Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zbyněk Čeřovský (* 1931)

• narozen 13. července 1931 v Hořicích v Podkrkonoší

• roku 1949 maturoval na Reálném gymnáziu Josefa Jungmanna v Litoměřicích

• roku 1950 nastoupil do Dělostřelecké vojenské akademie v Hranicích, vyřazen v hodnosti poručíka

• studoval na Vojenské akademii Klementa Gottwalda

• roku 1961 přeložen na letiště Mimoň jako náčelník štábu Vyhodnocovacího a fotografického střediska

• vojenskou kariéru ukončil roku 1970 vyhazov z armády kvůli nesouhlasu s intervencí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968

• roku 1976 poprvé zatčen StB

• po propuštění z vazby podepsal Chartu 77

• roku 1981 podruhé zatčen StB, odsouzen k nepodmíněnému trestu na dva roky za protistátní činnost

• v rámci akce Asanace vystěhován roku 1984 do SRN

• po sametové revoluci se vrátil do Československa

• od roku 1991 ředitelem věznice v Praze na Pankráci

• v roce 1992 penzionován

Zbyněk Čeřovský už jako malý chlapec mluvil o tom, že by si přál stát se pilotem. Jeho otec se v době jeho dětství znal s jistým četníkem, který ho vzal s sebou na pracovní výjezd na letiště do Hradce Králové: „Oni tam cvičili piloty a já byl celý u vytržení. Kdybych ale věděl, že za spoustu let právě na tomhle letišti budu pracovat, že tam budu i velet a že v roce 1969 mě odtamtud vyženou… To by mě nenapadlo ani ve snu,“ uvažuje. Dětský sen se mu skutečně splnil. Ale po roce 1969 nabral jeho osud ještě překvapivější směr: jako vyhozený důstojník se v době normalizace stal pronásledovaným disidentem, politickým vězněm a nakonec odešel do emigrace. 

Jeho rodiče, Růžena a Pravoslav Čeřovští, se vzali v roce 1928 a žili ve východočeských Hořicích. Po svatbě se jim narodila dcera Květuše, syn Zbyněk přišel na svět 13. července 1931. V době jeho narození se rodina nacházela ve svízelné situaci, otec totiž onemocněl žaludečními vředy, což byla nemoc, na kterou se v té době často umíralo. Ani hospodářská situace nebyla příznivá, celý svět v té době tížila ekonomická krize. Matka, vyučená jako dámská krejčová, tak prací ve své dílně živila celou rodinu. Později ale otec našel zaměstnání jako obchodní cestující u firmy Elektrolux, prodával po domácnostech vysavače, ledničky, leštiče parket a podobně. Rodině se začalo dařit lépe. Už od mládí byl levicového zaměření: jeho otec, Zbyňkův dědeček, byl nejprve anarchistou, posléze sociálním demokratem a nakonec komunistou. 

Náměstí bylo plné tanků

Zbyněk Čeřovský si dobře vzpomíná na příjezd německé armády do Hořic 15. března 1939: „Toho roku byla veliká zima, napadla spousta sněhu a místní muži museli prohazovat lopatami silnice, protože Němci nebyli schopni tam projet.“ Bylo mu tehdy necelých osm let a s kamarády zvědavě pozoroval německou bojovou techniku: „Celé náměstí bylo plné aut, tanků a obrněných transportérů.“ Německá polní kuchyně podle něj hned začala vydávat místním lidem polévku, příchozí vojáci však zároveň vykupovali cukrárny, protože kurz marky vůči koruně byl pro ně mimořádně výhodný. 

Textilní továrny, které v Hořicích v té době působily a patřily převážně židovským majitelům, němečtí okupanti záhy zrušili a přeměnili je na sklady wehrmachtu nebo na zbrojní výrobu. I otec musel v roce 1941 změnit práci, firmu Electrolux zavřeli a byl nasazen do firmy Junkers, působící v bývalé textilce ve Dvoře Králové nad Labem. 

Rodiče za války poslouchali zahraniční rozhlas, nijak tragicky se však válka jejich rodiny nedotkla. Zbyněk Čeřovský ale vzpomíná, že jako chlapec byl svědkem mnoha pěších transportů sovětských zajatců, které procházely Hořicemi. Děti jim na silnici nosily chleba, brambory nebo vajíčka. 

Během války dokončil obecnou školu a nastoupil do měšťanky, ale jak válka postupovala, škola stále častěji odpadala. Časté byly uhelné prázdniny, školní budovy v Hořicích byly využívány pro ubytování takzvaných „národních hostů“, Němců, prchajících z východního Pruska před sovětskou armádou. Děti se tak učily převážně distančně, učitelé jim pouze zadávali domácí úkoly. 

Z Hořic do vysidlovaných Litoměřic

Konec války probíhal v Hořicích poměrně dramaticky. V sobotu 5. května začalo povstání proti Němcům. Kdosi zapálil bývalou Feinsteinovu textilní továrnu, kde byl velký sklad materiálů německé armády. Následující den přijely do Hořic německé tanky a obrněné transportéry. „Rozmístily se na náměstí a dokonce jednou vystřelily na Masarykovu věž samostatnosti. To poškození tam bylo vidět ještě nedávno,“ vypráví Zbyněk Čeřovský. Lidé začali prchat z města, i Zbyněk s rodiči strávili dva dny v lese, protože se obávali německé pomsty: „Vzali jsme z domova nějaké deky, jídlo a utekli jsme. Lesy kolem Hořic jsou dost rozsáhlé, tam jsme strávili dva dny. Ale v pondělí začalo strašně pršet, takže jsme se vrátili.“ Němečtí vojáci město mezitím opustili a svou bojovou techniku nechali na náměstí. Zbyňkův otec se stal velitelem skladu těchto zbraní, které místní chlapci chodili obhlížet. Nejvíc je udivovalo, že mezi nimi našli i kulatou námořní minu. 

