Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Vladimír Buřt (* 1964  )

Myslím si, že naprosto právem se osud mostecké oblasti řadí mezi to nejhorší, co komunisti způsobili. Je to apokalyptický výjev pro člověka, který má něco rád

  • narodil se 16. března 1964 v Albrechticích
  • od dětství byl svědkem likvidace krajiny a vesnic na Mostecku
  • v roce 1983 byla zbourána jeho rodná ves Albrechtice
  • silně vnímal, jak mizí nejen domy, ale i mezilidské vztahy
  • v roce 1986 konvertoval ke křesťanství a nechal se pokřtít
  • účastnil se setkání podzemní křesťanské komunity
  • po revoluci se začal angažovat v boji za zachování těžebních limitů
  • od roku 2014 je starostou Horního Jiřetína

Vladimír Buřt je od roku 2014 starostou Horního Jiřetína a i díky jeho úsilí lze o Horním Jiřetíně mluvit v přítomném čase. Sešli jsme se na faře, protože zde bydlí. Je jejím správcem a je i správcem přilehlého kostela, který pochází od významného barokního architekta Jana Baptisty Matheye.

Kostel stále stojí na svém místě – a to v tomto kraji zdaleka není samozřejmost.

Tak hele, zejtra začínáme vypouštět Mácháč

Vladimír Buřt pochází z vesnice Albrechtice. Nacházela se přímo pod svahy Krušných hor, hned pod okny zámku Jezeří. Vždy byl hrdý na to, že jeho předkové zde jako jediní během druhé světové války zůstali a neodešli do vnitrozemí. Na dětství vzpomíná rád: „Když člověk vylezl z baráku, nebyl nikdy sám, vždy se přidal soused, kamarád, spolužák. Nebyl strach, že by se někomu něco stalo. Ve vesnici se o sebe všichni vzájemně starali.“

V té době byl kastelánem na zámku Jezeří starý pán Lev Konečný. S dvoukolákem zapřaženým za koně jezdil do Albrechtic na nákup a k pamětníkovi domů orat (což bylo velké privilegium). Ale co je důležitější, zaznamenal vyprávění lesního rady Hoeninga, který upozorňoval na devastující vliv těžby uhlí pro lesy a krajinu, a to již za první republiky.

Ta šílená devastace okolní krajiny začala na konci padesátých let. Jako první větší sídlo padly Ervěnice – historické městečko s krásným náměstím, původně románským kostelem sv. Jakuba... kus oltáře je zachován na zámku v Jezeří... a se zbytky židovské synagogy, dvěma torzy středověkých tvrzí a s kašnou.“

Vesnice mizí a můžou mizet. To začal Vladimír Buřt a jeho vrstevníci vnímat, když jim bylo asi deset let. Silně je zasáhla devastace okolí Dřínovského jezera, kde s kamarády trávili léto. „Bylo to jezero větší než Mácháč a bylo nádherný. Byla tam překrásná scenerie, když jste byl na vodě nebo na loďce... a byl tam jeden ostrůvek, kde jsme se rádi scházeli... z toho byl překrásný pohled přes hladinu na hory se zámkem... a tehdy ještě s těmi vesnicemi, které existovaly. To bylo krásný. A to najednou začalo mizet.“

Vesnice Dřínov ležela hned u jezera. Byla tam drogerie, obchody s potravinami, s oděvy a dva kostely. Najednou začaly budovy mizet, až v roce 1976 zmizely docela. Za horizontem se objevily těžební stroje.

Komunistický režim na to lidi dlouhodobě připravoval. Dělal všechno pro to, aby to lidi tady neměli rádi. Dřínovské jezero bylo pro komunisty ve spojitosti se zámkem... který už byl dávno prázdný a stát ho cíleně připravoval k likvidaci... veliká překážka, protože k němu jezdilo mnoho turistů odjinud. I přesto, že tam byl hnusný vzduch... v létě to šlo... ale ty podzimy a zimy tady byly děsivý, to už by mi asi nikdo nevěřil. Ale léto u jezera bylo nádherný. Jezdili sem lidi za dovolenou, za rybařením, za jachtingem... z celých Čech, ale i z východního Německa, těch tady byla hromada. Tudíž oni to jezero potřebovali co nejdřív zlikvidovat. Opustit, vyčerpat, zmizet.“

Jezero sice fungovalo až do poloviny osmdesátých let, ale okolí se rychle měnilo. „To bylo opravdu hodně bolestivý. Najednou začali lidi, kteří měli chaty kolem jezera, a stánky, který fungovaly v létě... a Jacht klub... najednou to začali lidi opouštět, protože věděli, že tam není perspektiva. Že to v horizontu dvou let všechno zmizí.“

