Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Kamil Černý (* 1950  )

Hrozně bych chtěl občanskou společnost, furt je tady toho socialismu moc

  • narozen 16. listopadu 1950 v Praze
  • vystudoval učiliště a poté večerní gymnázium
  • v 19 letech se účastnil první demonstrace proti okupaci ČSR, byl zadržen a zmlácen policií
  • během normalizace se oženil, založil rodinu a prošel základní vojenskou službou
  • v roce 1977 i poté aktivně podporoval Chartu 77, distribuoval text a informace o Chartě
  • účastnil se všech možných demonstrací roku 1988 a 1989 (Palachův týden, 21. srpna, 28. září, 28. října, Škroupovo náměstí, Stromovka, Tien an Men)
  • individuálně demonstroval během 1. máje 1989, kdy rozbalil transparent „Svobodu politickým vězňům“, byl zadržen
  • byl členem různých opozičních skupin: HOS, SVS, NMS, MKJL, sám zakládal Společnost Marty Kubišové
  • z tlaku na Národní třídě během 17. listopadu musel proklouznout, aby nebyl zmlácen
  • po revoluci pracoval v prověrkových komisích na ÚDV a zakládal ÚSTR, navštívil USA

Miroslav „Kamil“ Černý se narodil 16. 11. 1950 v Praze. Otce pan Černý nikdy neviděl. Ač se jmenuje Miroslav, většina lidí ho oslovuje Kamile. Toto jméno mu chtěla dát matka, která byla po porodu v kómatu, a prarodiče rozhodli, že se novorozeně bude jmenovat Miroslav po otci. I když si matka přejmenování přála, nikdy k němu nedošlo. Přátelé měli v jeho jméně vždy jasno, ale úřady dvě jména mátla. Například na základní škole dostával vysvědčení na jméno Miroslav Černý i Kamil Černý a někdy oboje dohromady.

Rodina

Jeho nevlastní sestrou je tenistka Martina Navrátilová, do svých deseti let se jmenovala Šubertová . I když mají stejného otce, ani jeden po něm nemá jméno. Kamil Černý byl pojmenován podle manžela jeho matky v době porodu a Martina si vzala jméno svého otčíma. Sourozenci o sobě navzájem nevěděli a rozdělovala je i Martinina emigrace do USA. Kamil se dozvěděl o sestře chvíli před její emigrací, ale matka mu rozmluvila snahu se s ní seznámit se slovy: „Oni by o tebe neměli zájem.“ Jejich biologický otec již dávno nežil. Kamilův zájem o setkání se oživil asi v roce 1986, kdy se dozvěděl o zájmu z Martininy strany v její memoárové knize „Já jsem já“ (vyšla v roce 1985 v nakladatelství Sixty-Eight Publishers) – později kontaktoval její maminku. Prvně viděl Martinu, když hrála v Čechách turnaj v rámci mezinárodního mistrovství světa v tenise (Federation Cup[1]). I když pan Černý neměl na turnaj lístky, dostal se do hlediště i do zákulisí jako pořadatel. Nestálo ho to víc, než se suverénně tvářit jako zahraniční pořadatel, nikdo ho nekontroloval a vpustili ho, kam chtěl. Tak se poprvé setkal se sestrou, ale nepodařilo se mu oslovit ji. K seznámení došlo až půl roku po 17. 11. 1989 u kamarádky, která zprostředkovala krátký rozhovor . Další shledání následovalo během Kamilovy porevoluční návštěvy USA.

Rodina byla „chudá, ale výrazně nekomunistická, dědeček byl národní socialista a později jsem se dozvěděl, že se snad měl znát s Janem Masarykem“. Protože byla i jeho matka chudá a žila v malém bytě na Klamovce, musel mladičký Kamil nejprve žít u babičky v temném bytě na Smíchově a matku navštěvoval jen o víkendech. Po nástupu do školy a výměně bytů se k matce i s babičkou definitivně nastěhoval. V jednom bytě bydleli tři sourozenci, babička a matka, která „měla prostě smůlu, byla něco jako Božena Němcová. Taková romantická, nepraktická a spíše nešťastná paní.“

