Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Naděžda Brůhová (* 1925  †︎ 2023)

Řekly jsme, že když jsme šly bojovat na frontu, tak buď zvítězíme, nebo padneme. A zůstaly jsme

  • narozena 13. září 1925 v Moskovščině na Volyni

  • 1942 - záchrana z nuceného nasazení

  • 25. července 1944 – vstup do tvořícího se 1. československého armádního sboru, 1. brigáda

  • služba jako spojařka

  • Krosno, Machnówka, Karpatsko-dukelská operace

  • lehce zraněná v Machnówce

  • po válce soukromým zemědělcem a v JZD ve Staňkovicích u Žatce

  • 1955 – vyslýchána v Litoměřicích kvůli pálení stodol ve Staňkovicích

  • zemřela 2. května 2023

V české enklávě na Volyni

Naděžda Veselá se narodila 13. září 1925 do české rodiny v Moskovščině na Volyni. Její předci přišli do oblasti Volyně v devatenáctém století, budovali tam svá obydlí, zakládali kulturní domy a postavili české školy. Nejdříve celá oblast spadala pod carské Rusko a od roku 1921 byla její západní část i s Moskovščinou pod správou Polska. Malá Naděžda chodila do polsko-české školy: „Neměla jsem moc žádné [školy]. Základní školu. Protože tam se nedalo, neměli jsme ani peníze dostat se výš do školy. To bylo hodně daleko a nebyly tam žádné spoje. Tak to bylo hodně špatné.“

V Naděždiných jedenácti letech se celá rodina přestěhovala do Českých Novin, do vzkvétající české obce se dvěma ukrajinskými rodinami. Chodila tam také do školy. Tatínek i maminka měli hospodářství. „Akorát vždycky v zimě, když Židé odjeli do Palestiny, ve městě prodávali. [Židé] nechali obchody, jak ležely, aby mohli prodávat. A vždycky si za ty tři měsíce něco vydělali. Vrátili se třeba v březnu, tak šel zase tatínek dělat se sestrou na pole. (…) Tatínek dělal [také] ve mlýně, tak pomáhal tady [Holcovým], když nebylo v zimě co dělat. Protože nebylo co dělat na poli.“

Nucené nasazení v Německu, nebo vyvezení na Donbas?

Dne 17. 9. 1939 obsadil západní Volyň Sovětský svaz a nastolil nový politický režim. Kromě odvádění povinných naturálních dávek byli obyvatelé Volyně, zejména Poláci, odváženi na Sibiř. Naděžda Brůhová vzpomíná, že ačkoli volyňští Češi uměli polsky, česky a ukrajinsky, museli docházet na kurzy ruštiny.

Po 22. 6. 1941 patřila Volyň nacistickému Německu. A s ním přišel nový režim – hromadné vyvražďování židovského obyvatelstva a těm ostatním hrozilo nucené nasazení do Německa: „Do Německa nás vyváželi, ročníky dvacet tři, potom já, pětadvacátej, museli jsme jet do Německa na práci. Mně se podařilo, že jsem se zachránila, ale hodně jich tam muselo jet. Můj bratr tam už taky byl a tam měli hodně velký hlad. My jsme jim posílali čtvrt kila suchého chleba, aby si ho mohli namočit a jíst, aby neumírali hlady. Já jsem se tomu vyhnula, měla jsem štěstí, že mě z toho lágru dostali.“

Ale i sovětský režim chtěl Naděždu Veselou na práci: „Za Sovětského svazu jsme jako mládež byli vyváženi na Donbas. Takže to taky bylo moc pěkné. Dnes je Donbas jiný, tenkrát to byl hlad a bída.“

Spojařkou v 1. československém armádním sboru

Dne 25. 7. 1944 vstoupila do tvořícího se 1. československého armádního sboru a byla zařazena jako spojařka k 1. brigádě u 2. dělostřeleckého pluku. Velitelem byl Antonín Perný. Nejprve bylo nutné absolvovat výcvik u obce Potůček na hranicích s Rumunskem. „Měly jsme výcvik normálně jako vojáci. Musely jsme mít tvrdý výcvik, některé [holky] byly na tom špatně. Já jsem se střelbou neměla nějaké potíže. (…) Bydlely jsme v takových [zemljankách] pletených chroštím. To nám udělali vojáci, kteří tam šli dříve.“

První bojový křest poznala osmnáctiletá Naděžda Veselá u polské obce Machnówka, kde byla 1. brigáda obklíčena německým vojskem: „Tam to bylo hrozné. Tam byli i mrtví. Hned dvě děvčata tam zemřela. Nějaká Novotná zemřela. Byla raněná, tak jsme ji obvazovali a ona říkala: ,Děvčata, já už jsem dobojovala. Držte se.‘ Potom dal generál Svoboda rozkaz stáhnout děvčata z fronty a všechna do týlu. No ale co jsme byly děvčata u štábní baterie, tak ani Svoboda s námi nehnul. My jsme říkaly, že když jsme šly na frontu bojovat, tak buď zvítězíme, anebo padneme. A tak jsme tam zůstaly.“

Karpatsko-dukelská operace

Naděžda Veselá byla spojařkou, musela umět Morseovu abecedu a pohybovat se mezi jednotlivými útvary. Na Dukle bylo všude bahno a panoval mráz. Navíc bylo polsko-slovenské pomezí velmi zaminované: „Oni [Němci] znali v nouzi, kudy mají odejít, ale my jsme nic nevěděli. Takže tam to bylo hrozné. (…) Musíte jít rovně a nesmíte ani nalevo, ani napravo.“

