Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Burian (* 1952)

Kupování duší nastalo s popularizací folku v osmdesátých letech

  • narodil se 26. března 1952 v Praze

  • vyrůstal v umělecké rodině Emila Františka Buriana a Zuzany Kočové

  • otec v roce 1948 zvolen do Národního shromáždění

  • za normalizace studoval žurnalistiku a pracoval v časopisu Melodie

  • v 70. letech začal vystupovat jako písničkář

  • člen sdružení Šafrán a poté 11 let ve dvojici s Jiřím Dědečkem

  • dnes vystupuje samostatně, působí i jako moderátor, spisovatel a průvodce turistů

Dětství syna Emila Františka Buriana

Jan Burian se narodil 26. března 1952 v Praze, dětství prožil v Loretánské ulici. Byt jeho otci Emilu Františku Burianovi (dále EFB) přidělila armáda jakožto reprezentativní bydliště. Část bytu byla po smrti EFB zabavena.

Jan Burian se charakterizuje jako „umělec všeho druhu“ – písničkář, spisovatel, průvodce zvídavých turistů. Vyrůstal v umělecké rodině, nicméně matka k Burianově budoucnosti přistupovala způsobem: „Dělej si, co chceš, hlavně ať je to něco pořádnýho. Já jsem byl dítě ulice, ne zhejčkaný dítě z umělecký rodiny.“ Zpětně viděno, malému Janovi procházely různé průšvihy proto, že byl synem slavného otce.

Otec Emil František Burian zemřel, když bylo Janovi 7 let, matka Zuzana Kočová mimo jiné vedla divadlo Maringotka. „Pochopil jsem, že to není jen věc talentu, ale i píle a řemesla. Viděl jsem, jak se lidi potýkají s tím uměním, jak je to těžký.“

„Ve spojitosti s otcem si vybavuju především divadlo. Já jsem v dětství viděl všechny inscenace, který jsou dnes klasický. A pak řadu výjevů ze života, ale nemám nic, čím bych moh přispět do národní historie.“

„Druhý život“ Jana Buriana s otcem začal po jeho smrti: „Celý život jsem se o něj zajímal, četl jsem jeho deníky, matka mě s ním seznamovala.“ Za komunistů bylo ošemetné o něm mluvit, zvláště pak kriticky: na Jana Buriana přišlo i udání, že na koncertě hovořil kriticky o komunistickém přesvědčení svého otce. „Nelze rozhodně srovnávat kapitalismus dvacátých let a ten pozdější.“ První komunisté byli ochotni za komunismus i umřít. „Oni tomu snad věřej i teď, jestli existuje posmrtnej život. U mýho otce je ještě větší tragédie v tom, že v to uvěřil během života vlastně několikrát.“ Ještě před válkou organizoval EFB petici proti Stalinovi a umučení Mejercholda, což mu KGB nikdy nezapomněla, pak ovšem prožil koncentrák a přišla padesátá léta. „Von třeba přivítal proces se Slánskym proto, že Slánský byl člověk, který chtěl zlikvidovat Seiferta. Blbá reakce člověka, kterej si neuvědomuje hloubku svý tragédie... On i po návratu z Moskvy, kde se v roce 1957 setkal s lidma, který se vrátili z gulagu, věřil, že se to dá zreformovat.“ Na konci války se jen zázrakem zachránil z lodi Kap Arcona, kterou, plnou politických vězňů, bombardovali Angličané. „Musíte chtít pochopit lidské motivy, jestli je to kariérista a zbabělec, nebo idealista...V mládí jsem byl hrozně překvapenej, že se nechal tou ideologií zblbnout, ale jakmile pochopíte ty motivy, můžete ho odsoudit racionálně, ale to nic nemění na mé synovské lásce. A mimochodem – Pavel Kohout mu dělal cenzora v divadle. A Pavel Kohout je člověk, který dokázal udělat sebereflexi.“ Podle Jana Buriana by byl EFB dnes zřejmě člověk se silným sociálním cítěním, který hledá méně bolestivé cesty. „Ale kdoví – třeba by byl stále komunista.“