O politice se doma moc nemluvilo, z dětství ví pan Černý jen málo, ale i toto málo se mu ve škole vymstilo. Jeden večer si rodina ukazovala fotky vlasovců[2] a osvobození Košíř a nezasvěcený Kamil z toho odvodil, že Československo osvobodili vlasovci a tak to také prezentoval ve škole. Mimo tento jeden drobný incident byl Kamil Černý průměrný žák směřující k dělnické profesi. Vyučil se jako jemný mechanik, ale neživil se tím dlouho. Malý příjem ho donutil změnit zaměstnání a živil se nádenickou prací na stavbě atp. Během učení se v něm probudil zájem o humanitní obory a o výtvarné umění, rád by býval šel na vysokou školu, ale od toho ho rodina odradila a doporučila mu alespoň udělat si večerní gymnázium.

Odboj a odpor proti normalizaci

První vážnější problém měl 21. srpna 1969, kdy probíhaly demonstrace podporované z Hlasu Ameriky, při kterých byl zadržen. Šlo o demonstrace proti okupaci, normalizaci a zhoršení demokratických podmínek ve státě. Když v roce 1969 nastoupil k moci Gustáv Husák, bylo jasné, že padla veškerá demokracie. Kamil Černý neměl dobrý pocit z toho, že během okupace v roce 1968 nic neudělal (neví, jestli se nechal ovlivnit rodinou, která mu účast rozmlouvala, nebo rozhlasem, kde hlásili, že se lidé nemají nechat vyprovokovat), a tak si vzal v práci dovolenou, do klopy zapíchl trikoloru s černou páskou a došel do centra Prahy.

Okolo osmé hodiny ráno stál u rozbité výlohy naproti Dětskému domu Na Příkopech, kde asi naznačoval sympatie s tímto protestem. Aniž by byl za zničenou výlohu zodpovědný, přišel k němu policista s vojákem, zapsali si ho a odvedli na policejní stanici do Krakovské ulice. Během ranní cesty přes Václavské náměstí v doprovodu policejních sil si uvědomil, jak byla předchozí noc bouřlivá i přes to, že ráno už bylo klidné a nikdo v ulicích nebyl. Na policejní stanici v Krakovské byla připravená ulička „hanby“, v dlouhé chodbě a na schodech do 1. patra stáli vždy na střídačku policista, voják a milicionář a každý z nich do člověka, který uličkou procházel, bouchnul. Pan Černý touto uličkou také musel projít, a aniž bylo jasné, co udělal, dostal asi 100 ran, než vůbec došel do 1. patra, kde byl zmlácený zavřen do cely. Cela se postupně začala zaplňovat a pan Černý se dozvídal, že k polednímu už byly ulice opět plné a že se opět protestovalo. Zvenku demonstranti bouchali na dveře stanice a řvali hesla „gestapo“, „Dubček“, a ať zadržené pustí. Vždy když bouchání zesílilo, začali policisté mlátit do zadržených. Pan Černý si pamatuje na konkrétního policistu, kterého popisuje jako mladého, jemného, ale „saďoura“, kterému dělalo vysloveně dobře, že může mlátit do bezbranných lidí.

Asi v 11 hodin večer ho po výslechu propustili ze zamřížované místnosti. Kamil Černý měl alibi na předchozí noc, tu strávil u rodiny Walterových (rodina, jež vlastnila továrnu na výrobu motorek, automobilů a následně letadlových motorů).[3] Protože věděl, že se o něj bude rodina bát, snažil se pospíchat domů, ale to mu opět znemožňovala policie, která ho několikrát legitimovala a pustila ho, až když se prokázal, že byl celý den na stanici SNB.

Prohraný boj, normalizační beznaděj

Během normalizace, kterou popisuje jako „beznaděj“, se oženil a založil rodinu. Když se mu narodilo první dítě, byl akorát na vojně. Vojnu měl ze sociálních důvodů (živil třináctiletého sourozence) zkrácenou na pět měsíců a 19 měsíců práce. Pět měsíců vojny strávil v Ostravě ve skupině, kde byli akorát kriminálníci, pracovníci železničních profesí (ajznboňáci) a jeden kněz, „který uměl alespoň trochu kultivovaně psát“. Pamětník sám říká, že nesnáší nudu a tlachání, takže pro něj bylo na vojně největším utrpením trávit víkendy s jednoduchými lidmi bez zájmů, ale jinak byla vojna dobrá, protože pořád pracovali nebo se učili „vojenskému řemeslu, takže to rychle utíkalo. Důležitý bylo, aby to rychle uteklo.“

Během vojny se mu stala jen jedna drobná lapálie. Když měl zodpovědět otázku, proč je na vojně, tak místo toho, aby řekl, že je pro něj čest sloužit socialistické vlasti (jak byli učeni), tak řekl, že je radši na vojně než v kriminále. To se samozřejmě politrukovi nelíbilo, ale nic velkého z toho nebylo.