Koncem roku 1945 rodina přesídlila do Litoměřic, kde Pravoslav Čeřovský dostal na starost správu podniku na výrobu zemědělských strojů. V té době tam probíhala velká obměna obyvatelstva: místní lidé, převážně Němci, byli vystěhováváni a přicházeli noví osídlenci, pro které Pravoslav Čeřovský sháněl zemědělské stroje a nářadí. „V té době tam ještě byla spousta německých žen, většinou vdov nebo žen vojáků. Říkalo se, že často byly povolné sovětským vojákům, za potraviny, za konzervy. Němci totiž nedostávali vůbec žádné potravinové lístky. Vůbec nevím, z čeho vlastně žili,“ říká Zbyněk Čeřovský. Češi naproti tomu dostávali poukázky na potraviny a zboží od UNRRA. Často docházelo k vykrádání vagónů s těmito dodávkami, takže je v noci musela střežit policie nebo armáda. Vojáci Rudé armády, kteří obsadili litoměřická kasárna, zároveň drancovali byty po odcházejících Němcích, nábytek pálili nebo nakládali do vlaků a odváželi pryč.

Odsun litoměřických Němců se završil v roce 1946: „Bydleli jsme u nádraží, a tak jsme viděli z okna, jak je nakládají do dobytčáků.” 

Dělostřelectvo mu k srdci nepřirostlo

Pravoslav Čeřovský po válce vstoupil do KSČ, a když se v roce 1946 konaly volby, patnáctiletý Zbyněk mu pomáhal v Litoměřicích vylepovat plakáty „Volte číslo 1“, vyzývající k volbě komunistů. „My jsme byli přesvědčení, že Rusové to myslí dobře. Kdyby nás neosvobodili, Němci by nás zamordovali,“ shrnuje Zbyněk Čeřovský. Jeho otec po znárodnění začal pracovat jako ředitel lesnické školy v Dobkovicích u Ústí nad Labem. 

Zbyněk absolvoval takzvaný jednoroční učební kurz, doplňující základní vzdělání, a potom složil přijímací zkoušky na gymnázium. Na litoměřickém gymnáziu ovšem vydržel jen do roku 1949, po konfliktu s profesorem matematiky školu opustil a dostudoval v Praze, kde roku 1950 odmaturoval. 

„Byl jsem takový potenciálně kladný mladý muž, vhodný nastoupit službu v armádě,“ říká s lehkou ironií. „Ale všechno probíhalo trochu jinak, než by si člověk představoval.“ Přihlásil se ke studiu na vojenské akademii, ale protože zájemců o letectvo bylo příliš mnoho, poslali ho na dvouletou dělostřeleckou akademii v Hranicích na Moravě. 

Dělostřelecká odbornost je podle něj založena hodně na matematice, protože stále se propočítávají dráhy střel. „Bylo to zajímavé, ale k srdci mi to nepřirostlo. Kvůli tomu jsem do armády nešel,“ konstatuje. Navíc právě v té době se armáda začala silně politizovat, čím dál větší roli u každého útvaru hráli politruci. 

Zbyněk školu ukončil v roce 1952 jako poručík a ve studiu pokračoval na Vojenské akademii (od roku 1953 Vojenské akademii Klementa Gottwalda) v Praze. Studium podle něj bylo velmi výrazně poznamenané ideologií: „Zajímavé je, že z nás dělali vysokoškolsky vzdělané důstojníky, ale vůbec se tam nehovořilo o historii. O tom, že Sověti nevyhráli válku sami, se nikdo nezmiňoval. Také jsem pořád jen slyšel o vynikajících výsledcích sovětské vědy. Mám takový dojem, že pedagogové, kteří nám přednášeli, byli ve studiu jenom o krok před námi. Přednášeli nám to, co se večer předtím naučili.“  

Životnost letectva se odhadovala na tři dny

Během prvního ročníku na vojenské akademii se Zbyněk Čeřovský oženil. Svou manželku Libuši, se kterou prožil 67 let, popisuje jako ženu velice statečnou a odvážnou. 

To se potvrdilo i v jednom z rozhodující okamžiků Zbyňkova života, když ho ke konci studia na akademii oslovil náčelník politického oddělení a řekl mu: „Za půl roku končíš a z třiceti studentů ve třídě jsi jediný, kdo není v partaji. Takže buď vstoupíš do partaje a úspěšně ukončíš studium, nebo nevstoupíš, ve škole skončíš a půjdeš nasluhovat.“ 

„Vyndal ze šuplíku přihlášku a řekl: ,Tady to podepiš.’ A já jsem to podepsal,“ konstatuje Zbyněk Čeřovský. Už tehdy to vnímal jako své selhání, neviděl ale jinou možnost. Když se s tím svěřil manželce, reagovala jednoznačně: „Udělal jsi velkou chybu a budeš toho litovat.“ „Tehdy jsem si říkal, že ona o tom ví houby. A co bych dělal, kdyby mě vyhodili? Ale ukázalo se, že měla pravdu,“ hodnotí pamětník situaci zpětně.

