Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Calábková (* 1937  )

Moje dětství bylo smutné. Odchod tatínka nás velmi poznamenal

  • narozena v roce 1937 v Zakřově na Olomoucku
  • v roce 1945 doma ukrývali židovskou rodinu Wolfů
  • přímá účastnice zákřovské tragédie 18. dubna 1945
  • otec Oldřich Ohera byl 20. dubna 1945 spolu s 18 muži zavražděn v lese u samoty Kyjanice
  • v současnosti žije stále v Zákřově

Zdeňka Calábková, rozena Oherová, se narodila v roce 1937 v obci Zákřov poblíž Olomouce. Je jednou z posledních přímých účastníků tragických dubnových dnů roku 1945 v Zákřově, kdy němečtí fašisté a ruští kolaborantští vojáci z 574. kozáckého praporu brutálně zavraždili 19 mužů ve věku od 16 do 45 let. Mezi nimi i jedenatřicetiletého otce pamětnice Oldřicha Oheru.

Oherovi měli malé hospodářství. Matka Marie pracovala většinou v domácnosti a otec  v zemědělství a v zimě si přivydělával v lese nebo rozvážel chleba z pekárny v blízkých Tršicích. V podstatě žili obyčejným poklidným životem a zpočátku ani válka nijak drasticky do jejich životů nezasahovala. Vše se ale změnilo s příchodem posledního roku války.

Ukrývání židovské rodiny Wolfů

Od 6. března až do 18. dubna 1945 se u Oherů skrývala židovská rodina Wolfů. Jednalo se o manžele Bertolda a Růženu s dětmi Ottou a Felicitas. Wolfovi pocházeli z Olomouce a od roku 1940 žili v blízké obci Tršice. V roce 1942 byli Židé z Olomouce a okolí soustřeďováni kvůli deportaci do koncentračních táborů. Wolfovi ale do transportu nenastoupili a ukryli se v lese u Tršic, kde měli předem připravený úkryt. V této malé, tmavé skrýši potom trávili nekonečné měsíce. Nezištně se přitom o ně staral Jaroslav Zdařil, který je zásoboval potravinami a dalšími potřebnými věcmi a v zimě jim poskytl zahradní boudu, kde se mohli alespoň trochu ohřát plamínkem z plynového vařiče.

Rodina Wolfova patřila spíše k chudším obyvatelům, takže motivace jejich zachránců nemohla být v žádném případě peněžního rázu. I když v obci o nich několik lidí vědělo, nenašel se nikdo, kdo by je udal. Jejich ochránci přitom neuvěřitelně riskovali. Dávali všanc nejen život svůj, ale i svých blízkých. V dubnu 1944 se Wolfovi přesunuli na druhou stranu obce ke Zbořilům. Od nich potom přešli díky Ludmile Tiché k Oherům do Zákřova, kde bydleli střídavě ve výměnku a na půdě. Podle výpovědi místních pamětníků ale o ukrývání Židů v Zákřově lidé nevěděli. Minimalizovalo se tak jejich prozrazení. Dokonce ani sedmiletá Zdeňka neměla vůbec tušení o nových nájemnících. „My jsme to jako děcka nevěděli a ještě u nás sloužila jedna holka a ta o tom taky nevěděla, že u nás někdo je. Oni ve dne nechodili vůbec ven. Nevylezli. Až v noci seděli venku, aby se nadýchali vzduchu, a ve dne spali. Tam to nikdo nevěděl. Ani z komína se nekouřilo. Byli v jedné místnosti a jenom se dostali na dvůr a nikam jinam,“ vzpomíná dnes na pobyt Wolfů v domě Zdeňka Calábková.

O celém tříletém ukrývání si Otto Wolf psal deník, který se v devadesátých letech minulého století dočkal i své knižní podoby, a jeho příběh byl také zfilmován. Osvobození se ale nedožil. Dne 20. dubna 1945 byl spolu s dalšími 18 muži popraven v dřevařské boudě u samoty Kyjanice. I přes kruté mučení a velké utrpení neprozradil Otto úkryt svých rodičů ani lidi, kteří Wolfovým pomáhali.

Zákřovská tragédie

Počátkem roku 1945 se osvobozenecké jednotky Rudé armády pohybovaly již na Slovensku a blížily se k území Čech. Nacistický teror se zvětšoval a oddíly určené k potlačení partyzánského odboje se chovaly čím dál víc drastičtěji, a to nejen k samotným partyzánům, ale hlavně k civilnímu obyvatelstvu, které je aktivně nebo jen domněle podporovalo. Již koncem roku 1944 byli v okolí Velkého Újezda nasazeni mladí lidé na kopání zákopů, které měly sloužit jako obranný val před postupujícími Rusy. Někteří z nich byli ubytováni v Zákřově. Zdeňka Calábková vzpomíná, že pár jich chodilo i k nim na oběd. Jeden z mladíků, Josef Jakeš, krycím jménem Juraj, založil na ilegální schůzce ve Výklekách partyzánský oddíl Juraj.

