Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Černá (* 1925)

• narozena 24. 12. 1925 ve Stražisku na Prostějovsku

• celá rodina se postupně zapojila do protinacistického odboje, podporovali partyzány

• po prozrazení počátkem roku 1945 se rodina i s malým dítětem musela ukrývat v lese

• manžel Vojtěch Černý se přidal k partyzánům

• bratr Jaromír Vrba v 50. letech popraven

• manželé Černí působili jako učitelé

• problémy kvůli náboženskému přesvědčení

Rodinné zázemí

Otec Evy Černé, rozené Vrbové, byl zahradník, měl velké zahradnictví na samotě poblíž vesnice Stražisko. Rodiče měli kromě dcery Evy ještě dva syny, Jaromíra a Bohumila. Jaromír se jako otec vyučil zahradníkem a mladší Bohumil studoval reálné gymnázium. „Můj otec byl zahradníkem, měli jsme tam chaloupku, na samotě kus od vesnice, to bylo takové údolíčko mezi lesy, vedle tekl potůček Romže. Měla jsem dva bratry, starší asi o dva a půl roku Bohumil a pak ještě starší o pět let Jaromír.“

Eva vystudovala reálné gymnázium a během války se provdala za Vojtěcha Černého, který byl povoláním učitel. „Já jsem skončila školu, udělala jsem maturitu a hned jsem se vdala, protože jsem se svým mužem už chodila, byla jsem teda hodně mladá, hned vlastně po té maturitě na podzim v listopadu v roce 43 jsme se s manželem vzali. A za rok v říjnu roku 1944 se nám narodil chlapec Přemysl. A to už byla doba, kdy se tam v tom našem okolí začali ukazovat partyzáni.“

Mladí manželé žili společně s rodiči Evy Černé. Spolu s nimi žil v domku stále ještě Bohumil, který se vyhnul nucenému nasazení. Bratr Jaromír takové štěstí neměl. „Ano, my jsme tam bydleli všichni: brácha Bohumil, Jaromír, ten nejstarší, ten byl u partyzánů, rodiče, manžel, já a malý Přemeček. My jsme tam měli z půdy udělanou světničku, tak tam se ti partyzáni zdržovali většinou.“

Bratr Jaromír byl původně nuceně nasazený na práci v Německu, ale odtamtud utekl a dal se k partyzánům. „Účastnil se Slovenského národního povstání a byl u velitele Vorozina a s ním bojoval, ale taky tam byla nějaká zrada a přišli na ně a nějaké vojsko se tam objevilo a velitel jim dal rozkaz, aby se každý probil, jak může (to byla Brigáda Jana Žižky), a bratr se tenkrát dostal až domů, tam pobyl pár dnů a léčil si nějaký omrzlý nebo otlačený nohy. To bylo na podzim 1944.“

Partyzánský odboj

Na podzim roku 1944 se však v oblasti Prostějovska a Jaroměřicka pohybovalo několik skupin partyzánů. Šlo převážně o shozené partyzány z Ruska ze skupin Kružilin a Jermak. „V té době na Prostějovsku seskočili nějací parašutisti, byla to taková skupinka, mělo jich být údajně asi dvacet, ale to nevím přesně, a tu skupinku pronásledovalo gestapo, nějaká jednotka SS. Oni jim unikli, zda všichni, to také nevím, ale došli až do Žďárné, to je tam na Drahanské vysočině, už by se dalo říct spíš k Českomoravské vysočině, a tam se spojili s tou skupinou, která tam už operovala, to už ale bylo i několik zajatců německé armády, to byli zajatí Sověti, oni utekli z těch zajateckých táborů a dostali se právě až tam na tu Drahanskou vysočinu. Tam v té skupině Jermak, to byli samozřejmě hlavně Rusi, ale byli tam i někteří Češi. A to bylo právě v té třetí skupině, které velel Viktor Kružilin, to byla taková hlavní postava. A ti se právě pak přesunovali na to Konicko, Kladky až k Moravské Třebové.“

Pomoc partyzánům byla pro rodinu samozřejmá. Také zkušenosti s chováním partyzánů byly dobré. „To oni byli úplně normální, to kdybyste je potkal někde ve vesnici, tak byste nepoznal, že je to nějaký partyzán. Nedalo by se říct, že by byli nějací otrhaní, lidi se o ně taky starali. Oni jim to oblečení dali. To nebyl problém. Prostě to bylo samozřejmé. A přijali jsme je velice rádi, maminka teda už byla trošku nemocná, ona mívala takové jako záchvaty žlučníkové a nakonec pak umřela na rakovinu.“

