Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Brůna (* 1934  †︎ 2022)

• narozen 2. března 1934 ve Lkáni

• ještě jako nezletilý v roce 1948 převzal hospodářství rodičů ve Lkáni

• první zatčení otce 24. 12. 1951

• v roce 1954 nastoupil vojenskou službu u PTP - práce v kamenolomu v Prášilech

• konfiskace statku ve Lkáni - začleněn do JZD

• po návratu z vojny v roce 1957 hospodařil na statku rodičů v Lukohořanech

• v roce 1964 se vrátil do Lkáně na zdevastovaný statek

• aktivní členství v Občanském fóru po roce 1989

• zemřel 8. listopadu 2022

Já jsem nikdy nemamonil. Vždycky jsem říkal ‒ co si vyděláš, to je tvý

Děti, které vyrostly během války, procházely někdy zkouškami srovnatelnými s iniciačními obřady afrických domorodců. I Václav Brůna ve svých deseti letech získal zkušenost, která možná napomohla tomu, že se z něj v dospělém věku stal člověk dobrosrdečný, spravedlivý, odvážný i bojovný. Jen dvě stě padesát metrů od jeho rodného domu ve Lkáni totiž stoh pana Černého ukrýval nebezpečné tajemství – tři uprchlé ruské zajatce. A Václavův tatínek Ladislav k němu každý pátek synka posílal. Poslání bylo prosté, a o to záslužnější – donést hladovějícím vojákům chleba. „Vchod měli od Klapýho, měli balík vytaženej ze strany, a na ten balík jsem jim dával ten chleba a sádlo a takhle jsem to zase přikryl. Táta mně říkal, kdybys viděl světlo, běž hned k zemi a koukej se odtamtud ztratit.“ Malý Václav se naučil, že i obyčejná lidská výpomoc může být nepatřičná a nežádoucí, že zachraňuje-li cizí životy, zároveň riskuje svůj vlastní, a že o mnoho bezpečnější a pro člověka přirozenější je nechat slabšího bez pomoci, případně ho udat. On se ale rozhodl, veden katolickou výchovou svých rodičů, většinovému přístupu nepodléhat.

Tři ruští zajatci – kolář, kovář a učitel, museli být hodně zesláblí a vyhladovělí, neboť do Lkáně utekli až z Drážďan během německého bombardování ve dnech 13.–15. února 1944. Náletům neunikla ani drážďanská věznice. Jak dlouho putovali až do protektorátních Čech, nevíme. Podle výpovědi Václava Brůny na místo dorazili zřejmě až v říjnu či listopadu téhož roku, protože jejich azyl ve stohu odhaduje na šest měsíců. Skončil samosebou koncem války a příchodem Rudé armády. Evidentně v časech velmi divokých: „My jsme měli taky stoh a asi tak měsíc před koncem války táta šel, nabod slámu a on tam byl taky vězeň. To se to tady potom hemžilo…“

Osvoboditelé, ze kterých šel strach

Pro vesnické kluky byla přítomnost rudoarmějců okouzlující: „Ráno se myli v rybníku a ten jeden si takhle natáh ty fousy, ruloval si je, hřebínkem si je připravil a pak vyndal dřevěnou krabici a v ní měl doutníky. Otevřel ji, ukous špičku, zapálil si a tu krabičku takhle rozhodil kolem nás a my jsme si každej vzal, tak jsme taky kouřili, pak nám bylo zle, od tý doby jsme nekouřili.“ Okouzlení přešlo jako touha po doutnících, když zjistili, že cukroví, které vojáci tak štědře rozhazovali z vozů tažených koňmi, se vší pravděpodobností odcizili z nedaleké lovosické čokoládovny Deli. „Když na to člověk vzpomíná, říkám si, jaký jsme byli blbci. Oni to tady ukradnou a dělaj, jaký byli dobrý…“

Iluze se definitivně rozplynuly, když se doslechl, co se stalo se zajatci, o které se půl roku staral. „Oni neměli žádný papíry. Tak je naložilo auto a já jsem myslel, že je vezli udělat papíry. Ale někdo řikal, že je odvezli, protože zradili Sovětskej svaz a nechtěli bojovat, takže je zastřelili. Nevim, co na tom bylo pravdy, ale kdyby byli živý, tak by se zaručeně přišli alespoň podívat…“

Podle Václavovy výpovědi zejména dva ze zajatců – kolář a kovář – jezdili do peruckých lesů za partyzány. Na zalesněných stráních Débeřského údolí mezi obcemi Peruc a Stradonice a v peruckém mlýně se skutečně partyzáni ukrývali, zejména sovětští vojáci, kteří uprchli z německých zajateckých táborů. Odbojová činnost pak vyvrcholila 7. května 1945, kdy se spolu s občany ze Stradonic a Peruci zúčastnili přepadení oddílu německé armády v obci Pátek a boje s trestním oddílem z Loun, při kterém padlo sedm peruckých občanů a dva stradoničtí.

