Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Cabalka (* 1939  )

Poselství Badena Powella je platné pro všechny

  • narozen 4. července 1939

  • roku 1946 jako vlče vstupuje do skautského oddílu v pražských Hrdlořezích

  • 1948 - členové oddílu přecházejí do 1. pražského přístavu Šipka

  • 1968 - aktivně obnovuje skauting

  • po roce 1990 tábory v Borových Ladách na Šumavě

  • v současnosti působí v 53. skautském středisku bratří Mašínů, Praha 9 - Atahokan

Vladimír CABALKA

Medvěd Ballů

(narozen 4. 7. 1939)

 

Jak ses dostal ke skautingu?

Začínal jsem v roce 1940 jako vlče. Na schůzky mě vodil bratr, který se o mě staral. Zaujalo mě to a u skautů jsem zůstal i jako činovník a oldskaut.

Jaké to bylo u vlčat?

Bylo nás málo, dohromady jsme se dali až po druhé světové válce. Bylo nás šest z okrajových čtvrtí Prahy: dva takzvaní Hrdlořezáci a ostatní Malešičtí. Do roku čtyřicet osm, když nám začala být situace nepříznivá, jsme se přestěhovali na Malou Stranu. Tam jsem přešel do 1. pražského přístavu Šipka, kde jsme se ukrývali.

Jaké byly tvoje funkce v družině?

Každý musel dělat všechno. Družinového rádce jsem nedělal, pak už jsem působil jako dospělý.

V jakém středisku teď pracuješ?

Pracuju ve středisku bratří Mašínů [53. skautské středisko bratří Mašínů, Praha 9], jehož druhé a původní jméno je Atahokan. Milan Paumer byl přímo členem mého oddílu, Ctirad a Josef Mašínové byli čestnými členy. S lecčíms, co udělali, nesouhlasím, ale byl jsem přehlasován, že je přijmeme do střediska. Byli to naši patroni. Ctirad bude mít ve středu [24. srpna 2011] pohřeb na vojenském hřbitově v Americe [v Clevelandu, Ohiu].

Jak vzpomínáš na bratry Mašíny?

Dost lidí jim nadává... Ale podívejte se. Nuceně jsem prodělal vojenskou prezenční službu, jít na vojnu byla povinnost. Pokud někdo nechtěl a neměl pro to zdravotní důvody, dostal se do vězení nebo k takzvaným pétépákům, do pracovních táborů. Lidé tam neměli lehký život. Byť mně bylo devět let, události, ke kterým se schylovalo okolo bratrů Mašínů, jsem vnímal. Co bys dělal, kdybys měl možnost použít zbraň, kdyby na tebe někdo mířil? Nechal by ses zastřelit? A tohle se stalo. Mašínům kladou za vinu, že zastřelili esenbáka. S tím nesouhlasím, protože ho mohli zlikvidovat jiným způsobem, a ne tak, že ho podřízli jako podsvinče. Bývalo by stačilo, kdyby mu byli dali víc chloroformu, a on by se už neprobudil. Ovšem v tom momentu dotyčnému takříkajíc ruplo v hlavě, tak ho podříznul. A kdyby po vás šla celá rota ruských vojáků a rota endéráckých policistů, stříleli byste, nebo ne? Kdyby vám šlo o život? A to je ono. Kdyby Mašíny byli nechali na Západ projít, těch mrtvých by tolik nebylo. Někomu jde o to, že Mašíni zabili esenbáka a zastřelili pokladníka, který měl peníze. Nechtěli nic než ty peníze, aby měli možnost nakoupit věci a zmizet přes hranice. Když se po nich střílelo, střelbu opětovali. Nechválím je, sám jsem odpůrcem teplých palných zbraní. Co naděláte, když mě někdo bude ohrožovat pistolí, budu se snažit, abych to zmáčkl první, a on mi šel z cesty. To je zákon boje. A že to boj skutečně byl, že se jednalo o odboj, začínají konečně nazírat i dnešní vládní činitelé.

Jak v 50. letech přežíval skauting?

