Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Miloslav Čermák (* 1928)

• narozen 3. srpna 1928 v Lukách nad Jihlavou

• od září 1944 totálně nasazený

• pracoval v továrně BMW v Jihlavě při montáži leteckých motorů

• v březnu 1945 přesunut do Brna na kopání zákopů

• zažil řadu náletů na Brno

• v dubnu 1944 z Brna utekl do Luk nad Jihlavou

• svědek příjezdu Rudé armády do Luk nad Jihlavou

• po válce vystudoval obchodní akademii a posléze ČVUT v Praze

• vojnu odsloužil v letech 1952 až 1954 u dělostřelců

• jako voják se účastnil slavnostní vojenské přehlídky na Letné během pohřbu K. Gottwalda

• pracoval v zahraničním obchodě

• sjednával kontrakty na stavbu elektráren po celém světě

Miloslav Čermák se narodil 3. srpna 1928 v městečku Luka nad Jihlavou. Jeho otec zdědil v Lukách malé hospodářství a k němu si zřídil koloniál, obchod se smíšeným zbožím. Hospodářství měl původně zdědit jeho starší bratr, ten ale padl na frontě první světové války, a převzal ho tedy syn druhorozený. Musel ovšem vyplatit ostatní sourozence. Bylo jich pět a trvalo dvacet let, než se mu to podařilo. Dvacet let naplněných nikdy nekončící prací. Krátce nato přišel rok 1948 a jeho obchod se stal majetkem celého národa.

O deset let dříve, v září 1938, si nechala rodina Čermákových udělat společnou fotografii a pak vyprovodila otce na nádraží. Všichni plakali, otec odjížděl ke svému vojenskému útvaru do Olomouce, a báli se o něj. Maminka zůstala na práci v obchodě sama, musel jí pomáhat strýc i syn Miloslav. Lidé se v obavách před válkou snažili co nejvíce zásobit potravinami a obchod byl stále plný. Do Luk přijeli vojáci československé armády, připraveni bránit hranice vlasti. Pro místní kluky vzrušující podívaná. Pyšní byli i na svého pana učitele, který oblékl důstojnickou uniformu. Vojáci zakrátko zase odjeli a také tatínek Miloslava Čermáka se vrátil domů. Československo odstoupilo svoje pohraniční oblasti Německu a o několik měsíců později se dostalo pod německou „ochranu“ celé.

Okupace je válka, ve které má zbraně jen jedna strana

Zřízení Protektorátu Čechy a Morava přineslo do městečka první změny. V okolí vystěhovali Němci několik vesnic a zřídili tam vojenský výcvikový prostor. Jednoho z místních sokolů, válečného invalidu z první světové války, poslali do koncentračního tábora, ze kterého se už domů nevrátil. Druhého poslali do vězení. Auta začala jezdit vpravo, potraviny byly na příděl a obchody zely prázdnotou, včetně koloniálu pana Čermáka. Byly zakázané všechny vlastenecké spolky i sobotní vesnické tancovačky a někteří učitelé zdravili děti po příchodu do třídy zdviženou pravicí. A loučtí odbojáři posílali depeše do Londýna. „Doktor Motýl a učitel Studnický měli vysílačku, kterou dostali od hraběnky. V Lukách je zámek a syn hraběte měl za ženu Angličanku… ona měla svou vlastní vysílačku a dala jim ji. Vysílali pak do Anglie zprávy. Lukama projíždělo hodně vlaků na východní frontu… takže se dalo spočítat, kolik na nich bylo tanků, kolik kanonů...“

Začátek války další velké změny do městečka nepřinesl. Jen po frekventované trati Jihlava – Brno začaly projíždět vojenské vlaky plně naložené zbraněmi.