Oni se hrozně báli – jako by byli v base

O dvacet tři let později se sovětská armáda objevila znovu. Tentokrát nepřijela osvobozovat, ale znevolňovat. Vojáci jednoho ze štábů usazeného v osadě Zbožná, která je součástí obce Velemín, dokonce málem zatkli i Václava Brůnu, když buldozerem pro jednotné zemědělské družstvo vytrhával staré hrušky a omylem si na pás namotal kabel od štábní televize. Naštěstí na štábu, kam ho odvezli, seděl jeden známý nadporučík, který mu jen přátelsky domluvil, aby si příště na podobné věci dával pozor.

V zimě pak obyčejným vojákům okupantské armády buldozerem, který ničil kabely, vypomáhal se dřevem na zátop: „Já jim tam vždycky přistrkal stromy, rozjezdil, aby si mohli topit. Tenkrát byla velká zima a oni měli jen takový rubášky…“  Seznámil se tak s ukrajinskými vojáky, kteří rozuměli česky, a tak se dozvěděl i o jejich nedobrovolném příchodu do Československa: „Byl tam jeden s klukem, co mu bylo šest. Oral vždycky od vesnice k vesnici a oni pro něj přijeli na to pole, naložili ho i s tim klukem, oblíkli je v autě, nejdřív byli v Německu a pak přijeli až sem. Psát nesměl, říkal: ,Jsme tady už asi tři měsíce a naši nevědí, kde jsme…‘ A já mu řikal, napiš to, já ti to pošlu, a on na to: ,To kdyby se dozvěděli, tak to je rok Sibiře a tam akorát rok vydržíš.‘ Tak se báli…“

Na Štědrej den jsme všichni bečeli

Vraťme se ale do doby, kdy na ideologicky „závadné“ občany Československa ještě nedozírala vojska Varšavské smlouvy, ale zvládli to činitelé Komunistické strany Československa sami. Václav Brůna pocházel ze selského rodu. Jeho otec Ladislav a matka Marie hospodařili na statku v Dlažkovicích a v roce 1947 koupili statek v sousední Lkáni (dříve Velkáň, zřejmě kvůli hojnému výskytu vlků) s výhledem na tři kilometry vzdálený hrad Hazmburk.

Když otec v roce 1951 odmítl vstoupit do vznikajícího jednotného zemědělského družstva v Dlažkovicích, důsledky byly zřejmé: „Přesně na Štědrej večír ve čtyři hodiny pro něj přišli a zavřeli ho. Byl v Lovosicích ve vězení asi tři dny a pak byl v Litoměřicích ve vyšetřování čtyři měsíce. Bylo nás tolik dětí a nikdo nedal mámě ani korunu. Když tátu odvedli, místo Vánoc jsme celou noc všechny bečely. Ráno jsem vzal motorku a oběh jsem všechny basy a každej jen říkal: ,Kdyby tu byl, tak by byl tady zapsanej.‘ Byl v Lovosicích, ale bachař mi to zapřel. Našli jsme ho až teprv, když měl soud a byl ve vazbě v Litoměřicích.“ Václavovi bylo sedmnáct a byl nejstarší z devíti sourozenců. Otce tehdy odsoudili k odnětí svobody na dobu jednoho měsíce a dostal peněžitý trest čtyři tisíce korun, podruhé byl vězněn rok a potřetí rovněž rok, aniž by se konal soud. Už v roce 1948 ale jasnozřivě předal pozemky ve Lkáni teprve čtrnáctiletému Václavovi, který musel být předčasně zplnoletněn, aby kupní smlouva nabyla právní hodnoty. Ale ani on na svém nehospodařil dlouho.

U pétépáků jsem se měl moc dobře

Na podzim roku 1954 Václav nastoupil na vojnu v Litoměřicích. Jako syn z politicky nespolehlivé rodiny a vlastník pozemků nad 20 hektarů byl posléze poslán do kamenolomu v šumavských Prášilech, k 67. útvaru Pomocných technických praporů. Kromě politického učení zvládl všechny zkoušky na poddůstojnické škole v Bílině. Přestože neměl šarži, získal funkci velitele oddílu a mohl pro svůj oddíl vymoci lepší podmínky: „Plnili jsme na tři sta procent, ale že jsem byl velitel, tak jsem se o všecko bral; fasunky jsme měli furt navíc. Do lomu se muselo vozit ve várnici teplý jídlo, ne že budem chodit z lomu. A jedli jsme jenom z talířů! A vidličkou! Ne z ešusů, my jsme ani ešusy nepotřebovali.“

Ačkoli vojáci Pomocných technických praporů si náklady na vojenskou povinnost sami platili ze své mzdy, a to až 90 %, Václav Brůna si na nedostatek financí nestěžuje. Bral tři tisíce korun, polovinu dával na knížku a polovinu dostával hotově. Tu posílal své matce, která jako žena kulaka nesměla pobírat žádnou podporu, byť zůstala v době, kdy byl muž vězněn, zcela bez prostředků, sama s osmi dětmi, které ještě docházely do školy.

