Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc., Dr., Th.D. Jaroslav Brož (* 1963)

• 22. února 1963 – narozen v Náchodě jako nejstarší dítě z celkem sedmi sourozenců

• 1981 – maturita na gymnáziu v Trutnově

• 1983–1985 – základní vojenská služba u ženijního praporu (bývalé Pomocné technické prapory)

• 1981–1988 – studium na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Praze a Litoměřicích

• 25. června 1988 – vysvěcen na kněze v Hradci Králové

• 1988–1993 – pastorační kněžská služba v Královéhradecké diecézi

• od roku 1990 působí na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze

• 1994–1997 – studium na Papežském biblickém institutu v Římě

• 1997–2000 – doktorské studium na Univerzitě Karlově v Praze (Th.D.)

• proděkan Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze

Byl jsem vychován tak, abych víru neskrýval

Jaroslav Brož se narodil v roce 1963 v Náchodě, kde prožil dětství spolu se svými šesti sourozenci. Všichni byli odmala vedeni ke vzdělání a katolické víře. „V našem městě byla poměrně živá katolická farnost a také, byla to v té době dost výjimka, u nás bylo možné od druhé třídy navštěvovat náboženství ve škole. A o to byl zájem.“

Z dětství si nepamatuje na žádný okamžik, kdy by si uvědomil, že jako věřící žije ve státě, který se proklamuje jako ryze ateistický, a vzpomíná jen na vyprávění rodičů. „Ředitel školy a učitelé pochopitelně dostali za povinnost odrazovat od přihlašování do výuky náboženství, ale protože se naše rodina s vírou neskrývala, bylo jim až trapné o tom vůbec začínat, tak to potom další roky přecházeli.“

Přesto pamětníkovi rodiče svým dětem vysvětlovali, že nežijí ve zcela svobodném prostředí. „Neříkali vyloženě, ať si na někoho dáváme pozor, ale ať si uvědomujeme, že určité věci se prostě ve škole nemohou říkat, že nebudou akceptovány.“

Velká část učitelského sboru mi prý tajně fandila

Během studia na gymnáziu v Trutnově se Jaroslav Brož rozhodl pro své budoucí poslání kněze. Ačkoli v této cestě nacházel především způsob, jak bude moci sloužit lidem, jeho spolužáci tento krok vnímali jako projev odporu proti režimu. „Všichni se báli, co na to řekne ředitel, ale jak jsem se zpětně dozvěděl, velká část učitelského sboru mi prý tajně fandila a byla ráda.“

Protože se v tento rok z gymnázia hlásil jeden žák na teologii a žádný na vojenskou školu, nebyla to pro školu z pohledu úřadů dobrá vizitka. „Pokus o to, aby mohla škola vykázat, že se mě pokusili zlomit, byl, že si se mnou sedla paní ze sdružení rodičů, která byla vyslána vedením, a nabízela, že by šlo studovat medicínu, kde bych mohl pomáhat víc.“ Jaroslav Brož ji vyslechl, ale stál si za svým rozhodnutím a studium mu bylo umožněno. To samé platí i pro jeho bratry Vojtěcha, Václava a Prokopa, kteří také vystudovali teologii a byli vysvěceni ke kněžské službě.

Běžný postup. Hledali, kdo by pro ně mohl být špicl

„Když jsem se hlásil ke studiu, tak během letních měsíců jsem doma dostal návštěvu. Přijela volha z Ústí nad Labem, to znamená přes půl republiky. Pán se legitimoval a zeptal se, zdali bych s ním nejel na místní služebnu.“ Zde byly pamětníkovi výměnou za spolupráci nabízeny různé výhody, jako možnost vycestování na poutní místa v Římě nebo studium v zahraničí. „Tak jsem to odmítl. Myslím, že byl podobným způsobem kontaktován každý z budoucích spolužáků. Běžný postup. Hledali, kdo by pro ně mohl být špicl.“

Proto bylo během studia na fakultě potřeba hlídat, s kým je možné hovořit bez obav. „V téhle atmosféře musel být člověk opatrný. Nebyl takový přísun literatury. Jeden ze spolužáků měl například na kinofilmu celého Solženicyna, Orwella, ale i náboženskou literaturu a v noci to sušil po jídelně. Někdo byl třeba jen zvědavý, jaké mám knihy. Bylo ale potřeba rozlišit, s kým se podělit, a kdo se zajímá, jen aby to někde nahlásil.“

