Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Marta Chlupáčová , CSc. (* 1935)

• narozena 22. března 1935 v Praze

• dědeček Vilém Dvořáček veteránem 1. světové války

• válečná léta 1939 až 1944 prožila na venkově v osadě Starý Pivovar u Bouzova

• po návratu do Prahy se stala svědkem bombardování i pouličního násilí během Pražského povstání

• absolventka geologie na Karlově Univerzitě (1953 až 1958)

• celý svůj profesní život působila v Geologickém ústavu Československé akademie věd

• po sametové revoluci v ústavu zastávala funkci vedoucí výzkumu

Idylické dětství ukončil rok 1944, návrat do rodné Prahy znamenal i návrat do válečné reality. Nálety, střelba v ulicích, mrtví. Do té doby prožívala bezstarostná léta na hanáckém venkově – prarodičům pomáhala na statku i v hospodě, s partou ze sousedství trávila celé dny venku. Ačkoliv i na venkově o sobě válka dávala různými cestami znát. Ať už šlo o lístky, dodávky, černé zabijačky nebo třeba mládence v uniformě wehrmachtu čekající na transport do první linie: „Spousta pěknejch, hezkejch mužských – osmnáct roků, krásní kluci. A babička mi říkala: ,Tak se na ně podívej, prohlídni si je a do roka budou všichni mrtví. Jdou na východní frontu.‘ Vidět takový mládí a takový hezký mládí! A ona říkala: ,Východní fronta je neúprosná, tam nevydrží. Tyhle mladý tam nevydrží,‘“ vypráví Marta Chlupáčová.

Září 1938: Museli mě dát do vlaku oknem

Marta Chlupáčová se narodila 22. března 1935 v Praze jako jediné dítě Marii a Janu Světlíkovým. Oba rodiče se věnovali krejčovskému řemeslu, otec provozoval vlastní živnost, matka zastávala funkci vedoucí módní firmy Barhoň na Národní třídě. Rodině se za první republiky dařilo a za našetřené peníze plánovali v Praze postavit vilu. Jenomže vše nabralo jiný spád. Otec utrpěl vážný úraz a na následky zranění zemřel. V té době měla Marta sotva čtyři měsíce.

Matka Marie musela vydělávat peníze a o malou Martu se během dne starala německá služebná. Měli spolu blízký vztah, dokud se ve 2. polovině 30. let nepřidala k Henleinovcům a nepřestěhovala do sudetského pohraničí. Atmosféra houstla a po vyhlášení všeobecné mobilizace zavládl chaos: „Na nádraží bylo strašně plno. K vlaku k babičce a dědečkovi na Bouzov – šílený davy! Matka tam našla dvě místa vevnitř, ale museli mě tam dávat oknem, protože bych přes ty lidi nevlezla. Bylo to natřískané a byla mobilizace,“ vypráví tehdy ani ne čtyřletá Marta.

Křičela jsem: ,Dědóóó, pivóóó!‘ a byla v sedmém nebi

Necelý půlrok nato nacistické Německo obsadilo zbytky okleštěného českého území: „Přijely tanky, přijela motorová vozidla, přišli pěšáci. V Praze [do té doby] bylo všechno, pořád jsme se měli báječně – maso bylo, máslo bylo, všelijaké chlebíčky, dortíky. Tady bylo děsně dobře! Jenomže když přišla německá armáda, tak do třech dnů byly všechny krámy vymetený, protože oni měli hroznej hlad,“ vybavuje si březen 1939. Ve svých čtyřech letech si pak s kamarády chodívala hrát ven na bombardování a nálety. Válka se nezadržitelně blížila. Po jejím vypuknutí v září 1939 poslala matka čtyřletou Martu vlakem za prarodiči na venkov, zatímco sama zůstala kvůli pracovním povinnostem v Praze.

