Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Miloš Chmelíček (* 1924  )

Pracovat, pracovat, pracovat

  • narozen 28. května 1924 v Náramči na Třebíčsku
  • rodina se z důvodu otcova působení u četnictva stěhovala na Podkarpatskou Rus
  • na jaře 1939 po nacistické okupaci Československa byla rodina přesídlena do protektorátu
  • v roce 1943 pamětník odmaturoval na gymnáziu v Třebíči a brzy byl totálně nasazen v Mnichově
  • v roce 1944 došlo k ničivému bombardování Mnichova
  • koncem roku 1944 se pamětník načerno vrátil domů
  • po válce se zaměřil na studium medicíny
  • v 50. letech pocítil nátlak ze strany komunistického režimu, i tak zůstal přesvědčeným členem KSČ
  • od konce 50. let začal pamětník působit jako primář v nemocnici Třebíč, kde zůstal až do odchodu do důchodu v roce 1989
  • za svou činnost ve zdravotnictví byl oceněn v 70. letech i v současnosti
  • v roce 2018 žije v Třebíči

Hrozili nám, že nás odstřelí

„Viděl jsem chudobu a násilí Maďarů na Podkarpatské Rusi a také bídu lidí z Třebíče. I proto jsem myslel a myslím levicově, i když historie ukázala, že komunistická myšlenka v praxi příliš nefunguje,“ říká lékař Miloš Chmelíček, který byl ve svých devatenácti letech totálně nasazen v Německu. Politické procesy 50. let i invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 pro něj byly jistým rozčarováním, ale i tak zůstal komunistou. „Byl jsem pěšák, nic bych nezměnil,“ doplňuje pamětník.

Narodil se v Náramči na Třebíčsku v roce 1924. Otec působil u četnictva, a tak se rodina kvůli jeho umístění stěhovala na Podkarpatskou Rus. Miloš tam posléze docházel do různých českých škol. Po úmrtí otce zůstala matka na výchovu čtyř dětí sama. „Přelom nastal 15. března 1939, kdy nacisté obsadili Československo.“ Den předtím vyhlásilo svou samostatnost Slovensko a Maďaři následně obsadili Podkarpatskou Rus. Pamětníkova rodina se měla do hodiny sbalit a přijít na československé vojenské velitelství v Chustu k přesunu armády s civilním obyvatelstvem. „Velitelství jsme měli asi dvacet minut chůze od domu. Všude se střílelo, Ukrajinci se bránili proti obsazení. Na křižovatce jsme narazili na nepřátelskou ozbrojenou stráž, mířili na nás puškami a vyhrožovali zastřelením. Maminka plakala. Museli jsme se vrátit do domu.“ Ten stál na ulici, která vedla ke kasárnám československého pluku. „Bylo tudy vedeno několik desítek zajatých ukrajinských povstalců. Táhli si s sebou dlouhé kmeny, na kterých je pak v bývalých kasárnách Maďaři pověsili.“ Aby rodina dostala maďarské peníze a měla z čeho žít, musela se přihlásit na místní německý konzulát. Koncem dubna 1939 Chmelíčkovi obdrželi příkaz, že budou převezeni do protektorátu Čechy a Morava.

Chytl mě záchvat paniky, myslel jsem si, že nás vezou do koncentračního tábora Dachau

Cesta do protektorátu vedla přes Maďarsko a Rakousko. „V Budapešti nám nedali ani vodu. Až ve Vídni se o nás postaral Červený kříž.“ Z Brna se pak rodina přesunula do pamětníkovy rodné Náramče. „Každý den jsem jezdil na kole do gymnázia v Třebíči.“ Po maturitě v roce 1943 byl Miloš třebíčským pracovním úřadem totálně nasazen jako pomocný dělník v truhlářské dílně. V lednu 1944 mu přišla obsílka k totálnímu nasazení do Mnichova. „Byl tam termín odjezdu, poukázky na modráky, jedny pracovní boty a to bylo všechno. Nástup jsme měli 26. ledna 1944 na třebíčském nádraží. Napadlo tehdy půl metru sněhu a mrzlo.“