Roku 1956 tedy úspěšně ukončil školu v hodnosti kapitána a nastoupil na velitelství protivzdušné obrany státu v pražském Karlíně. „Byla to zaručená kariéra. Za necelé čtyři roky jsem se stal z poručíka kapitánem a za další tři roky jsem byl majorem. V roce 1966 jsem byl už podplukovníkem,“ říká Zbyněk Čeřovský. Konečně mohl zahájit vysněný pilotní výcvik. 

Tehdejší československé letectvo bylo podle jeho slov neobyčejně rozsáhlé: „Měli jsme 33 leteckých pluků a 1500 letadel. Na tak malou republiku, jakou jsme byli, to bylo v přepočtu nejsilnější letectvo na světě.“ Armáda však podléhala velení z Moskvy a z Varšavské smlouvy, navíc její výzbroj nebyla v konkurenci se Západem konkurenceschopná: „Odhadovalo se, že životnost našeho letectva ve válce se Západem by byla tři dny,“ konstatuje. 

V následujících letech vystřídal Zbyněk Čeřovský několik působišť: pracoval na letišti v Plzni, v Mimoni, v Pardubicích a konečně u 30. pluku v Hradci Králové, kde se stal zástupcem velitele letiště. 

Každému to muselo být jasné

Politické uvolnění Pražského jara vnímal Zbyněk Čeřovský velmi skepticky: „Když jsem viděl poprvé pana Dubčeka, říkal jsem si, že to jsme spadli z deště pod okap. Ten člověk byl pro mě naprosto nedůvěryhodný. Každému přece muselo být jasné, že to, co se u nás děje, je v rozporu s ruskou vojenskou doktrínou. A každého rozumného člověka by muselo napadnout, že to nemůže dopadnout dobře.“ 

Invaze Varšavské smlouvy do Československa byla podle něho plánována dlouho dopředu. V průběhu roku 1968 se uskutečnilo několik vojenských cvičení Varšavské smlouvy, ze kterých bylo Československo vynecháno: „Každému muselo být jasné – jak to, že se československá armáda nezúčastňuje cvičení Varšavské smlouvy?“ 

On sám si v té době začínal uvědomovat, že nepřítelem, proti kterému se zavázal bojovat, nemusí být nutně západní země, jak se do té doby předpokládalo: „Každý voják, když přijde do armády, musí podepsat přísahu. Přísaháte, že budete bránit vlast proti nepříteli. Ale v té přísaze se nemluví o tom, kdo bude nepřítel. Když nás Rusové v roce 1968 obsadili, stali se z přátel nejvěrnějších vlastně nepřáteli.“ 

V úterý 20. srpna se Zbyněk Čeřovský účastnil odpoledního hodnocení dopoledních letů. Jeden z kolegů vyprávěl, že jeho známý při návštěvě Podkarpatské Rusi viděl na československo-sovětské hranici velké kolony tanků a obrněných transportérů. „Dal jsem vojákům rozchod a říkal jsem: ,Tak, pánové, abychom se tu večer ještě nesešli.‘“ 

Před hlavněmi samopalů necítil strach

V půl třetí v noci z 20. na 21. srpna ho doma probudil telefon dozorčího letiště. „V půl čtvrté už jsem byl na letišti a viděli jsme nad námi proudy letadel.“ Vojákům ale chyběly jakékoli relevantní rozkazy. „Velení armády: nic. Velení divize: nic. Tak co máme dělat?“ 

Zbyněk Čeřovský se domnívá, že československá armáda v té době byla přinejmenším částečně obranyschopná: „Když k nám přiletěli, byli na minimu paliva. Kdybychom vzlétli, mohli jsme je sestřelit. Ale neudělali jsme nic. Tak jsme si začali psát svůj osud.“ 

V půl sedmé ráno na letišti přistál stíhací bombardovací letecký pluk vyzbrojený letouny MIG-17 z polského letiště Zaháň (Żagań). „Přeletu velel podplukovník Gaponov, kterého jsem osobně znal. A najednou se tvářil, jako bych byl neviditelný. Vystoupil a šel na letištní věž. Já jsem tam byl ale dřív než on, a protože jsme nedostali žádný rozkaz, nařídil jsem vypnout radary, radiostanice a osvětlení, zamknout a nepustit. A on se šel dobývat nahoru na tu věž.” 

Přistávající sovětská letadla byla podle něj v prvních hodinách zcela neakceschopná: chybělo jim palivo, piloti neměli jídlo, od zaměstnanců letiště nedostali žádnou pomoc. 

Vojákům na letišti stále chyběly instrukce, jak postupovat dál: „Byli nabroušení a měli takové teorie, že na ně budou házet kameny.“ Velení letiště nicméně mělo dobré informace o situaci v celém Československu. S dalšími letišti mohli komunikovat pomocí vlastní radiové sítě, povětrnostní služba ve Frankfurtu nad Mohanem navíc přestala vysílat zprávy o počasí a místo toho vysílala zprávy o situaci v Československu. 