Když v roce 1985 projížděl Vladimír Buřt autem po hrázi, spatřil, že v jezeře není skoro žádná voda – na dně se objevila dávná krajina. „To se člověku sevře srdce, protože tím zmizela etapa života člověka. Na to jezero byli všichni fixovaní. Asi by to mohl pochopit někdo z Doks... nebo z Jestřebí... kdyby jim řekli: ‚Tak hele, zejtra začínáme vypouštět Mácháč, bude se tam těžit.‘ Ty lidi by to asi dovedli pochopit, protože mají ohromnou vazbu na vodu... na krajinu s ohromným jezerem... umějí si představit, jaký by to bylo, kdyby jim někdo řekl, že za rok, za dva tam nic nebude. Je to apokalyptický výjev pro člověka, který má něco rád.“

Ani korunu – pro blaho národa

Uhlí. Bez něj nemůže socialistická vlast prosperovat. Bolševická propaganda byla jediným zdrojem informací. Zlikvidovat vesnici kvůli nerostným surovinám bylo normální a potřebné.

Vladimír Buřt si nepamatuje žádný skutečný odpor proti těžbě. Všichni žili v atmosféře strachu. „Lidi neměli odvahu vzedmout se a říct: ‚Ne, my se z týhle vesnice nehneme, je to tu krásný a je to nesmysl.‘“ Těch několik lidí, kteří tu odvahu měli, dopadlo špatně. Ztratili zaměstnání, vyslýchala je Státní bezpečnost a hrozilo jim vězení. A navíc skoro všichni bojovníci proti režimu žili mimo mostecký region. Místní tu odvahu neměli.

Ale možná to nebylo pouze odvahou. Dlouho předtím, než se města či vesnice zlikvidovaly, přestalo se do nich investovat. Infrastruktura, komunikace, bytový fond... na to nešla ani koruna. A lidé pak ze svých domovů odcházeli vlastně rádi.

Nejkřiklavější případ toho je Most. „Historicky skvostné město. Z dnešního pohledu by to byla bomba. Bylo by hodně navštěvované a mělo by obrovskou hodnotu.“ Oficiálně se komunisté pro jeho likvidaci rozhodli v roce 1964. Ale už od začátku padesátých let o ní uvažovali a do města přestali investovat. „Když si vezmete, že byla doba války... pak poválečné období, kdy se neopravovaly věci, které ještě docela fungovaly... a pak k tomu přidáte padesátá a šedesátá léta, kdy se do toho města nedala ani koruna... tak samozřejmě na začátku sedmdesátých let byl Most v katastrofálním stavu.“

Pamětník jezdil do Mostu k očnímu lékaři a logopedovi. Líčí ho jako „šedivý, zanedbaný a špinavý“. Lidé žili v neopravovaných domech s nefunkční kanalizací. Řeka Bílina nebyla řeka, ale gigantická stoka. Sbírala odpad z Mostu, ale i z nedaleké chemičky – byl to pohled, jako když teče nafta. V Bílině žily jen krysy.

Ty lidi byli sice vnějšími okolnostmi donuceni... ale pak odešli vlastně už jakoby rádi, protože jim postavili o dva kilometry vedle panelák s teplou vodou a s tím, že si nemusí tahat uhlí do třetího patra, a ty lidi, obzvlášť starší, byli šťastní.“

Nejde mu o člověka

První demolici na vlastní oči zažil při likvidaci Hrdlovky, obce u Duchcova, ze které pocházel jeho otec a kde měl řadu příbuzných. Postupně začaly mizet domy a pak celé ulice. I dědova zahrada za vesnicí zmizela. Zvláštní zážitek byl, když se poddolovaná nádražní budova posouvala každý týden o pár metrů níž ze svahu. „Když už byla vesnice těsně před likvidací, tak nádraží bylo o polovinu domu níž. Prostě odjelo od kolejí.“

Pamětníkův otec dostal místo polesného i s hájovnou v Horním Jiřetíně, a tak se přestěhovali tam. Ale v Albrechticích měli stále velký dvougenerační dům, kde Vladimír Buřt vyrostl, kde bydlela jeho babička a kam se přistěhovala její dcera i s rodinou. „Oni se tam přestěhovali z Litvínova, z paneláku, i když věděli, že za nějakých šest let Albrechtice zmizí. Ale myslím si, že v té době lidé věřili, že se něco stane.“

