsem seděla já, tady seděl jednatel, tam starosta a vzdělavatel. Bylo nás tam pět nebo šest. Zuzaňák na jednotlivé začal: Proč to? Proč to? Řval na ně. Někteří mu odpověděli stejným způsobem. Někteří jinak. Přišla řada na mě a on říká: ,S tebou si to vyřídím. Ty přijdeš za mnou na KSČ.‘ Pak přišla řada na Lukaštíka. Já bych každýmu člověku přála, který o něčem pochyboval, aby si poslechl, jak mluvil Lukaštík a co mu všechno řekl. Co všechno dělali, aby se ten sokolský slet nepořádal. Lukaštík byl totiž jednak člen ČOS a jednak ze svého působení v Británii měl známé. Čili to znamenalo, že všechno kolem toho znal. My jsme otvírali oči. Ten Zuzaňák říkal: ,Dost, dost!‘ – , Ještě jsem neskončil,‘ trval na svém Lukaštík. Byl z toho i sám vykolejenej. Ale víte, když si na to vzpomenu, jaký to byl pro nás zážitek... Netrvalo dlouho, když jsem dostala oznámení, že se ruší sokolská župa a že se ruší moje funkce,“ vypráví pamětnice, která byla společně s dalšími činovníky ze sokola vyloučena a následně byla celá organizace začleněna do Tělovýchovné jednoty.

Vystoupení starosty Sokoské župy Středomoravské – Kratochvílovy Rudolfa Lukaštíka nezůstalo bez odezvy. Tento muž, který se zúčastnil prvního i druhého odboje a za války před nacistickou perzekucí utekl do Velké Británie, kde působil jako sekční šéf ministerstva vnitra, byl komunistickým režimem uvězněn a propuštěn až v roce 1960. Ludmila Chytilová si na něj velmi dobře vzpomíná, protože je s manželem před uvězněním i po něm často navštěvoval v jejich domě. „Velice si rozuměl s mým mužem. Můj manžel byl vtipnej chlap a oni se navzájem trumfovali. Takže jsem Lukaštíka poznala nejen jako starostu sokola, ale také v soukromí. Byl to člověk, který vzal každou legraci a sám k ní dal příležitost.“

I když byl sokol v roce 1948 v podstatě zrušen, někteří jeho členové z Přerova se prý dál scházeli v domě manželů Chytilových. Neobešlo se to však bez pečlivého dohledu mužů z StB. „Naproti nám bydlel nějaký pan Ječmínek, který byl silný sociální demokrat a ten, když šel manžel, tak mu začal hodně nahlas vykládat a potom potichu řekl: ,Měli jste tam špicla.‘ (...) Když jsem vycházela z domu, tak jsem se vždycky ohlédla doprava, doleva, jestli za mnou nikdo není. A taky že byl.“

Vyhodili ji ze zaměstnání

Perzekuce Ludmily Chytilové ze strany komunistického režimu ale vyhozením ze sokola neskončila a ještě v roce 1948 dostala výpověď ze zaměstnání. V té době již desátým rokem pracovala v továrně na velkovýrobu kufrů a cestovních potřeb KAZETO Přerov. „Já jsem byla v tom osmačtyřicátým vedoucí prodejního oddělení u Zejdů. Po tom únoru čtyřicet osm se tam začali prosazovat komunisté. Už si nevzpomínám na jejich jména, ale byli to chlapi, zvláště ten jeden, kteří pořád nadávali na kancelář. Že v kanceláři si lidi jen tak přijdou a nic nedělají. A byl jeden z těch prvních, který se do té komunistické kanceláře dostal. Když to potom přišlo a oni měli zřejmě nějaký příkaz, aby dělali nábor, tak ráno jsem přišla do práce a měla jsem na stole přihlášku, abych přišla do KSČ. Já jsem ji odsunula a nic jsem neřekla. Druhý den jsem přišla do kanceláře a v prostředku, jak jsem si sedla, jsem zase měla přihlášku do KSČ. Zase jsem nic neříkala. Už jsem si říkala, že tohle dál nejde. Jejich vedoucí se jmenoval Čada a šla jsem za ním a říkala jsem mu asi to, že já jsem nikdy v žádné straně nebyla a do žádný ani nehodlám vstoupit. Něco v tom smyslu. On mi ještě říkal: ,Víte, co vás čeká?‘ Já povídám: ,Co mě může čekat?‘ A on říká: ,No výpověď. Nic jiného než výpověď.‘ Povídám: ,Tož to bude horší, ale nepodepíšu.‘ On říkal: ,Já se ještě pokusím.‘ Ještě dvakrát jsem tam měla přihlášku, ale netrvalo dlouho, když jsem, myslím, v září 1948 dostala od odborové rady oznámení, že se mnou ruší pracovní poměr,“ vypráví pamětnice, která vzpomíná i na tehdejšího majitele firmy Karla Zejdu, kterému v roce 1948 komunisté podnik znárodnili. „Pan Zejda byl slušný člověk. Když šel kolem, tak pozdravil. Absolutně tam nedělal žádný dril. Nevzpomínám si, že by si na něho mohl někdo stěžovat.“ Spolu s podnikem byl Zejdům sebrán i dům, ve kterém bydleli, a tak se rodina musela přestěhovat na chatu do Penčic. Ludmila Chytilová je tam později byla několikrát navštívit. „Myslím, že to celkem dobře zvládal. Byl to skvělý chlap. S takovým člověkem, jako byl Karel Zejda, se člověk setkává málokdy.“

Po výpovědi z KAZETO Přerov pracovala Ludmila Chytilová v několika zaměstnáních. Nejdéle v družstvu VKUS, což byla tenkrát pobočka lidového a kožešnického družstva v Plumlově. S velkou radostí přivítala pád komunistického režimu v roce 1989. Hned následující rok byl sokol obnoven a Ludmila Chytilová se znovu zapojila do činovnické sokolské práce. Do roku 1993 byla místostarostkou Sokolské župy Středomoravské – Kratochvílovy a pak až do svých 98 let působila jako vedoucí odboru Věrné gardy Sokola Přerov. Za svou práci pro sokol obdržela mnoho sokolských vyznamenání a pamětních listů a také cenu města Přerova – Medaili Jana Ámose Komenského. Dnes stále žije ve svém rodném městě a toto je její poselství pro budoucí generace: „Mladá generace by se měla plnou silou věnovat svému povolání, a hlavně by měla být poctivá.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století