Druhý den se na letiště dostavil pozemní prapor, který se začal starat o zabezpečení letadel a pilotů. Zároveň dorazil polský mechanizovaný pluk. Chování polských vojáků bylo podle Zbyňka Čeřovského agresivnější než chování Sovětů: „Ti Rusové se chovali slušně. Začali nám vyprávět, že jsme kamarádi a přátelé a že k nám přijeli bojovat proti kontrarevoluci. Zatímco ti Poláci se chovali jako agresoři, opravdu, jako by nás přepadl wehrmacht.“ 

Krátce po jejich příjezdu zažil Zbyněk Čeřovský na letišti dramatickou situaci. S velitelem letištního praporu podplukovníkem Jelínkem se vydal na obhlídku letiště: „Nikdo mě nezbavil zodpovědnosti, chtěl jsem vědět, co se vlastně děje.“ Od budovy štábu podnikli zhruba kilometrovou cestu k hangárům. „Najednou tam přijelo jedno nebo dvě auta plná polských výsadkářů v červených baretech. Okamžitě nás postavili před hangár, nařídili nám zvednout ruce a mířili na nás samopaly,“ říká Zbyněk Čeřovský a dodává: „Vždycky jsem si říkal, jaké měli lidi pocity, když je vedli na smrt? A ono se to seběhlo tak rychle, že jsem neměl pocit vůbec žádný. Ani jsem neměl strach. Přitom stačilo, aby jednomu vojákovi povolily nervy a stiskl kohoutek, mohli jsme být na místě mrtví.“ 

V následujících dnech se Zbyněk Čeřovský především snažil zajistit činnost pro vojáky základní služby a dohlédnout na to, že se vyhnou veškerým konfliktům. „Organizovali jsme pro ně pořadový výcvik, aby neleželi na kanapi na ubytovnách a nepřemýšleli. Stále jsme čekali na nějaké rozkazy, ale rozkazy nepřicházely. Tak jsme jednali podle vlastního uvážení.“ 

Na letišti v Hradci Králové museli československá letadla přesunout na trávník, kdežto do betonových stojánků byly zaparkovány sovětské MIGy. 

Zbyněk Čeřovských si od prvních dramatických dnů začal psát deník, kam všechny události zaznamenával. V následujících týdnech mu ho ale zabavila Státní bezpečnost. 

Svůj osud jsme si začali psát hned první den

Selhání politického vedení tehdejšího Československa v Moskvě, kde delegace podepsala takzvané Moskevské protokoly, hodnotí Zbyněk Čeřovský jako „naprostou zbabělost“. Zpětně se domnívá, že sovětské velení kalkulovalo i s možností, že NATO zasáhne proti okupaci Československa a vypukne třetí světová válka. 

V nadcházejících dnech se ale situace vyvinula jinak. „Na velitelství armády bylo zorganizované velké shromáždění, kde nám bylo řečeno, že kontrarevoluce byla potlačena, že dojde ke smlouvě a některé sovětské jednotky tady zůstanou.“ Už na tomto shromáždění dostal Zbyněk Čeřovský první vážné varování: „Náčelník hlavní politické správy se o mně zmínil, že jsem prý chtěl radit panu prezidentovi, co má dělat, místo abych se účastnil spolupráce a sbratřování se Sověty. Prý jsem se stavěl proti bratrské pomoci.“ 

V roce 1969 pak začala takzvaná konsolidace poměrů a velká reorganizace armády, jejíž součástí bylo i velké propouštění důstojníků, kteří se stavěli proti okupaci. Podle Zbyňka Čeřovského jich nakonec bylo více než jedenáct tisíc. 

„Svůj osud jsme si začali psát hned ten první den,“ opakuje. „Se sovětskými jednotkami přišly i orgány sovětské tajné služby, které nás vyhodnocovaly. Vyptávaly se na nás, jestli souhlasíme s internacionální pomocí.“ 

Mnozí jeho kolegové v té době dospěli k názoru, že „je lepší špatné letadlo než dobrá lopata,“ a tak začali své postoje měnit, jen aby si udrželi místo v armádě. Rozhodující situace nastala v roce 1969, kdy byli důstojníci nuceni podepsat prohlášení, že souhlasí se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „A kdo nepodepsal, tak si podepsal svůj rozsudek.” 

Zbyněk Čeřovský se rozhodl, že tento dokument nepodepíše, protože byl přesvědčen, že je v rozporu s vojenskou přísahou. Následně byl na něj vypracován negativní posudek, který také odmítl podepsat. 

Nejdříve byl vyloučen z KSČ, následně ho odvolali z funkce zástupce velitele letiště v Hradci Králové a přeložili na štáb 34. stíhací letecké bombardovací divize v Čáslavi, kde pracoval jako zástupce náčelníka operačního oddělení. „Jednoho dne mi zakázali přístup na letiště a dali mi na vědomí, že jsem v takzvané kádrové dispozici. To znamená, že jste i nejste voják. Jste příslušníkem armády, ale s armádou nemáte nic společného. Dostáváte poloviční plat, ale nemůžete si najít žádné jiné zaměstnání.“ 

V tomto období chtěl z armády odejít dobrovolně, to mu ale nebylo umožněno, protože by poté pobíral výsluhy za odsloužené roky. V lednu 1970 byl z armády definitivně vyhozen bez jakéhokoli odstupného. 

