Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kamila Čepeláková (* 1931)

Čiň lidem dobře a ono se ti něco vrátí. Není tomu vždycky tak, ale aspoň svědomí má člověk čisté

  • narozena 26. května 1931 v Brně

  • středostavovská rodina, matka v domácnosti, otec práce ve Zbrojovce

  • otec za války vyslýchán gestapem kvůli krádežím ve Zbrojovce

  • rodinný lékař MUDr. Josef Kalecký, významná brněnská osobnost

  • zažila bombardování Brna

  • na jaře 1945 stěhování do Bílovic nad Svitavou kvůli blížící se frontě

  • vystudovala obchodní školu, práce v administrativě

  • později práce produkční v Českém rozhlase

  • žije v Brně

Kamila Čepeláková se narodila 26. 5. 1931. „To znamená, že když to všechno začalo, chodila jsem do druhé třídy obecné.“

Její matka byla jedináček vdovce a vdovy, kteří už předtím měli svá manželství; babička byla vdaná za oficíra, který dostal rychlou tuberkulózu a za šest týdnů umřel. Stačil nakazit i jejich dva syny, dvojčata, která zemřela krátce nato. Babička tedy zůstala sama, než si ji našel Kamilin dědeček, soudní znalec orientálních a starých mrtvých jazyků, profesor Josef Dračka Světelský[1].

„Na jedné straně to byl vzdělaný intelektuál, na druhé straně byl strašně šikovný, všechno si zvládl vyrobit, prase porazit, zabíjačku udělat. A že měl úžasný smysl pro humor, byl všude nesmírně oblíben.“

Šťastná léta společného manželství ukončila rakovina, kterou onemocněla babička.

„Postupně prodělala tři operace a na každou z nich padla část majetku.“

Babička na rakovinu zemřela a krátce poté ji následoval i dědeček, prof. Dračka. Kamilina maminka tedy osiřela.

„A advokáti ji oškubali o ten zbytek, co po rodičích měla.“

Kamilin otec byl ze sedlácké rodiny na Českomoravské vysočině, pocházel z devíti dětí. Jeho otec, tedy Kamilin dědeček byl starosta a renesanční člověk. Jak první ve vesnici měl mlátičku, sám si vyrobil do svého statku vodovod atp. Věnoval se hlavně pěstování brambor a chovu koní. Jeho chov byl tak úspěšný, že od něj hříbata odebírali i do stájí císaře Františka Josefa I.

„A ještě musím říct, že na Vysočině se statek nedělil! Dostal jej prvorozený, další děti potom získaly vzdělání. I holky!“

Kamilina byla v domácnosti.

Otce Kamily vzali jako sedmnáctiletého přímo ze školní lavice do první světové války. Nebojoval ale, fungoval v armádě jako účetní. Po válce nastoupil do Zbrojovky[2].

„Ve Zbrojovce začal, ve Zbrojovce skončil. Zbrojovce dal všechno.“

Kamila vzpomíná, jak se její otec podílel na zakládání poboček Zbrojovky v Kuřimi, ve Vsetíně a poslední roky svého života pracoval jako šéf zásobování v brněnské Vaňkovce[3].

„Tím, že dělal v zásobování tolik let, celý život, tak to hladce jelo.“

Kamila byla dlouhé roky jedináček, než se jí v jejích jedenácti letech narodil bratříček.

„Toho jsem si doslova vyškemrala. Vůbec jsem neuvažovala, že by to mohla být holčička.“

Jedna z prvních Kamiliných vzpomínek na válku je mobilizace[4] v září 1938. Kamila si pamatuje bledé muže s černými kufříky, jak odcházejí či odjíždějí na shromaždiště, i na uplakané ženy, které je doprovázely.

„Byla jsem děcko, ale ve všem jsem cítila takový klid a odhodlání.“

Kamilin otec jako šéf zásobování v důležitém podniku do války nemusel.