A jak vypadal denní režim politicky nespolehlivých v kamenolomu? „Vrtaly se osmimetrový díry na odstřel, každej tejden se odstřelovalo. A tam byl taky děda, tomu bylo skoro osmdesát a nahoru nemoh. Dal mi tašku a naládovat, akorát mi nastřihal tu šňůru, ta nejdelší se zapaluje nejdřív a jde se furt až k tý kratší a pak se musí utýct. Zatroubilo se třikrát a teď to začlo bouchat a on jenom počítal kolik, aby nebyl nějakej malér. Život jsme tam měli dobrej. Nikdy ani škrábnutí. Každej musel naložit osm vozejků, natlouct, naházet a odstrkat na rampu. To byli samý trénovaný kluci. Kdybyste viděla, jaký balvany zdvíhali! Měli úplně na prsouch mozoule! Machři. Já jsem se taky naučil tlouct kameny. Když to umíte, tak to je lehký… Kámen rozbijete, žádný rány nemusíte dávat, ale musíte vědět, jak ho uhodit.“

Václav Brůna to věděl a mohl své nově nabyté dovednosti uplatnit po návratu do svého rodného Středohoří. Zdá se, že v pravém smyslu vlastně nad režimem vyhrál – nenechal se znevolnit, necítil tři roky u PTP jako ztracené, ale naopak to byla pro něho jakási „posilovna“ těla i ducha. V žádném případě se nenechal zlomit nebo ohnout. Byl hrdý na to, v jak dobré společnosti se ocitl: „Tam u těch pétépáků byly tak čestný lidi, že jsem to nikde jinde neviděl. Žádnej podvod, žádný lhaní, co se řeklo, platilo, i kdyby měli jít všichni do basy… Mohli dělat, co chtěli. S takovym pétépákem neudělal žádnej velitel nic. A ještě se mu vysmáli. Jaký tam byli čestný lidi! Takhle večír jsme se vždycky dohadovali: ,Co jsi dělal?‘ Učitel, právník, kulak, provianťák… To byli samý ztroskotalý a chytrý lidi. Mezi námi nebyl ani jeden Cikán, to bylo zajímavý. Ani jeden.“

Zato nadporučíci, kteří nespolehlivé vojáky většinou zcela marně učili správnému politickému myšlení, zpravidla velkou inteligencí neoplývali. Václav má v zásobě hned několik odžitých anekdot „od tabule“. Sám prý na otázku, zda ještě věří, že byl Chruščov analfabet, odpověděl: „Až do smrti.“ Několikrát se prý dočkal příslibu: „Tebe stejně zastřelej!“ Když měl po sametové revoluci dostat čtyřicet tisíc korun jako odškodnění, odmítl je s tím, že se měl na vojně dobře, ať tedy peníze předají potřebnějším.

V Prášilech se dalo krásně přecházet hranici

Václav Brůna vzpomíná na bujnou šumavskou přírodu, smrky vysoké dvacet metrů, které měly jednu specifickou výhodu: „Tam se dalo krásně přecházet. To byly dvojitý dráty, pak byl plac, kde každej den s branama projížděl traktor, a pak byly zase dráty – sedm set voltů. No a my jsme byli až za těma drátama, šli jsme od nás pěšinou z těch Prášil a do lomu. No a tam už nikdo nebyl. I za tou cestou jsme byli! A právě po tý cestě jsem je převáděl. A tam je samej les, tam se dobře přecházelo, poněvadž nikdo nikoho nemoh vidět.“

Převaděče prý Václav dělal poměrně často, jeden muž mu dokonce za tuto službu nabízel motorku. Do lomu se chodilo kolem Prášilského jezera, jezdily tam už jen povozy s koňmi, a když jely dva nahoru a dva dolů, dalo se projít tam, kde se minuly… V létě jednotky pracovaly téměř bez dozoru, protože „ten děda, co tam hlídal, celý léto sbíral borůvky“. Ve vojenském prostoru mívali ruští vojáci divizní cvičení, všechny domy v bezprostředním okolí byly rozstřílené, protože sloužily coby terče. Hojné bažiny ukrývaly utopené tanky…