Normalizaci prožil víceméně v ústraní („šedá zóna“), věnoval se rodině, byl dělník a jediné, co dělal, bylo, že poslouchal Hlas Ameriky. Do opozice se postavil jen tím, že podepsal v roce 1968 zakládací listinu Společnosti za lidská práva, kdy v odpovědi přišel dopis, kde byl informován, že bude schůze, ale žádná se nakonec nekonala.

Charta 77 – počátky disidentství

Důležitým pro něj byl rok 1977 a založení Charty 77, kdy pomáhal opisovat zakládací listinu, informoval známé o tom, co je cílem Charty, ale jak říká: „Sám jsem neměl odvahu ji podepsat tehdá, když jsem měl malý děti. To je největší mindrák, který mám. Pak začaly všechny petice, za propuštění Havla, ty církevní (Augustin Navrátil) a to všechno (NMS, HOS, MKJL) jsem samozřejmě podepisoval. Už jsem se začal dostávat mezi lidi z opozice.“ Vedle distribuce textu Charty 77 později distribuoval samozřejmě i petici Několik vět. Během jedné z demonstrací ho zadrželi ve chvíli, kdy měl u sebe několik archů podepsané petice. Policie mu v tomto případě archy zabavila (v jiných případech se nenechal s archy chytit). Pan Černý měl starosti o to, aby neměli lidé, kteří petici podepsali, kvůli němu potíže. Obešel tedy ty, na které si vzpomněl, vysvětlil jim, co se stalo, a většina z nich mu petici znovu podepsala. Sběrná místa pro odevzdávání petice byla u Havlových, Saši Vondry a Jiřího Křižana. Podpisy sbíral mezi známými i méně známými přáteli i mezi cizími lidmi (např. spolucestujícími ve vlaku). Na Hlase Ameriky poté předčítali namátkově různá jména podepsaných, panu Černému dělalo radost, že slyší některá jména, jejichž podpis zprostředkoval (to samé platilo i pro jeho jméno po podpisu Charty).

Na první demonstraci v srpnu 1988 (21. srpna) na Václavském náměstí, kterou moderovali Hana Marvanová a Tomáš Dvořák, se zdržel jen krátce. Na demonstraci se četla Charta a domluvily se pravidelné schůzky na každou poslední sobotu v měsíci. Pan Černý potleskem demonstraci podpořil a odešel na vlak, kterým odjížděl na dovolenou. Jen z doslechu se dozvěděl, že pak byla demonstrace potlačena policejními složkami. Na následujících demonstracích (28. září a 28. října 1988, Škroupovo náměstí, Palachův týden, soud a propuštění Hany Marvanové[4]) byl už přítomen od začátku do konce. Byl tak například u „ukrývání kamery“ po soudu s Hanou Marvanovou. Celý soud natáčel na kameru Přemysl Fialka (autor Videožurnálu)[5], který stihl kameru se záznamem šikovně ukrýt do kočárku kolemjdoucích těsně před tím, než je legitimovala policie. Dobře má taky v paměti Palachův týden v lednu 1989, kdy byly zásahy policistů proti demonstrantům výjimečně agresivní a intenzivní. Kamil Černý byl už v té době „zkušený“ demonstrant, a tak věděl, že panikou a útěkem na sebe jen strhne pozornost policistů, kteří mu ublíží nebo ho zadrží. Během samotného Palachova týdne ho ani jednou nezbili ani nezadrželi, ale v rámci všech demonstrací v roce 1989 byl zadržen celkem šestkrát.

