Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Stanislav Burda (* 1945)

• narodil se 27. února 1945 v Písku

• v roce 1947 rodiče odešli v rámci osídlování pohraničí do České Lípy

• poslouchali Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky

• pamětník cvičil na spartakiádě v roce 1960

• vystudoval elektrotechniku na ČVUT v Praze

• pracoval v dělnickém provozu v rámci sbližování s dělnickou třídou

• zúčastnil se strahovských událostí koncem října 1967

• počátek srpnové okupace 1968 prožil na Slovensku

• v roce 1969 navštívil shromáždění, kde řečnil Vilém Nový o Palachovi

• vstoupil v 70. letech do KSČ

• celý život pracoval v mělnické elektrárně

• v roce 2022 bydlel ve svém domě v Mělníku

Stanislav Burda, který vystudoval elektrotechniku na ČVUT v Praze, se v říjnu 1967 stal účastníkem masových studentských protestů. Propukly z důvodu poruch elektřiny a topení ve vysokoškolských kolejích na Strahově. „Řvali jsme z oken, že chceme světlo a teplo,“ vypráví pamětník o důvodech studentské rebelie, jež skončila policejním násilím. 

Začátek srpnové okupace 1968 prožil na Slovensku. Po upálení Jana Palacha naslouchal pohádkám o studeném ohni Viléma Nového, jehož na shromáždění v České Lípě posluchači vypískali.

Otec se bál návratu Němců

Maminka Anna Burdová, za svobodna Humpálová, učila na základní škole. Otec Stanislav Burda měl mlynářskou školu a pracoval jako stárek. Ale i on později učil potravinářské technologie na učňovské škole. Narodil se jim jediný syn Stanislav.

Rodina Burdových bydlela v Kamýku nad Vltavou, ale pak se v rámci osídlování pohraničí přestěhovali do České Lípy. „Tatínkovi nabízeli vilu po Němcích, ale on ji odmítl, protože se bál, že se Němci vrátí a zabijí nás,“ vysvětluje pamětník fakt, že nakonec bydleli v činžáku i s dozorci ze zajateckého tábora.

Mávali spícímu sovětskému papalášovi

Stanislav měl svou partu kluků, se kterou si chodili hrát nejen do okolí České Lípy, ale také do starého zajateckého tábora. V jeho životě hrál významnou roli Pionýr. Pionýrské schůzky ho skutečně bavily, protože je vedl skvělý učitel. Jezdili na cyklistické výlety za poznáním okolí České Lípy. Občas se zastavili v kostele, aby si ho prohlédli, pan učitel měl totiž vřelé vztahy s faráři a kostelníky. „Jednou jsme museli jít mávat s mávátky, protože skrz naši vesnici projížděl nějaký vysoký sovětský funkcionář. Ale stejně v tom autě spal,“ s úsměvem podotýká pamětník.

Jelikož se od 13 let věnoval gymnastice, cvičil v roce 1960 na druhé celostátní spartakiádě na skladbu pro dorostence Zapalte ohně na horách. „Celé to trvalo několik dní. Nejprve jsme se secvičili dohromady a pak jsme v daný den měli dvě vystoupení na Strahově,“ popisuje pamětník. Mnohem později cvičil s dětmi v rámci Sokola na svém novém působišti v Mělníce.

Učitel na střední škole zažil nacistický lágr

Střední všeobecně vzdělávací školu, dnes bychom řekli gymnázium, zvládl s dobrými známkami. Poznal tu dalšího vynikajícího učitele Karáska. Kromě toho, že výborně učil, tak své studenty měl opravdu rád a podnikal s nimi mnoho výletů a výprav do hor. „Jednou spolužák vyhodil do koše svačinu a poprvé a naposledy jsem ho viděl rozčileného. Říkal nám, jak byl zavřený v nacistickém lágru, a že takový krajíc chleba mohl být otázkou života a smrti,“ vypravuje pamětník. Karásek byl prý jedním ze studentů, které v roce 1939 nacisté zatkli a převezli do koncentračního tábora v Sachsenhausenu.