Ale většině lidí přinesla válka zpočátku hlavně starosti s tím, jak uživit děti a sebe. Z potravin na příděl to šlo těžko. Lidé na venkově na tom ale byli přece jen o poznání lépe než ve městech. Měli svá hospodářství, ale také museli část ze svých výnosů odvádět pro německou armádu, a pokud něco zatajili, riskovali. A možná se o něco víc báli jeden druhého. „Za války jsme měli kliku, že nás nikdo nezavřel. Dávali jsme si pozor. Už za poslouchání rozhlasu nebo černé zabijačky se mohl člověk dostat do koncentráku. Taky jsme se všichni v Lukách navzájem znali, to nebylo snadný někoho udat.“

Až podzim roku 1944 přinesl změny. Na nebi se začala objevovat americká letadla, která startovala ze základen v Itálii. Stále častěji a přibývalo jich. Obyvatelé Luk věděli, že jim nic nehrozí, a „nebeské divadlo“ sledovali s velkým zaujetím. Jinak na tom ale byli obyvatelé měst, do kterých se z Německa přesunul zbrojní průmysl. Pro ně letadla znamenala reálné ohrožení. Ale zároveň všichni věděli, že Německo válku prohrává, že nálety jsou předzvěstí končící války a že s přicházejícím jarem se od západu blíží Američané a od východu Rudá armáda.

Jestli něco uděláš špatně, bude to sabotáž a my tě za to pověsíme

Miloslav Čermák chtěl studovat gymnázium, ale to za války Němci v Jihlavě zavřeli. Tak se rozhodl pro obchodní akademii, ale tu mu zase zakázal pracovní úřad. K vedení koloniálu, který rodina vlastnila, mu měla stačit dvouletá obchodní škola. Němci ale především neměli zájem o vzdělané Čechy. Nastoupil tedy na obchodní školu, ale i tu musel po roce opustit, aby zmírnil nedostatek pracovních sil v německém zbrojním průmyslu. Do továrny BMW v Jihlavě jezdil vlakem. Pracovní dobu měl od šesti ráno do pěti hodin odpoledne. Nemusel pracovat třináct hodin denně jako dospělí, ale „pouze“ jedenáct. V sobotu sedm hodin. Vstával v půl páté ráno, přesto to na šestou nestihl. Musel si pozdní příchody napracovat a domů se vracel pozdě večer, nestačil se ani pořádně vyspat. Krátce se zaučil a dělal pak dílčí úkony při montáži leteckých motorů pro německou Luftwaffe. Přesto Německo v té době dokázalo vyrobit už jen zlomek toho, co by na svou obranu potřebovalo. Každodenním náletům stovek amerických a britských bombardérů už vzdorovat nedokázalo. V továrně pracoval Miloslav se stejně starými českými chlapci. Ale i se stejně starými německými mladíky. Jeden z nich občas pamětníkovi pohrozil: „Jestli něco uděláš špatně, bude to sabotáž a my tě za to pověsíme.“

Trestní oddíl

To, že byly motory špatně smontované, se občas stávalo, ale důvodem byla spíše nezkušenost šestnáctiletých kluků než záměr. Trestem pak byla několikadenní práce v trestním oddílu, „štráfkoloně“. Označeni bílou páskou na rukávu a odděleni od ostatních, pracovali pod dozorem ozbrojeného vojáka. Venku, v mrazu, většinou při nesmyslných a extrémně těžkých pracích. Posílal je tam velitel místního werkschutzu, fanatický nacista, propuštěný z armády kvůli následkům po válečném zranění. Do trestního oddílu poslal i Miloslava Čermáka. „Vytáhl ze šuplíku bílou pásku a spínací špendlík a říká: ‚Ihned si to navlečeš na levý rukáv a půjdeš se hlásit veliteli trestní kolony.‘ Protože jsem špatně dotahoval šrouby, ale já jsem s tím neměl vůbec nic společného. Ale nedalo se s ním diskutovat. Vzal jsem tu pásku, zmačkal a dal si ji do kapsy. A on ke mně skočil a dal mi takovou strašnou facku, že jsem letěl a praštil sebou o zeď. Bolelo to. Tak jsem tu pásku vyndal a dal si ji na rukáv. Pak jsem otevřel dveře a on mě kopl do zadku, já jsem přeletěl schody za dveřmi a spadl do čerstvého koňského trusu před vchodem do továrny.“