Jednotlivé události roku 1989 a reakce na ně

Komunistické oslavy dělnického svátku 1. máje 1989 pamětník pojal individualisticky. Bez organizace a domluvy s jakoukoliv opoziční skupinou si připravil transparent s nápisem „Svobodu politickým vězňům“. S tímto transparentem se dostal až před tribunu s Husákem, Jakešem a Miroslavem Štěpánem, kde se mu ho podařilo rozbalit. Během několika vteřin ho zadržela policie, zkroutila mu ruce, transparent mu byl zabaven a jeho odvedli na policejní štáb domu ČKD na Můstku. Z domu ČKD putoval na policejní stanici ve Školské ulici, kde jeho a další zadržené (John Bok, Stanislav Devátý, Tomáš Pojar...) nechali několik hodin stát na dvoře čelem ke zdi bez možnosti vzájemně promluvit. Po výslechu na sebe zadržení počkali, zašli na pivo, vyměnili si adresy a rozešli se domů. V té době Kamil pracoval v Městských divadlech pražských (technik a údržbář). Zadržení během 1. května nesl náměstek ředitele nelibě, ale nabídl mu, že ho nevyhodí, ale pouze ho tiše přesune na jinou pozici, se stejným platovým ohodnocením. Pan Černý se předem poradil se zkušenými disidenty, jak na takovou situaci reagovat, a ti mu řekli, ať nic nepřijímá „potichu“, ale naopak ať všude mluví o tom, co mu bylo nabídnuto. Herci i zaměstnanci divadla přijali, že je disident a ještě ho podpořili peticí na jeho obhajobu. Kamilův výstup na 1. máje se nakonec řešil pouze jako přestupek, nikoliv jako trestný čin – nakonec přestupková komise ONV v čele s Dr. Předotovou konstatovala, že nešlo ani o přestupek.

Pamětník vedle toho vzpomíná i na to, že ten samý den (1. května 1989) vznikla Společnost za veselejší současnost (SVS), jejímiž každodenními akcemi byly běhy třídou Politických vězňů za jejich propuštění (mimo to jim zasílali i pohledy a dopisy, které vězněným opravdu přišly, jak potvrdil pamětníkovi František „Čuňas“ Stárek). Pan Černý se běhů snažil účastnit alespoň pětkrát týdně. Dalšími akcemi SVS byl „Zásah Veselé bezpečnosti proti korzujícím občanům“. Připravovaly se helmy z melounů, obušky z okurek a salámů, papírové štíty, hlásná trouba a dřevěný pejsek. S tímto vybavením se cca 10 lidí z recese pustilo do protestního tichého průvodu aktivistů za pokřiku klasických policejních hesel jako „Rozejděte se!“ atp. Akce splnila účel, lidem se to líbilo a sympatizovali.

Jednadvacátého června 1989 se konala v pražské Stromovce ekologická manifestace proti výstavbě silnice vedené tímto parkem. Na demonstraci byli hlavně mladí lidé a děti, a tak tehdy devětatřicetiletý Kamil Černý vypadal jako organizátor a jako organizátora ho také zadržela policie a odvedla ho na nedalekou policejní stanici. Demonstranti ze Stromovky se přesunuli před stanici a volali „Pusťte Kamila“, policisté nechápali, koho mají pustit, když podle občanského průkazu zadrželi Miroslava Černého. Po třech demonstracích proti stavbě tunelu ve Stromovce se Národní výbor hlavního města Prahy přiklonil k možnosti vést s demonstranty dialog. Dne 15. listopadu proto povolil ohlášené setkání s diskuzí na dnešním Mariánském náměstí, které v klidu za velké účasti lidí proběhlo, a většina lidí se potom na výzvu Johna Boka začala přesouvat na Malou Stranu k Velvyslanectví Rumunské soc. republiky k protestu proti zásahu rumunské policie při příležitosti výročí brašovských událostí.[6]