Minulý režim nás zrušil a zakázal v roce 1950. V roce 1950 se měl bolševickou vládu, která po roce 1948 získala už velmi silné pozice, pokusit svrhnout vojensko-skautský puč.

Kdo ze skautů se za minulého režimu nechtěl dostat do střetu se zákonem, měl co dělat. Občas když jsme s něčím nesouhlasili, nosili jsme provokativně v klopě malou skautskou lilii. Štvalo nás, že nemůžeme soustavně pracovat. O něčem nemůžu mluvit dodnes. V souvislosti s tím, co mám tady na prstě. [Ukazuje prsten.]

Jak to s vaším oddílem bylo v roce 1968?

V osmašedesátém roce jsme obnovili činnost, já jsem si obnovil také skautský slib. Složil jsem i činovnický slib a ten jsem složil dvakrát, protože tenkrát zástupce vůdce oddílu nemusel mít vůdcovské zkoušky, a stal jsem se zástupcem vůdce oddílu ve středisku Luna v Sokolově. Tam působil můj bratr i já, pracoval jsem na počeradské elektrárně na montáži. Měl jsem to kousek a na schůzky jsem se navíc mohl uvolnit. Potom, co nás začali v roce 1970 zakazovat, jsme stačili udělat ještě dva tábory. Když jsem se vrátil z montáží do Prahy, začal jsem spolupracovat se skautským podzemním hnutím.

Kolik pamatuješ táborů?

V Sokolově jsem byl osobně na třech: 1970, sedmdesát jedna, sedmdesát dva. Tábor 1973 jsem navštívil už jen jako host.

Předtím jich bylo daleko víc. Většinou jsem působil jako šedá eminence ve 43. oddíle střediska Maják, z jehož zbylých členů vzniklo 53. středisko na pražském obvodě Drlen(?). Měli jsme jméno Atahokan a po přijetí bratří Mašínů a Milana Paumera jsme se přejmenovali na středisko bratří Mašínů. Patří k nám také jejich sestra Zdena Mašínová.

Jak ty tábory probíhaly? Byly ovlivněné situací?

Dokázali jsme si je zařídit tak, aby na nás nikdo nemohl. Po devadesátém roce už to bylo v Borových Ladách na Šumavě. Zabývám se prací se dřevem a snažil jsem se naučit děti pracovat s tábornickým nářadím. Sekera, pila, dláto, kladivo. Aby se naučily slušně chovat nejenom k lidem, ale k celé přírodě. Aby ji hájily a nepoškozovaly. To jsme z nich museli dostat, protože každé děcko má v sobě snahu něco trhat a ničit. Já jsem nebyl o nic lepší; jsem rád, že jsem se takových vlastností dokázal zbavit a že jsem na tom mohl spolupůsobit u dalších dětí.

Jaký byl váš poslední tábor?

Náš poslední tábor se konal u vesnice Lestkov za Planou u Mariánských Lázní. Měli jsme tam „bratra“, kterému jsme zakázali kouřit v táboře, na jeho oblíbeném místě u vlajkoslávy, to bylo neuctivé. Podle táborového zákona od pondělí do soboty kontrolovali pořádek vůdcové, v neděli osazenstvo tábora kontrolovalo vůdce. Tenhle měl ve stanu neustále nepořádek a chtěl to vyřešit tak, že si věci sbalil do celty a pověsil na strom. Ten strom rostl u malého rybníčku. Když kontrolovali Goldův stan, přišli i za mnou: „Bratře, pojď se podívat.“ – „Ale já nemám dneska právo.“ – „Ale teď musíš, jsi zástupce vůdce oddílu.“ Tak jsem šel, a hle, prázdný stan. Zahalekal jsem na celý tábor: „Goldo!!! Goldo!!!“ Nikde se neukazoval, až mi prcek, kterého tam měla s sebou naše kuchařka, ukázal na strom. Sekeru, pilu. Zásek, a už šel i s věcmi do rybníka. To jsme mu provedli.