Po smrti otce rodinu sledovali a navštěvovali agenti StB, pamětník vzpomíná jmenovitě na „strejdu Jardu Pokorného, který se vždycky u nás usadil a hodiny se s matkou bavil.“ Matka Jana Buriana byla neustála předmětem šikany, vyhazována z divadel, „až založila divadlo Maringotka, napsala o tom knihu Experiment Maringotka, která je uložena v rukopise v Divadelním ústavu.“

Byt na atraktivní adrese byl po smrti EFB zmenšen o zabavenou část. „Ze zbytku již nikomu nestálo za to nás vyhazovat. Navíc oni se k matce chovali trochu jako k národní vdově.“

Do šedesátých let vydržela víra v myšlenku komunismu i matce Jana Buriana, která ji vnímala i jako dědictví manželova odkazu. Členkou strany byla až do smrti v roce 1988. „Oni ji nejdřív po prověrkách v devětašedesátém roce vyhodili, ale pak ji zase vzali zpátky.“ Její poměr ke straně byl v té době ale již velice vlažný, členství bylo mimo jiné nástrojem k udržení divadla.

I Jan Burian věří ve vývoj společnosti ke spravedlnosti. „Ale u těchhletěch lidí to bylo spojený se snem, že to udělaj revoluční cestou, a to je vedlo k deziluzi.“

Pochybnosti o smrti otce

Protistalinské aktivity EFB ze třicátých let, nucená sebekritika v padesátých letech i vzpomínky Stanislava Budína, kde se vyslovuje myšlenka, že EFB, ač komunista, byl obětí komunismu, přivedly Jana Buriana na domněnku o nedobrovolné smrti otce. „Zemřel ve státním sanatoriu po banální operaci žlučníku. Veškerá dokumentace se ztratila, moje matka byla přinucena několik měsíců po otcově smrti ostatky spálit a uložit v novém hrobě. Podle některých dohadů byl na moji matku možná připraven atentát, když jednou našla automobil s koly s povolenými šrouby.“ Podle sdělení jisté estonské disidentky zemřela v SSSR na podobnou diagnózu řada nepohodlných lidí.

1968

„V roce 1968 mi bylo šestnáct a já jsem zažil všechno. První holky, první rande, mejdany, jdete z kina a najednou na vás míří voják samopalem.“ Jan Burian vzpomíná na vliv, jaký měla na (mladé) lidi svoboda šedesátých let, byť z dnešního pohledu může vypadat nevelká. „Nebylo to jen divadlo, ani jen rodinné divadlo, ale taky hudba, Beatles, Dylan, naši písničkáři jako Hutka a Kryl...“

Vzpomíná na střelbu v roce 1968, na setkání s okupačními vojáky. U Burianů se ukrývaly režimu nepohodlné osoby, mj. i Milan Kundera.

„To jsme šli s děvčetem parkem a najednou na nás míří kluk samopalem, a že chce cigáro. Když na vás voják míří samopalem, to si dobře pamatujete. Nám bylo šestnáct, a to si člověk připadá ještě moc mladý na to, aby umřel kvůli ňáký kravině.“

Jan Burian vzpomíná na první náhodný poslech Hlasu Ameriky. „Do tý doby jsem nosil Leninův odznak na klopě jako vzpouru proti buržoaznímu světu. Já jsem měl rád Vladimíra Iljiče Lenina, jako jsem měl rád Franka Zappu. Moje první kniha byl Lenin a Stalin ve fotografii. Já jsem vyrůstal na Timurovi a jeho partě.“

Vystřízlivění

Vystřízlivění přišlo se zjištěním, že na komunistickém systému nejsou ani tak špatní „lumpové“, jako spíše fakt, že systém právě těmto „lumpům poskytuje příležitost“. Podle Buriana není pravda, že lidé nevěděli nic o životě na Západě, že si lidé nemohli jinak malovat život na Západě než narůžovo. „Mohl jste chodit do kina na francouzský filmy, který byly kritický, byly k dostání knížky, které se o životě na Západě nevyjadřovaly právě oslavně“. Stejně tak šlo ale z náznaků i v oficiálních publikacích vyvodit, kolik například sovětských spisovatelů bylo pronásledováno za stalinské epochy.

