Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ioannis Charalambidis (* 1941  )

Kdyby nás pochytali, tak by nás všechny povraždili

  • narozen v roce 1941 v obci Tiriopetra v severním Řecku (střední Makedonie, prefektura Pella)

  • otec Kostas partyzánem v Demokratické armádě Řecka (DSE)

  • za občanské války v Řecku evakuováni do Československa

  • prošel dětskými domovy v Mariánských Lázních, Frýdlantu, Machníně, Litomyšli a Velkých Heralticích

  • v současnosti žije v Bohutíně u Šumperka

Ioannis Charalambidis se narodil v roce 1941 v malé obci Tiriopetra (kraj Střední Makedonie, prefektura Pella) na severu Řecka. Kvůli občanské válce v Řecku musel spolu s rodiči a dvěma bratry v roce 1948 opustit svou zem. Přes Jugoslávii se dostal do Československa, kde prošel několika dětskými domovy, než se opět setkal se svou rodinou.

Útěk z Řecka a pobyt v Jugoslávii

Jeho rodiče původně žili v oblasti středního Turecka. Po řecko-turecké válce došlo v roce 1922 k výměně obyvatel mezi těmito dvěma státy. Z Turecka tehdy odešlo, či spíše uprchlo více než dva miliony etnických Řeků a z Řecka odešlo asi půl milionu Turků. A právě tehdy se rodiče dostali do jižní části Řecka.  „Lidé, co odešli z Turecka, tam začali umírat. Jeden za druhým. Každý rok umírali lidi, nevěděli proč. To klima jim tam nepasovalo. Potom šli někde na výzvědy a tam našli místo, kde postavili vesnici,“ vypráví pamětník, jak se jeho rodina dostala do Tiriopetry.

Obec Tiriopetra leží na úpatí přes dva tisíce metrů vysoké hory Pinovon. Je to kraj drsný a velmi chudý. Otec pamětníka Kostas se živil jako pastevec a maminka Maria se starala o skromnou domácnost a velmi malé hospodářství. Malý Ioannis stihl ještě před útěkem z Řecka jeden rok školy v blízké Notii.„Když jsme tam v zimě chodili do školy, tak jsme museli každej nosit polínko, nějakej kus dřeva, abysme měli čím topit a mohli se učit. Co jsem se tam naučil? Chodil jsem tam rok. Moc toho nebylo.“

V letech 1944 až 1949 probíhala v Řecku občanská válka. Horské území severního Řecka tehdy kontrolovala levice pod vedením Komunistické strany Řecka se svou Demokratickou armádou Řecka (DSE). V jejích složkách bojoval také pamětníkův otec Kostas. Válka si vyžádala mnoho lidských životů. Mezi mrtvými byl i dědeček pamětníka Nikos. „Oni ho zajali a mučili ho, měl těžkou smrt.“ V průběhu roku 1948 ale vojska pravicové monarchistické vlády zatlačovaly armádu DSE k hranicím Jugoslávie a Albánie. Následkem byla velká evakuace obyvatel severního Řecka. Mezi nimi i celé rodiny Ioannise Charalambidise. V té době měl Ioannis pouhých sedm let. „Nejvíc si pamatuju tu noc, jak jsme utíkali do Jugoslávie. V noci jasná obloha, hvězdy svítily. Já jsem seděl na oslu. Maminka měla na rameni ještě mého mladšího bráchu. Šla pěšky. Starší bratr taky pěšky. To byly kolony, co jsme zdrhali. Nikdo nesměl křičet. Ale jako děcko vždycky někdo zakašlal, zabrečel. Pak jsme se dostali k nějaké řece. A tam stáli partyzáni. A nás děti přes řeku přenášeli. Vždycky nás brali do náruče a předali druhýmu. Jako když se hází cihly,“ vzpomíná pamětník na útěk do Jugoslávie.