Anebo v šedesátém devátém na táboře u Kostelní Břízy, také za Sokolovem. Měli jsme velkou zásobu mléka a uvařili jsme pro celý tábor padesátilitrový hrnec pudinku. Měli jsme tam klučinu, že by se za trámem býval mohl převlékat, hubeňourek. Třikrát si přišel s miskou pro pudink a povídá: „Bratře, já mám na něco chuť.“ – „Vždyť jsi svůj díl snědl, a dokonce trojnásobný,“ já na to. „Ne, hrnec už je prý prázdný. Já bych si ho vzal na starost.“ Že ho umyje. „Dobře, a kam ho chceš dát?“ – „Tamhle vedle odpadkové jámy.“ Tam byl svah k potoku. Řekl jsem si, aha, skulí ho do potoka, aby se dal pěkně umýt. Ale kdepak. Něco jsme vyřizovali, a najednou slyšíme mlaskání, jako kdyby tam bylo čuně. Podívali jsme se za zástěnu a bylo vidět jenom zadeček, nohy a slyšet mlaskání. Ten kluk hrnec vylízal tak, že ho skoro nebylo třeba mýt. Voda v ešusu váží kilo – přes dvě a půl kila pudinku snědl a ještě zbytek v hrnci, nedalo se spočítat kolik. Pak milý hrnec strkal, skočil do něj a jel v něm dolů do potoka. Tam se s ním převrhl, vypadl z něho a umyl ho a krásně vydrhnul. „Máš hezkou kuličku v bříšku, žaludek pěkně roztažený od toho spapaného,“ řekl jsem mu. „Co chceš?“ – „Pojď mi prosím pomoct s tím hrncem... Já ho dostal jenom na břeh potoka...“ – „Támhle je kárka, přivez ji.“ A šli jsme pro hrnec. Byl to velký padesátilitrový železňák pro pětatřicet lidí. Dneska se do toho kluka vejdu dvakrát, jak vypadá, je to vazoun, že dostat od něj jednu, vrátím se za rok s botami od sněhu.

Jak vznikla tvoje přezdívka?

Když středisko Luna v oblasti Bílého orla pořádalo v Sokolově Svojsíkův závod, příjel tam celorepublikový starosta skautů Rudolf Plajner. Tomu se nadává, že chtěl Junáka spojit s Pionýrem, ale on chtěl, aby existovaly dvě linie, aby obě organizace v dobrém soupeřily. Nedovolovali jsme, aby se do skautingu tahala politika. Naší politickou vědou bylo naučit se znát přírodu a pomáhat jí. Na závodě bylo dost skautských hlídek z okolí, mezi nimi náš 3. smíšený oddíl Vlka s družinami Supů, Dráčat a Medvědů. (Později jen chlapecký oddíl, děvčata odešla do dívčího kmene.) Přezdívku jsem měl Medvěd. Když děcka něco nevěděly, volaly na mě a bratra „Medvěde!“. Jedna šikovná dívčina mi řekla: „Ty toho víš!“ Odpověděl jsem, že od toho jsem tady, abych pomáhal na stanovištích. Nemohl jsem nic prozradit, jen lehce navigovat, aby se zorientovali v otázkách. Také jsem využíval svých dovedností s nástroji. Když se Rudolf Plajner při závěrečném nástupu zeptal, zda má někdo k průběhu závodů nějakou připomínku, přihlásila se tato Míša: „Já bych si přála, jestli s tím budou všichni souhlasit, aby tady bratr Medvěd“ – ukázala na mě – „dostal ještě jednu přezdívku, protože takové vědomosti mohl mít jenom medvěd Ballů.“ A tím to skončilo. Celé auditorium mi to odsouhlasilo. Jenže ve skupině už jeden Ballů byl, tak jsem dvojslovně Medvěd Ballů, včetně druhého l a kroužku nad ů. A ten druhý se píše s čárkou a jedním l.

Jak jste se maskovali, aby nebylo poznat, že jste skautský tábor?