Hudební začátky

„Já jsem měl takovou výchovu, jako byla celá moje výchova. Já jsem chodil tři roky do hudební školy a často jsem tam nechodil. Pak mě vyhodili, ale já jsem dál hrál doma, když maminka byla pryč. Takže moje hudební vzdělání je nesystematický.“ Maminka ho ovšem vedla ke vkusu pouštěním nahrávek, mnoho jej naučili kolegové. „Za ta léta koncertování leccos pochytíte.“

Studia

Ke studiu žurnalistiky přivedl Buriana v podstatě strach před vojnou. „Nejhorší pro mladého člověka na tom komunismu byla představa dvou roků na vojně. To byla ztráta nejhezčích let života a ztráta svobody.... Po gymnáziu  jsem se už rok flákal jako asistent produkce u filmu, kde jsem prodával pivo hercům a tak. Abych se vyhnul těm největším hrůzám, tak jsem se přihlásil na propagaci, reklamu. Takže já jsem paradoxně vystudoval to, co mě celý život rozčiluje, proti čemu dneska bojuju. Nakonec se mi podařilo nejít ani na rok na vojnu, absolvoval jsem akorát závěrečné cvičení. Pak jsem začal úspěšně fingovat, že jsem blázen, a dostal jsem modrou knížku na hlavu. Nejvíc mi pomohlo to, že moje babička spáchala ve třiceti letech sebevraždu. To je jedno z největších vítězství, co jsem v životě dosáh.“ Burian se považuje spíše za pacifistu: „Já to nenávidim. Jsem rád, že máme profesionální armádu, a já je budu rád platit.“

Janu Burianovi se vyhnulo i lákání do KSČ na vysoké škole, nebyl ani v SSM. „V určitý chvíli ve druhém ročníku bylo vidět, že do toho SSM budu muset vstoupit. Takže jsem se přihlásil na nějakou schůzi. Vyslýchal mě výbor, proč tam chci vstoupit. První otázka zněla – co jsi pro nás udělal? Já jsem řekl, že nic, že ale hraju divadlo (s Jiřím Dědečkem). A oni, že divadlo je, jako bych hrál fotbal, že to nemá se SSM nic společnýho. Já na to, že to snad nemyslej vážně, po burianovsku jsem se rozčílil a rovnou jsem je tam seřval.“ Vypadalo to, že Buriana do SSM nevezmou (nečlenství přinášelo nevýhody včetně hrozby vyhození z VŠ), ale nakonec mu k přijetí pomohlo hodnocení z nějaké brigády. „Možná mi členství ve straně nenabízeli i kvůli těmhle věcem, že jsem nějakej divnej.“

Vlastní škole Jan Burian příliš úsilí nevěnoval: „My jsme pak do tý školy moc nechodili, jenom jsme psali nějaký práce. Ani netvrdim, že mám vysokoškolský vzdělání.“

Časopis Melodie

Melodii považuje pamětník za ostrůvek svobody v době normalizace, který si uchoval vysokou míru kritičnosti. „Já jsem byl šťastnej, že můžu psát o Karlovi Gottovi, o Helence Vondráčkový, o všech těch zpěvácích, který nám dodnes otravujou život a o kterých jsem si myslel, že je to kýč.“ Jako redaktor se snažil prosazovat hudebníky, kterých si vážil – Mertu, Pražský výběr, Šafrán i Ivana Mládka. „Já jsem tam byl hodně spokojenej.“

V té době se Jan Burian rozhodl nepodepsat Chartu 77: „Poněvadž jsem chtěl hrát.“ Zároveň ale rozhodně spolu s dalšími redaktory odmítl podpis tzv. Anticharty (za redakci se obětoval Čestmír Klos).