Partyzáni měli v lese bunkr. „To já už přesně nevím, u které té vesnice, a tam se vešli všichni. Potom k nám začali chodit i čeští chlapci, ty měl na starosti sám velitel Kružilin, protože to byli samí mladí a nezkušení kluci, jako Jarek Škrabal, on chodil taky do reálky a byl o rok mladší než já a byl to syn místního lesníka Škrabala. A ti Škrabalovi, to bylo několik bratrů a oni se teda všichni do toho zapojili.“

Prostředí odlehlého zahradnictví poskytovalo partyzánům ideální podmínky pro úkryt. „A pak si tam z nás Viktor udělal vlastně takový lazaret, protože když měl nějakého raněného partyzána, tak ho poslal k nám na uzdravení. Ano, takže tam u nás byl i čtrnáct dní. Tenkrát v tý době nebyly žádný zátahy. Alespoň my jsme teda nic takovýho nezažili. V pohodě jsme tam vlastně tak jako vegetovali všichni.“

Eva Černá vzpomíná, že zahradnictví naprosto stačilo zásobovat příchozí jídlem. „No, my jsme měli hospodářství, takže prasátko jsme zabili, načerno samozřejmě. To pak bylo jídla dost. Jinak obilí jsme měli svoje, takže mouka byla, a zelenina byla tenkrát z té zahrady.“

Podrobnější informace o dalších spolupracovnících či kontaktech partyzánů rodina nevěděla a ani nechtěla vědět. „Jo, to oni měli v tý vesnici nějaký kontakty, ale víte, to bylo tak, že nevíš, nepovíš. O tom se zkrátka nemluvilo, kam chodí, s kým se stýkají a my jsme to nakonec ani nechtěli vědět pochopitelně, protože to opravdu bylo nebezpečné. Protože jak na vás přijdou a zavřou vás, tak to prostě povíte, když to nevíte, tak i kdyby vás zabili, tak to prostě nepovíte.“

Manžel Evy Černé pracoval jako nuceně nasazený spolu s jejím bratrem Bohumilem v Lutíně. „Manžel byl učitel, ale v té době byl totálně nasazený do Lutína do té fabriky a byl tam taky můj brácha, který pak měl jet do reichu, ale nějak se z toho vyzul, že měl slepý střevo či co, a taky byl v tom Lutíně.“

Eva Černá a její manžel se přátelili především s Viktorem Kružilinem. O výcviku před shozením partyzáni nikdy nemluvili. „No tak já jsem od nich nic takového nikdy neslyšela, to nikdy neříkali, ani Viktor, který se velice skamarádil s mým manželem, čili oni měli hodně spolu všelijaké debaty, jediné, co se manžel dozvěděl, že se učitelé mají v Rusku špatně. (…) Viktor se nijak neprojevoval, to jsem pak četla v novinách, jak se gestapáci radovali, že chytli komunistu. Já vím, že jen říkal, že vystudoval průmyslovku a v té fabrice, ve které pracoval, tak zastával funkci inženýra, ale jinak … mluvil také o tom, že má chlapečka, dítě, velice na něho vzpomínal a často stával u kolíbky toho našeho Přemka a hrál si s ním, protože zřejmě vzpomínal na to svoje dítě. A zřejmě měl děti vůbec rád, protože když vezmu ty další svědectví lidí, kteří se s ním také potkávali, tak říkali, že se na ty děcka úplně třásl, jak je měl strašně rád. Byl to opravdu moc hodný člověk a my jsme na něho nemohli zapomenout, to se ani nedá povídat.“

Vzpomíná také na zatčení Viktora. „Jak to bylo, já si to nedovedu představit, protože Viktor nikdy nespal, aniž by měl pistoli u sebe, ani u nás ne. A tuhle teda prý u sebe neměl ani pistoli a oni tam v noci vtrhli a spousta jich tam byla, těch SS nebo gestapáků, a tam někde bylo, že se bránili a stříleli, ale není to pravda, prostě je okamžitě zajali a toho majitele domu zastřelili a jeho paní potom byla zavřená v koncentráku, ale myslím, že se pravděpodobně vrátila. Zapálili tam u toho nějaké otýpky, barák teda nezapálili, ale jen tam u toho, takže tam hořela a byla tam kolem dokola hrůza z toho. A Viktora naložili s tím Mojmírem a ještě s ním jezdili po Zdětíně, aby ho tam ti lidé viděli, a pravděpodobně chtěli, aby jim ukázal, tak on neukázal, ale byla tam taková chatka v lese a tam se schovával nějaký chlapec, jeho jméno už vám nepovím, ale toho chlapce zastřelili.“