Nestalo. Albrechtice likvidovali ulici za ulicí asi dva a půl roku. „Začali ze spodního konce. A tak se stalo, že moje babička, vdova, měla dole ve vesnici sestru s rodinou... tu bourali o rok dřív než náš dům... a odstěhovali ji do Chomutova... potom za rok vystěhovali moji babičku do Mostu... takže tam došlo nejen k tý šílený devastaci krajiny a likvidaci krásný vesnice, ale i k rozdělení komunit a příbuzenských vztahů.“

Albrechtice byly vystěhovány do tří lokalit: Chomutova, Mostu a Litvínova. Ti, kteří měli více peněz – nebo se jim podařilo dostat peníze od dolů – si koupili dům většinou někde úplně jinde. Někdo šel do Mostu, někdo do Jiřetína, ale byli i takoví, kteří odešli třeba do Slaného.

Tím Albrechtice přestaly existovat úplně. Neexistovaly fyzicky a neexistovaly vztahy.

Tehdy mě strašně zarazilo... ty lidi, kteří seděli na národním výboru... dnes by se tomu řeklo zastupitelstvo obce... tak oni hlasovali dva roky před zánikem Albrechtic o tom, jestli se zboří celý Albrechtice, nebo jestli se ta vrchní část, kde jsme mimochodem bydleli i my a moje babička, jestli se ponechá. Bolševici věděli, že nahoře v lese už žádné uhlí není, tak asi z toho důvodu, aby ušetřili nějaké peníze, nastínili i tuhletu možnost. Tehdejší zastupitelstvo si ale odhlasovalo, že ne. To jsem v tý době... mně bylo osmnáct let... vnímal jako něco, co je nepochopitelný, protože dodneška – a vlastně navždycky – ta část vesnice mohla bez problémů existovat.“

Likvidace Dolního Jiřetína. Domy nesvítily, všude mrtvo a tma. Kamarádi z pražské ČVUT přijeli za pamětníkem na návštěvu a projížděli autobusem pustým městečkem. „Ti kluci odjinud byli naprosto šokovaní. ‚Co to je? Kde to jsme? Kam nás to vezeš?‘“ Najednou spatřili na bývalých obchodech nápisy v azbuce. To Rusové natáčeli válečný film v reálných kulisách. „Protože jsem byl odsud a věděl jsem, že se to děje, tak jsem to bral, že to tak je... Ale tahle zkušenost, to posílilo moje vědomí, že to prostě není normální. Nám tady od našeho dětství tloukli do hlavy, že to je něco, co je přirozený, běžný, že věci vznikají a zanikají... a to si člověk v určitý fázi řekl, že se s tím asi nedá nic dělat... Bolševismus byl nemilosrdnej. Samozřejmě vím, že se děly různý zvěrstva v tý době... Ale myslím si, že naprosto právem se osud této oblasti řadí mezi to nejhorší, co způsobili. Protože nešlo jenom o to, že zbourali vesnice a města, že převrátili vzhůru nohama stovky kilometrů čtverečních tý nádherný... kdysi tak nádherný krajiny... ale zasáhli desítky tisíc lidí přímo do srdce. Rozdělili to, co se budovalo od války. Po válce těch lidí, kteří tady žili, zůstalo málo a přicházeli sem noví lidé... a rozhodně nebyli všichni špatní, jak se často prezentuje, byla mezi nima řada kvalitních lidí, kteří jen hledali nové místo k životu... no a už od války se budovaly vztahy, spolky, komunity a musím říct, že třeba Albrechtice byly z hlediska spolkovýho života na úžasné úrovni. Dělaly se tam ohromný zahrádkářský výstavy. Dodneška nevím, jak to mohli ti dědkové vůbec zorganizovat... Bylo tam nekonečný množství různých plesů a zábav... Škola byla sice malá, ale velmi aktivní... A tělovýchovná jednota na pět set obyvatel fungovala naprosto skvěle... Takže to, co se budovalo pětatřicet let, se najednou rozšláplo, jako by to nemělo vůbec žádnou hodnotu. A tím komunismus prokázal svoji podstatu. Že mu naprosto nejde o člověka, v ničem, v žádném ohledu. Jde mu jen o moc. O ekonomickou moc.“

Víra

Kostely se po válce vyprázdnily. Ale lidé přicházeli z Moravy a ze Slovenska a s nimi se víra vrátila. Alespoň v první generaci lidé zůstali víře věrní.