Stanislav Burda musel v té době spolu s ostatními studenty dva roky chodit na brigády do Tatry v rámci sbližování s dělnickou třídou. Bavilo ho to a navíc se naučil mnoho technických dovedností. Dokonce absolvoval i svářečský kurz. Na závěr všichni skládali zkoušky a každý z nich dostal výuční list.

Studoval elektrotechniku na ČVUT

V roce 1964 odešel studovat elektrotechniku na ČVUT, první dva roky v Poděbradech a zbytek studia dokončil v Praze. Na kolejích bydlel půl roku v suterénním bytě s Karlem Steigerwaldem. Nicméně Steigerwaldův vliv v něm nezanechal žádný otisk. „Vím, že se s kamarády bavil o věcech, které mě vůbec nezajímaly. Politika šla mimo mě,“ vysvětluje pamětník.

Když zažádal o jiný pokoj, dostal se ke studentovi z Indonésie, od nějž se nakazil neznámou nemocí. Na základě posudku z nemocnice a revmatu prodělaném v dětství získal modrou knížku, tedy osvobození od povinné vojenské služby. Přesto na škole absolvoval vojenskou katedru a cvičení ve střelbě.

Už nedokázali snášet tmu a chlad

Zúčastnil se spontánní studentské demonstrace 31. října 1967, jež vznikla na kolejích na Strahově. Zdejší elektrická a topná síť měla závažné nedostatky. Topení se do začátku akademického roku nepodařilo opravit. Studenti si tudíž pořídili topné spirály a přitápěli si jimi. Na konci října již byla situace velmi nepříjemná.

Jak přibývalo chladu, studenti stále častěji zapínali svá pomocná topidla a tím více vypadávaly jističe a elektřina. K nedostatku tepla se přidružila i temnota. „Nakonec jsem dostal klíče k jističi na naší koleji. Takže když to vypadlo, mohl jsem to jít nahodit. Ale topení stále neběželo,“ popisuje pamětník mrazivé prostředí strahovských kolejí.

Studentům mohla být VŘSR ukradená

Večer 31. října, když opět vypadla elektřina, přetekla poslední kapka. Studenti se začali sdružovat na prostranství před kolejemi. Skandovali, že chtějí více světla a tepla. Stanislav Burda s kamarády si v této chvíli řekli, že je všechno hotovo a šli na pivo.

Shodou okolností tento den probíhalo zasedání Ústředního výboru KSČ, Ústředního výboru Národní fronty a vlády k budoucím oslavám 50. výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Jenže na říjnovou revoluci účastníci demonstrace ani nepomysleli.

Studenti šli průvodem směrem k Malostranskému náměstí. Zde se kolem desáté hodiny střetli s policejními jednotkami. Policie je brutálním násilím zatlačila zpět ke kolejím, kde se octli před jedenáctou hodinou. Tady nadále policie studenty pronásledovala, tloukla obušky, kopala a způsobila mnoha z nich různá zranění.

Policajt studenta zranil těžce na hlavě

Když se večer Stanislav a jeho přátelé vraceli, ještě stále nebylo všechno u konce. „Stál jsem na zápraží a kolem mě běžel kluk, kterého dohnal policajt a zbil ho obuškem,“ popisuje pamětník jeden ze silných zážitků. Později se dozvěděl, že zmíněný student musel přerušit studium, protože po úderu do hlavy měl vážné zdravotní následky.

Konec policejního běsnění nastal až po půlnoci. Mnoho studentů mělo sice lehčí, ale přesto nepříjemná zranění. Pět mladých lidí mělo zranění vážná. Celý incident vyvolal značný odpor nejen mezi studenty. Nicméně vyšetřování probíhalo pouze do února 1968, kdy bylo odloženo. (PAŽOUT, Jaroslav. „Chceme světlo! Chceme studovat!“ Demonstrace studentů vysokoškolských kolejí v Praze na Strahově 31. října 1967. In Paměť a dějiny1/2008, s. 3–13.)

