Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Černý (* 1932)

Narodil jsem se v nesprávném státě

  • narozen v Klenovicích na Hané 6. dubna 1932

  • v roce 1951, ve svých sedmnácti letech, emigroval do Rakouska

  • absolvoval výcvik u CIC (1951–1953)

  • během emigrace v Rakousku pravidelně ilegálně přecházel hranice a navštěvoval rodiče

  • v roce 1954 byl chycen Pohraniční stráží kvůli zradě svého strýce

  • jako podezřelý ze špionáže byl v roce 1956 odsouzen na šestnáct let do Leopoldova

  • v roce 1965 byl propuštěn na podmínku

  • v roce 1967 se pokusil znovu emigrovat a opět byl kvůli zradě spoluvězně chycen

  • následně poslán do věznice Mírov

  • po propuštění na amnestii v roce 1969 pracoval v dělnických profesích

  • žije v Hodoníně

Život Františka Černého připomíná dobrodružný román, který nemá úplně šťastný konec. Uprchl z Československa přes železnou oponu a stal se agentem americké vojenské kontrarozvědky CIC. Byl zatčen a několik let strávil v pracovních táborech. Znovu se pokusil utéct za hranice a znovu byl zatčen a vězněn. Přitom si v mládí nepřál nic jiného než se svobodně toulat světem.

Útěk

Narodil se 6. dubna 1932 v Klenovicích na Hané. Ve dvou letech odešel s rodiči do Kyjova, kde prožili válku. Otec pracoval jako pacholek na statku a zpočátku byl pravověrným komunistou. Když se naskytla možnost osídlit hospodářství vyháněných Němců, neváhal a vyrazil s rodinou zabrat chalupu v Tasovicích u Znojma. V té době však stavení ještě nebylo opuštěné. Jeho původní majitelé, rodina Hochbauerových, tu ještě několik týdnů hospodařili, aby pamětníkovu otci ukázali, která pole k hospodářství patří, co je kde dobré pěstovat, a pak teprve byli odsunuti. To, jak společné soužití vypadalo, už si František Černý nepamatuje, nezmiňuje však žádné konflikty a dodnes má v albu schované fotografie původních majitelů. Zpětně rozhodnutí svého otce lituje: „Dodnes mě to zatěžuje. Viděl jsem zlodějny a vraždy, které provázely celý ten takzvaný odsun. V duchu jsem se za to bývalým majitelům omluvil, ale to už jim není nic platné.“ Po komunistickém převratu v roce 1948 pamětníkův otec ze svého politického přesvědčení vystřízlivěl. Když byl vyzván, aby vstoupil do JZD, odmítl. Rozhodl se hospodařit sám s pomocí své ženy a tří dětí – nejmladšího Leopolda, dcery Františky a Františka. Výnosem z polí však nebyl schopen plnit stanovené dodávky, a v zimě proto jezdil do Znojma za sezonní prací. Stanovené dodávky se strašlivě zvyšovaly,“ vzpomíná František Černý. „Neměli jsme obilí na semletí, a nebyla tedy mouka ani chleba. Žili jsme tehdy ve velké bídě.“ František Černý v té době studoval gymnázium, ale kvůli otcovu odporu ke kolektivizaci byl v roce 1949 vyloučen. Vrátil se na statek, ale práce v zemědělství ho nebavila. A když si chtěl najít zaměstnání ve městě, nedostal k němu z úřadu práce povolení. Protože pro sebe v Československu neviděl žádnou perspektivu, domluvil se s kamarádem Miroslavem Pancem, že společně utečou na Západ. Psal se rok 1951 a hranice ještě nebyla obehnaná ostnatými dráty. Přesto se uprchlíkům první přechod nepodařil. „Neudělali jsme si plán cesty, neměli jsme ani buzolu. Jen pistole po Němcích, které získal Mirek Panc, který byl voják,“ vypráví František Černý. „Překročili jsme sice hranice, jenže jsme obloukem došli zpátky do Čech.“

Přechod se jim podařil až napodruhé. Pomohl jim rakouský hajný, kterého potkali cestou. Pozval je domů, dal jim najíst a jednu pistoli vyměnil za lístky na autobus a padesát šilinků. Na rozloučenou jim poradil, ať jedou spojem v 17 hod., protože ten už Rusové nekontrolují. Následující den dorazili do sovětského sektoru Vídně (Vídeň byla až do roku 1955 rozdělena do čtyř okupačních zón pod správou Velké Británie, USA, Francie a Sovětského svazu). Do britské zóny pak přejeli na kradených kolech. Odtud pokračovali do Štýrského Hradce, kde se přihlásili na policii.