Jaroslav Brož byl tajnou bezpečností vyslýchán ještě několikrát. Během vojenské služby u ženijního praporu, který byl v podstatě pokračováním Pomocných technických praporů, kam byly posílány tzv. politicky nespolehlivé osoby, byl kontaktován kontrarozvědkou. Následně se ho tajná bezpečnost pro své účely pokoušela získat po dokončení studia během kněžské služby při různých příležitostech. „Vedli vlastně monolog, protože já věděl, že nejlepší je mlčet. Snažili se jen získat nějaký kontakt.“ Po revoluci neměl pamětník potřebu do svého svazku u StB nahlédnout a nikdy ho neviděl.

Obzor studia byl úzký

V komunistickém Československu musel každý kněz kromě církevního zmocnění vlastnit také státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti, což platilo i pro vyučující. Tento souhlas bylo možné prakticky kdykoli odebrat. „Zvlášť v osmdesátých letech, kdy jsem studoval, byl výběr pedagogů hodně malý, protože ti hodně kvalitní a vzdělaní, kteří se nechtěli kompromitovat s režimem a dávali to více či méně najevo, tak museli během sedmdesátých let postupně odejít.“

Katolická teologická fakulta v této době nebyla vedena pod Univerzitou Karlovou, ale spadala pod Státní úřad pro věci církevní a byla přesunuta z Prahy do Litoměřic. „I v Římě se zabývali tím, jak má teologická výuka v komunistickém režimu probíhat a jestli fakultu uznat, zda není výuka příliš ohrožena vlivem režimu. Co do výuky víry to uznávali jako oficiální školu, která může připravovat budoucí kněze. Ale obzor studia byl úzký.“

On vystoupil z toho mlčení a dokázal řadu lidí oslovit

Po dokončení studia byl Jaroslav Brož nejprve poslán na zacvičení do farnosti v Pardubicích a poté, už jako samostatný kněz, do města Křížová, které se dnes opět jmenuje Krucemburk. Zde zažil události listopadové revoluce z pohledu menšího města. Během dne pracoval s dobrovolníky na přestavbě fary a v odpoledních hodinách probíhala na náměstí shromáždění. „Někdo vždy vzal z domova zesilovač, protože tenkrát jsme si ho ještě nemohli půjčit na národním výboru.“

Při popisu postojů a nejistoty lidí v revolučním období se mu vybavuje příhoda: „V den generální stávky jeden takový hodný kněz za námi přišel a vyděšeně se ptá: ‚Povězte mi, co mám dělat, oni chtějí zvonit v kostele, co jim mám říct, já nevím.‘ Někteří radili, ať řekne, že nemůže, jiní zas ať je nechá, že je to tak správně. Žili jsme v tom komunismu desítky let, a to člověka zdeformuje. Někdo si dokázal svobodu udržet víc a někdo tolik ne.“

Větší revoluční setkání zažil na Havlíčkobrodsku a vzpomíná zejména na osobu opata z želivského kláštera a dlouholetého politického vězně Víta Tajovského. „Byl velmi pokorný a v té době už dost starý. On vystoupil z toho mlčení a dokázal mnoho lidí oslovit a správně je nasměrovat, aby to revoluční nadšení zaměřili tvůrčím způsobem, aby to nebylo jenom boření, ale aby si lidé uvědomili, že přejímají odpovědnost za život ve společnosti.“

Člověk si věci přikrášluje

V komunistickém režimu stačil Jaroslav Brož jako kněz sloužit pouze rok a půl. „Zpětně jsem si uvědomil, jak těžko by se nám vracelo do takového systému. Stačilo například, když farář chtěl pomoci sousedovi třeba o Velikonocích nebo když byl nemocný, ale jakmile měl překročit hranice své farnosti, musel mít povolení. Byla to veliká nesvoboda.“

Nostalgické vzpomínání na staré časy se mu jeví jako těžko pochopitelné, zamýšlí se ale nad důvodem, proč se k němu někteří stále uchylují. „Říká se tomu metoda gumy a pastelek. Člověk si věci přikrášluje. Co bylo bolestné, tak vymaže, a co bylo málo barevné nebo šedé, tak si přikrášlí. Je to jakási ztráta paměti. I proto jsem vděčný, že se může tímto způsobem uchovávat.“