Otec právě poslouchal zprávy z Londýna

Dva měsíce před koncem války Miloslava Čermáka z BMW propustili a dostal nový pracovní příkaz. Tentokrát měl v rámci totálního nasazení pomáhat při rozšiřování nádraží. Stávající koleje už nestačily vzrůstajícímu počtu německých vojenských transportů z východu. Přidělili ho na nádraží v Kralicích u Třebíče, ale raději by zůstal doma. Stejné práce prováděli po celé trati, tedy i na jihlavskoluckém nádraží. Zkusil proto přesvědčit velitele místní pracovní čety, staršího Němce, že by pro ně bylo výhodnější, aby zůstal v Lukách. Nemuseli by mu zajišťovat ubytování a nemuseli by ho živit. Němec mu slíbil, že to zkusí zařídit. „Otec právě poslouchal zprávy z Londýna a najednou se otevřou dveře a v nich se objeví hnědá uniforma SA s velkým hákenkrajcem na rukávu… otec rychle přeladil, on ale vytáhl z kapsy papír, kde stálo, že jsem přiřazený na práci v Lukách.“ Chvíli pak u nich doma onen velitel zůstal, měli totiž napečené buchty. Kdo neměl možnost přilepšit si k potravinám na příděl něčím z vlastního hospodářství, měl hlad. Včetně Němců.

Na nádraží v Lukách přesto pamětník pracoval jen krátce, k Brnu se blížila Rudá armáda a Němci se narychlo připravovali k obraně. Miloslava Čermáka a mnoho dalších podobně starých kluků poslal pracovní úřad na kopání obranných zákopů do Brna.

Když výstřel slyšíš, tak máš vyhráno. Ten, který tě zabije, ten už neuslyšíš

Ubytovali je ve škole na okraji Brna a odtud denně odcházeli kopat zákopy. Budovaly se  narychlo, propadaly se a byly podmáčené vodou. Pro šestnáctileté kluky náročná práce a ještě k tomu pro Němce, pro které nic dělat nechtěli. Alespoň nebyli přímo v centru Brna, které mělo za sebou první nálety a jejich četnost narůstala. Ještě když byl Miloslav v Jihlavě, zažil mnoho leteckých poplachů, ale jihlavskou továrnu nikdy nebombardovali. Snad proto, že většina zaměstnanců byli Češi. Ale Brno se na konci války stalo cílem mnoha bombardování. Kromě bombardérů stále častěji přilétaly také stíhací letouny pro hloubkové lety, „hloubkaři“. V dubnu 1945 už každý den. Cílem útoků byly hlavně lokomotivy na celé trati Brno – Jihlava. Dne 10. dubna se do diverzních akcí proti nacistům zapojili také partyzáni. Podminovali železniční most nedaleko Jihlavy, u Helenína. Následný výbuch strhl most v momentě, kdy tudy projížděl německý vojenský transport. Vagony se zřítily do řeky. Během výbuchu nebo následně utonutím zahynuly desítky německých vojáků. Na záchranných a odklízecích pracích se poté podíleli také někteří vrstevníci Miloslava Čermáka. Museli vytahovat mrtvá těla německých vojáků z řeky. Němci postavili urychleně náhradní most, aby transporty z východu mohly projíždět dál. Výbuch mostu u Helenína byl jednou z největších partyzánských akcí na území tehdejšího protektorátu.

Těsně před koncem války se v Brně spouštěly sirény varující před náletem i několikrát denně. Zprvu přilétali Američané, s blížící se frontou však přenechali vzdušný prostor Sovětům. Letadel nesoucích bomby se báli všichni. A ještě o něco víc se báli leteckých kulometů. A bylo jedno, které armádě zrovna patří.

Němečtí vojáci přišli k nám do školy a každý si vzal dva kluky

Dne 11. dubna dobyla Rudá armáda Hodonín, vzdálený šedesát kilometrů od Brna. V Brně mohla být během několika následujících hodin. „Němečtí vojáci přišli k nám do školy a každý si vzal dva kluky… že budeme kopat kulometná hnízda pro těžké kulomety. Tak jsme kopali… a ten voják jezdil s kolečkem! Na krku samopal, my jsme mu to naložili hlínou a on s tím odjel, vysypal a furt: ‚Los, los!‘ Už bylo vidět, že se bojí…“