Poblíž hranic pak několik týdnů strávili v provizorně vytvořeném utečeneckém táboře.„My jsme tomu říkali ,hladový monastýr‘. Nebylo tam co jíst. Chodili jsme krást vajíčka v okolních staveních. To byla hrůza. Já na to mám strašně špatné vzpomínky. Můj nejstarší bratr tam vždycky někde chodil krást. Já nevím, i slepici nám donesl. Naše maminka tam byla s náma.“ Pak následoval jugoslávskými úřady organizovaný přesun do dalšího utečeneckého tábora v obci Bulkes(dnes Maglić). „Táta tam za náma přišel. On pak dělal v pekárně a ráno vždycky navozil takovej bílej chleba. Už nás bylo víc, protože pořád přicházely další děcka. “

Vesnice Bulkes leží v bývalé autonomní oblasti Vojvodina a podle vzpomínek pamětníka tam byla situace už mnohem lepší. Děti chodily do školy a někteří dospělí do zaměstnání, i zásobováni už bylo pravidelné. Otec se ale zakrátko vrátil do Řecka, aby se znovu zapojil do bojů. Lidově-demokratické státy Evropy se rozhodli utečencům pomoc. Po několika měsících v Bulkesu Ioannis s bratry Nikosem a Alekosem nastoupili do vlaku. Maminka s malým synem Jorgosem prozatím zůstala v Bulkesu. V první vlně do Československa totiž poslali přes 3000 dětí a až na přelomu roku 1948 – 1949 dospělé.  „Z Bulkesu nás naložili do vlaku a jeli jsme. Někteří jeli do Československa, někteří do Ruska, do Polska, do Maďarska, do Bulharska, i v Albánii byli Řekové“,vypráví pamětník, jak tehdy řecké děti kvůli jejich velkému počtu přijímala většina států východního bloku. „My jsme se ptali, kam jedeme. Tak nám někdo říkal, že jedeme do Československa. Ale my jsme nevěděli, co to Československo je. Vystoupili jsme v Mariánských Lázních. Všecko z nás shodili, protože jsme byli zavšivení. Hygiena tam moc nefungovala. Oblečení nám vzali, odvšivili nás, postříkali nás nějakýma jedama, vykoupali, dostali jsme nový oblečení a dali nás do velkého zámku. Staraly se o nás jeptišky. Mám takový dojem, že mluvily německy i česky, ale byly strašně hodný. Byly jak naše maminky. V Mariánských Lázních jsme se začali pomalu učit česky. Jenomže už jsme měli zpoždění. Já jsem přijel jako sedmiletý kluk. Než jsem se naučil česky, to nějaký rok trvalo. A pak jsme šli do první třídy. Z první třídy jsme přeskočili hned do třetí, pak do páté. Abychom byli léty s českými dětmi. Jenže to moje hlava nebrala. Byl jsem opožděný s učivem. Ale nebyl jsem sám. To bylo víc děcek.“

V dětských domovech

V dětských domovech strávil Ioannis čtyři roky. Pobýval v Mariánských Lázních, Frýdlantu, Machníně, Litomyšli a nakonec ve Velkých Heralticích. Na dětské domovy nevzpomíná vůbec špatně, právě naopak. „Můžu říct, že v dětských domovech se o nás starali dobře. My jsme měli všechno. Možná, že vaše děcka tolik neměly, jak se o nás starali dobře. Ještě to chci říct, že ta Československá republika, co byla, na tu já nedám dopustit. To byl můj druhý domov.“

Ioannis Charalambidis při svém vyprávění také vzpomíná, jak v dětských domovech probíhal obyčejný den. „Měli jsme program jako vojáci v kasárnách. Ráno jsme vždycky na stožár vyvěsili naši řeckou vlajku a zpívali jsme řeckou hymnu, ale tu partyzánskou, tu osvobozeneckou. To bylo každý den a večer se to stáhlo. Jinak přes den jsme chodili do školy a pak byla volná zábava. Organizovaný tam potom nebylo nic.“ Další jeho vzpomínky jsou o kulturních rozdílech, které mezi oběma zeměmi panovaly. Protože severní Řecko bylo velmi chudé a hospodářsky na horší úrovni než Československo, Ioannis až v dětském domově ve Frýdlantu poprvé uviděl rádio. „Ve Frýdlantu jsme měli v jídelně rádio. Pořád tam hrálo. Vždycky jsem kolem toho chodil, to bylo zapnutý v zásuvce a říkal jsem si, kde ty lidi jsou schovaný, a furt jsem hledal toho člověka, který tam mluvil nebo kde tam hráli ti hudebníci. Z toho si můžete usoudit, jak jsme tam byli pozadu.“