Po roce odešel z redaktorského místa v podstatě na volnou nohu (vedle písničkářské činnosti zajišťoval pravidelný příjem pro sebe a rodinu jako metař na pražských Vinohradech. „Ale tam stačilo bejt třeba dvakrát tejdně, někde jsem něco zamet a byl jsem v podstatě na volný noze“). Odchodu předcházelo několik konfliktů s šéfredaktorem Stanislavem Titzlem, který se snažil zakazovat zaměstnancům i setkávání s určitými lidmi. Chodníky zametal po dva roky, poté byl oficiálně zaměstnán jako novinář na volné noze. „Soustavně jsem psal do Sedmičky pionýrů o různých výročích. Také jsme tam dělali stránku s písničkama, kde jsme otiskli i písničky Mišíka, Kalandry, Zuzany Michnový.“

Šafrán

Začátky písničkáře u klavíru přinášely nezvyklé situace: „Publikum, který koukalo na pianistu, ale čekalo na kytaristu. Já jsem ale na kytaru uměl blbě. Dlouho mi to trvalo, než si lidi zvykli. Trochu mi pomohlo, že Vodňanský a Skoumal začli dělat koncerty a jezdit na zájezdy.“ Zpočátku hrál pro pár kamarádů ze střední školy a známé, kteří chodili např. do Rubínu.

První skutečné publikum zažil v Šafránu: „Je nezajímaly nějaký slovní hříčky, oni chtěli slyšet, jak jsou bolševici hrozný. A já jsem tam chtěl zpívat něžný a lyrický balady a la Semafor. To mě naučilo bejt tvrdej. Byla to hrozná doba, ale my jsme ji prožívali jinak. Měli jsme spoustu energie, začínali jsme...“

Odchod ze Šafránu

Jan Burian ve dvojici s Jiřím Dědečkem ve sdružení necítili dostatek prostoru k realizaci: „My jsme chtěli dělat divadlo, napsali jsme dokonce hru, která měla sedm repríz. Na to nebyl v Šafránu nikdo zvědavej, to nikoho nezajímalo.“

Burian s Dědečkem se stali etablovanou dvojicí, členové Šafránu se osamostatnili, duch svobody však na představeních jednotlivých členů zůstal.

Divadla museli Dědeček s Burianem nechat po několika vyhazovech (z Rubínu, Ateliéru). „My jsme neměli scénu a dělat divadlo už nešlo. Bylo jednodušší být dva, vzít trabanta a jezdit po lázních a po klubech.“

Ve dvojici s Jiřím Dědečkem

V roce 1978 dostali prostor v divadle Ateliér ve Spálené ulici a vše bylo na dobré cestě. Úspěchům dvojice „v centru města, to je sen každého umělce“ však učinil konec zásah JUDr. Františka Trojana z pražského odboru kultury. „Ten dostal funkci, aby vyčistil pražskou kulturu. Ten si nás jednou zavolal a řek Jirkovi Dědečkovi, že na jeho území koncertovat nebude. Pak jsme pět let nehráli v Praze. Ale mohli jsme hrát jinde, to bylo zase dobrý. Najednou jsem věděl, že nebudu slavnej, že nebudu psát veřejně, že nebudu v televizi.“ Nic nemoci ovšem přineslo i možnost nemuset se přizpůsobovat pro zachování např. kariéry v redakci, tedy v podstatě svým způsobem svobodu. „Můžete zametat chodníky a režim vám může políbit zadek.“

Dílčí zákazy v jednotlivých městech či krajích zpravidla neznemožňovaly hraní v jiných místech republiky. „Nakonec se přestanete bát, a když se někdo bojí, tak si řikáte, že je pěknej srab. (A třeba takový) sokolovskej Festival politický písně vám přijde k zvracení. A všechny ty věci, na který se dneska vymlouvaj ty Nedvědové a Tichotové a tydlety všichni hoši ze Spirituál kvintetu a Ulrychovci, který vlastně prolezli všema těmadle akcema kolaborantskejma, tak my se tomu jenom smějeme.“