A slyšel jsem bombu, jak hvízdá. A říkal jsem si, ta letí snad rovnou na mě

Dne 12. dubna 1945 byl krásný slunečný den. Letadla se objevila náhle, bez varování, sirény se nespustily. V té samé chvíli Miloslav Čermák s ostatními chlapci kopal protitankový příkop u řeky Svitavy. Když se objevila první řada letadel, všichni prý ztuhli a nedokázali se pohnout. Sledovali je jako uhranutí. A z mraků vylétala další a další letadla. Bombardéry doprovázené stíhačkami letěly nízko a přímo na ně. Pak někdo hlasitě zakřičel: „Pryč!“ a všichni se rázem dali na útěk. Pamětník letadla miloval, v jiné době a v jiné zemi by se chtěl stát leteckým konstruktérem. Kratičkou chvíli podlehl okouzlení, sledoval je, letadla seřazená po devíti, v několika řadách za sebou. Pak se na trupu každého z nich objevila černá díra. A hned nato začaly na zem dopadat letecké pumy. Teprve teď dokázal odtrhnout zrak a začal utíkat. Běžel podél řeky, schovat se nebylo kam. Ozývaly se ohlušující detonace, do výšky se zvedaly kužele hlíny a rozvířený prach zakryl slunce. Pak uslyšel, že jedna z padajících bomb hvízdá jinak než ostatní. Došlo mu, že je strašně blízko.

„Tak jsem sebou praštil do trávy a zoufale jsem se držel. Bomba vybuchla tak blízko, že mě to vyhodilo, ztratil jsem kontakt se zemí a vylétl nahoru, tam jsem se otočil a spadl jsem na záda. V rukou jsem držel dvě hrsti utržené trávy. Naštěstí ta bomba bouchla nahoře, nevím, jestli tam někoho zabila… A hned po nás stříleli i z kulometu… A jedna ta dávka šla asi dva metry ode mne, tou řekou, viděl jsem ve vodě čáry od střel.“

A najednou bylo ticho, jen v dálce se pomalu ztrácel zvuk leteckých motorů. Nálet trval jen několik desítek vteřin, nekonečných vteřin. Přesto jen u zákopu, kde v té chvíli pracovali, zahynuly na čtyři desítky chlapců, podobně starých, jako byl Miloslav Čermák.

Když se vracel do školy, nemohl ji najít, protože všechno po náletu vypadalo jinak. Přišel jako poslední, už si mysleli, že tam zůstal. Pak poslal spěšný lístek domů rodičům. Stačilo jen do kolonky vepsat jméno a zaškrtnout: „Jsem naživu.“ A doplnit datum: „12. dubna 1945.“

Němci se Rusů báli, strašně

Byl to poslední nálet před příchodem fronty a bomby na Brno padaly už ze sovětských letadel. Nebyl ohlášený sirénami, i proto při něm zemřelo mnoho lidí. Dodnes není zcela jasné, proč se tak stalo. Jedna z domněnek je, že to byl záměr německé protiletecké obrany. Když se pamětník vracel, potkával zástupy lidí opouštějících město. Hlavně žen a dětí. Život ve městě ustal a Brno se připravovalo na pouliční frontové boje. „V Brně podminovávali Němci baráky… položili tam kabel a do baráků položili miny… V Brně se ještě pak bojovalo. Rusové ho obsazovali, a kde se Němci bránili, tak je tam vystříleli… Němci se jich báli, strašně.“

Ještě téže noci se ozvala od protitankového příkopu ohlušující rána a pak další. Časované pumy. Miloslav se s několika dalšími chlapci rozhodl pro útěk. Už nechtěli kopat zákopy pro Němce, báli se příchodu fronty, Sověti byli blízko. Ještě v noci se proto vydali na cestu domů.