„Vyreklamovali ho, na ten výraz si dobře pamatuji.“

A protože byla válka na spadnutí, odjížděli všichni, kdo mohli, z Brna pryč.

„Proslýchalo se, že Göring[5], velitel letectva, chce srovnat velká města se zemí.“

Kamila se svou maminkou odjely do Luhačovic, kde byla maminčina přítelkyně správkyně učitelského domu. Ten byl v tu dobu prázdný…

„Jenom plno psů nás tam hlídalo.“

…a Kamila s maminkou tam našly dočasný domov. Kamila tam dokonce chodila do školy. Na školu v Pozlovicích[6] vzpomíná ráda, chodila tam do jednotřídky a dodnes nemůže zapomenout na skvělého kantora i milé spolužáky. Poté, co mobilizace skončila, se Kamila s maminkou vrátily do Brna. Kamilini rodiče velmi těžce prožívali odtržení Sudet[7].

„Tatínek vzal mapu a vše si tam značil. Části republiky, o které jsme přišli, si označil červeně. Působilo to na mě ohromujícím dojmem.“

Začala válka a Kamilina zásadní vzpomínka by se dala shrnout do věty: „Němci nás vyžírali jako kobylky.“

Kamila vzpomíná na německého vojáčka, který si před jejíma očima v cukrárně na brněnském náměstí Svobody nacpal do pusy několik zákusků, aby je poté, oslaben dlouhým strádáním, vyzvracel na chodník. Či na jiného, který si u známého obchodníka přál jedno deko másla. Obchodnice mu vysvětlila, že tak malé množství dostat nemůže, přinejmenším dvanáct a půl deka, polovinu čtvrtkilové kostky.

„Vojáček vyvalil oči, vůbec nechápal, že by si mohl koupit tolik másla. V tu chvíli jsem pochopila, co v tom Německu museli mít za úsporná opatření, že chtěl deko másla…“

Mezi hezké vzpomínky na válečnou dobu patří rozhlasové hry, kterými si Kamilina rodina krátila volné chvíle o víkendech. Kamila dokáže dodnes vyjmenovat některé postavy či názvy her, tak v ní ulpěly.

K dalším zásadním postavám, na které Kamila vzpomíná, byli manželé Ondrašíkovi, obchodníci, kteří vlastnili malý krám s potravinami a ke kterým chodila Kamilina maminka nakupovat.

„Oni byli bezdětní, a tak všechno svému obchodu a lidem dávali.“

Kamila vzpomíná, kolika lidem Ondrašíkovi pomohli, jak podporovali rodiny uvězněných, jak přispívali chudým rodinám, které válka nejvíce postihla, jak poctiví byli, každý si jich vážil a měl je rád. Kamilině mamince vnutili těsně před začátkem lístkového systému bednu sardinek a látku na šaty. Obojí potom přišlo během hladových let Kamilině rodině více než vhod.

Začal lístkový systém[8] a zásob ubývalo. Kamila nikdy velký hlad nezažila, jednak proto, že měla kmotru, která ji sponzorovala, jednak proto, že Kamilina maminka byla výjimečně šikovná kuchařka.

„Co ona dokázala s malým, podřadným kouskem masa. Co s hrstečkou jater, jakou omáčku z toho udělala! A ty její knedlíky, na ty já se v životě nezmohla!“

Nejtěžší chvíle války přišla v roce 1941, kdy ve Zbrojovce někdo ukradl olovo, zřejmě na výrobu granátů. Kamilin otec byl coby šéf skladu zatčen a strávil několik dní na gestapu[9]. Nic mu nedokázali, on také nic nevěděl, s krádeží neměl nic společného, Kamilina maminka jej nicméně musela z gestapa „vykoupit“ rodinnými šperky, o které si jeden z gestapáků řekl.

„Udělala to, ani nemrkla.“

Tatínek se z pobytu na gestapu nikdy nevzpamatoval. Vykládal, jak tam měl u sebe ve dne v noci nějakého gestapáka, který jej hlídal. Chodil s Kamiliným otcem i k záchodové míse.