Výcvik v CIC

František Černý s Miroslavem Pancem vyráželi za hranice s představou, že budou pokračovat až do Ameriky a toulat se světem. V Rakousku je ale čekalo rozčarování. Rakouští policisté je předali Angličanům, kteří je odvezli do bývalých SS kasáren Wetzelsdorf na kraji města. Tady je oslovili čeští krajané a vyzvali je, aby stejně jako oni vstoupili do americké kontrašpionážní služby CIC. Pořád říkali, že bude válka a že je naší povinností sloužit vlasti. Tak jsme tam vstoupili,“ vzpomíná František Černý. Ve Štýrském Hradci absolvovali speciální výcvik. Tři roky se učili radiotelegrafii, práci s trhavinami a boji nablízko. „Kdyby v tu dobu vypukla válka a shodili mě v Čechách, byl jsem odhodlaný bojovat,“ tvrdí František Černý.

Pak ale přišlo další rozčarování. Jedné noci zaslechl rozhovor slovenských instruktorů, jak se domlouvají na udání jednoho z kolegů Rusům. A tak jsem si říkal: Prrr, Franto, musíš pryč. Počítal jsem s tím, že mě nenechají odejít, že mě třeba zabijí. A hlásit to jsem se bál,“ přiznává. Když se pak navíc horká válka začala měnit ve studenou, jeho rozčarování z práce pro CIC sílilo, až se rozhodl tajné služby opustit. Kupodivu ho prý nechali bez problémů odejít. Podle záznamů z archivu StB byl František Černý vyškolen k obsluze vysílaček zaměřených proti ČSR, odmítá to však potvrdit: To vám nemůžu říct ještě ani teď.“

Po odchodu ze služby se živil jako zahradník, speditér, zkušenosti nabyté u tajných služeb prý přímo nevyužíval. Jistě se mu ale hodily při přechodu hranic, přes které se vydával každý rok během Vánoc. Chodil navštěvovat svou rodinu. „Měl jsem o sedmnáct let mladšího bratra,“ vypráví. „Vždycky jsem donesl dárky a potají mu je šoupnul pod stromek, aby neviděl. Jen jednou mě zahlédl a volal, že přišel Ježíšek!“ Hranice přecházel u Valtic přes Boří les. Postupoval prý vždycky stejně – šel podél drátů, dokud nenašel bránu stlučenou z kulatin, která byla zamčená řetězem s visacím zámkem. „To jsem roztáhl a šup, už jsem byl za branou. Procházel jsem tak, aby nebyly přestříhané dráty a nebylo vidět, že tudy někdo prošel. S přechodem mu pomáhal rakouský sedlák Franz Nopp, který ho u sebe nechával přespat a dával mu najíst. František Černý mu oplácel tím, že mu z ČSR pokaždé něco přinesl, ať už to byly gumáky, v té době v Rakousku drahé, nebo něco jiného. V roce 1954 vyrazil domů za rodiči na Vánoce naposledy.