Plynovod z východního Slovenska až po Rozvadov

Následovalo velmi obtížné hledání nového zaměstnání. Práci nakonec našel u pardubického podniku Plynostav na stavbě plynovodu z východního Slovenska po Rozvadov. Podmínkou ovšem bylo, že bude pracovat v úseku na východním Slovensku, v Šafárikovu. Zde působil jako vedoucí stavební čety, složené ze Slováků, Romů i takzvaně politicky nespolehlivých, jako byl on sám. „Ze začátku jsme pracovali se sovětskou technikou, začínalo být ale zřejmé, že s tou ten plynovod nikdy nepostavíme. Později nám začali dodávat americké stroje,“ konstatuje. Potrubí se zase dováželo ze SRN. Při práci čelili mnoha technickým problémům, mezi dělníky byl navíc velmi rozšířený alkoholismus, takže pracovní úrazy byly na denním pořádku. Pracovalo se vždy deset dní, dalších pět dní bylo volno a zaměstnanci mohli odjet domů. 

Po dobudování slovenského úseku roku 1974 byl Zbyněk Čeřovský přeložen na práci v úseku mezi městem Stříbro a západoněmeckou hranicí. On sám ovšem do hraničního pásma nesměl, takže paradoxně nesl zodpovědnost za práci, které se nemohl účastnit. Když roku 1976 práce na plynovodu i tady skončila, Zbyněk Čeřovský byl přeložen do Chomutova a pracoval na stavbě horkovodu z elektrárny Komořany. 

Právě zde došlo k jeho prvnímu uvěznění. Státní bezpečnost ho obvinila, že je autorem a distributorem protistátních letáků, rozšiřovaných na Chomutovsku v době voleb roku 1976. Původní obvinění znělo, že v kanceláři vedoucího dopravy v Plynostavu sňal z nástěnky jakési propagační materiály. O skutečném obvinění, týkajícím se protivolebních letáků, které bylo samozřejmě zcela smyšlené, se dozvěděl až u soudu. 

Šest měsíců ho drželi ve vyšetřovací vazbě v Jáchymově. „Od padesátých let se tam moc nezměnilo,“ říká Zbyněk Čeřovský. „Byla tam neustále zima, mizerné jídlo. A pořád vám nějakým způsobem ten režim znepříjemňovali. Různé prohlídky, nástupy, pochody a takovéhle nesmyslnosti.“ Soudili ho nejdříve v Chomutově, poté v Karlových Varech a nakonec u krajského soudu v Ústí nad Labem. Byl odsouzen k šesti měsícům nepodmíněně a vzápětí propuštěn, protože vyměřený trest si už odseděl. Jeho žena zároveň přišla o práci ředitelky zvláštní školy a začala pracovat jako úřednice na poště. 

„Policisté, kteří mě vedli k soudu, mi říkali: ,Vy jste byl vysoký důstojník letectva a teď jste se stal nepřítelem státu, že? Takže oni na vás mají vztek. Hledají prostě všechny možnosti, jak vás zničit,’“ uzavírá Zbyněk Čeřovský. 

Charta? Nikdo se mnou nechtěl mluvit

Ve vězení dostávali trestanci k četbě Rudé právo, z něhož se Zbyněk Čeřovský začátkem roku 1977 dozvěděl o prohlášení Charty 77. Bezprostředně po propuštění se rozhodl, že ji podepíše. Protože ale žil v Pardubicích a ve svém okolí žádné disidenty neměl, velmi obtížně sháněl kontakt na někoho, kdo by mu dal Chartu podepsat. „Nikdo se mnou nechtěl mluvit. Buď se ti lidé báli, nebo mě pokládali za provokatéra, nebo jsem v nich prostě vzbuzoval nedůvěru. Později jsem pochopil, že vedení Charty byla pražská elitářská skupina, která mezi sebe nikoho nepustila,“ říká s hořkostí. Nakonec se mu podařilo zkontaktovat se se spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem, u něhož Chartu podepsal. Setkával se také se zpěvačkou Martou Kubišovou a profesorem Jiřím Hájkem, bývalým ministrem zahraničí.

„Říkal jsem si, že je dobré, že tady vůbec je někdo, kdo se postavil proti režimu a je schopen zveřejňovat věci, o kterých se neví,“ říká Zbyněk Čeřovský o Chartě. „Ale měl jsem o tom jiné představy. Domníval jsem se, že proti režimu by se mělo aktivně pracovat. Ne jenom vydávat písemnosti anebo prohlášení, ale něco konkrétně dělat.“ 

Přestože zůstal solitérem mimo známá chartistická společenství, později se jeho případu ujal vznikající Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. O jeho případu informovala Svobodná Evropa, Deutsche Welle i Hlas Ameriky. „Najednou jsem se stal známým disidentem, jako vyhozený voják, který je šikanovaný s celou rodinou. A od té chvíle začaly ty pravidelné výslechy,“ říká Zbyněk Čeřovský. 

Vystěhujte se, nebo vás zavřeme na patnáct let

Po propuštění z vězení roku 1977 přišel o práci v Plynostavu a nastoupil jako strojník turbíny v elektrárně v Pardubicích. Státní bezpečnost ho často předvolávala na výslechy. Mnohdy současně vyslýchali v jiné místnosti jeho manželku a přitom jim oběma tvrdili, že ten druhý má milence či milenku: „Takovým způsobem se nás snažili deptat.” 

