Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Antonín Bukový (* 1916  †︎ 2015)

O Sokolovu se dnes mluví jinak, než jak to bylo

  • narodil se 24. září 1916 v obci Likavka (okres Ružomberok) na Slovensku v tehdejším Rakousko-Uhersku
  • 1939 – utekl do Polska, prezentován v Malých Bronowicích jako voják Československého legionu
  • přešel do Sovětského svazu, internován v Jarmolincích, Kamenci Podolském, Olchovcích, Suzdalu a v Orankách
  • byl součástí tzv. oranské skupiny
  • 7. února 1942 prezentován v Buzuluku jako voják tvořícího se 1. československého samostatného polního praporu
  • 1943 – účastnil se bitvy o Sokolovo, sloužil jako velitel telegrafního roje
  • 1943 – účastnil se bitvy o Kyjev
  • odvelen do paradesantní brigády
  • prodělal výcvik v Jefrémově a Proskurově pro boj v týlu nepřítele
  • vysazen na Slovensku v rámci operace Margita
  • 1944 – účastnil se Slovenského národního povstání
  • udržoval rádiové spojení s československou vojenskou misí v Moskvě
  • leden 1945 – po přechodu fronty se spojil s 1. československým armádním sborem
  • 1945 – hlídal u Košic československé hranice před maďarskými vojáky
  • po válce zůstal v armádě a působil ve Vojenské posádce v Praze (kázeňské oddělení)
  • zemřel 29. dubna 2015 v Praze

Ve slovenské armádě před válkou[1]

Antonín Bukový se narodil 24. září 1916 v obci Likavka u Ružomberku. V roce 1916 spadalo Slovensko pod Rakousko-Uhersko a tato situace trvala až do roku 1918, kdy se vytvořil nový samostatný stát Československo. Antonín Bukový tak vyrůstal již v československém státním útvaru.

Pamětník nastoupil ještě před vypuknutím druhé světové války základní vojenskou službu ve městě Ružomberok, kde dosáhl hodnosti svobodníka. Rozdělení Československa na dva samostatné útvary 14. března 1939 jej zastihlo v armádě: „Najednou se všechno změnilo. Byl jsem příslušník armády, a tak si pamatuji, jak to bylo najednou. Přišla válka a všechno se změnilo.“

Odchod do Polska

„Pamatuji si, jak jsme pořád poslouchali rádio a zprávy, jaká je situace. Zajímavé bylo, že jsme chodili do kantýny a tam jsme začínali říkat určité věci, až nás najednou dal jeden voják dohromady, že prý situace není dobrá a Němci všechno obsazují. Večer jsme odešli z kasáren a šli jsme na sever, do Polska.“

Pět vojáků včetně Antonína Bukového se tak dostalo přes Sabinov a přes řeku až na hranice Československa a Polska. Tam se jich polští pohraničníci ptali, proč přešli: „Ten, co velel, s nimi udělal rozhovor. Potom jsme se dostali do vlaku a odjeli jsme do Malých Bronowic. Bylo pro nás překvapení, že už tam byli Čechoslováci, kteří po obsazení utíkali.“

V Polsku vznikla Československá legie nebo též Česká a slovenská legie. Jednalo se o malou vojenskou jednotku, která tvořila základ budoucí československé armády jak na východě, tak na západě. Z Malých Bronowic směřovali vojáci přes Baltské moře do Francie, ale další vojáci, mezi nimi i Antonín Bukový, již neměli po vypuknutí války 3. září 1939 možnost odjet. Protože z Německa postupovala nacistická armáda, rozhodl se tehdejší velitel Ludvík Svoboda pro ústup do Rumunska.

„Padaly bomby, my jsme vystupovali ven z vlaku a utíkali jsme pryč, až byl blízko les. Potom celá jednotka přešla z polského území do Sovětského svazu. Jeli jsme vlakem, a když jsme přijeli, tak tam byli Poláci.“ Nakonec se tedy vojáci nedostali do Rumunska, ale do Sovětského svazu. Potají totiž proběhlo čtvrté dělení Polska, a zatímco západní část obsazovala nacistická armáda, z východu postupovala Rudá armáda. Východní část Polska byla obsazená Sovětským svazem: „Dostali jsme se do styku s Rudou armádou, a tak to velitelé projednali.“

Internace v Sovětském svazu

Československý legion byl postupně internován na různých místech v Sovětském svazu. Byl v Jarmolincích, Kamenci Podolském, Suzdalu, Olchovcích a v Orankách. Právě Oranky se staly pro Antonína Bukového důležitou součástí jeho válečné anabáze, byl totiž jedním z třiadevadesáti bývalých československých důstojníků, kteří zde zakotvili a společně s Ludvíkem Svobodou zorganizovali vytvoření 1. československého samostatného polního praporu.

