Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Čermáková (* 1930)

Hmotně jsme vysoko, dokážeme mnoho věcí. Ale morálně a duchovně jsme zaostalí

  • narozena 27. července 1930 v Bystré nad Jizerou

  • v roce 1934 rodina přesídlila do Levínské Olešnice

  • v roce 1938 se v důsledku mnichovského diktátu stala Olešnice pohraniční obcí

  • po válce se pamětnice chtěla stát řeholnicí

  • úřady jí v 50. letech zakázaly vyučovat náboženství

  • výuku pak prováděla tajně v rodinách

Řádová sestra Marta Čermáková se narodila 27. července roku 1930 v obci Bystrá nad Jizerou, nedaleko Semil. Její maminka byla vdova, po deseti letech se provdala za Martina tatínka, který byl ruským legionářem. Zpočátku bydleli v Bystré, kvůli lepšímu bydlení s elektřinou se ale později přestěhovali do nedaleké Levínské Olešnice. Tehdy měla Marta čtyři roky.

Malá obec, kde rodina našla nové útočiště, se nacházela poblíž tehdejší česko-německé jazykové hranice. „Tam to bylo napjatý,“ říká dnes Marta a navazuje vzpomínkou z období mnichovské dohody ze září 1938. „Pamatuju si úplně přesně, když přijeli vojáci, když byl Mnichov, tak jak se vrátili, přijeli domů. Plakali všichni, ale věděli, že by to jinak nebylo možný. Tak to byla taková ta tíha,“ vzpomíná na desítky let staré události. Poté, co Československo muselo postoupit část pohraničního území Německu, hranice se posunula až k Levínské Olešnici.

Mohli jsme si věřit

Před válkou byly vztahy s Němci podle pamětnice úplně normální a v pořádku. Pro ilustraci popisuje takzvané handly, kdy české děvče šlo do rodiny v Německu a tamní dívka zase do Čech. „Na to vzpomínají všichni dobře, protože každá ta rodina měla své dítě u druhých lidí, a tak se snažili jim to udělat co nejlepší. Ti se naučili německy, ti se naučili česky, takže to bylo úplně v pořádku,“ říká. „Ale když přišel Hitler, tak to rozdmýchal a pak už tam ta nenávist byla.“

Právě v následujícím období, kdy území pohraničí začali hlídat němečtí vojáci, trávila Marta své dětství. „A když dělali kolíky a vyměřovali hranice, tak na konci vesnice byl nějaký sedlák, který když viděl, že mu sebrali kus pole, tak si říkal, že to je škoda, a v noci šel, kolíky vyndal a trochu si to upravil podle svého. Své jim nechtěl dát, a tamto ať si vezmou,“ vzpomíná dál Marta s tím, že nakonec se vykolíkované území vrátilo do původní podoby. Němečtí vojáci totiž vyhrožovali, že jinak budou vystěhováni.

Na přiblížení života s ozbrojenými vojáky prakticky za domem popisuje i vzpomínky, když si jako malá hrála s kamarádkou v lese. Tehdy děvčata uslyšela výstřely a rozutekla se raději domů. „Myslím, že nás nechtěl zastřelit, že to bylo teda jen jako výstraha. Ale už jsme se tam potom bály nakonec chodit.“

V devíti letech začala Marta chodit do měšťanské školy v Nové Pace, a to pěšky v sedm hodin ráno. Začala ale druhá světová válka, a i přes těžké období dokáže pamětnice najít také pozitivum: „Za války byla jedna taková dobrá vlastnost, že jsme si mohli věřit. Že těch lidí, kteří by udávali, nebylo tak moc. A vědělo se o nich, takže to bylo takový volnější.“

Přesto se rodině podařilo válku přežít relativně dobře a hlad je netrápil tolik jako jiné. Měli totiž malé hospodářství, takže mouka, brambory i mléko pocházely z vlastní produkce, pouze maso bylo na přídělové lístky. Později si ale rodina do Levínské Olešnice nastěhovala i babičku s dědečkem, což i s Martinou sestrou dělalo celkem šest lidí, o které bylo třeba se starat a živit je. „A to jsme měli teda jako trochu nouzi, protože byl špatný rok, chleba se nedal jíst, ten měl brousek, z toho obilí se to nedalo upéct. Takže jsme měli jen kroupy,“ popisuje Marta tehdejší hospodaření.