Na mostě policisté s plastikovými štíty zatarasili demonstrantům cestu, ti se zastavili a začali zpívat. Kamil Černý s aktivistkou SVS Janou Matějkovou se rozhodli, že budou hrát zamilované a zkusí kordonem projít. Ten je opravdu nechal projít a oni z druhé strany zátarasu volali: „Pojďte, oni jsou hodní, nechali nás projít.“ Nikdo se nepřidal, a tak prošli kordonem za velkého potlesku zpět – policisté byli asi instruováni k mírnému chování. Vrcholem demonstrace bylo, když celý dav policisté mírným způsobem s domluvami vytlačili asi po hodině na Křížovnické náměstí. Pan Černý dále provokoval před právě projíždějící tramvají a volal: „Fuj! Hanba!“, až byl obklíčen policisty v uniformě a všeobecné známý násilnický příslušník StB Antonín Prchal ho legitimoval, zabavil mu tramvajenku a ještě jej drobně poranil v obličeji. Pan Černý si mohl vzít na týden neschopenku, čímž by se jeho zranění dostalo do kategorie těžké ublížení na těle a policista by mohl být potrestán. To by na druhou stranu znamenalo, že by se nemohl účastnit blížící se povolené demonstrace 17. listopadu. Nakonec nahlásil zásah policisty druhý den (v den jeho narozenin), ale pak už přišla revoluce.[7]

Kamil Černý byl aktivistou různých opozičních skupin: Nezávislé mírové sdružení (NMS), Mírový klub Johna Lennona (MKJL), Hnutí za občanskou svobodu (HOS), podepsal alespoň opožděně (léto 1989) Chartu a sám s přáteli založil Společnost Marty Kubišové. Důvodem vzniku bylo vytvoření co nejvíce opozičních skupin, tak aby státní orgány nestíhaly kontrolovat jejich působení. Se členy HOS se scházeli v pražském Kunratickém lese pod záminkou brigády – uklízení lesa. Jednoho dne se skupina sešla v altánku nedaleko restaurace a rybníku U Labutě, kam měl přijít i významný disident Rudolf Battěk. Místo Battěka ovšem přišel Jan Štern a hned, jak dosedl, zadržela všechny policie a odvezla je na stanici SNB v Michli. Jako při ostatních výsleších odmítl pamětník vypovídat. Další akce HOSu se konala 15. října 1989 v den 1. výročí založení tohoto hnutí. Demonstrace se konala v pražských Holešovicích u budovy tehdejšího MV ČSR (nyní policejní prezidium), odkud byli také protestující odvezeni autobusem na nejbližší policejní stanici. I když museli mít v autobuse všichni natažené ruce a na stanici byli nacpáni do cely, bylo znát zlepšení poměrů, např. Ladislav Lis si mohl zapálit cigaretu se slovy: „Hele mladej, přines mi popelník, ještě budeš rád, že se za tebe jednou přimluvím,“ a policista mu skutečně popelník přinesl. Začínalo období, kdy bylo jasné, že režim padne, otázkou bylo kdy.

Mračna se stahují – sametová revoluce

Na povolenou demonstraci 17. listopadu 1989 si pan Černý připravil transparent s textem: „Jan Opletal – Jan Palach“ a vyrazil na Albertov, Vyšehrad a odtud na Národní třídu. Po zkušenostech z předchozí, celkem klidné, demonstrace přesvědčoval pan Černý i ostatní Sašu Vondru, že už jsou policisté hodní, že jim nic neudělají. Seděl tehdy na zemi s Ivanem Havlem a několika osobnostmi. Spletl se. Za chvíli viděli přijíždět červené barety, těžká vozidla a začala mela. Dav zachvátila panika a policisté začali do davu mlátit a stlačovat ho: „Ten zvuk byl, jako když praskaj hlavy a kosti.“ Aby se dostali z davu, ve kterém se nedalo ani dýchat, zahráli se svou kamarádkou představení, že má zraněnou nohu a on jí pomáhá. Tak se z Národní třídy bezpečně dostali do Mikulandské ulice.

Po revoluci – prověrkové komise a politická angažovanost

Krátce po revoluci vznikly prověrkové komise, do kterých se pan Černý na Praze 4 zapojil. Spolu s dalšími lidmi lustroval a vyslýchal na jemu již známé stanici SNB v Michli bývalé estébáky a zjišťoval, jak se politicky zapojovali příslušníci VB.

Jednoho „vébáka“ a všechny estébáky doporučili k propuštění, což se opravdu stalo, ale některé bohužel po čase přijali zpět do služby.