Byli jsme organizováni pod ochránci přírody a díky tomu jsme měli, co se týkalo táboření, svobodu. A pro složení skautského slibu se vždycky našel nějaký koutek u skály, kde se postavila menší pagoda, aby plamen nebyl moc vysoký a nezářil přes stromy. O půlnoci hoši skládali slib na vlajku, která byla namočena v krvi těch, kteří byli zastřeleni v osmašedesátém roce. Ta vlajka je dodnes atributem našeho střediska a všichni na ni skládají slib.

Měli jste na táborech i vlčata?

Tábořili jsme zvlášť, ale pokud možno co nejblíže k sobě. V Lestkově byli vlčata i skauti blízko sebe a půldruhého kilometru od nás byla děvčata, kdyby bylo něco potřeba.

V Kostelní Bříze když se člověk postavil a zahulákal, odrazilo se to sedmkrát od kopců. Když se do hulákání pustí třicet dětí, tak to stojí za to. Vlčata stála na stráži se skautskými holemi, které se v osmašedesátém roce vrátily do skautského vybavení. Zkřížili hole a ruský důstojník si posunul pistoli dozadu a šel s rukama napřaženýma k nim. Třetí vlče, které tam bylo jako záloha, pro nás přiběhlo. Domluvili jsme se s ním, protože jsme se ruštinu učili. Ptal se, co tam děláme. Vysvětlil jsem mu, že jsme skautský tábor, a on, jestli by se mohli přijít podívat. Ale řekl jsem: „Beze zbraní.“ Přijeli, auto s řidičem i složenými zbraněmi nechali pod kopcem a natolik byli féroví, že nahoru přišli beze zbraní. Jenže pak jsme měli přepapaný tábor, protože nám přivezli pro děcka čokoládu.

Skautské výpravy byly také zakázané?

Samozřejmě, byl vyhlášen zákaz skautování. V třiasedmdesátým roce nám doporučil jeden pán – dej mu pánbůh věčný odpočinutí, už je nahoře, abychom se přiřadili pod ochránce přírody. Měli jsme mezi nimi svoje lidi, museli jsme je tam mít, protože oni zase ty svoje propašovávali do naší organizace.

Jak za takových poměrů probíhaly schůzky?

Dospělí si odříkali svoje a děti byly pod Svazem ochránců přírody. Dneska jsou to, jak já jim říkám, líní oldskauti. Člověk to ale musí pochopit, protože zatímco já se starám sám o sebe, oni se musejí starat o rodiny, jsou z nich tátové a dědečkové.

Jaký význam pro skauting tahle historie má?

Je potřeba, aby si mladší uvědomili – protože někteří historii nemají rádi – že bez ní skauting nemůže fungovat dál. Česká historie se českým skautingem prolíná jako červená nit. Ti, kdo pracují s dětmi, by si historii měli nastudovat, i když se to některým příčí. I když je Svojsíkova skautská bible vlastně sakramentsky suchopárná knížka, pořád se z ní dá vybrat spoustu věcí, které lze používat.

Znát historii je nutné, proto se také český skauting dožívá sta let. Se všemi těmi lidmi historie šla a vždycky ve správný okamžik je postrčila kupředu.

Měls nějakou oblíbenou hru nebo písničku?

Moje nejoblíbenější jsou skautská hymna a večerka, když stojíme v kruhu přátelství a bratrství. Když pomáhám u vlčat, zpíváme hodně písniček. Učím je, aby uměla zacházet alespoň s obyčejným nožem, aby si odnesla do života trochu šikovnosti; jsou to paneláková děcka.

Vzpomeneš si na nějaký družinový pokřik?

Zelená šestka si přizpůsobila foglarovský pokřik Vontů „žlutá je barva naše“, takže měli „zelená je barva naše“. Stý šestý oddíl pražských skautů Ginkgo, vlčata a světlušky, které jsme přijali pod svá křídla, protože byli bezprizorní.

Používáš počítač a moderní techniku?