Starý Pivovar, malá osada u Bouzova na Olomoucku, se stala Martiným novým domovem po většinu válečného období. Přestože se s matkou vídala jen dvakrát do roka, válečná léta 1939 až 1944 pro ni zůstávají šťastným obdobím. Prarodiče Marie a Vilém Dvořáčkovi měli v osadě Starý Pivovar své hospodářství s polnostmi a provozovali hospodu. Obojí Martu fascinovalo. „Chodila jsem se dívat, kolik je hostů na zahradě, kolik jich tam sedí, aby děda šel a dal pivo. Křičela jsem: ,Dědóóó, pivóóó!‘ a byla jsem v sedmém nebi, že můžu být taky užitečná,“ říká s nostalgií.

Byl šikovnej, že se mu podařilo vyhnout těm kulkám

Celé dny trávila venku s dětmi ze sousedních stavení, nikdo je nehlídal a čas na venkově plynul tak nějak bezstarostně: „Tam o nějaký válce nevěděl skoro nikdo nic. Všichni byli samozásobitelé,“ přibližuje. Přídělový systém osadníky dle vzpomínek příliš nelimitoval, sousedé mezi sebou směňovali potraviny z vlastní produkce – mleli mouku, načerno poráželi, stloukali máslo. „A já jsem pak nosila takhle tlustě namazané krajíce máslem. Za Protektorátu! To ve městech se k tomu nikdo nepřiblížil,“ vypráví.

Dědeček Vilém měl řadu bolestných zkušeností už z první světové války. „Celou ji prožil bez zranění. Byl na všech třech frontách! A vyprávěl o nich. Každou neděli si zval své kamarády, kteří s ním byli ve válce a vyprávěli si historky,“ vzpomíná jeho vnučka. Účastnil se bojů v Rusku, Itálii i Francii: „Byl šikovnej, že se mu podařilo vyhnout těm kulkám. Byl dokonce i u Dunkerk, kde byla strašná mela. Říkal, že tam bylo dělostřelectvo, automatický pušky a všechno možný – že to bylo děsný!“ vzpomíná na dědečkovo vyprávění. Strategicky důležité francouzské přístavní město Dunkerk, ve kterém proteklo mnoho krve i ve druhé válce, se v letech 1915 až 1918 opakovaně stávalo terčem rozsáhlých bombardování. Osvobodilo jej americké námořnictvo v lednu 1918.

Bože, Bože. Takový mladý kluci a museli jít na frontu umřít

Zatímco dědečka Marta vykresluje jako vypravěče, který se rád dával s lidmi do řeči, na babičku vzpomíná jako na přísnou a ráznou ženu, která Martu odmalička vedla k samostatnosti a zodpovědnosti. „Trénovala mě velmi dobře pro život. A když mi bylo osm let, tak řekla: ,My s dědečkem,‘ my jsme měli odpolední školu a měli jsme ve středu volno a ve středu babička přišla a řekla: ,My jdeme s dědou na pole, ty uvaříš bramborovou polívku, ty ses dívala, jak se dělá. Tak prosím tě, ve dvanáct ať je bramborová polívka. Šli a ve dvanáct byla bramborová polívka [smích]. A potom, když Marie Majerová napsala Robinsonku, kde se holka učila vařit ve třinácti, tak mi to přišlo hrozně k smíchu, protože jsem bramborovou polívku a některá jednoduchá jídla dělala v osmi. Protože selská holčička musí!“ vzpomíná se smíchem.

Přibližně půldruhého kilometru od Starého Pivovaru stojí hrad Bouzov. Dnes kulturní památka za války sehrávala roli pomyslného shromaždiště povolaných vojáků wehrmachtu. Babička Marie na hrad chodívala a mužům čekajícím na transport do první linie vařila jídlo. Jednou s sebou vzala i Martu. Tehdy jí řekla: „,Tak se na ně podívej, prohlídni si je a do roka budou všichni mrtví. Jdou na východní frontu.‘ Takový mladý kluci a museli jít na frontu umřít,“ vypráví. „Mě to vzalo a řekla jsem si: ,Bože bože. Takový mladý kluci a museli jít na frontu umřít.‘“

Dětské vzpomínky na Starý Pivovar a Bouzov končí rokem 1944. Tehdy se devítiletá Marta – dostatečně samostatná na to, aby už nepotřebovala hlídání – přesunula za matkou zpět do Prahy.