Skupina se postupně rozšiřovala a mezi jejich členy patřili i ruští uprchlí zajatci. V okolí Tršic provedli několik sabotážních akcí a přepadů s úmyslem získat zbraně. To ale značně znepokojovalo nacisty, kteří na jejich potlačení na žádost plukovníka Baumana, velitele týlové skupiny armád Mitte, nasadili 574. kozácký prapor. Ten na straně wehrmachtu prošel již boji na Ukrajině a na Slovensku. Akce proti partyzánům organizoval velitel tajné služby ve Velkém Újezdě, gestapák Josef Geppert a olomoucký fašista Josef Hykade, který byl Geppertovi přidělen pro svou znalost češtiny a který dostal za úkol navázat spojení s partyzány.  S pomocí konfidenta Bedřicha Hodulíka z Tršic se falešní partyzáni setkali se zákřovským občanem Antonínem Glierem, který bohužel jejich lest neprohlédl a oznámil jim, že v Zákřově se schovávají partyzáni. Další den měli opět schůzku v Zákřově, které se podle dostupných pramenů zúčastnil ještě Miroslav Pospíšil z Rokycan a otec pamětnice Oldřich Ohera a další muži ze Zákřova. O tom však Zdeňka Calábková nic neví. V té době se ale oddíl Juraj v okolí již nenacházel, protože jeho členové se 16. dubna po příchodu kozáků přesunuli na Prostějovsko.

Důvodů k přepadení vesnice mohlo být víc. Někteří pamětníci z obce tvrdí, že jedním z nich mohla být také přítomnost rodiny Wolfů v obci. Ať už byl důvod jakýkoli, tak 18. dubna 1945 v podvečerních hodinách do Zákřova vtrhl kozácký prapor. Nejprve bylo do obce vysláno třicet kozáků, kteří se měli přesvědčit, zda jsou v obci partyzáni. Narazili přitom na dvoučlennou hlídku, kterou pokládali za partyzány, a tak spustili střelbu, při které zapálili dům rodiny Švarců. Na hlídce, které v oblasti výskytu partyzánů na protektorátním území nařídil K. H. Frank, byli v tu chvíli Miroslav Zahradník a otec pamětnice Oldřich Ohera.

Na to, co se ten večer událo, už Zdeňka Calábková, i když jí bylo pouhých sedm let, nikdy nezapomene: „Ten den byl jako každý jiný. A večer, jak jsme obyčejně chodili spát, tak nás maminka dala spát a tatínek měl hlídku. A tak utíkal po dědině: ,Zhasněte a jděte spát, něco se děje.‘ My jsme si šli lehnout. Za chvíli se ozvaly hrozný zvuky. A bylo křiku: ,Hurá. Hurá!‘ A zapálili tu sousedovic chalupu za hroznýho křiku, řevu a střílení. A tatínek vletěl do dveří a tam ho postřelili. On křičel: ,Tady je hlídka. Tady je hlídka!‘ A oni ho postřelili… Skříně jsme měli prostřílený, šaty prostřílený, všechno. Ještě dnes máme na skříních díry od kulek.  Maminka, jak seděla doma na posteli, tak kdyby kousek zvedla hlavu, tak ji hned zabili. Tabulky jsme v oknech neměli. To bylo všechno rozstřílený.  A včil jak začalo hořet, tak už chytal i náš štít. Takže kyble a maminka nosila ze dvora vodu. Chajda byla plná vojáků. Kde se vzalo najednou tolik lidstva… Všichni přišli hasit. Hasili, jenomže to nepomohlo. Najednou jak kdyby se ten oheň ztratil a za chvíli, jak naházeli ty destičky do těch oken, do toho všeho, tak to byla hrůza (jednalo se o fosforové destičky, které jsou vysoce hořlavé, pozn. autora). Létalo to po cestě a všude. Lidi přiletěli hasit. Přišli z Tršic z kina, přišli všichni. Jenomže potom je posbírali, co chtěli, a bylo to. Ještě měli na lístečku napsaná jména a ten lísteček se ztratil, a tak potřebovali počet. Potřebovali devatenáct lidí. Tak potom pochytali devatenáct lidí a prostě je zavřeli k paní Závodníkové, k sousedovi. Tam je zavřeli a drželi je tam do rána. Už ne podle jména, ale prostě potřebovali počet.“

O záhadném seznamu, který obsahoval přesná jména podle pořadí stavení a informace o lidech, nemluví sama. Pamětnice z obce se shodují, že ho musel napsat někdo, kdo velmi dobře znal poměry v Zákřově, a to nejspíše konfident Bedřich Hodulík z Tršic nebyl.