Často byla kvůli „kopečkářům“ vyhlášena zvýšená pohotovost, tradovalo se o nich, že pohraničníky škrtí strunou. Václav Brůna, který po válce vybíral z odstavených německých aut revolvery a chodil na Kozí hůrku střílet sysly, se pokládá za výtečného střelce. Přiznává, že v ohrožení života by proti druhému člověku pravděpodobně zbraň namířil: „Je to blbý, ale když už si nevíte rady, tak co by?“ Václav nepopírá, že mnoho záležitostí „vyřídil ručně“. „Skulit ho, to nebyl problém, ale abych ho vzkřísil – to byl problém! (…) To můj táta, když jsem začal fackovat lidi, tak bylo zle… Říkal mi: ,Nedělej takový věci, obrátí se to proti tobě!‘“ Ale z Václavova vyprávění vyplývá, že v době, kdy se vládlo tvrdou rukou, byla na neustálé ústrky režimních posluhovačů tvrdá ruka jedinou adekvátní odpovědí. „Se všema jsem vycházel dobře, protože se mě všichni báli,“ říká Václav se smíchem a vzpomíná, jak chodil platit k soudu padesát korun za facku…

Nářez za pana faráře

Několikrát se ale přece jen stalo, že fyzickou převahu měli ti druzí. „Když tátu zavřeli, nejdřív u nás udělali prohlídku. A zjistili, že je v okapový rouře anténa. Jenomže ta vysílačka byla už pryč. To měl pan farář a on někdy před měsícem bedýnku s tou vysílačkou odvez, ale tu anténu tam nechal. Měl ji v holubárně a anténa vedla až do tý holubárny, a jak to prohledávali těma lucernama, viděli, že je v okapový rouře. No tak ráno pro mě přijeli, sebrali mě a vyslýchali v Litoměřicích. Byl jsem asi pětkrát vyslýchanej. Ve dvanáct hodin se střídali. To přišel jeden, namlátil mně hubu a odešel. Já se nesměl bránit, jinak bych bejval vyskočil a zabil ho na místě! A přišli ty druhý. Tak mě houbou umyli a řikali: ,Kdo vám to udělal?‘ Jenomže to oni moc dobře věděli, protože já jsem jednou slyšel, jak ho volali, aby přišel… No a jednou mě tam přivezli a viděl jsem, jak jednoho nesou ven, kapala z něj voda, tak ten asi taky dostal. To mě chtěli psychicky zdeptat, jenomže já jsem byl tvrdej. Čím víc, tím jsem byl tvrdší.“

Václavovi se nakonec podařilo vyšetřovatelům namluvit, že tam anténa klidně může být už od války, protože k holubníku nikdo nechodil. „Pak jsem vzal žebřík, vlez jsem tam a opravdu, bylo tam asi tak pět šest metrů, měděnej rulovanej drát s takovejma špulkama, tak jsem to celý sundal a říkal jsem si: Tak kvůli tomu jsem dostal ten nářez.“

Státem posvěcené krádeže

Václav byl vychován v katolické víře a je přesvědčen, že zbožnost odvrací od špatnosti. „Dokud nebudou lidi pobožný, tak to bude pořád samá vražda! Dělal jsem i ministranta. Zámek otevřít, to byl hřích! To jsme museli i ke zpovědi. A táta říkal: ,Vezmeš to cizímu, přijdeš o svý.‘“

Obrácená morálka komunismu, kdy se okrádání občanů státem stalo uzákoněnou normou a soukromé vlastnictví zločinem, vedla k devastaci nejen majetku, ale hlavně mentality všech, kteří na rozdíl od pana Brůny a jemu podobných zvolili cestu osobního prospěchu. „Každej se chtěl mít dobře. Rychle, bez práce. Když jste byla u strany, tak jste měla přídavky a měla jste na všechno nárok. Mí bráchové byli samí estébáci.“Podivuhodné a zároveň logické zjištění o rodině kulaka.  

Václav se z vojny vrátil 19. 12. 1956 a od ledna následujícího roku pobýval u rodičů v Lukohořanech. Na svůj statek do Lkáně se vrátit nemohl. Otec ho totiž musel za Václavovy nepřítomnosti předat i s pozemky místnímu JZD (podle rozhodnutí o předání pozemků č. j. 46/58 Rady Městského výboru ve Lkáni) na šest let. Žil tedy společně s rodiči.

