Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Budil (* 1929  )

„1. května nás zahnali do průvodu na manifestaci a odpoledne už jsme normálně šli fárat na důl prezidenta Beneše.“

  • narozen 9. února 1929 v Praze, vyrůstal v Hostomicích pod Brdy
  • po únoru 1948 byla rodina perzekuovaná, postupně přišla o veškerý majetek
  • v roce 1950 byl Karel Budil kvůli svému původu zařazen do PTP
  • nasazen na práci v dolech, především na Ostravsku, v Karviné a v Orlové, zpočátku především jako pomocná síla, později přímo na šachtě
  • z PTP propuštěn v roce 1953 výměnou za podpis, že bude další rok pracovat v hornictví
  • po propuštění do civilu nastoupil v Ostravě do podniku Arma, kde pracoval ve vojenských kantýnách a později na letišti v Milovicích
  • nakonec se v Praze uchytil v obchodu s potravinami, do důchodu odešel v roce 1983

 „Osvobození“

Karel Budil se narodil 9. února 1929 v Praze. Vyrůstal v Hostomicích pod Brdy, kde otec vlastnil obchod se smíšeným zbožím. Válku přečkala rodina bez větší úhony. Na osvobození Hostomic Budil vzpomíná: „Náš kraj osvobodili vlasovci. Protože je to od nás blízko na Plzeň, Němci se stáhli do západní zóny.“ Žádné větší boje Budil nepamatuje: „Stal se jedině ten případ, že když projížděl obrněný vůz přes náměstí a my se domnívali, že jde o Američany, mávali jsme jim, najednou se spustila palba z kulometu. Jednoho kamaráda zastřelili. Ten jedinej ‚revoluci‘ odnesl. Bylo mu asi čtrnáct let. Jmenoval se Vitásek.“ Vlasovci se prý chovali slušně: „Pak jeli na Prahu, kde se zúčastnili osvobození.“

Pro Budilovu rodinu ale potíže spíše nastávaly. Po osvobození už se totiž začal pomalu ustalovat další nedemokratický režim: „Na radnici se utvořil akční výbor. Hlavně ale vládly takzvané revoluční gardy – RG, my jim říkali rabovací gardy, kde byli hlavně soudruzi, který se za Němců nijak neprojevovali. Ti se chopili moci. Spousta sedláků dopadla jako naše rodina. Začali nás vylučovat ze Sokola. Vyloučili celou naši rodinu – otce, matku, bratra a sestru.“ Skutečná perzekuce ovšem nastala až po únorovém puči v roce 1948.

Likvidace živnostníka

Otec provozoval obchod se smíšeným zbožím, takže s nástupem komunismu se celá rodina rázem ocitla na nepřátelské straně: „V rámci našeho podnikání a snad i nějakého majetku jsme byli označeni za venkovské boháče, takzvané kapitalisty a buržousty. Veškerý majetek nám byl postupně znárodněn a vystěhovali nás z bytu a všech nemovitostí.

Ještě před úplnou konfiskací chodili majetek rodiny průběžně krást i příslušníci revolučních gard: „Například moje mladší sestra měla připravenou svatební výbavu. Tu zabavili a vystavili v jednom obchodě s různými hanlivými nápisy: Sysel Budil takhle žije – hromadí a ochuzuje stát o zboží, potraviny a jiné věci.“ V Hostomicích je náměstí osázené lípami a jeden místní, nějaký Emil Javůrek, chodil kolem obchodu a vyhrožoval: „Tady budete viset celá rodina Budilova.

Rabovat k Budilům ale nechodili jen místní: „Hlavně tam jezdili zmocněnci z Okresního národního výboru z Hořovic. Vždycky přišli s nějakým papírem, že je potřeba udělat kontrolu, jestli otec nějaké zboží neukryl. Hledali hlavně peníze, zlato, dolary a tak dál.“ Obchod Budilům nakonec kompletně ukradlo družstvo Budoucnost Rakovník. „Otec poté pracoval v JZD, kde krmil dobytek. Maminka zůstala v domácnosti. Víceméně se ze všeho zhroutila a během mé vojenské služby v roce 1952 zemřela.“ Sestru vyhodili z pošty.

K PTP a do dolů

Do armády Karel Budil narukoval 1. října 1950 ještě jako běžný branec: „Rukoval jsem do Mariánských Lázní, odkud jsem byl po třech týdnech převelen do Děčína na zámek. Koncem listopadu jsem byl převelen do Hrdlovky u Duchcova, kde už jsme začali pracovat na dole Klement Gottwald. Potřebovali nás hlavně na pomocný práce na šachtě, kde se například zapínaly vozejky na lanovky. Těžbu ale řídili vyučení horníci.“ Podle Karla Budila s ním šel negativní posudek už od počátku z místního národního výboru: „Byl jsem klasifikován jako úhlavní třídní nepřítel.

V Čechách byl ale oproti Ostravě dostatek civilních zaměstnanců, takže na jaře čekal Karla Budila další přesun: „Do Karviné jsme přijeli na 1. května. Zahnali nás do průvodu na manifestaci a odpoledne už jsme normálně šli fárat na důl prezidenta Beneše. Žádné seznamování s prací na dole nebo třeba nějaké školení, jak se chovat, kdyby se třeba objevil plyn, neproběhlo. Později něco bylo, ale při prvním nástupu jsme šli do neznáma.“ Proces učení probíhal za pochodu: „K horníkovi vždycky dali vojáka, který s ním pracoval. Víceméně vše odkoukal. Práce byly různý: transport dřeva, práce s vozejkama, opravy chodeb, doprava uhlí atd.