Topení na kolejích během pár týdnů opravili. Stanislav Burda dostal zhruba po měsíci obsílku k výslechu z vojenské prokuratury. Pověděl svoji verzi událostí a vyprávěl i o studentu, jenž kvůli bití musel přerušit studium. Teprve tady se dozvěděl i o dalších čtyřech vážně zraněných studentech.

Vzbudil je temný hukot letadel

S budoucí manželkou Evou vyrazili 19. srpna 1968 na Slovensko. Postavili si stan na tábořišti ve Vrátné dolině. V noci z 20. na 21. srpna je probudil hukot letadel. Stáli s dalšími táborníky ve tmě a diskutovali o příčině. „Najednou vylezla ze stanu nějaká paní, brečela a říkala, že začala válka a napadli nás Rusové,“ vypráví o otřesném zážitku pamětník.

Po několika dnech se rozhodli jet domů. Cesta vlakem jim trvala celých 24 hodin. V Olomouci museli čekat v odstaveném vlaku a nemohli vyjít ven. Kolem chodili vojáci s nabitými puškami. „Viděl jsem tam malinkého Asiata s obrovskou puškou, jak se holí v louži,“ kroutí hlavou pamětník. Nakonec se ve zdraví dostali domů do České Lípy.

Vilém Nový ostudně tlachal

Nedlouho po upálení Jana Palacha v lednu 1969 se v České Lípě konalo shromáždění. Řečnilo zde na tribuně mnoho soudruhů. Jedním z nich byl Vilém Nový, otec televizní hlasatelky Kamily Moučkové. Povídal známou vyprávěnku o studeném ohni. Podle ní se Palach nechtěl upálit, jen se měl polít chemickou látkou, jež měla simulovat opravdový plamen. „Říkal, jak západní imperialisté Palacha podvedli, protože mu navykládali, že studený oheň nepálí. Kromě toho prohlašoval, že se zříká své dcery Kamily Moučkové,“ objasňuje pamětník a dodává, že se účastníci shromáždění Novému za jeho slova vysmáli.

Pro Stanislava Burdu měl Palachův příběh ještě drobnou osobní dohru. Když nastoupil do svého prvního zaměstnání, musel, stejně jako všichni v té době, vyplnit dotazník o svém dosavadním životě a obhájit ho před prověrkovou komisí. Na otázku, co si myslí o činu Jana Palacha, odpověděl: „Vážím si každého, kdo si myslí, že stojí za to položit život za svůj názor. Nicméně musí obětovat jen svůj život, nikoli životy dalších lidí.“ Komise chtěla vysvětlení, a tak jim napovídal, že například za Hitlerův názor padlo mnoho milionů lidí.

Vstoupil do KSČ z pragmatických důvodů

Po promoci si našel práci v elektrárně v Počáplech u Mělníka. Nejprve absolvoval povinné „kolečko“, tedy praxi na všech úrovních, jež elektrárna nabízela. Nastoupil na směnný provoz nejprve jako kotelník, poté strojník a topič. Pak se dostal na pozici blokaře, tedy mistra. Následně se stal technikem v ekonomickém provozu a měřil účinnost kotlů a turbín.

Jelikož velmi trpěl směnným provozem, chtěl začít pracovat jen na ranní směnu. V roce 1973 se ucházel o místo řadového a hůře placeného technika. Závodní výbor ROH měl ale jednu podmínku, musel se stát členem Komunistické strany Československa. „Vstoupil jsem tam pro klid a pohodlí, nebudu tvrdit nic jiného,“ přiznává pamětník. V elektrárně pak pracoval celý život až do důchodu.

Jsem spokojený člověk

Oženil se s Evou, rozenou Juklovou. Narodila se na Mělníku, ale seznámili se spolu již na střední škole v České Lípě. Vzali se a měli spolu dva syny. Strávili spolu spokojený a šťastný život. Po letech v mělnických panelácích si Burdovi koupili rodinný dům v Mělníku, kde bydleli i v době pořízení rozhovoru v roce 2022.