Osudnou se mu stala návštěva u příbuzných Ladislava a Štěpánky Burianových v Brně. Jeho strýc ho udal. „StB zazvonila u dveří a vyzvala mě, abych neblbnul a otevřel,“ vzpomíná František Černý. „Šel jsem se podívat z okna a hledal jsem nějakou možnost úniku. Všude samý samopal a já měl jen malou pistolku. Co jsem mohl dělat? Musel jsem se vzdát.“ Z Brna jej převezli do Prahy na ministerstvo vnitra, kde strávil rok ve vazbě. Tady se z něj StB pokoušela během mnohahodinových výslechů vytlouct, co jako agent dělal. Protože prý ale nikdy činnost pro CIC nezahájil, neměl jim František Černý co říct. „Jednou mě vyslýchal nadporučík Brebera. Řval na mě: ‚Ty budeš na nás dřít, my dělat nemusíme. A z tvojí matky a sestry si uděláme kurvy!‘ Považovali mě za velkého špiona, protože jsem chodil přes hranice tajně už pět let. Nešlo jim vymluvit, že to tak není.“

Vězněm v Leopoldově

V roce 1956 byl pamětník odsouzen k šestnácti letům nepodmíněně. Trest si měl odpykat v pracovním táboře v Leopoldově. Byl zařazen do skupiny mezi přímé agenty, kteří měli přísnější režim než ostatní vězni. Ten už měl v té době ale i tak charakter vyhlazovacího tábora. Ostatně na jaře předchozího roku, tj. v roce 1955, se vězni spojili ke stávce proti děsivým stravovacím a ubytovacím podmínkám. Stávka neměla obdoby v historii vězeňství v ČR ani ve světě. Všichni vězni zahájili hladovku a odmítli chodit do práce i na vycházky. Zpráva o jejich protestu se dostala i do vysílání Svobodné Evropy. Reakce vedení věznice a bachařů byla krutá. Na cely vtrhli dozorci ozbrojení samopaly a psovodi s vlčáky. Vězně vyhnali na chodbu, kde je přinutili svléct se do naha, a sebrali jim všechno včetně tabáku a léků. Vězni pak museli vynést z cel slamníky, podhlavníky a přikrývky, takže mohli ležet jen na prknech. Z každé společné cely odvedli několik vězňů na novou samovazbu, cestou i při rozdělování na samotky je bili obušky a kopali do nich. Po sedmi dnech tak vězně donutili, aby svůj protest vzdali.

„Podmínky byly šílené,“ vzpomíná na svůj příchod do Leopoldova František Černý. „Vozily se tam bezúčelně stopadesátikilové kameny. Na jednom konci pevnosti se vysypaly a druhá parta je pak vezla zpět.“ Po nějaké době byl přeřazen k draní peří – denní norma byla 30 dkg, což představovalo úmornou práci, ze které vězni dostávali křeče do prstů, ovzduší bylo navíc plné jemného prachu. Když normu nesplnili, museli na samotku. Tak strávil František Černý následující rok. Později lepil sáčky nebo třídil šípky podle velikosti. Za práci dostával kapesné 30 Kčs na měsíc, což vystačilo na zubní pastu.

Mezi další vězeňskou práci patřilo například loupání cibule, ze kterého měli vězni rozleptané ruce a sliznice, nebo meruněk, jichž se naopak přejídali. František Černý vzpomíná, že časté byly v táboře sebevraždy i vraždy – během bití v korekci nebo pokusu o útěk. Nejvíce mu utkvěl v paměti příběh Josefa Vaníčka, který se pokusil o útěk společně s Adolfem Petrovským. Ukradli Tatru 111 stojící na dvoře a chtěli prorazit bránu. Měli ale málo prostoru na rozjezd, a tak se jim podařilo prorazit pouze první bránu. Adolf Petrovský byl jako recidivista odsouzen k trestu smrti a oběšen. Josefa Vaníčka bili a terorizovali, a tak se nakonec 28. září 1958 rozběhl do elektrických drátů. Zastřelili jej dva strážní z nejbližších hlídkových věží. Bachařům, jejichž jména byla tajná, dávali vězni různé přezdívky. František Černý si pamatuje bachaře zvaného Psí tlama, který si na něj zasedl. „Cokoliv jsem udělal, bylo špatně. Když jsem se na něj podíval, bylo zle, když jsem se nedíval, bylo také zle. Za všechno přišel trest.“ Přežít mu pomohl spoluvězeň, bývalý autodopravce Jan Pávek, který se s ním dělil o jídlo. František Černý mu na oplátku dělal bodyguarda – chránil jej před kriminálními vězni.