I když v domovech bydlel s bratrem Nikosem a občas i s bratrem Alekosem, velmi se mu stýskalo po rodičích. Dodnes má v paměti, jak za nimi po roce do Frýdlantu přijela maminka. „Obědvali jsme a otevřely se dveře a teď vyšla taková krásná žena, snědá, štíhloučká. A já jsem říkal: ,Maminka je tady.‘ To mě dojalo. Tak jsem se tam setkal s maminkou. Tatínek potom přijel později.“

Poslední dětský domov, kam Ioannise poslali, se nacházel ve Velkých Heralticích. V nedalekém Městě Albrechtice bydlela maminka s dalšími Řeky. Jednoho dne se proto Ioannis s kamarádem rozhodl, že z domova uteče. „S jedním kamarádem jsme o půlnoci přelezli zeď. Pro nás to tehdy byla vysoká zeď, protože jsme byli caparti. Přelezli jsme to a šli jsme asi tři kilometry do nějaké vesnice na vlak. Sedli jsme si do vlaku a načerno jsme se dostali až do Albrechtic. Ptali jsme se, kde bydlí Charalambidisovi. Řekové se tam mezi sebou znali, tak nás tam zavedli a řekli: ,Toto je dům, kde bydlí vaši. Kde je tvůj táta, nevím, ale maminka je támhle na poli.‘ Tak jsme šli s tím klukem a tam byly ženský a všechny byly ohnutý. A my jsme viděli akorát jejich záda. Probíraly mrkev. Tak teď se taková stará paní narovnala a to byla moje babička. Ona uměla jenom turecky. Řecky neuměla ani slovo. Teď se podívala a turecky říkala: ,Maria, máš tady syna.‘ Tak nechaly práce a od té doby jsme byli s rodičema. To byl rok 1953.“

I když si pro něj druhý den přijel ředitel ústavu, doma už zůstal a pomáhal matce. Staral se o mladší bratry Jorgose a Stavrose. „Maminka děkovala Bohu, že jsem utekl, protože ona by to sama nezvládla.“ Otec totiž do Československa přišel až v roce 1954. Čtyři roky po ukončení občanské války.

Nový domov

Ve Městě Albrechtice bydlela rodina jen krátce. Po návratu otce se všichni přestěhovali do Šumperka, kde byla také silně zastoupena řecká minorita. Pan Ioannis tam dokončil základní školu a potom vystudoval lesnickou školu. Po studiích pracoval v lesním závodě v Rudě nad Moravou a následně až do penze v bývalé ŽOS Šumperk.

I když měl Ioannis Charalambidis levicové smýšlení, čemuž se po jeho životních zkušenostech nelze divit, považuje za jednu z nejhorších chvil svého života invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. „Komunisté to ze začátku mysleli dobře, ale pak už se to pokazilo, pak už to nebylo ono, už se mi to vůbec nelíbilo, co se tady děje.“

Dnes žije Ioannis Charalambidis se svou ženou Vladimírou v Bohutíně u Šumperka a cítí se zde jako doma. „Mám kořeny už tady. Mám tady ženu. Ona má tady maminku. Já bych ji přece nemohl vzít a odjet do Řecka.“ V osmdesátých letech se do Řecka vrátili jeho bratři Jorgos a Stavros, přestože se narodili už mimo jeho území, a tak na něj neměli žádné vlastní vzpomínky. Pan Charalambidis je několikrát navštívil. Poprvé v květnu 1989. „Jsem takový dojímavý člověk, a jak jsem viděl řeckýho vojáka na hranicích, tak jsem se rozbrečel jako malý kluk. Já jsem byl šťastnej.“ Dnes už z jeho rodného domu stojí jen kamenná zídka, přesto se do rodného kraje velmi rád a poměrně často vrací. Také proto, že tam žije několik jeho příbuzných. Jedním z nich je jeho bratranec. „S tím jsem se setkal a ten je celej já. My jsme na sebe podobní. Žena říkala, že to není možný, že by si ho bývala se mnou spletla.“

Pan Ioannis Charalambidis také říká, že při pobytu v dětských domovech vzniklo mezi řeckými dětmi mnoho celoživotních přátelství a dodnes se často navštěvují. „Byli jsme kamarádi a zůstalo nám to dodnes. My jsme mezi sebou hodně kamarádští.“

Pro Post Bellum v roce 2011 natočil a zpracoval:Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Slezsko: Paměť multietnického regionu

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Slezsko: Paměť multietnického regionu (Vít Lucuk)