Úkryt v lese

Po zatčení Viktora Kružilina a jeho skupiny šlo všechno velice rychle. Rodina Černých měla obrovské štěstí, že ostatní partyzáni se o ně postarali. „A najednou nad ránem klepali na okno. Jarek Škrabal přišel a Pepa Rikitan a myslím, že ten Škrabal z těch Jaroměřic a ještě někdo. A Rikitan řekl: ‚Okamžitě se sbalte a okamžitě musíte z domu pryč. Už je to prozrazeno.‘“

Manžel Evy Černé a její bratr Bohumil museli odejít s partyzány do lesa, byl založen nový oddíl Partyzánský oddíl Pepy Nováka. „Rikitan řekl, že chlapci půjdou ihned s nima do lesa k partyzánům, jako můj manžel a brácha Bohumil. My že se teda máme sbalit a že máme jet přes Olomouc do Moravičan. Do Moravičan že máme přijet prvním vlakem, co jede po půlnoci, že nás tam někdo bude čekat a o další že se nemáme starat.“

Eva Černá s několikaměsíčním synem a její rodiče se nejdříve ukryli u rodiny Dračkových. Odvaha členů této rodiny byla obrovská! „Doma to bylo hrozný, když jsme čekali, že na nás přijdou, ale tam to bylo horší. Já jsem si uvědomovala, že kvůli nám by celou tu rodinu vystříleli, to bylo strašlivé pomyšlení. Ano, oni to brali jako samozřejmost. To člověk prostě nechápal.“

Mezitím partyzáni spolu s dalšími lidmi z vesnice postavili v lese úkryt. „Mohlo to být tři krát tři metry, tak nám tam udělali palandy nad sebou, to bylo jako na spaní, teď tam byla taková provizorní jako stolička a taková deska na sezení, to tam byl takový jako stůl. Pak tam byly ty kamínka – železňáky a myslím, že nic víc tam nebylo. (…) Zamaskovali to tak, že dali navrch mech a byl tam pařez a v tom pařezu byl komín vlastně vyvedený, všechno to bylo teda zakryté tím mechem. Otevíralo se to takovým deklem a ten dekl, ten byl zase drátem přidrátovaný a byl samé listí a větvičky a takové, a když se to zavřelo, tak jsme tam neviděli nic. Opravdu to bylo báječně zamaskovaný. A tam vedly schodky dva až tři a to bylo všecko, co jsme tam měli.“

Podmínky, ve kterých zimu počátku roku 1945 musela paní Černá s nemluvnětem a její rodiče přežít, musely být mizerné a naprosto nepředstavitelné. „Pobalili jsme se, oni nám tam už i něco odvezli, měli jsme takové veliké umyvadlo pro Přemečka, lavor, tak to měl Přemeček na koupání. No jinak my jsme se tam myli v potůčku, plenky, které nebylo potřeba zrovna vyvařit, tak to pak, jak už se rozjařilo, tak to už se pak tam věšelo na ty borovičky, to pak už šlo, ale zprvu to bylo teda dost krušný, dokud byla hodně zima. My jsme ve dne sice topili, ale v noci jsme nechtěli topit, protože ten kouř byl cítit daleko, to by nás bylo prozradilo. To tatínek pak chodil do lesa a sbíral dubový větvičky, protože ty prý nedělají kouř. Tam bylo hodně dubů, tak chodil po lese a sbíral ty větvičky, abychom měli čím topit.“

Nicméně se jim tam podařilo přežít a dočkat se osvobození. „A teď tam všude zvonily zvony a tak tatínek přišel, že slyšel zvony a že je asi už konec války. Tak jsme všichni vyšli alespoň na tu cestu, abychom slyšeli, a jsme čekali, ale ne dlouho. Během dvou hodin Říha s koňma a s vozem s praporkama přijel pro nás!“