Antonín Bukový si ve svém pokročilém věku na svůj pobyt v Orankách nevzpomíná, ale o jeho blízkém styku s Ludvíkem Svobodou a s dalšími významnými důstojníky bývalé československé armády není pochyb. Ostatní vojáci legionu odjeli převážně do Palestiny, kde se zapojili do bojů na Středním východě. Ludvík Svoboda pak vyjednal propuštění Zakarpatských Ukrajinců ze sovětských gulagů, kteří postupně přijížděli do Buzuluku a společně s dalšími československými občany, kteří žili nebo utekli do Sovětského svazu, vstoupili do československých jednotek: „Ten celý útvar, který byl v Buzuluku, byl zesílen, protože tam přicházeli i další.“

Z Buzuluku do Jefrémova

V Buzuluku se připravovalo především k boji proti nacistickým jednotkám: „Tam byla skutečně veliká příprava. Vedle kasáren byla řeka a byl tam veliký prostor, kde jsme pochodovali, cvičili a všechno.“

Antonín Bukový byl jako voják československých jednotek prezentován dne 7. února 1942 a v Buzuluku prodělal instruktorský kurz pro poddůstojníky. Po výcviku odjel se samostatným praporem přes Valujky do Sokolova, kde v hodnosti četaře působil jako velitel telefonního roje spojovací čety: „Byl jsem velitelem spojovacího družstva, který měl na starost spojení – natahovat kabely od jedné roty ke druhé. Všechno se přehánělo z jedné roty do druhé. Měli jsme zajistit spojení Otakaru Jarošovi, ale to už bylo dále, protože se to nějak roztrhlo. Němci začali. Ale nakonec druhá rota provedla útok a tím zajistila, že Němci už dále nepochodovali.“   

Po bojích u Sokolova byla jednotka přesunuta do Novochopersku, kam přišli další vojáci a kde z polního praporu vznikla 1. československá samostatná brigáda. S tou se ještě pamětník účastnil bojů o Kyjev, ale poté byl přesunut do Jefrémova.

Operace Margita – výsadek na Slovensko

Antonín Bukový byl zařazen do paradesantní brigády, která měla být vysazena na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Absolvoval však speciální kurz pro boj v týlu nepřítele, což znamenalo výsadek za frontovou linii se speciálními úkoly: „Prodělali jsme seskoky a tak dále. Poté byl výběr, který bude připraven na seskok do týlu nepřítele. Byli jsme ubytovaní v Moskvě a pamatuji si, že tam byl generál Píka. Ten nás k sobě volal a informoval nás o situaci. Také nás vyzýval, abychom se skutečně zaměřili na seskoky z letadla. (...) Bylo nám písemně určeno dodržování spojení za pomoci telefonického spojení a já si vzpomínám, že jsem měl seznam, kde bylo napsáno, kdy a kde mám volat. Dokonce i do Londýna jsem měl výzvu.“

Po pobytu v Moskvě a Jefrémově byl Antonín Bukový coby velitel výsadku odeslán do Proskurova a následně odletěl na Slovensko: „Byli jsme v letadle tři a po seskoku jsme se dostali na místa, která jsme si zvolili. Já jsem si přímo vybral jedno místoVěděl jsem, že byla možnost se tam dostat, umístit se tam a udržovat spojení, která byla na plánku. To bylo určené. Tak jsem všechno dodržoval. A skutečně to šlo. Byl jsem rád, že jsem mohl udržovat spojení, i když za určitých podmínek. Natáhnout kabel a časově vše dodržovat. Dávali jsme zprávy o situaci. Jednak Moskvě a jednak určitým skupinám.“

Hlavním úkolem jeho radiostanice bylo spojit se s československou vojenskou misí v Moskvě po zkontaktování Jána Goliána: „Tak jsem vyzkoušel spojení. Tenkrát se mi skutečně podařila Moskva i další. (...) Dostali jsme se až do Banské Bystrice a tam se projednávalo, jak se dále bude bojovat pro porážku Němců. Šlo to. Když se zástupce slovenského velitelství dostal do Banské Bystrice, tak jsme s ním odtud navázali styk a pak jsme byli přemístěni do Žiliny. Já jsem byl vedoucí spojení, protože jsem měl přímo radiostanici, signály a všechno. Tak jsem se tomu dost věnoval.“

Radiostanice Antonína Bukového vysílala i po potlačení Slovenského národního povstání. Po přechodu fronty v lednu 1945 se pamětník dostal ke svým vojákům: „Jakmile se dostaly československé jednotky na západ, tak jsme se k nim přidali. Dostali jsme se s nimi do styku a já vím, že jsme je informovali, kde, co a jak. Tím to bylo vyřešené.“

Z 1. československé samostatné brigády se díky náboru volyňských Čechů vytvořil 1. československý armádní sbor a Antonín Bukový v něm setrval až do konce války.

Na ochranu maďarských hranic

Po válce byl pamětník umístěn na Znojemsko a poté na ochranu slovenské hranice proti Maďarsku: „Například jižně od Košic směrem na Maďarsko si pamatuji, že tam měli pohraniční strážeTak jsme tam stáli. Pamatuji si, že Maďaři začali útočit. Tak jsme chodili od jednoho postavení ke druhému, dělali jsme služby a tak dále.“[2]

Antonín Bukový poté zůstal v armádě, v roce 1945 získal hodnost poručíka a stal se důstojníkem z povolání. Pracoval zejména ve Vojenské posádce v Praze na kázeňském oddělení. Byl držitelem řady vyznamenání, mimo jiné Záslužného kříže III. stupně. Zemřel v Praze dne 30. dubna 2015, dva měsíce po uskutečnění rozhovoru.

[1] Při přepisu byly čerpány informace z webových stránek Ministerstva obrany ČR (http://www.mocr.army.cz/informacni-servis/sokolovo/zijici/cetar-bukovy-antonin-anton-80320/) a z informací Vojenského ústředního archivu.

[2] Pamětník hovoří o ochraně před Maďarskem v souvislosti s rokem 1939. Pravděpodobně se však vyprávění vztahuje k ochraně maďarsko-slovenských hranic po ukončení bojů druhé světové války. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století