Já jsem z rodiny, kde víra vůbec nebyla. Bohužel. Babička chodila do husitského kostela, ale v padesátých letech děda rozhodl, že do žádného kostela chodit nebudou. A tak to bylo.“

Pamětníkovi bylo dvaadvacet let, když potkal v Horním Jiřetíně bývalého spolužáka ze základní školy, který ve svých osmnácti uvěřil a nechal se pokřtít. Přivedl ho za místním farářem.

Úplně mi otevřel oči. A hlavně mě do ničeho nenutil. Což bylo asi to nejzásadnější. Říkal: ‚Každý má svoji cestu a vůbec není jistý, že když chodíš ke mně do kostela, že budeš věřící. Ale je hezký, že máš tu možnost.‘ Pak se to dozvěděli moji rodiče... Nemůžu říct proti nim nic, oni se prostě báli: ‚Tak ty jsi vystudoval vysokou, a teď z toho nebudeš nic mít, nikdy neseženeš pořádnou práci.‘“

Farář byl starý salesián, který si prošel fašistickými i komunistickými lágry a který do roku 1968 neměl souhlas k vykonávání kněžské funkce.

Do kostelů chodili estébáci. Každou neděli. Ale ani to, ani domluvy rodičů neotřásly jeho přesvědčením. V Československu se Bible netiskly, a tak si ji nechal přivézt z Jugoslávie, což byla socialisticky ne úplně správná země.

V létě 1987 dostal Vladimír Buřt povolávací rozkaz. Farář mu řekl: „Víš co, na vojně, tam se občas umírá, takže já tě pokřtím... Pokřtím tě teď. Nebudeme čekat.“ V té době byl kostel plný. V přední polovině seděli místní obyvatelé a celá zadní část kostela byla zaplněna Poláky, kteří pracovali v místní chemičce. Křest byl pro pamětníka nádherným zážitkem. „Asi dva týdny nato se to dozvěděla máma a říkala: ‚Proč jsi nám to neřekl, že budeš pokřtěný? My bychom tam přišli.‘ A já jsem na ni koukal úplně překvapený. ‚Opravdu bys přišla?‘ ‚No... Mrzí nás, žes nám to neřekl.‘“

Malé vydání Bible kralické a knížka od kardinála Tomáška. To byly jediné dvě knížky, které si vzal pamětník na vojnu. Když je lampasák našel u něho ve skříňce, vykřikl: „Ty hovado boží!“ A začal mu nadávat. Najednou z palandy seskočil voják, bývalý kriminálník, který měl měsíc do civilu. Chytil lampasáka pod krkem: „Teď se mu okamžitě omluvíš, nebo odcaď neodejdeš!“ Vladimír Buřt byl otřesen. Pokérovaný kluk se ho v tak ateistické době zastal kvůli víře.

Kostel jako alternativa

Jeden z důvodů, proč byl můj vstup do křesťanství tak rychlý, byl, že jsem v něm viděl mimo tu hlavní věc... mimo duchovno... i to, že se jedná o jakousi alternativu proti tehdejšímu režimu, proti nesvobodě.“

V Mostě se pravidelně scházela křesťanská komunita u jisté právnické rodiny. Pravidelně, každý týden. Bylo jich asi třicet. Pan domácí vždy při odchodu hleděl z okna a ukazoval: „Hele, támhle stojej. Až půjdeš odsaď, jdi jinudy.“

Na návštěvách u rodiny Muzičkových míval mrazení v zádech. Byli to chartisté a člověk cítil ohrožení, že se můžou kdykoli rozlétnout dveře. „V tom nebezpečí to ale bylo i povzbuzující.“

Dubá u České Lípy. Velké setkání s Miloslavem Vlkem, v té době zakázaným farářem. Vladimír Buřt nikdy neviděl tolik estébáků pohromadě. Část věřících byla venku před chatou (uvnitř které Vlk sloužil mši), aby odvedli pozornost. „Tu mši sloužil fakt krásně... on to vysvětloval... u každého kroku se zastavil... nebyla to úplně tradiční mše. Měla všechno, co měla mít, ale on do toho vstupoval a krásně k tomu mluvil.“

Tajné exercicie pro kněze bez souhlasu. Na faře v Horním Jiřetíně je pořádal onen starý salesiánský farář. A ve skříni měl schovaný cyklostyl, na kterém tiskli ilegální materiály. Jednou vzal pamětníka na faru a ten spatřil, jak kněží bez souhlasu tisknou ilegální materiály. V té době se s farářem znali jen krátce. „Musel ke mně mít ohromnou důvěru. Říkal mi: ‚To jsou moji přátelé.‘ A bylo vidět, že oni se bojí... říkají si: ‚Kdo to je?‘ Pak mě vzal k sobě do bytu: ‚Tohle nesmíš fakt nikde říct, protože my bychom měli všichni velikej průšvih a někteří z nás by možná skončili ve vězení.‘“