Pátek třináctého

Vyšli do ulic zcela temného Brna. Věděli, že když je Němci chytí, můžou je zastřelit. Snažili se jít tiše, přelézali sutiny rozbitých domů a našlapovali na rozbité sklo. Ve tmě někdo z nich porazil plechovou ceduli, která v tichu zarachotila. Krátce na ni posvítili a přečetli si: „Pozor, nevybuchlá bomba!“ Před nimi byla hromada sutin, museli se rychle rozhodnout. Nemohli se odchýlit od trasy, zabloudili by. Tak zbývalo jediné, sutiny přejít a přát si, aby bomba nevybuchla. A ona nevybuchla... Došli na nádraží a nastoupili do vlaku. Báli se hlídek, a tak se rozdělili do vagonů a oknem si měli dávat znamení. Žádná hlídka však nepřišla... Začalo vycházet slunce a nebe bylo modré. Nebe pro hloubkaře. Ale žádné stíhačky nepřiletěly... Dorazili do Třebíče a potřebovali jízdenky na další cestu do Jihlavy. Nádraží bylo plné německých hlídek a Miloslav se nabídl, že jízdenky koupí. Vojáci ho mohli chytit, ale nechytili... Na nádraží v Okříškách, už téměř u cíle, vlak zastavil a odpojili mu lokomotivu. Nádraží bylo znovu plné ozbrojených vojáků, železniční policie i mužů v kožených kabátech. Na kolejích stály vlaky s těžkými děly. Nádraží bylo obehnané plotem a utéct se z něj nedalo, protože vojáci by začali střílet. Pamětník šel zjistit, co jiného by se na záchranu dalo podniknout. Když se vracel, viděl, že na jeho místě sedí německý policista a něco píše. Pomalu vycouval. Ale nic se nestalo... Nelegitimoval je a nezjistil, že zběhli od práce pro Velkoněmeckou říši. Vlak dostal novou lokomotivu a znovu se rozjeli. Byl pátek 13. dubna a skupinka louckých kluků dorazila domů.

Němci utíkali, nevěděli kudy kam. Byli tam v pasti, obklíčeni v sevření silnicemi, na kterých byli všude Rusové

Doma jen přespávali, přes den se ukrývali venku. Čas trávili v parku, skryti před ostatními a současně s dobrým výhledem na příjezdové silnice do Luk. Viděli by, kdyby je hledali, kdyby přijížděli četníci nebo v horším případě německá policie a v tom nejhorším gestapo. Ale Němci už měli jiné starosti. Sověti postupně obsazovali silnice směrem na Luka. Silnice v blízkosti Luk vytvářejí trojúhelník. Němci, kteří nestihli uprchnout, byli v pasti. Ukrývali se v lesích, obklíčení ze všech stran silnicemi, na kterých byli Sověti. Už neměli benzin, a postupovali proto podstatně pomaleji než Rudá armáda. „Němci utekli dřív, než přijeli Rusové z Jihlavy. A ti, co mohli, tak utíkali v noci do lesa a museli přeběhnout ty dvě státní silnice, jedna šla od Vídně a druhá od Brna, tam je mohli chytit… Měli koně s vojenským povozem, nechali to stát před jedním barákem a utekli v noci pryč, aby je Rusové nechytili. Sedlák ráno otevřel vrata a před barákem stojí vůz s koňmi, a nikdo u nich. Tak si je vzal domů a měl pár koní. Což byl veliký majetek… A další sedlák narazil ve svém lese na skupinu Němců, kteří tam spali, schovaní. Posílali ho pryč. Nikomu nic neřekl a odešel. Udělal to proto, aby je nehonili, aby z toho nebyla nějaká střílečka. A oni zmizeli.“

V těch dnech i na trať u Luk začali nalétávat hloubkaři a opakovaně ničili všechny lokomotivy, které tam zastavovaly. A trať dalším výbuchem poničili také partyzáni. Kromě nekomunistického odboje kolem místního lékaře byla v Lukách i skupina komunistických odbojářů. Ale činnost obou skupin zůstala až do konce utajovaná.

Obyvatelé Luk netrpělivě čekali na konec války, čekali, kdo je přijde osvobodit. Do poslední chvíle nevěděli, jestli to budou Sověti, nebo Američané. O demarkační linii neměli ani potuchy. A nikdo z nich také nevěděl, jak dramatické chvíle Luka ještě zažijí.

Němci udělali poplach, odpojili lokomotivu a dali na ni těžký kulomet

Dne 5. května začalo Pražské povstání a Praha volala o pomoc. Lidé v Lukách se začali srocovat na náměstí a vyvěšovali české vlajky. Na místním nádraží zastavil vlak se stovkami plně vyzbrojených vojáků wehrmachtu. Nemohli dál, jihlavské nádraží, kam vlak mířil, bylo zaplněné dalšími vojenskými transporty. Několik ozbrojených mladíků se rozhodlo, že je půjdou donutit, aby se vzdali. Naštěstí jim to starší a zkušenější rozmluvili. Několik podobně odvážných akcí v okolních vesnicích skončilo tragicky.