Burian střídavě dostával a přicházel o povolení hrát, někdy je zas měl Jiří Dědeček, nějakou dobu hráli pod Svazem hudebníků jako „kavárenští hudebníci“; za tím účelem vznikla dokonce celá Sekce mladých Svazu hudebníků, jehož „drtivou většinu tvořili starší strejdové“. Podstatnou část výdělku představovala cestovní úhrada za dva automobily, přičemž na koncert jeli jen jedním vozem. Po vyhození ze svazu zůstalo Dědečkovi pět faktur, z nichž Burianův spoluhráč vytvořil kopie, na které načerno odehráli celé šňůry koncertů. Podobným způsobem proplouvali i nadále, využívajíce povolení u různých organizací, jako bylo třeba Středočeské kulturní středisko, Klub pracujících Trutnov aj. Na to samozřejmě bylo vždy zapotřebí podpisu nějakého místního komunisty. Po osamostatnění od Jiřího Dědečka získal Burian opět oprávnění vystupovat od Středočechů Strnada a Weisse. Ke konci komunistického režimu vydal Burian jedno EP samostatně a jedno ve dvojici s Jiřím Dědečkem.

„My jsme se vyčerpali i lidsky, vždyť jsme spolu strávili jedenáct let. Rozešli jsme se celkem kultivovaně, dneska se máme celkem rádi.“

Při vystoupeních nešokovala jen politická otevřenost, často lidé silně reagovali i na nečekané obrazy v lyričtějších Burianových textech. „Lidi byli tehdy naprosto nepřipravený i na obraznost v lyrických textech, která by dneska, po punku a po Mládkovi, nikoho nepřekvapila.“

Jan Burian dosud odehrál kolem 4000 koncertů.

Zákazy a „aféry“

Obyčejně to nebývalo tak, že by se o zákazech dovídali „natvrdo, nějak normálně. To byla vše taková šeptanda.“ Někdy se dozvěděli o zákazu koncertu až na místě po příjezdu.

Kolem tvorby písničkářů vznikaly jakési „aféry“, končící většinou zákazem vystupování na určitém území. Burian na nahrávce cituje (poněkud tragikomické) dopisy zasílané umělcům spolu s rušením smluv na vystoupení. Charakter „afér“ byl samozřejmě drsnější v sedmdesátých letech než v období krátce před listopadem 1989, kdy nabývaly spíše směšných rozměrů.

„Mě fascinovali lidi jako ředitel školy v Lokti, kteří s osobami na rozhodujících pozicích statečně komunikovali, a umělců, které si zvali do svých měst, se zastávali.“

Přes přátele se Janu Burianovi dostala do rukou i udání, jež byla na jeho vystoupení zasílána (na nahrávce z nich opět cituje). Spřátelení lidé naopak upozorňovali písničkáře před koncertem např. na přítomnost donašečů. „To, že nám napsal pan Slavík, že na naše představení přijde kontrola, to bylo od něj hrdinství.“

Proměny v možnostech vystupování

Možnosti vystupování v různých krajích či okresech se stále proměňovaly a byly závislé na výskytu lidí mezi komunistickými funkcionáři, kteří nechali nepohodlného hudebníka „udělat přehrávky“ a vystupovat pod příslušným „zřizovatelem“. „Byla ale místa vyloženě nebezpečná, jako byl třeba Písek.“ Za „živou“ považuje Ostravu. „Někde se nedělo nic, jinde, jako ve Valašském Meziříčí, se dělaly neuvěřitelné věci.“

„Asi jako slovenská pop-music byla angličtější než česká, tak byla volnější i atmosféra při pořádání folkových koncertů na Slovensku.“

Burian se vždy snažil vystupovat. „Já nejsem ten typ, co si to píše doma do šuplíku, co žije v Libni a chodí do sběrnejch surovin. Myslím, že bylo dobrý, že neexistovaly jen ty dva póly, ty absolutně dobrý a absolutně zlý.“ Dle Buriana působení různých aktivit v šedé zóně účinně přeměňovalo režim zevnitř. „Vždyť co byl 17. listopad? Povolená demonstrace.“