Mezi svými dalšími přáteli v Leopoldově zmiňuje Pavla Křivského, známého katolického kněze a skautského činovníka, s nímž bydlel šest let na jedné cele. Chodili spolu na vězeňské vycházky a čas věnovali debatám. „Přednáškami bych to nenazval. Možná tak při draní peří, vždycky někdo nadhodil nějaké téma, a tak se vykládalo,“ vypráví pamětník. „Práce byla ale na prvním místě. Výkon musel být, jinak bych šel do díry. Pavel hodně psal, většinou na toaleťák nebo jiný papír, který jsme mu sehnali. Byl trojnásobným doktorem – filozofie, teologie a přírodních věd. Manuálně zručný nebyl, ale teoreticky mi uměl vysvětlit, co a jak, a já už to pak dokázal vyrobit. Z hlavy mi napsal německou gramatiku, a tak jsem se učil. V noci mě budil a nutil mě opakovat anglická slovíčka.“ Pavel Křivský byl později obviněn ze spolupráce s StB, údajně donášel i na své spoluvězně. Tomu ale František Černý nevěří. „Nemohl by se zpronevěřit svým myšlenkám. To by bylo nepřijatelné, nemorální.“

Propuštění

Z Leopoldova jej propustili po devíti letech na podmínku. Nastěhoval se k rodičům, kteří mezitím vzdali boj o statek a odešli za prací do Dubňan. František Černý si našel práci v Ivančicích ve stavebním strojírenství, kde se živil jako svářeč, elektrikář a zámečník. Spokojený ale nebyl ani v práci, ani v novém manželství, které se po pár letech rozpadlo. Opět se proto pokusil přejít hranice. Ani tentokrát mu však štěstí nepřálo. Na útěku se domluvil se spoluvězněm z Leopoldova jménem Kožený. Jenže ten ho zradil a všechno nahlásil StB, která pamětníka na hranicích zatkla. „Zařvali stůj, a já neposlechl. Podlezl jsem bránu, jenže jsem nebyl dost rychlý. K hranicím mi chybělo asi dvacet metrů,“ vypráví.

Skončil ve vazbě v Brně-Bohunicích, kde strávil pět měsíců. Následující rozsudek zněl dva roky za pokus o přechod hranic a k tomu osmiletá podmínka. Obžalováni byli i další členové rodiny Černých za vlastizradu a napomáhání k útěku. Pamětníkova sestra byla odsouzena na šest let a jeho matka na dva měsíce za urážku veřejného činitele, když u soudu prohlásila, že jim estébáci během domovní prohlídky ukradli peníze a šperky. Františka Černého převezli do věznice v Minkovicích a později na Mírov. Pracoval tam jako navíječ elektromotorů a snažil se na sebe neupozorňovat. Pověst zpupného vězně ho však dohnala, když si zažádal o svetr, protože je zimomřivý. „Dal jsem si žádost, aby mně povolili nějakou flanelovou košili, ale příslušný důstojník mi odpověděl, že kdybych nedělal lumpárny, nebyl bych tam. Tak jsem mu řekl, že jsem se jich neprosil, aby mě zavřeli, a že jsem oběť bolševické perzekuce. Dodnes nechápu, že mě za to nezbili.“

František Černý byl po dvou letech na Mírově propuštěn na prezidentskou amnestii v roce 1969. Když mu zemřel otec, přestěhoval se k ovdovělé matce do Dubňan, kde se o ni staral až do její smrti. StB jej několik dalších let sledovala, ale žádnou protistátní činnost u něj neodhalila. Politickou změnu po roce 1989 nekomentuje s žádným nadšením. Ve výraznou politickou změnu nevěřil a dodnes nevěří. Ve svém vyprávění je pamětník velmi pesimistický a zahořklý, což zdůvodňuje mimo jiné i tím, že komunisté i po sametové revoluci zůstali na důležitých postech a nebyli vyloučeni z řízení české společnosti a státu.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století