Na stromech byly rozvěšené kosti a matka říkala: ,Pamatuj si to, toto dělá nálet‘

Válečná realita olomouckého venkova se od té pražské značně odlišovala. Koncem roku 1944 a především pak v roce 1945 zažívali obyvatelé hlavního města rozsáhlé letecké útoky. Během spojeneckého bombardování 14. února 1945 došlo – mimo celé řady dalších míst – k poškození Malvazineckého hřbitova. „Pak jsme odpoledne na ten hřbitov šli. A tam jsme viděli kosti na stromech, protože tehdy se ještě všichni nepohřbívali do popelnic, tak když tam ta puma vlítla, tak všechno vyhodila. Jsou tam stromy a na těch stromech byly rozvěšené kosti. A matka říkala: ,Pamatuj si to, toto dělá nálet,“ vzpomíná.

Další boje pokračovaly během osvobozování: „Pamatuju si konec války, bylo Pražské povstání, abychom taky nevypadali jako buchty!“ otevírá květen 1945. V ulicích se střílelo, lidé umírali. Povstání přečkala s maminkou v bezpečí krytu. Tam se k nim doneslo, že na smíchovské nádraží dorazili Vlasovci. „Mnoho lidí padlo. Viděla jsem dva mrtvé a to mi stačilo. Ze Skalky střílel nějakej Němec a bylo to. Takže to byla válka v Praze,“ přibližuje. „A pak byla sláva, protože skončilo povstání 9. května. Už tam nikdo nebyl, všichni byli pryč, Němci všichni utekli, nebo byli zastřeleni,“ dodává.

Ten náš českej prcek je v geologii něco tak zvláštního! A jak to vzniklo? Nikdo neví

„Marti, poslouchej, mně se to nějak nelíbí!“ komentovala matka Gottwaldův burcující projev u puštěného rádia. Psal se 25. únor 1948 a Marie Chlupáčová tušila, že z komunistického puče nevzejde nic dobrého. Marta v té době navštěvovala pražské víceleté gymnázium. Ještě v témže roce komunisté víceletá gymnázia zrušili, a tak musela přestoupit na střední školu ve Vltavské ulici. Spíše než zpolitizované se k tomuto období vážou nostalgické vzpomínky tehdy třináctileté studentky: „To je přímo na břehu Vltavy. V zimě se chodilo na kry, kluci jezdili na krách – to bylo tak fantastický! Na krách jezdili po Vltavě,“ popisuje s úsměvem cestu do školy.

Roku 1953 úspěšně složila maturitu a nastoupila ke studiím geologie na Univerzitě Karlově. Jak se v krejčovské rodině zrodilo takové zaměření? Náhodou. Na geologické přednášce pro veřejnost v obecním domě. „O těch kamenech se skoro nic neví, tak jsem zvědavá, co se dozvím!“ řekla si tenkrát. V rámci svého oboru se během studií specializovala na užitou geofyziku: „Neustále jsem se zabývala měřením magnetických vlastností a druhá věc byla radioaktivita. Tu jsem dělala dlouho a myslím, že slušně,“ přibližuje. Svému oboru zůstala věrna po celý svůj profesní život, práce se jí stala koníčkem. Po úspěšném absolutoriu nastoupila roku 1958 do geologického ústavu: „Dostala jsem přístroje, s těmi jsem se naučila zacházet a měřila jsem terén s pomocníkama,“ nastiňuje náplň práce, díky které poznala různé kouty Československa. „Tady ten náš českej prcek je v geologii něco tak zvláštního! A jak to vzniklo, to nikdo neví,“ dodává s nadšením.