V tu dobu taky Kamila sledovala, jak postupně mizí židovské rodiny. K nejsmutnějším vzpomínkám patří odchod Kamiliny milé spolužačky, Židovky Gerty Wotitzové.

„Jednoho dne zmizeli. Nikdy jsem se nedozvěděla, jestli se jim podařilo emigrovat, nebo jestli skončili někde v koncentráku.“

Válka postupovala a s tím ubývaly i zásoby potravin. Dospělí dostávali už jen odstředěné mléko, na Vánoce vyfasovala česká rodina jednu krabičku sardinek, německá rodina krabiček pět…

Přišel rok 1942 a heydrichiáda[10]. Kamilina maminka byla zrovna v tu dobu těhotná a Kamila vzpomíná na zásadní okamžik svého života. Během heydrichiády se každý den popravovalo a jména popravených viděla na červených lístcích na vývěsních plochách. Kamila šla ze školy a na jednom z červených lístků si s hrůzou přečetla jméno svého prastrýce, profesora Univerzity Karlovy, doktora Františka Závišky[11]. Kamila to nakonec vydržela a mamince nic neřekla, nechtěla, aby se její těhotná maminka trápila. Maminka se o smrti svého příbuzného dozvěděla až později od jiných lidí.

Vzpomínku na vypálení Lidic má Kamila spojenou s jejich rodinným lékařem Josefem Kaleckým[12], který měl v Lidicích přátele a o celé situaci Kamiliným rodičům pověděl. Josef Kalecký byl mezi lidmi znám jako velký lidumil, výtečný lékař a dodnes jsou na jeho památku v Brně tři pamětní desky a pojmenována ulice v Brně-Židenicích, nedaleko místa, kde žil.

Bombardování[13] zažila Kamilina rodina na vlastní kůži, bydleli totiž v Brně-Židenicích na Rokycanově ulici, která byla celá vybombardovaná. Kamila tak na vlastní oči viděla smrt sousedky, která se snažila zachránit svého vnuka, ale oba byli zasypáni troskami. Dům Kamiliných rodičů byl velmi poničen a Kamilin tatínek jej potom mnoho měsíců opravoval. Ani druhé bombardování Židenice neminulo a i v tomto případě padaly bomby blízko Kamilina bydliště.

„Vypadalo to, jako by se letadlo pokakalo. A ta bomba padla na dům kousek od nás a střecha toho domu se zvedla o několik metrů a jakoby se narovnala. Několik vteřin byla ve vzduchu a pak se, jako ve zpomaleném filmu, snesla zpět na dům.“

Zásadní okamžiky pro Kamilinu rodinu přišly v dubnu 1945, když šla Brnem fronta – Rusové bojovali o každý dům a Kamilini rodiče rozhodli, že se na nějaký čas, než fronta přejde, odejdou ukrýt do Bílovic nad Svitavou.

„Že se fronta blíží, jsme věděli, protože obzor byl mnoho nocí rudý a slyšeli jsme houkavé zvuky děl.“

Kamila s maminkou několik dní shromažďovaly chléb, krájely jej, sušily a dávaly do plátěných pytlíků. Ty pak zabalily na cestu a šlo se do Bílovic nad Svitavou[14], kam rodina jezdívala na letní byt a kde mělo být, jak Kamilin tatínek doufal, bezpečněji. Nebylo, naopak. Bílovice se několikrát ocitly přímo uprostřed zuřivých bojů. Kamila si pamatuje na mnoho zubožených ruských vojáků, které viděli. Také na to, jak tatínek, kdykoli střelba utichla, vybíhal ven a osekával maso z padlých koní. Z něj pak s maminkou vařili guláš a krmili mnoho lidí v Bílovicích. Maminka také denně ošetřovala ruské vojáky.