Tři němečtí vojáci z transportu si chtěli zkrátit čekání procházkou do městečka, z domů mizely československé vlajky. Ty ale Němcům nevadily, vadil jim rudý prapor visící na četnické stanici. Jeden z vojáků se rozhodl vylézt nahoru a sundat ho. A z protějšího domu, schovaní za přivřenými vraty, ho sledovali ozbrojení partyzáni. „Truhlář vzal pistoli a toho chlapa zastřelil… A pak zastřelil ještě druhého. Němci si mrtvé odnesli pryč. Koukali zmizet… Jenže pak odpojili lokomotivu, dali na ni těžký kulomet a jezdili po trati.“ Mstili se, z kulometu stříleli na všechno, co stálo podél trati. V Lukách zavládla panika. Situaci nakonec vyřešil místní výpravčí, který o ní informoval přednostu nádraží v Jihlavě. Rozzuřené německé vojáky se snažil uklidňovat, jak to jen šlo, chtěli jít do městečka a střílet dům od domu. Výpravčí byl sám Němec, ale ani místní to netušili, nikdy německy nepromluvil. Trať nakonec narychlo uvolnili a vlak s německými vojáky se rozjel. Útěk před Sověty byl pro ně důležitější než msta za zastřelené kamarády. Jedinou českou obětí zběsilé střelby se tak stal jihlavskolucký četník, který chtěl zavřít okno a vyklonil se z něj.

Na konci války mi bylo šestnáct a půl… ale stejně staří kluci už bojovali v ruské armádě

„Najednou jsme slyšeli strašný rachot… byla tam zatáčka a most přes potok… a najednou se z té zatáčky vysunuje hlaveň a za ní ohromný tank. To byl T-34, viděli jsme ho poprvé.“ 

Dne 9. května přijely do Luk první sovětské tanky. Jejich obyvatelé se už obávali, že se na ně zapomnělo. Okolní vesnice byly všechny osvobozené, jen Luka byla stále plná nevyzpytatelných Němců, kterým šlo o všechno. Rodina Čermákových byla ukryta ve sklepě. Kolem jejich domu projížděly nekonečné kolony ustupujících německých jednotek. Některé se i vracely, to když narazily na Sověty. Místní jim ještě ústup „zjednodušili“ odklizením všech směrových tabulí.

Sovětští vojáci pak v Lukách zůstali dva měsíce. Byli ubytovaní po celém městečku. U Čermákových se stravovali důstojníci, ale vařil jim jejich vlastní kuchař. Řadoví vojáci byli většinou velmi mladí, někteří slušní, někteří méně. Ale důstojníci všechny přestupky, kterých se vojáci dopouštěli nebo by se mohli dopustit, trestali a snažili se jim předcházet. Ať už se jednalo o rabování, nebo obtěžování a v horších případech i znásilňování žen. První dny spali kdekoli, na zemi, uložili se i kolem kostela. Unavení, vyčerpaní. A obyvatelé Luk je přivítali s obrovskou radostí.

Vojáci se pak účastnili i oslav osvobození, které fotografoval místní učitel. Na fotografiích jsou sovětští vojáci, šťastní obyvatelé městečka, průvod, na němž místní hrdě nesou československou vlajku. Na jedné fotografii jsou ale také zajatí němečtí vojáci. Stalo se to, čeho se nejvíc báli a před čím se snažili utéct. Krátce je soustřeďovali na dvoře jednoho ze statků a pak je čekal transport do Sovětského svazu. I obyvatelé Luk v té době poprvé viděli filmové záběry z koncentračních táborů a nenávist vůči Němcům se vystupňovala na maximum.