Nechat bejt, už jsme přišli o dost

V srpnu 1968 bydlela Marta Chlupáčová v Dejvicích a skrze okno pozorovala vojáky, kteří rozbili provizorní tábor na dvoře před domem. Lidé z okolí jim pak nosili jídlo. Vojáci se zdrželi asi měsíc a zmizeli neznámo kam. Na samotný den invaze vojsk Varšavské smlouvy vzpomíná následovně: „Na Klárově byl tank obklopený našimi lidmi, na něm seděl jeho velitel a diskutoval s nimi česko-rusky. Češi se ptali, proč k nám přijeli, když jsme chtěli jen trochu svobody. Velitel se ptal, zda u nás chlapce také berou do armády a zda se u nás v armádě musí poslouchat. To mu lidé odsouhlasili. A on odpověděl: ,Tak vidíte, a tak jsme tady.‘“

Zaměstnankyní geologického ústavu nadále zůstávala i v časech normalizace. A nadále se věnovala výzkumu radioaktivity: „Rusové si udělali katalog všech našich ložisek [uranu], i malejch. A mají všechno schované, o všem vědí, o všem. Takže naše snahy něco teď těžit jsou minimální – nechat bejt, protože už jsme přišli o dost. Rusové si toho uranu vzali dost,“ říká. 26. dubna 1986 došlo k havárii černobylské jaderné elektrárny. Necelý týden nato jela Marta Chlupáčová měřit přirozenou radioaktivitu hornin do Jeseníků. Tehdy ještě netušila, že došlo ke katastrofě. „Kolegové v Jeseníku už věděli všechno, protože poslouchali skandinávské rádio, které referovalo o tom, že ve Skandinávii spadl radioaktivní prach. Poté spadl radioaktivní prach i v Jeseníkách a jejich širším okolí,“ popisuje. Naměřená radioaktivita v Jeseníkách dle vzpomínek dosahovala pětkrát vyšších hodnot oproti normálu.

Bavilo mě to celej život

Před sametovou revolucí se v práci opakovaně setkávala s nabídkami ke vstupu do strany. Pokaždé odmítla: „Já jsem říkala: ,Ježišmarjá, proč?! Vždyť my tady jenom pracujem, nic nechcem. […] Tam člověk jednou vleze a už nevyleze. To nejde!‘“ Komunistkou se nikdy nestala – a ruku v ruce s tím nemohla pracovně jezdit do zahraničí, a to dokonce ani do Sovětského svazu. Pouze jednou ji v předlistopadových dobách vedení ústavu pustilo na služební cestu do Západního Německa – dodnes pořádně neví, proč. Jak ale sama říká, nemožnost vycestovat ji nakonec nemrzela: „Protože práce bylo dost a byla zajímavá a pěkná. Mně to nijak nevadilo,“ vysvětluje. Na otázku, jestli se geologií dalo za minulého režimu slušně uživit, odpovídá zeširoka: „Dalo, ale byl to lehce nadprůměrný plat, nic horentního.“ Po revoluci zastávala funkci vedoucí výzkumu, dříve to kvůli její nestranickosti nešlo. Do důchodu odešla v první polovině 90. let.

Kromě celoživotní práce pro geologický ústav působila Marta Chlupáčová na univerzitách v Praze a Brně, je také autorkou celé řady odborných publikací.[1] Za svou úspěšnou vědeckou dráhou se ohlíží následovně: „Mě to bavilo celej život a zájem o to mám dodneška. Usmívám se, když někdo na něco přijde, protože je to vždycky plus, něco objevit z tý hmoty ven. A když se něco naměří – třeba naměříte velký hodnoty a to víte, že je pěkně nebezpečný! Ale vždycky je to možné provést. Tak to byly moje záměry – udělat v tom oboru co nejvíce umím a co nejvíce jde,“ uzavírá své vyprávění Marta Chlupáčová.  

 

 

 

[1] K 14. 3. 2024 dostupné z: https://independent.academia.edu/MartaChlupáčová