Na začátku osmdesátých let předvolali Zbyňka Čeřovského na krajskou správu Státní bezpečnosti a tam mu sdělili, že „z rozhodnutí vyšších míst“ se má vystěhovat do zahraničí. „Vyzvedl jsem si formulář žádosti o vystěhování a napsal jsem do něj, že podáváme žádost o vystěhování na základě nátlaku Státní bezpečnosti. Že se nechceme zbavit československého občanství, protože předpokládáme, že nynější politické poměry jsou provizorní. A že se ze zahraničí později vrátíme zpátky. To je asi rozpálilo doběla. Protože od té chvíle se mnou i s manželkou začali jednat vysloveně hnusně.“ Frekvence výslechů se zvýšila, v jejich domě proběhlo několik domovních prohlídek. 

Perzekuce vyvrcholila druhým uvězněním k němuž došlo 9. listopadu 1981. Zbyněk Čeřovský byl zatčen při cestě do Prahy na nádrží v Pardubicích a převezen do Hradce Králové, kde ho obvinili z podvracení republiky, vyzvědačství a hanobení hlavy státu. Jako důkazy mu předložili padělané dokumenty s jeho podpisem, který vypadal jako pravý. Rozsudek tentokrát zněl dva roky nepodmíněně. Přes Pankrác, Valdice a Jáchymov se dostal do plzeňské věznice na Borech, kde strávil většinu trestu. 

Libuše Čeřovská byla v té době opět vyhozena ze zaměstnání: na poště ji obvinili z rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, když neuhradila částku 13 Kčs 80 haléřů za jeden meziměstský telefonát.

Po dvou či třech měsících věznění navštívil Zbyňka Čeřovského ve vězení důstojník Státní bezpečnosti, který ho informoval, že požadavek na vystěhování do zahraničí stále platí. „Podívejte se, my můžeme vyrobit jakýkoliv dokument, který předložíme soudu. A dostanete deset nebo patnáct let,“ vyhrožoval. Pamětníkovi už v té době bylo padesát let a hrozba mnohaletého trestu za údajnou špionáž, proti němuž by se u soudu nemohl bránit, ho skutečně zastrašila.  

„Politické“ oddělení věznice na Borech

Zbyněk Čeřovský si na Borech odpykával trest původně v takzvaném politickém oddělení. Během státní návštěvy rakouského prezidenta Rudolfa Kirchschlägera, který se zaměřoval na situaci politických vězňů v Československu, bylo přejmenováno na 3. oddělení a mezi politické vězně přimísili i trestance odsouzené za kriminální činy. Pracoval nejprve na třídění kovošrotu, později ho na četné intervence jeho ženy přeřadili do knihvazárny, kde byla práce sice lehčí, ale vězňům ztrpčovaly život různé formy šikany: „Tam byly normy, které se v podstatě nedaly splnit. A když jste je neplnili, mohli vám zakázat příjem balíků, nenechali vás umýt a podobně. Nebo vás v době, kdy se vydávalo jídlo, odvolávali na nějaké zbytečné pohovory, takže jste zůstali o hladu.“ 

K jeho spoluvězňům patřili katoličtí kněží Dominik Duka a František Lízna, dále Jiří Dienstbier, Albert Černý nebo Jan Litomiský. Na ošetřovně se také setkal s lékařem, který dříve působil jako vojenský lékař u pluku v Plzni. Nyní pracoval ve věznici jako civilní zaměstnanec. Umožnil Zbyňkovi Čeřovskému nejen dostat do věznice léky, které potřeboval, ale také si jeho prostřednictvím mohl s manželkou vyměňovat necenzurovanou poštu. 

Na jiném místě nahrávky Zbyněk Čeřovský zmiňuje ještě lékaře MUDr. Jaroslava Jaroše, který byl na Borech jako vězeň. Jaroslav Jaroš pracoval jako lékař u protiletadlového pluku ve Stříbře a snažil se dostat z armády. „Jdi prostě do hospody a řekni, že Husák je vůl, nebo něco podobného. A budeš propuštěn hned,“ poradili mu. „Zapomněli mu ovšem říct, že to propuštění povede přes pobyt ve vězení.“ MUDr. Jaroslav Jaroš upozornil na těžký zdravotní stav Václava Havla, který byl v té době také vězněn na Borech a onemocněl zápalem plic, takže byl v ohrožení života. Zbyněk Čeřovský prostřednictvím své ženy o tom podal zprávu do zahraničních médií a díky tomu se podle jeho slov Václavu Havlovi dostalo ošetření v nemocnici. „Zachránili jsme mu život. Ale on se o tom později nikdy nezmínil,“ říká pamětník. 

V emigraci se o něj zajímaly zahraniční armády

Po propuštění 9. listopadu 1983 začali Zbyněk Čeřovský s manželkou zařizovat vše potřebné ohledně vystěhování. „Moje žena to velmi těžce nesla,“ konstatuje, ale výhrůžka Státní bezpečnosti, že by mohl být uvězněn na deset či patnáct let, byla hrozivá. 

V září 1984 bylo vše připraveno k odjezdu. Libuše Čeřovská prosadila, že se s nimi mohl vystěhovat i mladší syn, který byl z tohoto důvodu předčasně propuštěn ze základní vojenské služby. Starší syn odjel do Německa ještě před rodiči. Od státu dostali na cestu jen 35 dolarů. Václav Havel jim ale pomohl směnit peníze, které získali za prodej chaty, a odváželi si tak ještě šek na 2000 západoněmeckých marek. 