Porta

„Já jsem tam hrál jednou v noci na nějaký improvizovaný scéně. Nevstal jsem při hymně Vlajka a nějací svazáci na mě křičeli, že jsou tam všichni kamarádi, ať vstanu, a málem mě tam zmlátili.“ Jan Burian vysvětluje heterogenní prostředí slavného festivalu: staří a noví trampové, příznivci country, folkoví zpěváci a skupiny (zčásti společensko-kriticky angažovaní) a svazáčtí pořadatelé – progresivní svazáci (jmenuje opět Jiřího Tichotu) i tvrdí svazáčtí ideologové. „Bylo tam tolik zájmů... To už byla masová kultura, tam nebylo oslovení člověka člověkem. I to mělo tu svazáckost v sobě. Rok poté, co zakázali Mertu po jeho vystoupení na Portě, jsme tam nezávisle na sobě s Plíhalem odmítli hrát.“

Burian raději jmenuje menší festivaly a jejich organizátory: Český Krumlov, folková Lipnice, Folkový kolotoč v Ostravě-Porubě, Valašský špalíček, Svojšický letorost. „Tam jsme provokovali s kapelou a hráli elektronickou muziku.“

Agenti písničkáři

Burian rozdílně hodnotí osobnosti Nose, Nohavici, Jima Čerta, Josefa Streichla. U Nose jej překvapila míra jeho udavačství, Jima Čerta prý vždy nesnášel jako bezcharakterní osobnost. „Mně se z něj zvedal žaludek jako z kolegy písničkáře.“ U Streichla jej nikdy nenapadlo, že by mohl udávat StB; u Jaromíra Nohavici podle Buriana došlo ke ztrátě charakteru v důsledku alkoholismu, probral se prý až poté, co přestal pít.

Vztah k Chartě 77

Už od mateřské školky se Burian přátelil s Karlem Kosíkem. „Ten mi v sedmdesátých letech nosil samizdaty, už před Chartou, takže já jsem věděl, co se děje. Znal jsem i Plastiky a uctíval jsem to jako symbol odporu.“ V undergroundovém prostředí se však Burian dobře necítil: „To byli lidi zdevastovaný režimem, kriminály, alkoholem.“ Nepovažuje je za své publikum. „Oni chtěli hlavně slyšet, že bolševik je svině, ale já jsem chtěl hrát i o jiných věcech.“

Rovněž v Šafránu se Jan Burian pohyboval mezi lidmi z opozice, přátelil se hlavně s Hutkou a Mertou. „Řikal jsem si: Co mám dělat? Nechtěl jsem to podepsat, protože jsem chtěl hrát.“ Podpis znamenal konec jakékoli kariéry i v „šedé zóně“ na pomezí legality. „Taky jsem se možná bál, ale to nebyl jedinej důvod.“

Burianovo jednání schválil např. i chartista Jiří Pallas. „Ale já jsem hrozně obdivoval tyhlety lidi. Zároveň jsem si však říkal, že mnohem víc síly mi dávají písničky Hutky než jeho podpis. Říkal jsem si – někdo ať podepíše a někdo ať hraje.“

Po jednom koncertu v Trutnově pozval Dědečka s Burianem Václav Havel na Hrádeček, kde hovořil mj. o smyslu jejich práce. „Tam jsme si uvědomili, že i tahleta šedá zóna má význam v tom odporu. Že jsme zkoušeli, co ten režim vydrží. My jsme ovšem proti režimu bojovali pouze hubou.“ Havel prý v rozhovoru apeloval na udržení kvality tvorby: „Ty protirežimní fóry totiž sváděly k tomu, aby člověk zlevňoval. Vrcholem toho byl Pepa Nos, kterej byl schopnej udělat cokoli, aby byl slavnej.“

Oba písničkáři si dobře uvědomovali výsadu, jakou představoval život na volné noze, který umožňoval vyhnout se členství v odborech a podobných organizacích.