Nový začátek

Po skončení války se celá rodina opět sešla. „Tak jsme tam přijeli, všichni nás tam přivítali, dobře jsme se měli a honem jsme se vypravili a zase teda na voze nás dovezl ten pantáta Říha na Stražisko.“

Manžel Evy Černé opět začal učit, dostal místo v Křemenci. Tam se rodina na rok usadila. „My jsme dostali Křemenec, to je mezi Stražiskem a Konicí, a tam byla jednotřídka a nebyl byt u té třídy, tak jsme tam byli v takové vepřovicové chalupě. Ale my jsme nebyli nároční, my jsme byli zvyklí na mnohem horší podmínky, tak jsme tam klidně bydleli, v tom baráčku.“

Bratr Jaromír však nebyl spokojený s vývojem v republice a jako bývalý partyzán se dal k tzv. třetímu odboji. „Bratr nechtěl jít k StB a nechtěl vstoupit do KSČ. (…)To byl partyzán, opravdu odvážnej kluk, ten se skutečně mezi ty partyzány hodil. Jenomže tohle nechtěl a začalo se mu nelíbit i to, co se tady všechno dělo, a tak zas byl v odboji, teda v jiném odboji.“

V roce 1950 byl bratr Jaromír popraven. „Ale co mu to pomohlo, když tenkrát těch zrádců bylo moc. A tak zase kamarádi, o kterých si myslel, že jim může věřit, ti mu slíbili, že ho převezou do toho Rakouska, tak si pro něho přijeli, ale už v autě ho… A zavezli ho do Uherského Hradiště ke Grebeníčkovi. A dostal provaz.“

Brzy však začali manželé Černí mít problémy kvůli svému náboženskému cítění. „My jsme se holt dali na tu víru a to holt bylo největší provinění, zvlášť u učitele, ale přesto jsme se z toho vždycky nějak dostali, pořád nás nějak tolerovali, ale to ne že byl muž v odboji, to se vůbec nebralo, to spíš naopak, to ještě často uškodilo. Ale protože jsme byli skutečně dobří kantoři, tak ti lidé nás na těch vesnicích měli rádi, vždycky se nás zastávali.“

Tyto problémy vyvrcholily především rokem 1968, kdy manžel Vojtěch Černý podepsal v ROH petici, ve které jasně deklaruje své postoje. „To jsme byli ještě v Budětsku. A protože jsme nechtěli poslechnout, tak holt jsme museli odejít. Manžel, ten něco podepsal v ROH, nějakou petici tam podepsali a potom ti kantoři, kteří to podepsali, tak měli problémy.“

Okamžitě byl sesazen ze svého ředitelského postu, krátkodobě se řízení školy ujala Eva Černá. „Manžela teda shodili z toho ředitelování a dali to mně v tom pololetí. A potom si mě znovu zavolali na výslech a přesvědčovali mě a já jsem jim řekla, že sdílím manželovy názory a že proti němu nepůjdu a že jsem věřící, a tak prostě jsem věřící.“

Z Budětska se nakonec přesunuli do Němčic. Vedli ochotnické divadlo, přátelili se s místními duchovními, problémy kvůli těmto přátelstvím a samozřejmě neskrývanému vztahu k víře měli neustále. „Tak nám řekli, že nám dají poslední šanci teda, ale že nesmíme chodit do kostela. A taky jsme dostali dozor, pana ředitele, který byl z okresního výboru strany, ale byl to kantor, byl to profesor. No, profesor, byl to středoškolský učitel, mohl učit na gymnáziu. Pak odešel do těch Němčic a my jsme spolu pak hráli divadlo a tak jsme se skamarádili, že jsme se pak měli jak v bavlnce v těch Němčicích taky. Nemůžu si stěžovat.“

Syn Přemysl zemřel ve velmi mladém věku, manželům zůstala ještě mladší dcera Lenka. Problémy jejích rodičů se samozřejmě musely nutně projevit u jejího studia. „Dcera se tady vdala, ona tady studovala, ale samozřejmě ji vyhodili z vysoké, to bylo v osmašedesátém roce, protože byla ve stávkovém výboru a prostě se angažovala…“

Eva Černá žije nyní v Brně. Její poselství? „Být slušným a hodným člověkem, nikomu neubližovat, nebýt posera – s prominutím (to je škaredý slovo, ale výstižný), věřit Pánu Bohu a hledět si svýho…“