Lukohořanský statek (čp. 8) otec koupil v roce 1955 po návratu z vězení. Část velmi dlouho splácel Josefu Čapkovi a zbytek jeho postižené dceři, která žila v klášteře v Oseku. S Václavem, ženou a dalšími dětmi pak hospodařil na dvou statcích – původním v Dlažkovicích i novém v Lukohořanech. To však bylo závažné provinění, které se několikrát projednávalo na schůzích rady Místního národního výboru v Dlažkovicích. Už v zápisu z 21. 4. 1953 se píše o „odsunu dobytka“ Marie a Václava Brůnových, „jejichž půda byla dána do nuceného nájmu kvůli neplnění dodávek. Pokud si dobytek do týdne nepřevezmou na pastvu do Lkáně, MNV přikročí k ráznějším opatřením.“ Další zápisy se týkají neplnění dodávek mléka a odmítnuté žádosti Marie Brůnové o uvolnění výplaty bývalého zaměstnance.

Stížnosti o čtyři roky později dospěly až k obžalobě otce i syna. Lidový soud v Lovosicích obvinil otce Ladislava za neplnění dodávek vepřového a hovězího masa, mléka, vajec, brambor a zrní na statku ve Lkáni i za neplnění dodávek na statku v Lukohořanech. Syn Václav čelil podobnému obvinění za neplnění dodávek v roce 1957. Oba tak údajně „získávali prospěch na úkor státu a na úkor zajišťování dostatku potravin pro pracující“. „Odevzdávali jsme čtyři konve mlíka a celá ves dvě,“ říká dnes Václav.

Václav byl absurdně odsouzen na dva roky nepodmíněně za to, že v době, kdy byl na vojně, neodváděl povinné dodávky. Výkon trestu ale nakonec nenastoupil, protože se na něj vztahovala amnestie nově zvoleného prezidenta Antonína Novotného z 1. prosince 1957, a stíhání bylo zastaveno. Jeho otec byl však, řečeno tehdejší rétorikou, jako „vykořisťovatelský, deklasovaný a zločinný element“ z dobrodiní amnestie vyloučen kvůli údajné zemědělské spekulaci, jak je vysvětleno v obžalobě ze spáchání trestného činu ohrožení jednotného hospodářského plánu podle § 136 trestního zákona: „Využíval toho, že usedlost syna a jeho vlastní leží každá v jiné obci, že dozor a kontrola nebyla taková, jako by mohla býti, kdyby hospodařil v jedné obci. Spekuloval v tom, že ve Lkáni sklízel, plnil však v Lukohořanech, a to, co chtěl, vždy tak, aby pro svoji usedlost měl výhodu, protože tím dosáhl výhod domácí zabíjačky, odpis nedodávek za r. 1954 a finanční prospěch ze státního nákupu, na který nárok neměl, a tak si spekulací neoprávněně k těmto výhodám pomohl.“

Je neuvěřitelné, jak snadno bylo možné udělat z poctivého člověka nepoctivého. Muselo být velmi ponižující a bezútěšné podvolit se uzákoněným vyděračům, kteří často nebyli pro výkon své funkce ani zdaleka kompetentní: „Do JZD nastoupili: ševci, nevyučenej krejčí, tajemník byl hrobař. Já šel zaplatit z baráku daň a on ji nemoh furt spočítat a já mu řikam: ,To je špatně!‘ Já bych mu bejval řek, kolik to dělá, ale on říká: ,Hele, přijď zejtra, já ti to spočítám doma.‘ Člověk se musel smát…“

Oproti tomu v prášilském kamenolomu mezi vězni potkával Václav Brůna muže vzdělané a kultivované. Není divu, že vzpomínal na vojenské tábory nucených prací rád. Svět byl naruby. „To jsem měl kamaráda Holuba, ten měl ve Voničkách velký statek a nechtěli mu ho furt dát. Voničky patřily na Louny a soud měl v Litoměřicích, u soudu mu řekli, že mu to nedaj, no a tak se oběsil. Byl starej jako já. Ještě se stavil tady u nás, že mu to odmítli, nešťastnej, a ráno visel.“

Všechno bylo zničený

Na svůj statek v rodné Lkáni se šťastnější Václav mohl vrátit, teprve když ho JZD vyklidilo. Ta slavnostní chvíle nastala 16. ledna 1964. Dům byl vyklizen skutečně dokonale: „Tady bylo všechno pryč. Co tu bylo, to rozštípali a stopili. Vůbec nic tu nenechali. Podlahy zničený, museli jsme dělat všechny nový, stropy opravovat, a to jsem dělal všechno po nocích. Ráno ve čtyři jsem jel do práce, ve čtyři nebo v šest jsem přijel a do půlnoci jsem makal. A za celej život jsem neudělal ani jednu zetku (pozn. autorky: nikdy nepřišel neomluveně do práce). A každej den traktorem do Mostu!“

Po práci začínala druhá směna doma. Krom jiného bylo třeba znovu zavést ze zdí vytrhané elektrické vedení, postavit nové oplocení, zasadit nové stromy a uklidit skládku, kterou si obec zřídila na zahradě. Z Václava by býval byl dokonalý úderník, vzor všemu pracujícímu československému lidu. Chyběla k tomu jen maličkost: správné politické přesvědčení a členství v JZD. V jedné životní etapě sice Václav zaváhal a do JZD nakonec vstoupil, po půlroce ovšem na vlastní žádost odešel k pozemním stavbám Most.