Z nádraží Němci vypravili tři transporty se zhruba tisícem lidí. „Měl jsem devatenáct let, vyprovodili mě sourozenci a maminka. Dopředu jsme věděli, že jedeme na takzvané přeškolení.“ Transport směřoval přes Okříšky do Prahy a k ránu dorazil k hranicím, kde podle pamětníka pracovali na opravě trati ruští zajatci. „Prosili nás o kousek chleba. Kdo mohl, ten dal, pak jsme zase ale měli hlad my. Když jsme v noci v Mnichově vystupovali unavení, nervózní, hladoví a plačtiví z vagonu, viděli jsme osvětlený lágr a ostnaté dráty. Ze školy jsme moc dobře věděli, že je blízko Mnichova koncentrační tábor Dachau. Chytl mě záchvat paniky. To mě dostalo, měl jsem strach, že je to právě Dachau, ale byl to Karlsfeld.“

Pamětníka i další rozdělili do jednotlivých baráků. Na pokojích bydleli po šestnácti, postele měli nad sebou. Baráky byly podle Miloše čisté a bylo v nich teplo, probíhala pak také pravidelná výměna prádla. Druhý den museli všichni na osobní oddělení továrny BMW, kde jim rozdali průkazy a přidělili čísla, která často znamenala více než jejich jména. Miloše přidělili jako kontrolora ozubených kol do leteckých motorů. Pracovalo se na denní a noční směny včetně sobot, volno bylo jen v neděli. Pracoviště hlídal příslušník SS. „Nesměli jsme ani mluvit. Pracovali s námi totiž političtí vězni z Dachau. Mistra nám dělal jeden Němec, pravděpodobně člen NSDAP. Byl nepříjemný…“

Političtí vězni nesměli továrnu opouštět ani při náletech

Pracovníci nosili podle Miloše ještě jedno číselné označení na základě národností. Jugoslávci měli na zádech velké J, Poláci velké P a Ukrajinci velké U. Ti, které Němci takto označili, nesměli vůbec opouštět tábor. „My jsme označení neměli. Mohli jsme se volně pohybovat v okruhu do sedmdesáti kilometrů.“ Celkově v továrně pracovalo asi dvacet tisíc lidí. „Politické vězně z Dachau vodili bočním koridorem z ostnatých drátů. Šli v pětistupech v pruhovaných mundúrech a mimo je hlídali esesáci se psy. (…) Působilo to velmi depresivně.“

K situacím, které přispívaly k úzkostem, patřily také četné nálety. „Člověk nikdy nevěděl, zda půjde o nálet, nebo jen přelety. Pořád houkaly sirény, nebralo to konce. (…) Ve dne lítali Američané a v noci Britové.“ Jakmile se rozezněly sirény, otevřely se všechny brány a všichni museli utíkat co nejdál od závodu. Jen zajatci a političtí vězni nesměli továrnu opustit ani při náletu.

Až do konce války jsem už zůstal načerno doma

V červnu 1944 nálet na Mnichov zničil většinu města včetně jedné věže katedrály a zasáhl i továrnu, v níž Miloš pracoval. Němci proto převezli pracovníky do Francie do Alsaska. „Pracovali jsme v místě Sainte-Marie-aux-Mines, což se dá přeložit jako Svatá Marie nad doly. V minulosti se v místních dolech těžilo stříbro. Zůstal tam starý tunel, který spojoval Německo a Francii. Jedna polovina byla přebudovaná a teplá, já ale byl v té části, kde nebylo odvětrávání a byla tam zima a mokro. Venku sice bylo zrovna léto, ale tam jsme byli promočení a zmrzlí.“ Na podzim se Miloš ještě na nějaký čas vrátil do Německa. Ke konci roku 1944 byl potom spolu s dalšími převezen zpět do Brna. Pracovníci měli být dále předáni podniku v Kuřimi. Pamětník však společně s několika kamarády dezertoval a až do konce války už zůstal načerno doma.