Vedle prověrek se po revoluci zapojil asi devětkrát do práce ve volebních komisích, pracoval na radnici Prahy 5, odboru životního prostředí, kde kontroloval na Praze 5 skládky a nepořádky kolem popelnic a na veřejných prostranstvích. Neustálé srážky s úplatnými kolegy a prohnilou mašinérií ho vyčerpaly a po dvou letech z úřadu odešel. Poté působil v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV), který později pomáhal přetransformovat v dnešní Ústav pro studium totalitních režimů. Pan Černý byl zpočátku v dokumentační složce ÚDV a poté ve vyšetřovací složce jako policista. Po vzniku ÚSTRu se dokumentační složka ÚDV přesunula pod ÚSTR/ABS, kde se sloučili s archiváři MV. ÚSTR dnes spravuje archiv StB a další čtyři archivy (ÚZSI, VKR, ZSGŠ a Archiv vězeňské služby). Bohužel oba tyto ústavy podléhají tlakům levice.

Politicky se angažoval jen krátce. Zpočátku byl aktivní v Občanském fóru v Praze 4, poté byl dva roky členem ODS, kterou opustil po několika skandálech vrcholných politiků, angažoval se ve straně Demokratické unie (DEU) pod vedením ing. A. Hromádkové, tu opustil, protože mu došlo, že jejich volební program a činnost jsou nerealistické. Dodnes je přesvědčeným zastáncem ODS a od 21. srpna 2013 je opět jejím členem.

Jako vášnivý amerikanofil[8] dostal po revoluci obrovskou příležitost, a to účastnit se exkurze po USA, kam jel místo Stanislava Devátého. V Americe se mu zalíbilo, považuje ji za funkční zemi svobody a demokracie. Během cesty se také setkal se sestrou Martinou Navrátilovou, která v té době hrála v New Yorku zápas. Po návratu se zapojil do práce ve Společností přátel USA (SPUSA) a podílel se na organizování jejich akcí a přednášek ap. V současnosti funguje SPUSA víceméně jako jazyková škola.

Závěr

Srážka s režimem, neschopnost estébáků a několikeré zadržení ho po revoluci přivedlo k soukromému i služebnímu studiu materiálů bývalé StB. Zaměřil se na boj s bývalými nešvary: „Nesnáším estébáky – považuji je za opovrženíhodné více než řadové formální komunisty, o kterých se to většinou vědělo a nesnažili se k ničemu vyprovokovat .“ Dnes je Miroslav Černý penzionován a žije v Řevnicích.

[1] Fed Cup v roce 1986:http://cs.wikipedia.org/wiki/Poh%C3%A1r_federace_1986

[2] Ruská osvobozenecká armáda (ROA) byla v době druhé světové války organizace několika vojenských jednotek ruských zajatců, kteří na straně nacistického Německa dobrovolně či z donucení bojovali proti stalinistickému režimu v Sovětském svazu. Pro tyto jednotky se vžilo označení „vlasovci“ podle jména jejich velitele generála Vlasova.

[3] Více o rodině Walterových a značce Walterhttp://www.walterjinonice.cz/historie-spolecnosti-walter (nalezeno 23. července 2013).

[4] 21. srpna 1988 byla zatčena za účast na demonstraci u příležitosti okupace Československa v roce 1968 a přípravu demonstrace k 70. výročí vzniku Československa, v březnu 1989 byla odsouzena k podmíněnému trestu deseti měsíců odnětí svobody.

[5] Rozhovor s Přemyslem Fialkouhttp://www.ustrcr.cz/cs/fialka-premysl-1951 (nalezeno 23. července 2013).

[6] Ceauşescovi se situace začala vymykat z rukou už roku 1987, kdy byl nucen vojensky potlačit protesty studentů v Jasech a dělníků v Brašově;http://cs.wikipedia.org/wiki/Nicolae_Ceau%C8%99escu.

[7] Na tomto obvinění se podílel i Petr Placák a Stanislav Penc, kteří byli oba také zmláceni policisty během jiných demonstrací. Placákův případ byl nakonec sepsán do knihy Fízl a později došlo v roce 2012 i k soudnímu procesu, při kterém byl A. Prchal nepravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu.

[8] Jeho nevlastní otec byl také obdivovatelem USA a byl, dle legitimace, která po něm zbyla, členem Společnosti přátel USA někdy před rokem 1948.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Portréty Pražanů