Dům se pomalu zaplňoval. Bylo třeba jej připravit pro rychle se rozrůstající rodinu. Irena Dražanová si Václava brala v pokročilém stupni těhotenství 9. června 1960. Bylo jí teprve sedmnáct a půl. První dítě ze sedmi na sebe skutečně nedalo dlouho čekat. Nejstarší syn Petr se narodil dva dny po bleskové svatbě.

Než se mladá rodina konečně usadila ve Lkáni, vedla nomádský život: přes Želkovice, Lukohořany, Kadaň a Most konečně zakotvili na opuštěném a totálně zdevastovaném statku, který si museli, jak vyplývá z vyprávění manželky Ireny, potupně ukořistit zpět. „Přivezli jsme sem tašky a zjistili jsme, že je to tu náhodou opuštěný, tak jsme sem vlezli a já jsem říkala: ,Z Lukohořan přivez postýlku a mycák, já tady nakoupim jídlo a už tu s dětma zůstanu, aby nás nemohli vyhodit.‘ Takže z práce šel naložit věci do Mostu do bytu a vždycky přivez to nejnutnější a postupně jsme to tu zabydlovali.“

Samozřejmě nebylo možné žít na vyvlastněném statku s obecní skládkou na zahradě inkognito. Když se však paní Brůnová šla na místní národní výbor přihlásit k trvalému bydlišti, bylo jí to několikrát odepřeno. Teprve po roce se podařilo neochotu prolomit. Šikana ale pochopitelně v hojné míře pokračovala. Děti nesměly chodit do školky. Důvod byl prostý. Školka patřila JZD, a když Brůnovi odmítali do JZD vstoupit, ani děti nesměly vstoupit do školky JZD. Irena Brůnová si tedy mateřskou „dovolenou“, byť se sedmi dětmi, nedobrovolně prodloužila na jedenáct let. Vyučená „strojní početní stanice“ po mateřské chodila uklízet do jedné lovosické restaurace, dělala pomocnou kuchařku, v Severočeských chemických závodech (Secheza) vyráběla lepidlo, v čokoládovně Deli oplatky a nakonec pracovala na dráze.

Děti šly do školy všechny. Jen některé ne do těch, o které stály. Byly jim samozřejmě doporučeny jen obory bez maturit. Jenom syn Radek si po vojně maturitu dodělal. Nejstarší Petr je vyučený traktorista, ale skutečným Václavovým následovníkem, co se týče zájmů i povahy, je pouze Radek, který se o práci na statku a polnostech zajímá už odmalička.

S komunistama jsem vycházel, jen když šlo o práci

Václav byl z nutnosti, ale i z vrozené pracovitosti tím, komu dnes říkáme workoholik, dříve zkrátka dříč či pracant. Měl to v genech. „Babička nakládala celej život na lodě cukr. Devadesátikilový pytle, v Ústí v chemičce. To nakládali tejden, museli od rána do večera nakládat. A to museli běhat, to se nechodilo jen tak pomalu. Makačka. A to dělala celej život. (…) Nebyla nikdy ani u doktora. Neměla žíly křečový, nic.“

Václav se nezalekl žádné práce. Zkušenost z kamenolomu se mu později velmi hodila, když v Klapém potřebovali rozbít kámen. Jeho ambulantní zásah připomíná písničku Pec nám spadla. Jednalo-li se o pracovní výpomoc, zapomněl na křivdy a spory, nerozlišoval, komu pomáhá, a zkrátka pomáhal. Jeho výhodou byl um v řízení velkých zemědělských i stavebních strojů. Nebál se zasednout za volant žádného z nich. Byl bagristou, buldozeristou, jezdil s kombajnem apod. Vidí v té práci osobitou poezii: „To jenom takhle sedíte, páčky jak sirky. Ale nesmíte se splíst. Kdybyste se splet…, prázdná lžíce vážila padesát metráků. Málokdo se na tom naučil, protože to mělo brzdu na nohu. A když na to zapomněl, tak rozbil celý auto. Já jsem vždycky říkal: Když bagruješ, tak musíš myslet jenom na to bagrování, na nic jinýho. Jak se zamyslíš, tak uděláš katastrofu. Proto mně to vždycky šlo. A měl jsem takovou paměť – za hodinu jsem uměl bagrovat. Když jsem dělal v Kovostavu, tak mě odvezli a: ,Vlez tamhle do toho a ukaž, tamhle na ten velkej, tak ten bude váš, s tim budete jezdit.‘ Převezli mě na dálnici a už jsem jezdil. Co chtěli, to jsem vybagroval. Vedoucí na mě nedal dopustit.“