Na vojně na mě tlačili, abych zůstal v armádě

Po skončení války se Miloš rozhodl pro studium medicíny. „Košický vládní program tehdy sliboval všem vysokoškolákům stipendium. Byl jsem rád. Potřeboval jsem se starat o maminku a sourozence.“ Studentům také bylo umožněno dokončit studia v rychlejším režimu. Měli možnost konat zkoušky nepřetržitě, čehož pamětník využil. V průběhu jeho studií se také projevil dopad událostí roku 1948, kdy moc v Československu převzala komunistická strana. Na mnoha místech docházelo k prověrkám a čistky se nevyhnuly ani vysokým školám. „Já se ale nijak neúčastnil. Měl jsem ke studiu všechny předpoklady, byl jsem levicově orientovaný, členem strany a stipendium jsem dostával až do konce studia,“ vypráví pamětník s tím, že se v té době věnoval zejména studiu a na politické záležitosti neměl čas. Vítězství komunistů vzhledem ke svému levicovému smyšlení a po zkušenostech s různou formou útlaku chápal jako přirozený vývoj a přivítal jej.

I přes souhlas s komunistickým směřováním Československa po Vítězném únoru se Miloš ale přece jen s určitým tlakem ze strany komunistických funkcionářů setkal. „Na vojně jsem byl jako straník neustále vyzýván, abych zůstal v armádě. Já ale nechtěl, chtěl jsem kvůli rodině působit v Třebíči. Apelovali na mě několikrát. Odmítal jsem, a tak mě nepovyšovali, sebrali mi peníze a za trest mě z vojenské nemocnice poslali k normálnímu vojsku. Aspoň jsem to tak tedy chápal, že to bylo za trest.“ Podobné rozčarování zažil pamětník také v souvislosti s politickými procesy 50. let: „Sledoval jsem to v tisku. Bylo to pro mě dost podivné. Kromě Horákové dostihly ty procesy i vedoucí funkcionáře strany, v Brně například Šling a další byli popraveni. Nechápal jsem, že jsou toho schopni.“

O pár let později tíhl pamětník k obrozeneckým snahám, které v rámci komunistické strany hlásal Alexander Dubček. „S rodinou jsme v té době jeli na dovolenou do Itálie. I právě díky Dubčekovi nás tam vřele vítali. Byla to tehdy taková celospolečenská vzpruha. (…) Když k nám vtrhli v srpnu Sověti, tak jsme se báli. Měli jsme strach, že nás Čechoslováky budou likvidovat nebo stěhovat.“

Dodnes jsem levicového smýšlení

I přes určité vnitřní rozpory zůstal pamětník členem komunistické strany a nevnímal se jako ten, který by svým případným otevřeným nesouhlasem něco změnil. V roce 1952 byl jako lékař přidělen na gynekologicko-porodnické oddělení nemocnice v Třebíči. Od roku 1958 až do června 1989 zde působil jako primář. Zasloužil se o vybudování nového pavilonu porodnice. V roce 1969 umožnil provádění gynekologických laparoskopií a dalších moderních lékařských metod. Po roce 1989 se zapojil do činnosti Svazu nuceně nasazených. S manželkou, se kterou se oženil v roce 1953, vychoval jednoho syna. „Dnes oceňuju, jak je dobře ekonomicky vedena naše třebíčská nemocnice. Před rokem 1989 se to nedařilo.“ Tak uzavírá své vyprávění pamětník, pro kterého se podle jeho slov stala životní láskou a naplněním především jeho lékařská profese. 

V květnu 1974 propůjčil prezident ČSSR MUDr. Miloši Chmelíčkovi vyznamenání za dlouholetou práci ve zdravotnictví a za politickou a veřejnou činnost při výstavbě socialismu. V roce 2014 ho za celoživotní aktivity a zásluhy ocenilo město Třebíč a v roce 2017 mu nejvyšší ocenění za dlouhodobou činnost pro rozvoj regionu udělil Kraj Vysočina.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století