Konec osmdesátých let. Vladimír Buřt sekal trávu kolem kostela. Soused na něj křičel přes plot: „Proč to sekáš? Vyprdni se na to, vždyť to tady stejně zboříme... ten kostel... tady chceme dělat parcely!“ To bylo v době, kdy do kostela chodilo šedesát lidí. „Proč byste boural kostel?“ „Máš tady lepší parcelu, v Jiřetíně? Já tady chci barák!“

Sametové uhlí

K památkám měl Vladimír Buřt vztah odmala, ale až při srovnání proměny, kterou prošla krajina za jeho života – tedy od šedesátých do konce osmdesátých let – si uvědomil jejich obrovskou historickou hodnotu. Třeba hodnotu poutního kostela v Horním Jiřetíně.

Když se s rodinou přestěhoval na faru, kde si v nevyužitých místnostech vybudoval byt, věděl, že se bude snažit, aby Horní Jiřetín zůstal stát na svém místě. Že je hodnotný nejenom pro něj. A že je to to poslední, co tu zůstalo. V té době stále vůbec nebylo jisté, zda Horní Jiřetín neuvolní místo těžebním strojům. Podle plánů komunistů měl být zbourán už dávno.

Po revoluci začal Vladimír Buřt podnikat. Vybudoval poměrně velkou stavební firmu, ve které zaměstnával kolem šedesáti lidí. Ale protože mu několik investorů nezaplatilo, firmu rozpustil a začal se věnovat výhradně opravám památek.

První vážné náznaky toho, že Hornímu Jiřetínu hrozí likvidace, se začaly objevovat v roce 1998. Během premiérování Miloše Zemana se problematika opět otevřela. Předseda Českého báňského úřadu Roman Makarius se snažil nenápadně vládě podstrčit usnesení o zrušení limitů, které naštěstí nevstoupilo v platnost.

Vladimír Buřt neměl v úmyslu jít do zastupitelstva, na posledním místě pouze doplňoval kandidátku – i přesto se stal zastupitelem Horního Jiřetína a později jeho místostarostou a starostou.

Hned na první zastupitelstvo přišel majitel Mostecké uhelné společnosti Antonín Koláček a začal všechny přítomné přesvědčovat, že by bylo hezké, kdyby z Horního Jiřetína vypadli. Navrhoval, že pro Jiřetínské zorganizuje zájezdy, aby se podívali do Německa, jak jsou lidé v nových vesnicích šťastní.

Tak ho vyhodili. A začal boj.

V každé společnosti a komunitě najdete lidi, kteří upřednostňují prachy před čímkoliv jiným. Několikrát začali lidi řvát, že chtěj prachy... a že jim bráníme... my, kteří bráníme Jiřetín... jednat o svých penězích za svoje majetky. My jsme nikdy nikomu samozřejmě nebránili.“ Ale většina obyvatel Jiřetína odmítla o prodejích jednat. Chtějí zde žít. To je to zásadní.

Rok 2006. Přituhuje. Zástupci dolů navštívili biskupství v Litoměřicích. Za kostel a za faru nabízeli šílenou částku. Generální vikář Havelka prodej naštěstí odchytil: „To snad nemyslíte vážně? Že bychom vám prodali poutní místo... tradiční... kde se žije?“ Ihned zavolal pamětníkovi: „Oni by snad opravdu zbourali jiřetínský kostel. Jsem z toho špatnej... Tak já vás udělám administrátorem. Vy to tam ohlídáte.“

Je to podobný styl jednání, jaký měli komunisté – zničit symbol, zničit identifikaci s místem a podkopat vztah k němu. A ze stejného důvodu – kvůli ekonomické moci.

Nová krajina, nové jezero

Existuje propracovaná studie na obnovu Dřínovského jezera. Nové by mělo být dokonce větší než původní.

Další plochy jsou plánované pro energetické zemědělství, protože půda je kontaminovaná a potravinové zemědělství zde nebude několik příštích desetiletí možné.

Myslím, že se to povede, protože je to obrovské území, které nemá moc alternativ k využití. Jezero by se využívalo nejenom k rybolovu a k rekreaci, ale také jako přečerpávací elektrárna... která by měla své opodstatnění, protože by nic nezničila... stavěla by se již ve zničené krajině. Tak už jen záleží, nakolik to berou na ministerstvu průmyslu vážně.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století