Mezitím, co byli muži zavření u Zahradníků, kozáci rabovali chalupy. Brali, co jim přišlo pod ruce. Byli opilí a velmi agresivní a při svém řáděni nebrali ohled ani na děti. Strach, který zažívala matka pamětnice, musel být obrovský. Vždyť nešlo jen o ni a jejího manžela, ale také o její sedmiletou dceru Zdeňku, tříletou dceru Ludmilu a jen šestnáctiměsíčního syna Vladimíra. „Škaredě se k nám chovali. Shazovali nás z postele a převraceli je. Na židli tam seděl jeden voják a ten je vyhodil pryč, že jsou tam děti. Tak potom nás nechali na tom lůžku sedět.“

Některé muže zaživa upálili

Muži byli přes noc zavřeni v domě u Závodníků a další den je vojáci odvezli do Velkého Újezda. Takto na to vzpomíná Zdeňka Calábková: „My jsme o nich nic nevěděli. Až ráno je seřadili do dvojstupů a vedli je okolo. Maminka oddělávala takové dřevěné okenice a oni je vedli okolo v tom dvojstupu a dovedli je až do dvora. Tam býval nějaký Ulma a ten měl koně. Tatínek už nemohl, jak byl raněný. Nemohl jít. Tak ten Ulma musel zapřáhnout toho koně a toho tatínka vhodili na ten vůz a zavezli ho do toho Újezdu. Nepropustili ho, když byl raněný. Prostě ho tam zavezli s těma ostatníma. Ostatní šli pěšky a jeho vezli.“

Mezi zatčenými byl i Bedřich Hodulík, který byl spolu s třemi muži staršími padesáti let propuštěn. Zbylých 19 mužů prošlo výslechy a brutálním mučením na dvoře radnice, než je 20. dubna 1945 s přeráženými údy naložili na nákladní auto a odvezli do lesa v blízkosti samoty Kyjanice. Tam byly jejich životy ukončeny střelou do týla. Potom je naházeli do lesní chaty, kterou zapálili. Zahynuli tam Oldřich Ohera, Jan Ohera, Josef Marek, Drahomír Marek, Antonín Glier, Miroslav Závodník, Jaroslav Závodník, Josef Calábek, František Švarc, Vladimír Švarc a Jan Plánička, všichni ze Zákřova. Dále Vlastimil Bém a Otto Wolf z Tršic, Klement Přikryl a Jan Pazdera z Doloplazů u Olomouce, Josef Jahn a František Švec z Velké Bystřice, Josef Musil z Bystrovan a Jaroslav Žák z Brna.

Při pozdějším ohledání bylo zjištěno, že všichni muži do jednoho měli polámané stehenní kosti a někteří z nich po výstřelu nebyli ještě mrtví, a tak je čekala bolestná smrt v plamenech. Takto o tom dnes mluví Zdeňka Calábková: „Zavezli je do toho Velkýho Újezda. Tam je dva dny vyslýchali, týrali a všechno možný. Co ti lidi tam bývali, tak to potom říkali, co se s něma dělo. A za ty dva dny je večer naložili na nákladní auto a s benzinem je zavezli na tu Kyjanici, do té dřevěné boudy dvakrát tři metry. To tam měli dřevaři na nářadí, takový srub. Tak tam je naházeli, obložili to dřevem, polili to benzinem a zapálili. Tak chudáci naši skončili. A bylo to hlídaný až do osvobození, než přišli Rusi. K tomu místu nesměl nikdo přijít. A ještě, když to zapálili, tak dovezli německého faráře, aby to posvětil. On jak viděl tu hrůzu, co se tam děje, tak se zhroutil a nemohl udělat nic, protože zůstal ležet. Oni byli chudáci. Neměl myslím ani jeden z nich nohu dobrou. Všechny byly zlomené.“

O smrti mužů ale v obci až do osvobození nikdo nevěděl. Až do příchodu sovětských jednotek byly hroby hlídány, aby se k nim nikdo nepřiblížil. Den po brutální vraždě se šly ženy z obce zeptat do Velkého Újezda na osud svých manželů. „Naše maminka šla hned druhý den do Ůjezda. Sháněli se po nich, kde jsou, co s nimi je. Jenomže nikdo jim nic neřekl. Jenom jim řekli, ať se nebojí, že se za chvíli vrátí. A nevrátili!“