Václav žádnou práci, kterou směl vykonávat, nebral jako podřadnou. Hloubil základy, byl posunovačem na mosteckém nádraží, nevadila mu ani práce na mostecké či vrbičanské skládce. Hospodárný sedlák nemohl pochopit, proč se na skládku vyváží nové, ještě zabalené zboží, a tak podaroval, koho mohl: „Na skládce v Mostě, to kdybyste viděla: tam jste se najedla, napila, voblíkla, obula, ovoce, banány, pomeranče, melouny, to všecko tam bylo. To byl život! Teď je tam to závodiště a dříve tam byla skládka. Tam bylo věcí, co se vyhazovalo! Každýmu, kdo chtěl, jsempřivez kožichy a pak, když už je nechtěli, tak už jsem vyndaval jenom ty vnitřky, protože to bylo na ty knoflíky, tak ty kožíšky jsem jenom vybíral a dával jsem je psům, aby jim bylo teplo.“

Na skládce ve Vrbičanech mačkal sudy, přebíral a drtil věci. Po devíti letech odešel do Kovostavu. „Když člověk furt dělá, to je jediný, co ho drží při životě. Takový, co prd dělaj, už jsou všichni mrtvý.“ Lázně od Revolučního odborového hnutí (ROH) vždy přenechal někomu jinému. O podobné režimní výhody nestál. Potřeboval si odměnu férově vybojovat.

Jeho velkou vášní byly motocyklové terénní závody. „I tři sta kilometrů v blátě!“ Nejprve jezdil pod hlavičkou Svazu pro spolupráci s armádou (Svazarm), poté soukromě. Vítězství v závodech přinášelo krom radosti i potřebný příspěvek do napnutého rodinného rozpočtu: „Benzinu plnou nádrž a ještě tisíc osm set. A když jsem vyhrál, to byly čtyři stovky k tomu…  Věnec, ten jsem vždycky měnil za zelenej, aby měla babička koření, ona ho používala do omáček, to není jako dneska, že je z papíru… Tak mně řikala: ,Přines zelenej, už mi došel!‘ Tak já vždycky: ,Dej mně zelenej, já ti za něj dám stříbrnej nebo zlatej.‘“

Věčná odysea za spravedlností

Zatímco Václav Brůna měnil své zlaté a stříbrné věnce za zelené, plnil nesmyslné dodávky těžce vypěstovaných plodin i mléka a masa s láskou opečovávaného dobytka a byl štědrý a nápomocný vůči těm, kteří byli v nouzi, ani ve svobodných poměrech se mu dosud nedostalo plné satisfakce. A to ani v podobě adekvátní finanční náhrady za ukradený a zdevastovaný majetek, ani v podobě obyčejné omluvy. Přestože se několikrát spravedlnosti dovolával, bylo to převážně marné volání…

Byť byla žádost o rehabilitaci kladně vyřízena už v lednu roku 1969 s přípisem kanceláře Alexandra Dubčeka, od té doby přislíbená mimosoudní rehabilitace nevstoupila v platnost. V roce 1975 se tedy obrátil na ministerstvo obrany , které věc předalo Rehabilitační komisi Okresního národního výboru Litoměřice. Bohužel bezúspěšně.

Jenže i po převratu 1989 se střídaly naděje se zklamáním. Na základě žádosti z 23. 9. 1991 o navrácení živého a mrtvého inventáře, která byla adresována Obecnímu úřadu v Klapém a obsahovala seznam odcizených zvířat a zemědělských strojů, byly 20. 12. 1991 Václavu Brůnovi přiděleny náhradní pozemky k hospodaření. K finančnímu vyrovnání ovšem nedošlo. O šest let později byl pro nedostatek patřičných dokumentů zamítnut návrh na vynesení rozsudku o povinnosti Zemědělského družstva Klapý, zastupovaného inženýrem Šaškem, zaplatit třinácti dědicům Ladislava Brůny náhradu za majetek ve výši 450 560 Kč. Naopak navrhovatelům bylo uloženo zaplatit odpůrci náklady za soudní řízení ve výši 18 573 Kč. V lednu roku 1998 byl pak územním odborem ministerstva zemědělství v Litoměřicích zamítnut návrh Václava Brůny o určení osoby povinné k náhradám živého i mrtvého inventáře ze statku ve Lkáni. I tento návrh byl zamítnut pro nedostatek prokazatelných důkazů. Čestná prohlášení dvou obyvatel Lkáně, kteří dokládají, že byl Václav Brůna v letech 1948–1954 soukromým zemědělcem, vlastnil pár koní a vypomáhal i jiným sedlákům v obci, nestačila. Přesný seznam odcizeného majetku se objevil až v roce 2013 v bývalém JZD v Klapém.