V domnění, že je to německý voják na útěku, vzali samopal a prostě ho zastřelili

Válka skončila, ale umírání pokračovalo. „Rusové pročesávali kraj, a když na někoho narazili, chtěli vědět, kdo to je. Takhle narazili na louce na jednoho mého spolužáka a on udělal chybu, rozběhl se. Samozřejmě ho dohnali a chtěli vidět legitimaci. On jim ukázal kenkartu… tu měli v té době všichni. Německy psaný průkaz s hákovým křížem na přední straně. A oni v domnění, že je to německý voják na útěku, vzali samopal a prostě ho zastřelili… Potom musel mít každý Čech na svém průkazu napsáno azbukou, že je Čech.“

V okolí Luk byly stále roztroušené zbytky německých jednotek a některé vůbec nevěděly o bezpodmínečné kapitulaci. Anebo ji odmítaly přijmout. Sověti rozhazovali letáky, na kterých stálo, že porušení podmínek kapitulace je bráno jako zločin a trestá se smrtí. V Jihlavě přesto němečtí vojáci napadli pancéřovými pěstmi projíždějící sovětské tanky. Zemřeli přitom dva Češi, kteří na tancích seděli a zřejmě oslavovali konec války. Sovětům se podařilo německé vojáky zajmout a na místě je popravili.

Držitel tohoto průkazu je Čech

Po nešťastném incidentu se zastřeleným českým chlapcem, bývalým spolužákem Miloslava Čermáka, napsal ředitel místní měšťanky ke všem německým kenkartám dovětek, že vlastník průkazu je české národnosti. Byl v Lukách jediný, kdo uměl rusky. Dovětek měl sloužit pro případné kontroly sovětskými hlídkami. Pamětníkovi to možná zachránilo život. Vracel se v noci domů, věděl, že jsou hlídky všude, ale o jedné neměl ani potuchy. Zato hlídkující voják věděl o něm. „Najednou stál přede mnou a vrazil mi hlaveň samopalu do břicha. Zabolelo to. Viděl jsem, že je zle, a měl jsem strach, aby to nezmáčkl. Říkal jsem si, že nesmím udělat žádný prudký pohyb, aby se nelekl. Kdyby hnul prstem, tak jsem měl břicho nadranc. Stáli jsme proti sobě a mlčeli jsme. A jak jsem se začal hýbat, tak mě pozoroval, ale nic neudělal. A já jsem pomalu vytahoval ten papír. A mlčeli jsme pořád, oba. On jednou rukou držel samopal a druhou si vzal ten papír a přečetl si ho. Sklonil samopal a řekl: „Chorošo.“

Všichni byli sovětským vojákům vděční

Lidé měli povědomí, že v Sovětském svazu vládne socialismus, co si pod tím ale mají představit, vlastně nikdo netušil a ve většině případů po tom nikdo ani nepátral. Převládla euforie z konce války a všichni byli sovětským vojákům vděční. Oni ale byli uzavření, o domově nemluvili a o politice už vůbec ne. Nedalo se s nimi sblížit, stejně jako za války s Němci v továrně. Miloslav Čermák si až mnohem později uvědomil, čím se mu zdáli Němci a Sověti podobní. Strachem z vlastních lidí, vlády a režimů, ve kterých museli žít.

V září 1945 pamětník nastoupil na obchodní akademii, i když stále toužil po studiu na gymnáziu. Jenže válkou přišel o šest let a v primě by mu bylo sedmnáct. Kluci si do školy nosili zbraně, nebylo těžké je sehnat. Jen v okolí Luk jich po válce zůstala spousta, včetně munice. I německý tank a funkční protiletadlové dělo. Samozřejmě si vyzkoušeli, jaké to je z něj vystřelit. V duších i v chování dospívajících kluků válka pokračovala. Přestože sovětští vojáci odešli, Němci byli z velké části odsunuti a život by se měl pomalu vracet k normálu. 

Měli jsme války dost

Po maturitě odešel studovat do Brna na Vysokou školu ekonomickou, kde ho zastihl „Vítězný únor“. Školu opustila nejen většina kvalitních vyučujících, ale chyběla i jakákoli koncepce studia ekonomie. Dobrovolně proto odešel, odmítl studovat na škole, jejíž kvalita prudce klesla. A odjel do Prahy a vystudoval ČVUT.