Československé úřady jim na mnichovské nádraží po železnici přepravily kontejner s osobními věcmi. Rodina Čeřovských, která cestovala vlastním autem, však ještě na rozvadovském hraničním přechodu musela podstoupit ponižující osmihodinovou prohlídku auta a kufrů: „Celé auto vybrakovali. Všechno, co už bylo zapečetěné, zaplombované, rozházeli a prohlíželi. Ten režim nám chtěl dokázat, co všechno ještě můžou,“ říká Zbyněk Čeřovský. 

Po příjezdu do Německa byli ubytováni v utečeneckém táboře v mnichovské čtvrti Allach, ale záhy se jich ujala americká armáda a ubytovala je ve svém hotelu ve čtvrti Giesing. Libuše Čeřovská záhy dostala nabídku, aby začala americké vojáky učit češtině – to byl jejich první výdělek za západními hranicemi. Zároveň dostávali od americké armády šedesát dolarů týdně, což byla, vzhledem k příznivému kurzu dolaru, v té době velmi velkorysá podpora. Později začala Libuše Čeřovská pracovat pro Svobodnou Evropu; pracovat proti komunistickému režimu vnímala jako svou povinnost a poslání. 

Také Zbyněk Čeřovský působil jako externí spolupracovník západních rozhlasových stanic. Současně se o něj ale zajímala i německá a americká armáda: „Československých důstojníků nebylo na Západě tolik, takže je zajímaly různé informace. Nejen organizace armády, tu oni znali, ale spíše psychologické záležitosti. Jak je armáda vycvičená? Jaké jsou názory ve velení?“ Na přímou otázku, zda se o něj zajímaly tajné služby, pamětník odpovídá, že ano, ale odmítá o tématu podrobněji hovořit. 

StB se ho snažila diskreditovat i na dálku

Již v roce 1984 dostal Zbyněk Čeřovský od US armády nabídku, aby se celá rodina přestěhovala do Ameriky. Přestože měl v USA již zajištěnou práci, na přání své ženy stěhování do Ameriky nakonec odmítl: „Měla emocionální důvody, které u ženy, která je vaším celoživotním druhem, prostě nemůžete zlomit.“ V té chvíli ovšem finanční podpora od Američanů skončila a manželé Čeřovští byli odkázáni na německé sociální zabezpečení. Oba jejich synové nicméně přesídlili do USA. Sám Zbyněk Čeřovský tam pracovně pobýval na tři měsíce v roce 1986. 

Zbyněk a Libuše Čeřovští se v Německu postupně zabydleli, díky kurzům v Goethově institutu se naučili jazyk a pracovali pro Svobodnou Evropu. Státní bezpečnost se je ale stále pokoušela na Západě diskreditovat. 

V roce 1986 byli předvoláni na policejní prezídium. Ukázalo se, že v německém Pasově byl zadržen český občan, padělatel, který vyráběl falešné dokumenty, například lékařské nebo inženýrské diplomy. Podle jeho záznamů vyrobil diplom také pro Zbyňka Čeřovského. Pamětník snadno prokázal, že jeho diplom je pravý, a jeho jméno bylo očištěno: „On se jim potom přiznal, že šlo o takovou dezinformační akci Státní bezpečnosti.“

Později čelili manželé Čeřovští výhrůžkám, že se na ně chystá ozbrojený útok. Protože díky Libušině práci ve Svobodné Evropě měli doma telefon vybavený nahrávacím zařízením, výhrůžky se jim podařilo zaznamenat. Policie v tom opět rozpoznala akci Státní bezpečnosti. 

Na přímý dotaz, zda na ně mohl být v emigraci jako agent nasazen Vladimír Škutina, bývalý politický vězeň a od roku 1972 spolupracovník StB, Zbyněk Čeřovský odpovídá, že je to možné: „Vladimír Škutina za námi několikrát přijel a vyprávěl mojí ženě, že je adeptem na funkci ředitele československé stanice Svobodné Evropy. On k nám jezdil a několikrát u nás přespal. To nebyla jenom otázka soukromá,“ uvažuje Zbyněk Čeřovský. Jde nicméně pouze o hypotézu. 

Byl to normální převrat

Na pád komunistického režimu v Československu koncem roku 1989 a polistopadové poměry pohlíží Zbyněk Čeřovský dosti skepticky: „Já si myslím, že to nebyla sametová revoluce. Byl to normální převrat, který byl někde připravený a plánovaný a trošku se jim to vymklo z ruky,“ říká a dodává: „Když si uvědomím, jací lidé potom od 90. roku vládli, byli ve vládě a okolo ní, nemohli jsme od toho nic dobrého očekávat.“ 

Čeřovští se definitivně přestěhovali zpátky do Československa roku 1991, mezi Mnichovem a Prahou však pendlovali již od května 1990, protože Libuše Čeřovská byla pověřena organizací stěhování kanceláře Svobodné Evropy do Prahy. V té době neměli v Čechách kde bydlet, protože při vystěhování jim byl zabaven rodinný dům v Pardubicích, a dlouho čekali na přidělení bytu. „Náš barák získal spolupracovník StB. K tomu snad nemusím nic dodávat,“ konstatuje Zbyněk Čeřovský. O navrácení domu se soudili marně a nedostali údajně žádné odškodnění. „V rozsudku bylo vyčísleno, že nám vystěhováním byla způsobena škoda ve výši 4 400 000 korun. A soud nás, pokud jde o odškodnění, odkázal na občanskoprávní soud. To bylo naprosto beznadějné. Připisuji to tomu, že celá justice zůstala komunistická.“ 