Po dlouholetých peripetiích z požadovaných sedmi set tisíc Brůnovi obdrželi tři sta šedesát.

Zdlouhavé restituční řízení ale nebylo největší bolestí porevolučních let. V zimě roku 1994 Václav zrovna dočasně pobýval v nemocnici, když přivezli jeho tatínka Ladislava. Leželi spolu v jedné nemocnici, ale mluvit už spolu nemohli. Ladislav si totiž ve svých čtyřiaosmdesáti letech údajně podřezal žíly. Václav tomu ale nevěří: „Nevěřím, že se táta podřezal. Měl moc peněz. A když umřel, neměl ani korunu. Neměl vůbec nic…“

Lkáňský Enšpígl

Václav Brůna je nebojácným a nesmírně pracovitým člověkem, který každý den prokazoval malá hrdinství. Přestože přišel o roky svobody a škody na jeho majetku jsou nevyčíslitelné, o svou selskou hrdost nepřišel. S posluhovači komunistického režimu jednal s vědomím morální i racionální převahy, často si z nich nepokrytě dělal legraci. Třeba tehdy, když si nechal pokutu padesát korun rozepsat na splátky nebo když přestříkal podnikovou rudou hvězdu na zeleno. Taková šibalství se dnes zdají naprosto neškodná, snižovala však autoritu vykonavatelů moci, demaskovala jejich hloupost a omezenost.

Když v Mostě uvazoval sochu Stalina za krk, aby ji v příštím okamžiku mohl slavnostně rozbít o obrubník, těžko si asi představoval, že o dvacet pět let později v jiné souvislosti pronese: „Ale to bylo ještě za komunistů, s těma se ještě dalo bavit, s těmahle lotrama už se bavit nedá.“

Byť se angažoval v Občanském fóru a vyřizoval lustrace, viděl, že nepravosti se dějí stále a lidé, kteří měli za komunismu vliv a peníze, mají díky penězům vliv na veřejné dění dál. Václav Brůna dění ve svém okolí stále bedlivě sleduje a nahlas říká, co si myslí. Pro mnohé je tedy pořád nepohodlným kverulantem. „Ale život byl krásnej, ať mě mořili, jak chtěli,“ dodává.

Díky za každého Brůnu

Dnes má Václav Brůna šestnáct vnoučat a čtyři pravnoučata. A i ve svých osmdesáti pořád razí tvrdý režim: „Ve tři ve čtyři jsem vzhůru, jdu se podivat na ohniště, pak pustim slepice, podojim kozy, králíkům dám a psům… Máme šest psů. Tady už musíte mít psy, kvůli liškám, tchořům… Koupili jsme slepice, asi třicet, a ráno všechny zakouslý. Od tý doby, co máme psy, se nic neztratilo.“

Je na svém hospodářství rád, ale mrzí ho, že musel kabinu bagru opustit už ve svých pětasedmdesáti. Prý kvůli nevhodně aplikované vakcíně proti tetanu. „A mě to tak bavilo! Já jsem se v tom vyžíval. Točit jsem se v tom moh jak na kolotoči! Motorek šel jako hodiny.“ Chlubí se, že nemusí klidně i dvanáct dní jíst. Říká, že k tomu stačí pevná vůle. Pevná vůle je skvělým obranným mechanismem: „Čím víc do mě ryli, tím hůř bylo pro ně. Já mám tak tvrdou povahu, že mě můžou zabít a nepřiznal bych se k ničemu.“

Václav Brůna připomíná spíše srdnatého kovboje z Divokého západu než zkrušeného sedláčka z českých lidových písní. Několik jeho předků skutečně ve Spojených státech žilo. Třicetikilové balíčky se západním oblečením, které se muselo sepírat, aby nebudilo podezření ani závist, obvykle pošta doručila. S dědictvím v hodnotě milionu korun za farmu nutrií se však Václavova matka nikdy neshledala. Jako politicky nespolehlivá si jej nezasluhovala a pravděpodobně propadlo státu.

Na otázku, zda měl někdy touhu se do Ameriky podívat, už Václav Brůna neodpovídá jako kovboj, ale zas jako hrdý český sedlák, pro něhož je rodná půda vším: „Mě baví jenom doma.“