Rodina

„Moje první žena byla zdravotní sestra. My jsme nebyli bohémové jako rodina, my jsme byli spíš měšťácká rodina.“ Z rámce se vymykal pouze Jan Burian se svými pozdními návraty z koncertů. „Po návratu jsem vždycky doháněl, co jsem zameškal, ale myslím, že jsme žili docela dobře.“ Ze začátku je podporovali rodiče, první plat Jana Buriana činil 800,- Kčs. Větší peníze vydělával právě za zmíněné „cesťáky“. „Stejně to není normální život, když je člověk pořád na cestách, takže první manželství přirozeně po jedenácti letech skončilo. Ani moje druhá žena ale není bohémská, pracuje jako lékařka na JIP pro děti. Už jsme ale byli zkušenější, už jsme věděli, do čeho jdeme. Já bych už žádný konvenční život žít ani neuměl.“

Vztah k náboženství

Jan Burian vyrostl v ateistické rodině. Nicméně tvrdí, že jako lidi jsme vystaveni různým tlakům: „Ať už to byl tlak ideologie, nebo tlak, zjednodušeně řečeno, peněz. A v tom se spojuju vždycky s těma lidma, který se opíraj o víru. Protože ta jejich víra neubližuje, je to jejich věc. Je to lepší než se opírat o ten cynismus nebo o fašistický nebo komunistický ideologie.“

Úvahy o emigraci

„Dánskou literaturu jsem objevil až někdy v roce 1991.“ Burian jmenuje své oblíbené dánské autory (Benny Andersen, K. Blixenová, S. Kierkegaard). O emigraci během normalizace sice hodně přemýšlel, ale své češství pociťuje velice silně. Nebyl navíc jazykově dostatečně vybaven. Emigrantů si však velice váží „Sám jsem nebyl schopnej to udělat, ale hlavně mě strašně bavilo tady žít. Lidi, to je velký bohatství. A vždycky zůstanou ostrovy lidí, s kterýma si rozumíte.“ Burian navíc měl dle svých slov štěstí, že tlak na něj vyvíjený nebyl příliš velký. „Dokonce za mnou ani nikdy nepřišli a neřekli – tak, chlapče, a budeš pro nás pracovat!“

Rok 1988

Po festivalu v Lipnici založila StB svazek na všechny zúčastněné písničkáře „včetně Pavla Dobeše, který tam vůbec nebyl“. Čím dál tím víc narůstal pocit, že „písničky už ani nemají cenu, že se musí něco stát“. Z tohoto pocitu vyrašil nápad na vystoupení Václava Havla. Jan Burian opakovaně vzpomíná na novináře Zdenka Pavelku, který různými recenzemi a zprávami v oficiálním tisku dokázal „pokrývat“ akce a vystoupení: festival v Lipnici shrnul např. pochvalnými slovy a vystoupení Havla zamlžil výrokem: „Škoda jen skvrny na akci dozajista smysluplné.“

Rok 1989

„V rovině společenské přinesl naději i strach z toho, co se stane.“ Vystoupení umělců otevřeně kritických k režimu („večírky rozpadlých dvojic“) se posouvala stále blíže do centra Prahy a navštěvovalo je více lidí (klub Na Chmelnici). Burian se v roce 1989 účastnil demonstrací, zažil zásahy policie, kropení vodními děly v ledovém počasí. „To vodní dělo je strašná síla. Nebylo to o život, ale bylo to strašně hnusný, strašně sprostý, ale to člověk vydrží. To se změníte úplně. Nejdřiv jste polozakázanej umělec, pak vám nevydaj desky, pak vás zmlátěj... To už jen víte, že už takhle to dál nejde. Na koncertech nemůžete zmláceným lidem říkat nějaké jinotaje, to nejde. 17. listopad, to byla třešnička na dortu. To přišli studenti, který předtim nikam nechodili, protože by je vyhodili ze školy. Studenti měli dovolenou demonstraci, hurá, šli do ulic, zmlátili je, tak začli kňourat. Zmlátili je teda trochu hodně, ale možná už je chtěli zmlátit hodně.“

17. listopad prožil na koncertě v Ostravě a zprávy o pražském zásahu policie slyšel na polském rádiu. Poté se objevil i na letenském balkonu mezi řečníky a zpěváky: „Stál jsem poblíž Adamce, poblíž policistů, kteří se přišli omluvit.“ Představu o zradě listopadových ideálů odmítá: „Ale já jsem žádný ideály neměl, věděl jsem, že přijde standardní demokracie se svými problémy.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století