Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bruno Brych (* 1938)

Některým lidem ten režim vyhovoval, my jsme tak nějak přežívali

  • narozen 11. září 1938 v Brništi u České Lípy

  • pocházel z česko-německé rodiny

  • zažil bombardování Mimoně v květnu 1945

  • rodina nemusela do odsunu

  • vystudoval střední průmyslovou školu

  • vojnu odsloužil ve Valašském Meziříčí

  • od roku 1974 se podílel na vývoji sklářských strojů v továrně Crystalex v Novém Boru

Bruno Brych se narodil 11. září 1938 v Brništi u České Lípy. Pocházel ze smíšené rodiny, jeho matka byla Němka a otec Čech. Až do svých sedmi let tak Bruno neuměl česky.

Brunovi rodiče neměli vlastní bydlení, rané dětství za války proto strávil Bruno s celou rodinou u prarodičů z otcovy strany v Mimoni. Toto malé severočeské město se po odtrhnutí Sudet v září 1938 stala součástí německé říše, Bruno se svou rodinou zůstal v Mimoni po celou válku. „Protože jsem pocházel ze smíšeného manželství, tak my jsme tam mohli zůstat.“ Venkovské sídlo bylo pro malé dítě jako stvořené a Bruno si tak mohl i přes válečné časy užívat bezstarostných her. Brunův otec vlastnil v Mimoni malou kovárnu.

V Mimoni bylo spoustu zajatců

Jedna z mála vzpomínek na válku, kterou Bruno má, spadá do konce roku 1944. V Mimoni bylo tehdy internováno mnoho zajatců, kteří zde nuceně pracovali. „Byli tam Angličani, Rusové a Francouzi. Oni je dávali na různé práce.“ Brunův otec Václav Brych, kovář, jednou pomohl ruskému zajatci s okováním koně. „Šel tam nějaký esesák a říká: ‚Proč ta ruská svině stojí tady na chodníku a vy pracujete za něj?‘ Tatínek pravil: ‚To není žádná svině, to je člověk jako každý jiný.‘“ Kvůli těmto slovům prý Brunova otce poslali na nucené práce do Polska, kde musel hloubit zákopy. Ještě před koncem války se ale vrátil domů.

Spadlo tam čtyřiatřicet bomb

V posledních dnech druhé světové války Bruno zažil bombardování Mimoně. Ještě 9. května 1945, kdy už zbytek republiky slavil osvobození a konec druhé světové války, se nad severočeským městem objevily sovětské letouny a začaly shazovat bomby. „Kousek od nás bydlela ve sportovní hale posádka Němců… Od sovětské armády dostali ultimátum, že do šestnácti hodin musí opustit město.“ Ačkoliv Němci prostory ve dvě hodiny odpoledne vyklidili, zahájili sovětští vojáci nálet. Pod palbu se dostalo několik severočeských měst. „Šli jsme s dědou a sestrou do krytu a v tom tam asi dvacet metrů ode mě spadla bomba, ale ona spadla obráceně, takže nevybuchla.“ Bruno naštěstí vyvázl bez zranění a zbytek náletu přečkal v protileteckém krytu. „Všichni z rodiny přežili, ale pamatuju si, že dvě paní s kočárkama skočily do příkopu a ty děti ta tlaková vlna zabila. Z uší jim tekla krev.“ Na samém konci války tak tragicky skončilo ještě několik desítek lidských životů.

Vůbec jsem neuměl česky

Po osvobození v květnu 1945 se pohraničí opět připojilo k Československu. Rodině Brychů se vyhnulo vysídlení německy mluvících obyvatel, i když Brunova matka byla Němka. „Rodiče nejprve nevěděli, jestli budeme muset odejít… Nakonec nás do toho ale nijak netahali a mohli jsme zůstat.“ Bruno, který doma s rodiči mluvil německy, se musel začít učit česky. „Neuměl jsem ani slovo, ve škole jsem jen koukal a nevěděl jsem, co mám dělat… Občas se mi děti smály, když jsem četl, že ‚flak jel‘ místo ‚vlak jel‘.“ Pořádně začal češtinu ovládat až v páté třídě.

Musím vás vyloučit z kurzu

Po únoru 1948 nechtěl Brunův otec přijít o svou živnost a snažil se uchovat si svou kovárnu. Nakonec musel ustoupit. „Vytvořili tak tvrdé podmínky, že se prostě jen pracovalo a peněz bylo málo. Pro ty soukromníky, co se chtěli udržet, byly vysoké daně, takže je to doslova utlouklo.“ O svou živnost tak Brunův otec nakonec přišel.

Pamětník vzpomíná, jak se tehdy jako dítě chtěl naučit psaní na stroji, a přihlásil se proto na kurz. „Asi třetí hodinu přišel nějaký kantor a ptal se, kterej je to ten Brych, tak jsem vstal a on říká: ‚Musíme vás vyloučit z kurzu, protože jako syn živnostníka nemáte právo více se vzdělávat.‘ Já jsem zesmutněl a odešel.“

Od dětství měl Bruno blízko ke kovářství, stejně jako jeho otec a dědeček. „Už od šesti let jsem svářel elektrickým obloukem… Už tehdy jsem tíhnul ke strojírenství.“ Když dokončil základní vzdělání, měl tedy jasno, jakou střední školu chce studovat. V České Lípě nastoupil na průmyslovou strojní školu. Po maturitě začal Bruno pracovat v nedalekém Cvikově. „Tam byla továrna pro polygrafický průmysl. Tam jsem hned po škole nastoupil.“ Po několika měsících musel práci opustit a odjet do Valašského Meziříčí na povinnou vojenskou službu.

Osm hodin zahrabaný pod sněhem

Ve Valašském Meziříčí vybrali mezi několika tisíci vojáky právě Bruna ke studiu důstojnické školy pro dosažení vyšší hodnosti. Bruno se ve škole připravoval na funkci vševojskového průzkumníka. „My jsme nebyli v kasárnách, byli jsme pořád někde v lese.“ V nehostinných podmínkách se naučil Bruno odolnosti, jednou strávil s ostatními vojáky osm hodin v závěji sněhu. „Museli jsme umět složení nepřátelských armád, museli jsme znát, kolik mají lidí, přitom jsme nevěděli, kolik má naše armáda lidí,“ vzpomíná na všudypřítomná školení na vojně. V posledních týdnech služby Bruna nešťastnou náhodou jeho kamarádi postřelili. Lékaři ho v Olomouci operovali a zachránili mu život.

Vylepovali jsme Dubčeka

„Když jsme se to dozvěděli, začali jsme v práci dělat plakáty, vylepovali jsme Dubčeka. A když jely ruský transportéry, tak jsme jim tam lepili ‚Ivane, běž domů!‘,“ vzpomíná Bruno Brych na srpnové dny roku 1968. 

V roce 1974 změnil zaměstnání, nastoupil do novoborské sklárny Crystalex. Uplatnění našel ve výzkumném oddělení, kde pracoval na automatizaci sklářství a konstruoval přístroje na výrobu skla. „Tehdy všichni říkali, že člověka nelze nahradit strojem… Někde dokonce ty stroje, byly to takový nabírací palice, který dávkovaly to sklo, rozbíjeli. Bylo to, jako když rozbíjeli lidi dřív parní stoje, protože se báli o práci.“ V Crystalexu pracoval Bruno až do důchodu. Sametovou revoluci s nadšením přivítal v Novém Boru, kde žije dodnes.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Justýna Jirásková)