Všude vládl strach

Ani po této tragédii nebyl ve vesnici od kozáků pokoj. Nestačilo, že vrchní část obce vydrancovali, ale ještě další den si přijeli pro to, co v domech zbylo. Málem přitom zastřelili matku pamětnice Marii Oherovou: „Tu noc postříleli  prasata a potom odpoledne řezník, nějaký Pospíšil, tam u nás musel uvařit vodu a ty prasata spařit. A potom maminka musela dát bílý plachty a každou tu půlku prasete dala do bílý plachty a pak je odvezli. Ještě měla všude udělaný víno. A to víno snesli s tou bečkou dolů a maminka se musela napít, jestli to není otrávený. A všechno naložili a odvezli pryč. My jsme neměli co dát do pusy. Maminka podojila krávu a to mléko bylo jediné naše živobytí. Jediný, co jsme měli v chajdě. Ještě mamince říkali: ,Kdo to tam udělal?‘ Ona říká: ,Jak v noci stříleli.‘ – ,Mamka, lžeš!‘ – ,Tož nelžu.‘ Máma stála, on jí mířil revolverem na hlavu a my jsme stály se sestrou každá z jedné strany. A z cesty vylezl jeden. Chytl moji mámu, hodil ji tam na schody, toho druhýho, co držel ten revolver, na druhou stranu a říká: ,To my jsme udělali.‘ Jako tu noc. Tak tím ji prakticky zachránil. Kdyby ne, tak jsme tu nebyli ani my. S náma by někdo praštil a bylo by to.“ vzpomíná Zdeňka Calábková.

Horní část Zákřova byla po tragédii prakticky bez mužů. „Tady byla vesnice vdov. Tady dokola vlastně nezůstal žádný chlap.“ Blížilo se osvobození a s ním i příchod vojáků. Ženy byly plné obav o sebe a svoje děti, a tak se všichni ukrývali ve sklepě u Marků: „Tady se ještě střílelo a všichni jsme se schovali ve sklepě u Marků. Bylo nás tady myslím osm rodin v tom sklepě. S dětmi jsme tam přebývali. I přes noc jsme tam byli.“

Tragédie nás doprovázela celý život

Až po válce vyšlo najevo, že muži byli povražděni a spáleni v lesní boudě. Zdeňka Calábková vzpomíná, že to všichni nesli velmi těžce, ale nejhůř na tom byla matka. „Maminka byla víc nemocná než zdravá. Ležela, byla moc nemocná.“ Pohřeb se konal 14. května 1945 a zúčastnili se ho lidé ze širokého okolí. „Všech devatenáct těl bylo v jedné rakvi. Posbírali ty jejich zbytky těl.“ Mrtví byli potom uloženi do společného hrobu na hřbitově v Tršicích.

V 50. letech s některými viníky této tragédie probíhalo přelíčení u okresního soudu v Olomouci. Josef Geppert i Josef Hykade byli odsouzeni k smrti a popraveni. Bedřich Hodulík byl odsouzen na doživotí, ale v roce 1961 byl propuštěn na amnestii. Soudu se účastnili i pozůstalí po obětech.

Jak vzpomíná paní Zdeňka, smrt otce její dětství velmi poznamenala. „Moje dětství bylo velmi smutné. Ten odchod tatínka nás velmi poznamenal. Maminka byla hodně nemocná, takže jsme si užili víc toho zlého než dobrého.“ Zdeňka se bála chodit i do školy. Každý sebemenší zvuk jí totiž připadal jako střelba: „Já, když jsem chodila do školy do Lazniček, tak jsem se bála. Jak jsem viděla vojáky, tak jsem utíkala přes pole pryč. Tak jsem se bála toho střílení a toho všeho.“

I když byla maminka ještě mladá, už se nikdy nevdala, a tak se o hospodářství musela starat sama s dětmi. Hodně jí také pomáhali sousedé. Na statku bylo ale pořád dost práce, a tak Zdeňka ani nenastoupila do učení a zůstala doma. „Musela jsem zůstat s maminkou doma, protože mě potřebovala.“

V roce 1956 se paní Zdeňka provdala za Josefa Calábka, jehož otec byl také zavražděn u Kyjanice. V roce 1959 společně vstoupili do nově založeného družstva, kde pamětnice pracovala až do důchodu. Dodnes žije v rodné obci.

Kol.autorů.  Deník Otty Wolfa. Praha: Nakladatelství Federace židovských obcí v ČR, 1997.ISBN 80-85924-15-3.

ČERNÝ, V. Protipartyzánské operace na Moravě v letech 1944-45. Disertační práce. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Brno. Historický ústav, 2006.

SLÁDEK, O. Ve znamení smrtihlavu. Praha: Naše vojsko, 1991.

KOPEČEK, P. Lvice – Krvavá cesta ke svobodě. Kapitoly z dějin protifašistického odboje na Moravě 1939-1945. Přerov: REGION VĚROVANY a Český svaz bojovníků za svobodu Přerov, 2004.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století