Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Toman Brod (* 1929)

Byl čtvrtek 6. července, hezký slunečný den, a do tábora přišel dr. Josef Mengele

  • narodil se 18. ledna 1929 v Praze v židovské rodině

  • v červenci 1942 byl s bratrem a maminkou deportován do Terezína

  • v prosinci 1943 byl transportován do Osvětimi do tzv. dětského tábora, kde v bloku B2b přežil až do června 1944, kdy prošel Mengeleho selekcí a byl přemístěn do mužské části tábora

  • v říjnu 1944 prošel další selekcí a dostal se na práci do Říše do pracovního tábora Gross-Rosen, kde byly ještě strašnější podmínky než v mužském táboře v Osvětimi

  • po osvobození prodělal tyfus a po návratu do Prahy tuberkulózu

  • po válce vstoupil do KSČ, je registrován jako spolupracovník komunistické Státní bezpečnosti v letech 1959-1965

  • koncem 60. let našel sílu vzepřít se totalitnímu režimu a byl vyhozen ze zaměstnání i z KSČ, živil se jako čerpač vody a taxikář, podepsal Chartu 77

  • patří k významným českým historikům, vydal knihu vzpomínek pod názvem „Ještě že člověk neví, co ho čeká“

Medailon k výstavě My jsme to nevzdali z listopadu 2009

V září 1941 si musel dvanáctiletý Toman Brod přišít na kabát žlutou šesticípou hvězdu. Tehdy si prý poprvé naplno uvědomil, že pro úřady není obyčejný kluk z Prahy, ale „tvor druhého řádu“. Do nacistické okupace vyrůstal s maminkou a bratrem Hanušem – a svému židovství nevěnoval pozornost, neboť byl vychováván v duchu prvorepublikového vlastenectví. Navzdory rozsáhlé perzekuci Brodovi doufali, že válka potrvá jen pár měsíců. V červenci 1942 však dostali předvolání k nástupu do transportu a byli deportováni do Terezína.

V přeplněném ghettu tehdy žilo zhruba šedesát tisíc lidí. „Byli napěchováni v rozpadajících se domech od sklepů až po půdu, žili ve špíně, zamořeni hmyzem, bez hygienického zázemí. A pochopitelně měli hlad. Nebylo to k životu ani k smrti,“ vzpomíná Toman Brod. Němci původně slibovali, že Terezín bude konečné deportační místo, jenže se ukázalo, že Židé jsou odváženi dál na východ. V polovině prosince 1943 musel nastoupit do dobytčího vagonu i Toman s maminkou a bratrem. Nevěděli, kam jedou, zjistili to, až když je v Osvětimi-Březince vyhnali z vlaku.

Po příjezdu do vyhlazovacího tábora se Židé obvykle museli podrobit okamžité „selekci“ – staří lidé, nemocní a matky s dětmi byli vzápětí vražděni v plynových komorách. Dva terezínské transporty (zářijový a prosincový) však esesáci nechali z dosud nevyjasněných důvodů v šestiměsíční „karanténě“. Rodiny nerozdělili, všichni žili v tzv. rodinném táboře (podle nacistického označení lágru B2b). Po půl roce šel celý zářijový transport do plynových komor – a Toman Brod se stal svědkem největší masové vraždy československých občanů za druhé světové války. Uprostřed osvětimské hrůzy čekal, co se stane, až uplyne lhůta těm, kdo z Terezína přijeli v prosinci…

Nacisté ale potřebovali pracovní síly a Tomanu Brodovi se podařilo projít selekcí. Tehdy poznal doktora Josefa Mengeleho, po válce jednoho z nejhledanějších nacistických zločinců: „Vždycky chodil v elegantní uniformě s bílými rukavičkami. Nikdo by neřekl, že je to masový vrah. Hladil děti po hlavičkách a ptal se, jestli mají dost jídla…“ V Osvětimi Brod otročil do října 1944, kdy ho deportovali na práce do tábora Gross-Rosen, do místa podobně ďábelského: z dvaceti členů transportu, s nímž Toman Brod přijel, zůstali naživu jen dva. Maminka ani bratr Tomana Broda holocaust nepřežili.

Po válce Toman Brod vstoupil do KSČ – vedla ho k tomu obava z možného návratu nacismu a úcta k památce bratra Hanuše, který vyznával levicové ideje. K jeho složitému příběhu patří i fakt, že je registrován jako spolupracovník komunistické Státní bezpečnosti v letech 1959–1965. Na rozdíl od jiných však Toman Brod svou minulost nezlehčuje ani nezapírá. Říká, že nebyl udavač, jen dlouho neměl sílu se tajné policii a totalitnímu aparátu vzepřít. Nakonec ji v sobě koncem 60. let našel: byl propuštěn ze zaměstnání i ze strany, živil se pak jako čerpadlář a taxikář, podepsal Chartu 77. Patří k významným českým historikům, vydal řadu odborných prací, které se zabývají pádem Československa pod sovětskou nadvládu. Tomanu Brodovi vyšla také kniha vzpomínek s příznačným názvem Ještě, že člověk neví, co ho čeká.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století