Kriminál poznal i z druhé strany

S hořkostí pohlíží Zbyněk Čeřovský také na okolnosti své rehabilitace a navrácení své hodnosti. „Celé to byla fraška. Předsedou rehabilitační komise byl generál Frýbort, bývalý náčelník politické správy západního vojenského okruhu a vylustrovaný agent. Tak co jsem si o tom mohl myslet?“ Zbyňku Čeřovskému byla navrácena armádní hodnost, ale pouze v záloze. Jeho návrat do aktivní funkce v armádě zamítl nejprve Miroslav Vacek, bývalý náčelník komunistického generálního štábu a do října 1990 ministr obrany. A poté i jeho nástupce ve funkci ministra obrany Luboš Dobrovský. „Když jsem žádal Dobrovského, abych se vrátil do armády, odpověděl mi, že bych nebyl pro armádu přínosem, protože jsem kritizoval pana prezidenta Václava Havla,“ tvrdí Zbyněk Čeřovský. Později mu nebylo přiznán ani status účastníka třetího odboje. 

V roce 1991 Zbyňku Čeřovskému nabídli funkci ředitele pankrácké věznice. „Měl jsem výhodu, že jsem znal kriminál z té druhé strany,“ konstatuje. Věznice tehdy byla po amnestii dosti vyprázdněná, zbylo zde jen okolo stovky vězňů s nejtěžšími tresty. Krátce před jeho nástupem navíc ve věznici proběhla vzpoura, během níž došlo i k vypalování cel. Mezi vězni Zbyněk Čeřovský poznal i své bývalé spoluvězně z borského kriminálu: „Samozřejmě mě hned vítali a začali mi tykat. Byla to skupina lidí, kteří, kdyby dostali zbraně, by byli schopní nás všechny povraždit. Rozhodl jsem se, že mezi ně půjdu. Řekl jsem jim: ,Pánové, já nejsem žádný váš kamarád. Jsem tu proto, abych dohlédl, že si odpykáte své tresty. Ale nebude to tu jako dřív. Nikdo vás nebude trápit hladem a zimou, bez důvodu posílat do korekce. Zvolte si mezi sebou dva nebo tři zástupce, kteří budou jednat s vedením věznice.‘“ Jeho intervence byla úspěšná. Jako ředitel na Pankráci působil až do roku 1993, kdy odešel do důchodu. 

Mé rady nikoho nezajímaly

Zbyněk Čeřovský trpce nesl, že polistopadové vedení armády se nezajímalo o informace, kontakty a zkušenosti, které mu mohl nabídnout. „Byl jsem v kontaktu s americkou armádou a s Bundeswehrem, mnoho jsem věděl o jejich organizaci a výcviku. Nikdo ode mě nechtěl nic vědět, všichni byli chytří a přitom ničemu nerozuměli.“ Na setkání vedlejší komise NATO ve Vídni mu prý zástupci Bundeswehru předali seznam vyřazeného vojenského materiálu, který chtělo Německo darovat Československu. Zbyněk Čeřovský ho poslal tehdejšímu kancléři Karlu Schwarzenbergovi, ale nedostal žádnou odpověď: „Němci mě podezírali, že jsem v té věci nic nepodnikl. Ale já jsem ten seznam předal. Jenže Hrad na něj nijak nezareagoval.“ 

Velmi kriticky pohlíží také na polistopadovou reorganizaci armády, přestože mnohé z toho, co sám prosazoval, bylo realizováno: doporučoval například zavedení profesionální armády a vojenských kaplanů, kteří nahradí politruky a budou o vojáky pečovat po duchovní stránce. 

Armáda ale podle něj udělala chybu v tom, že vedle profesionální armády školila jen minimum vojáků v záloze. Zbyněk Čeřovský kritizuje také nakládání s armádním majetkem po roce 1990: „Rusové opouštěli zařízené posádky v bezvadném stavu a pak došlo k jejich totálnímu zničení. Nikdo to po nich nepřevzal a nestřežil,“ tvrdí pamětník. Armádní technika podle něj byla „rozkradená a rozprodaná“. 

Po odchodu do důchodu Zbyněk Čeřovský dále externě spolupracoval s BBC či Hlasem Ameriky. Stal se také členem Vojenského spolku rehabilitovaných a okolo roku 2016 byl zvolen jeho předsedou. Na svou funkci však rezignoval, když ho tajemník spolku Petr Baubín obvinil ze spolupráce se Státní bezpečností: „Řekl jsem, že nebudu tu funkci vykonávat za situace, kdy mě někdo obviňuje, že jsem byl nějakým agentem nebo dokonce špionem StB.“ Proti obvinění se úspěšně bránil soudně. „Se Státní bezpečností jsem nikdy nespolupracoval,“ zdůrazňuje. 

Další ránu mu přinesl rok 2020, kdy 28. září zemřela jeho žena Libuše: „Zemřela mi v náručí. Ráno začala mít velké potíže, tak jsem okamžitě zavolal sanitku. Lékař jí dal nějakou injekci, připojil ji na EKG a lékař mi řekl: ,Vezměte ji do náruče, ona do půl hodiny zemře.’ Zemřela za deset minut poté.“