Naděžda Veselá měla veliký strach, když měla jít opravovat spojovací dráty. Hrozilo buď zabití, neboť si na ni mohli Němci počkat, nebo chycení jako ,jazyka‘, což byla práce německých průzkumníků. Strach byl ovšem i ze zajetí: „My jsme se báli do zajetí. Oni třeba uřezávali jazyky nebo uřízli ženským prsa. Tam jsme se báli. Tam bylo, že jeden náboj si musí každý nechat pro sebe. Když přijde do zajetí, tak se má raději zastřelit. [Josef Holec: Bylo to zákonem]. Zákonem. U nás se stalo, že byl ruský důstojník a jeho syn přeběhl do zajetí. Potom se mu stalo, že se vrátil a on ho zastřelil. To bylo něco. Ukázal, že i syna [zastřelí]. Každému se to stane, když se vrátí. Raději ať se nevrátí.“

V Kroměříži

Naděžda Veselá vzpomíná, že v Kroměříži už měl být konec války: „Tak už jsme potom říkali: ,To je konec války, konec války.‘ Jak jsou ty blatníky, tak jsme stouply s kolegyní z obou dvou stran. A říkaly jsme: ,Nemusíme rozkaz splnit.‘ Jenomže náš politruk:,Buď půjdete dolů, anebo půjdete do vozu.‘ A my jsme říkaly: ,Takže jdeme dolů.‘ Za námi stála sanitka, tak [řidič] říkal: ,Děvčata, pojďte, já vás vezmu.‘ Ještě jsme viděly na dosah takový háječek a tam byli ukrytí Němci. Ještě byly takové skupiny, které se nechtěly dát do zajetí, tak takhle vylétávaly. A tam bylo našich dvacet jedna kluků-spojařů. Nebyla tam ani žádná holka, jen kluci. Ti tam jeli a my jsme je viděly, to byl takový háječek, [Němci] vylezli, byli tam němečtí snajpeři, ta plachta[1] chytla a tam bylo dvacet jedna kluků. A jak museli vyskakovat, tak je stříleli. Každého stříleli.“ Jeden voják však přestřelku přežil.

Holý dům ve Staňkovicích

Po válce dosluhovala v Praze na Letné a v Brandýse nad Labem. Poté byla přesunuta do Žatce, kde sídlil vojenský útvar složený převážně z volyňských Čechů. V sousední vesnici jménem Staňkovice dostala dům. Přišlo však zklamání kvůli pobytu národního správce.

„To se jim říkalo zlatokopové. To byli nejvíce Pražáci. Já taky šla po správcovi a tam nebylo nic. My jsme přišli do holého [bytu], holé postele, povlečení, všechno, co se jim hodilo, si [odvezli]. A šel zase na jinou usedlost. Nikde nic nebylo, ale někdo mi říkal, že je prý hodně věcí na národním výboru. Tak jsem tam šla, byl tam nějaký Kloužil a říká: ,Pojď se mnou.‘ (…) Tak jsme tam šli a dal mi peřinu. Ale tam bylo všechno, štosovaný ručníky, povlečení. A já si to potom nenechala pro sebe a zase jsem řekla klukům. Tak tam šli a to už museli [vydat]. Potom měl na mě zlost.“

Ze Žatce a z jeho okolí byli sudetští Němci internováni přímo ve městě. Někteří z nich dostali z tábora propustku a mezi nimi byl i Němec, po kterém Naděžda Veselá dostala dům: „Za mnou přišel takový stařičký Němec. A jak oni měli uklizeno – třeba za uhlím nebo za taškami pod střechou měli zavázané třeba zlaté hodinky. To se mi stalo. (…) Tak přišel ten Němec a říká: ,Jenom jednu věc si nechám a to si nechte.‘ Tam byly zlaté náhrdelníky s fotkami. Tam toho měl. A on říkal: ,Já vám dám to, jenom mně nechte jednu věc, já to potřebuji dát do lágru.‘ Já povídám: ,Víte co, seberte si, sbalte si to, dejte si to do kapes a běžte.‘ Můžu přísahat, já jsem od něj nic nevzala.“

Pálení stodol

Naděžda Veselá poté soukromě hospodařila na svém statku až do kolektivizace zemědělství, kdy musela povinně vstoupit do jednotného zemědělského družstva. V roce 1952 se vdala za místního Čecha Brůhu a společně žili ve Staňkovicích. Jenomže přišel rok 1955 a ve vsi začaly hořet stodoly: „To dělala ženská z vesnice, říkali, že ji podplatili, že to měla ze Západu, ale to podpláceli komunisté. My jsme ani se sestrou nesměly k sobě přes silnici. A já jsem byla také vyslýchaná v Litoměřicích. Protože jsem byla v JZD, mlátili jsme obilí, to bylo ve žních, támhle hořela stodola, já tam koukám a říkám: ,Jé, vždyť já jsem odtamtud jenom přišla. My jsme tam mlátili.‘ A tam jsou koně, proto jsem tam honem utíkala. A tam mě [chytili]. (…) Jeden den třeba byly uhořený tři stodoly.“

Naděžda Brůhová byla vyšetřována, ale nebyla zatčena. Za pálení stodol však byli zavřeni jiní volyňští Češi ze Staňkovic, mezi nimi i Bohumil Novák, který si svůj trest odpykával v táboře Vojna a v Bytízu u Příbrami. Dodnes není přesně známo, kdo stodoly zapaloval, ale hovoří se o vyvolání událostí samotnou KSČ. Naděžda Brůhová v době natáčení rozhovoru (2012) stále žila ve Staňkovicích u Žatce.

[1] Plachta na vojenském vozidle.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Luděk Jirka)