„Ten první voj, to byli lidé, kteří prošli takovým peklem, že nikdy už nemohli být normální.“

Po 26. dubnu, tedy po osvobození Brna, se rodina vracela zpět do svého domova. Čekala rozbombardovaný dům, ale k velkému údivu našli dům, ulici i celé jejich náměstí netknuté. Hlavní boje se tentokrát Židenicím vyhnuly. Kdyby byli Čepelákovi zůstali doma, udělali by lépe.

Po osvobození[15] začala, dle Kamily, nejkrásnější léta budování republiky, léta úzce spojená se Sokolem[16], na který Kamila nemůže zapomenout.

„Co ti nám všechno předali. A zadarmo! Zadarmo jsme od nich dostávali tolik vědomostí, znalostí, poučení, zábavy… My jsme Sokol strašně milovali.“

Na odsun Kamila vzpomíná s rozporuplnými pocity. Odsunuti byli totiž i rodinní přátelé, rodina Hanskutových, kteří vlastnili v Brně malou pekárnu. Hanskutovi, sudetští Němci, nikdy nikomu neublížili, naopak se celou válku snažili podporovat potřebné. Jejich odsun má Kamila v čerstvé paměti, dodnes je vidí, jak odcházejí s malým zavazadlem a dětským kočárkem naloženým svými věcmi na seřadiště. Jejich odsun cítí Kamila dodnes jako velkou křivdu.

Poslední část vyprávění patří Slovensku, kam byl odvelen Kamilin tatínek – pomáhal tam zakládat další zbrojařský závod. Kamila na Slovensko nemůže zapomenout, na přírodu, na skvělý, srdečný lid. Kamilina rodina se na Slovensko přestěhovala v roce 1952 a Kamila dodnes o Slovácích říká:

„Chudí lidé na Slovensku byli hodnější než chudí lidé v Čechách. Srdeční lidé slovenští byli srdečnější než ti čeští.“

Padesátá léta strávila Kamila na Slovensku, na politické procesy si tedy příliš nevzpomíná, na Slovensku nebyly. Kamila tam strávila pět let… „A dodnes mám Slovensko ve svém srdci.“

Dnes Kamila bydlí v jednom z brněnských domovů pro seniory, pochvaluje si, jak je o ni postaráno, a říká, že je velice šťastná. Když jsem se jí zeptala na radu mladým lidem, odpověděla: „Milujte se, pomáhejte si a učte se.“

[1] http://www.cetkovice.cz/informace-o-obci/historie/spolky/spolek-vojenskych-vyslouzilcu/

[2] http://cs.wikipedia.org/wiki/Zbrojovka_Brno

[3] http://cs.wikipedia.org/wiki/Va%C5%88kovka

[4] http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C5%A1eobecn%C3%A1_mobilizace_v_roce_1938

[5] http://cs.wikipedia.org/wiki/Hermann_G%C3%B6ring

[6] http://www.pozlovice.cz/

[7] http://cs.wikipedia.org/wiki/Vyhn%C3%A1n%C3%AD_%C4%8Cech%C5%AF_ze_Sudet_v_roce_1938

[8] http://cs.wikipedia.org/wiki/Potravinov%C3%A9_l%C3%ADstky

[9] http://cs.wikipedia.org/wiki/Gestapo

[10] http://cs.wikipedia.org/wiki/Heydrichi%C3%A1da

[11] http://www.mff.cuni.cz/fakulta/lib/zavdat.htm U tohoto jména je rozpor, neboť dle internetových zdrojů prof. Záviška nebyl popraven během heydrichiády, ale zemřel v dubnu 1945 během návratu z koncentračního tábora. Pamětnice ale trvá na své verzi, totiž že prof. Záviška byl obětí heydrichiády.

[12] http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=161

[13] http://www.fronta.cz/dotaz/bombardovani-brna

[14] http://www.bilovice-nad-svitavou.cz/

[15] http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_udalosti&load=3994

[16] http://cs.wikipedia.org/wiki/Sokol_(spolek)

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Alena Kastnerová)