Bylo jí přesně patnáct let, když válka skončila. Svoboda tehdy panovala jen krátce, když se v červenci 1945, přesněji na konci měsíce, konal pohřeb její sestry. Při odchodu jeden z jejich sousedů nic netuše prohlásil: „Kdo ví, koho ponesou dalšího...“ „A byl to on, německý voják ho zastřelil. Bylo to hrůzné, když už to bylo těsně ve svobodě, že už by mohli být spokojení,“ přibližuje další hořkou vzpomínku Marta.

A já jsem nepodepsala

Na střední škole se rozhodla studovat náboženství, ostatně celá její rodina vyznávala katolickou víru. Vzpomíná totiž na slova své profesorky, která říkala, že dětem se má vždycky říkat pravda. „S tím jsem souhlasila, protože u nás se nelhalo,“ říká pamětnice. A přesně podle tohoto pravidla se k ní chovali i její rodiče.

„Hmotná starost o věci je velice dobře podchycená, všecko možné, lítá se už i na Měsíc. Ale duchovní stránka je zaostalá. Láska, dobrota, pravdivost, spravedlnost, pokoj, to všechno chybí. Čili to duchovní není. Náboženství je o duchovních věcech a ukazuje, jak s tím nakládat, aby se to spojilo, protože člověk je duch i hmota,“ vysvětluje Marta.

Náboženství se pak stalo jejím životním údělem, učit o Bohu jezdila do několika okolních obcí. Zhruba v padesátém roce pak komunisté zavřeli všechny kláštery. O dva roky později vstoupila pamětnice do společenství sester a byla přeložena do Dvora Králové nad Labem. Perné chvíle ji čekaly i nyní. Po zatčení vedoucích sester se musela na krajský národní výbor dostavit k výslechu.

„A tam do mě tajemník hučel dopoledne i odpoledne jednu jedinou věc. Abych podepsala, že jdu ze zdravotních důvodů, že mě nevyhazují. A já jsem to nepodepsala,“ vypráví Marta s tím, že až dnes si uvědomuje, že kdyby svůj podpis na dokumenty tehdy připojila, byla by považována za spolupracovnici. „Takže mnozí lidé, kteří jsou třeba na nějakým seznamu, tak s tím ani vůbec nemají nic společného. Někdo ne, to nemůžu říct. Ale vím, že když šel na oběd, tak mě pustil ven, a ještě mě tam pozval odpoledne a hučel do mě ještě odpoledne. Celou dobu. Říkal mně, že když to nepodepíšu, tak nikdy nebudu moct učit náboženství.“

Já jsem nepřestala učit, jen to nebylo ve škole

Stalo se. Po výslechu následoval zákaz vyučovat náboženství, a Marta tudíž začala pracovat jako kostelnička, jejímž úkolem bylo starat se o kostel. Za to dostávala 400 korun měsíčně. Náboženství se ale nechtěla vzdát, a tak chodila do rodin i nadále vyučovat, ovšem tajně. Strach prý neměla, musela být ale opatrná.

„Když měla rodina dvě nebo tři děti, tak jsem mohla, protože to byla rodina. Ale nesměl tam být cizí,“ vzpomíná. „Já jsem vlastně nepřestala učit, jenomže to nebylo ve škole,“ vypráví pamětnice, která později pracovala i jako pečovatelka.

Období velkého zvratu, tedy revoluci v roce 1989, strávila kvůli nemoci tři měsíce připoutaná na lůžko v Jevíčku. „Měli jsme radost,“ vzpomíná na tu dobu dnes. A ačkoli už po převratu byla oficiálně v důchodu, náboženství začala na školách znovu vyučovat.

I její vzkaz pro dnešní generaci se týká duchovna, na kterém má podle Marty Čermákové společnost zapracovat. „Hmotně jsme vysoko, to už dokážeme mnoho věcí. Ale morálně a duchovně jsme zaostalí.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Hana Mazancová)