Vztahy s horníky vždy závisely na konkrétních lidech. Někteří vojáky zneužívali, na jiné vzpomínají pétépáci dodnes v dobrém: „Třeba nás zvali na nedělní oběd.“ Na těžkou práci si podle Karla Budila časem pétépáci zvykli, ale deptalo je ponižující postavení: „Zařadili nás do takzvané lidské spodiny, což někteří kluci těžce nesli. Žádného ocenění jsme se nedočkali.“ Dostat se na návštěvu domů bylo prakticky nemožné: „Když jste chtěl jet někdy za půl roku nebo rok domů, musel jste napracovat směny navíc. Já jich měl spoustu, a stejně jsem se domů nikdy nedostal.“

Politická školení

Pracovalo se na tři směny, ale po návratu z dolu vždy následoval další program: „Dvakrát týdně bylo politické školení. To jsem měl celkem rád, protože jsem se tam alespoň vždycky vyspal. Zbraně jsme neměli, takže cvičení bylo vždycky bez nich. Honili nás na sportoviště. Buď se hrál fotbal, nebo se konalo pořadové cvičení. Odpočinout nás nenechali, i když jsme byli utahaný ze směny. Třeba se uklízel dvůr.“ I při ranní směně se tak šlo spát až v deset večer. Velitelé ale časem pochopili, že je lepší mít „horníky“ odpočaté: „Když byly špatný výsledky, tak se režim časem zmírnil, protože přišli na to, že člověk nemůže dělat zázraky.“

Na politická školení dnes Budil vzpomíná s úsměvem: „Školení vedli nižší důstojníci, kteří alespoň něco věděli: desátníci, svobodníci atd. Poručíci a nadporučíci byli tak hloupí a neinformovaní, že když začali něco povídat, brzy skončili, protože byli v úzkých. Mezi námi bylo spousta studovanejch kamarádů – doktoři, inženýři, kteří měli vysokou školu. Nakonec se to tak zvrtlo, že školení vedli oni. Alespoň jsme se pak něco dozvěděli. Jinak se školení vedlo hlavně o SSSR, že nás ohrožujou imperialisti. Bylo to na jedno brdo. Nic se člověk nedozvěděl. Přinesli noviny a něco z nich četli. Vyskytovali se tam i političtí pracovníci, kteří na nás dohlíželi. Víceméně jsme se totiž bavili mezi sebou a školení šlo stranou. Když tam přišli, naši studovaní kamarádi jim dali nějakou otázku, na kterou zůstali jak se říká paf. Z fleku nevěděli nic: ‚tak se soudruzi musíme více zajímat o dění‘ a zmizeli. No prostě pod úroveň. Mluvilo se o ruskejch pilotech, co nemaj nohy, krávě Nikitě, že dává šedesát litrů mlíka, že v Rusku jsou nadlidi a všechno se tam dělá samo: Sovětský svaz náš vzor. Nikoho to nezajímalo, ale přežit se to muselo.“ Školení prý trvala hodinu až dvě.

Nejasné vyhlídky na propuštění

Nikdo z pétépáků také netušil, kdy bude propuštěn: „Normálně jsme měli mít dva roky vojnu. Proslýchalo se, že bychom mohli jit po těch dvou letech do civilu. Už jsme se připravovali, ale během dvou dnů jsme se dozvěděli, že to máme prodloužený, že ještě nejsme dostatečně uvědomělí, že nás musej převychovat, a jelo se dál. Kdo chtěl jít do civilu, musel podepsat takzvanou pracovní smlouvu buď do stavebnictví nebo do hornictví na 3–5 let. K původnímu normálnímu zaměstnání nás ale nepustili.“

Kdo však smlouvu podepsal, mohl se alespoň dostat na práci blízko svému bydlišti: „Chtěl jsem to podepsat jen na rok, ale chtěl jsem zůstat v Karviné. Neuspěl jsem.“ Po dvou letech v Karviné a v Orlové byl tedy Budil převelen do Handlové na Slovensko: „Přístup Slováků byl oproti Ostravě, kde byla různá sebranka z celý republiky, slušnější.“ Po roce se situace opakovala: „Nakonec přišli s tím, že nás tedy pustí, ale že to musíme podepsat alespoň na rok. Tak jsem podepsal a pracoval opět v Karviné v dole. Z vojny jsem se tedy dostal 25. listopadu 1953.

Celkové výdělky pétépáků za několikaletou práci v dolech byly směšné: „Určitá část platu šla na vojenskou stravu, na ošacení, na bydlení a zbytek, asi jednu třetinu, nám dávali na knížku, že nám ji dají, až půjdeme do civilu. Dopadlo to ale tak, že přišla měnová reforma a peníze nám vzala. Peníze se vyměňovaly asi jen do padesáti tisíc, takže ze všech výdělků za tu dobu zbylo každýmu asi jen patnáct set korun. Takže nás zase vošacovali. Nemohli jsme proti tomu nic dělat, protože Tonda Zápotockej říkal horníkům: Nebojte se, žádná měnová reforma nebude, a druhej den byla.“

Když se Karel Budil zpětně dívá na svůj život v PTP, říká, že samotná práce mu ani tak nevadila: „Mě deptala ta neúcta velitelů, kteří s námi někdy jednali jako s dobytkem. Dělali z nás póvl. ... Je štěstí pro toho, kdo to přežil bez nějakého úrazu nebo zdravotních následků, protože tito kamarádi to nesou nejhůř. Měli to na celý život. Přišel o nohu, o ruku, zavalilo ho to, neslyšel, neviděl. Takové případy se pochopitelně neděly jen vojákům, ale i civilistům. Práce v dole je těžká a nebezpečná, a protože to nikdo dělat nechtěl, tak tam vrazili nespolehlivý vojáky.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století