Já s počítačem nepracuju a neovládám ho. Byl jsem vychován ve staré době, stačí mi mobil, abych si zavolal a mohl poslat esemesku. Jde mi na třiasedmdesátý rok. Naši vedoucí komunikují s členy přes počítač, posílají jim maily, dávají na internet věci ze života skautů. I tak se dá technika využít, ale nesmí nás převálcovat. Naše tábory natáčejí na videokameru a pak to pouštějí třeba rodičům nováčků na schůzce rodičů s vedoucími, aby viděli, jak to na našich táborech vypadalo.

Zúčastnil ses jamboree?

Na jamboree jsem se nedostal, protože vždycky připadlo na dobu, kdy byl skauting zakázaný. Je to akce hlavně pro lidi od čtrnácti do šestnácti let, aby se poznali a kráčeli společně dál.

Jak vypadala vaše oddílová kronika?

Kroniku si vedou vlčata. V našem oldskautském oddíle jsem k vedení kroniky nikoho nedokázal přimět; víte, co to obnáší. Nemají na to čas, podnikají, živí rodiny. Máme tu vzácnou kroniku z roku 1921. A jeden bráška by měl mít uloženou kroniku z doby, kdy jsme byli skauti v Hrdlořezích.

Jakou originální tradici má váš oddíl?

Než došlo k opětovnému vystoupení skautů na počátku devadesátých let, bylo hlavní tradicí každoroční táboření. O to šlo, k tomu se vážou vzpomínky.

Jak dlouho vaše tábory trvaly?

Od šedesátého osmého do třiasedmdesátého roku trvaly měsíc. Oddíloví vedoucí tomu věnovali svou dovolenou, bylo to neplacené. Většinou si tam s sebou brávali i svoje malé děti. Například v Lestkově jsme měli čtyřletou holčinu, která chodila oblečená jako světluška.

Co pro tebe znamená a co ti dal skauting?

Skauting mi dal sílu do života. V životě mě potkalo několik nepříjemných neštěstí. Jsem sice Pražák Vltavou křtěný, ale také vytopený. V bytě jsem měl 3,2 metru vody, všecko plavalo, věci přišly do kontejneru a mně zbylo jenom to, co jsem měl na sobě a v torně. To nejhorší mě ale potkalo v tomhle roce. Na věčnost mi odešla žena. Skauting mi dává sílu žít, je to můj celý život. Snažím se to, co jsem se naučil, předávat vlčatům.

Chtěl jsi někdy se skautingem přestat?

Ne. Zatím jsem takový důvod nenašel. Chci ale předat funkci vůdce oddílu oldskautů, už jsem se ho nadělal dost, sedmnáct let. [Ukazuje činovnické průkazy.] Nebyl jsem jím pro ta vyznamenání, ta mi udělila vrchnost.

Jaké máš pro skauty poselství?

Držte se historie a co nejvíc ji používejte. Uvidíte, že se vám tak bude lépe pracovat. To je síla i motivace, která vás musí vést. Přečtěte si životopis B. P. [lorda Badena Powella], jak on získával zkušenosti, jak se učil v Indii stopovat, jak se učil v Africe uzlovat. Všude sbíral zkušenosti. Byl natolik čestný, že v životě nechtěl mít žádnou protekci. Když mu maminka zařídila místo na univerzitě, tím spíše nepřijal. Zařídil si místo ve vojenské akademii. Šel s třináctým jízdním plukem do Indie a dotáhl to až na generála. To je poselství pro všechny a vy se musíte naučit strčit do toho šikovným způsobem čumáčky mladším, aby je to zaujalo. A když je dokážete zaujmout třeba přes počítač, pořád z toho musí vykukovat červená nitka historie. Já jsem skončil svou práci, odcházím.

Děkujeme za úžasný rozhovor.

Já jsem rád, že jsem tu potkal takovou skvělou partu.

 

Pro projekt Skautské století nahrál Petr Neumann a další  frekventanti LK Fonticulus Maděra 2011 (2011) zpracoval Petr Andreas (2011).

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Skautské století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Skautské století (Petr Andreas)