Otci poradil, aby raději sám předal koloniál státu, aby nepřišli i o dům. A hrozilo mnohem víc, místního lékaře, toho, který za války organizoval v Lukách odboj, komunisté poslali na deset let do vězení. Odmítl jim předat místní orlovnu, která byla vysvěcená. Ve vězení nakonec zemřel.

Přišla padesátá léta, období politických procesů, ale i počátku studené války. A Miloslav Čermák v té době musel splnit svou povinnost vůči socialistické vlasti. V roce 1952 nastoupil  prezenční vojenskou službu u dělostřelců. „Všichni měli války dost. A naši vojáci neměli vůbec žádnou chuť bojovat, zejména ne proti Američanům. Zůstávala rovnováha, ani Rusové si tak nic netroufli… no, ale pak sem stejně s tanky v šedesátém osmém vlítli…“

Gottwald byl v bezpečí

Jako student ČVUT a také díky svému technickému nadání měl na vojně zvláštní postavení. Vypočítával dráhy letu dělostřeleckých granátů. Ty počátkem padesátých let dopadaly na pomyslné imperialisty ukrývající se v prázdných domech po vysídlených Němcích na Šumavě. Když v roce 1953 zemřel tehdejší prezident Klement Gottwald, musel se Miloslav Čermák coby příslušník Československé lidové armády zúčastnit velkolepé vojenské přehlídky v Praze na Letné. „Byli jsme dělostřelci, měli jsme černé nárameníky. Ale museli jsme si je přešít na červené, abychom vpředu seděli jako pěchota. Pěšáků nebylo tolik… ještě než přijela rakev, tak mi poručík říká: ‚Podívejte se, jestli někdo nemá nabitý samopal.‘ Já jsem mu odpověděl, že nemá, žádné náboje jsem nedostal… Ale byl to rozkaz, všichni museli otevřít závěr, aby ukázali, že tam nic není, žádné náboje… takže Gottwald byl v bezpečí…“ Jedno z doprovodných aut však odmítlo nastartovat a „celá ta paráda před tribunou se naráz zhroutila“.

Komunismus je utopie

Ještě během studií si hledal práci a nějakou dobu nemohl najít takovou, která by ho naplňovala a zajímala. Nakonec se díky náhodě dostal k výběrovému řízení na místo v tehdejším podniku zahraničního obchodu a uspěl díky svým jazykovým a odborným znalostem. Smířený s tím, že do zahraničí ale nikdy nevycestuje. Nebyl totiž členem komunistické strany a nikdy se jím stát nechtěl. Komunismus považoval za utopii neslučitelnou s přirozenou lidskou povahou. A události z let padesátých ho v jeho přesvědčení ještě utvrdily. Přesto nakonec vycestoval – a znovu díky náhodě a jeho jazykovým vědomostem. Pak už se bez toho, co on jediný uměl, neobešli. Během své pracovní kariéry sjednával kontrakty pro vývoz československých elektráren. Procestoval a pobýval v mnoha zemích po celém světě. Včetně zemí, kde probíhaly válečné konflikty. A znovu zažil příjezd tanků cizí armády i do své vlasti.

Když přijel první tank

„Vyšel jsem na balkon a viděl jsem na nebi strašně nízko letět čtyřmotorová dopravní letadla. Tak jsem si říkal, to jsou vojenská dopravní letadla, ale proč létají zrovna přes Prahu…? Oblékl jsem se a šel ven. Na autobusové zastávce stál hlouček lidí a ticho, nikdo nemluvil. Přijel autobus, všichni nastoupili a najednou tam někdo pustil rádio… vojska Varšavské smlouvy překročila československé hranice… byl jsem v Dětském domě, když přijel první tank. A holky do toho tanku tloukly pěstmi a křičely… a já byl dělostřelec, věděl jsem, co kanon dokáže… Ty děti u těch tanků to nevěděly, byli to většinou studenti…“

Aby se nezapomnělo…

Nyní žije Miloslav Čermák se svou manželkou v Kladně. Společně vychovali dvě děti. Po odchodu do penze ještě deset let pracoval v soukromé firmě a pak odešel na zasloužený odpočinek. Ale dál se věnuje svým zálibám, leteckému modelářství a konstrukcím letadel vůbec. O svém dětství a dospívání v době druhé světové války sepsal poutavé vzpomínky. Aby se nezapomnělo…