Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zuzana Brikcius (* 1960  )

Chtěla jsem žít jako slušný člověk a to v socialistické zemi nešlo

  • narozena 12. ledna 1960 v Praze
  • vychovávali ji prarodiče
  • maturovala na střední škole společného stravování
  • od sedmnácti let se stýkala s lidmi, kteří stáli v opozici vůči režimu
  • v osmnácti letech odmítla jít k volbám
  • v roce 1978 podepsala Chartu 77
  • v roce 1982 se legálně vystěhovala do Rakouska
  • ve Vídni se vdala za spisovatele Eugena Brikciuse
  • živila se jako překladatelka a učitelka, je organizátorkou řady výstav

Těšila se, až jí bude osmnáct let. V plnoletosti totiž bylo možné podepsat Chartu 77 – dokument, kterým signatáři vyjádřili nesouhlas s komunistickým režimem v Československu. Podepsala a to jí přineslo řadu problémů. Proto se rozhodla opustit vlast a začala žít ve Vídni.

Zuzana Brikcius, za svobodna Jelínková, se narodila 12. ledna 1960 v Praze. Její rodiče se rozvedli a ona byla vychována babičkou a dědečkem. Své dětství popisuje následovně: „Babička byla módní návrhářka z Vídně a dědeček klasický český Žid s německým vzděláním. Vyrůstala jsem u nich v jiném světě, než byl okolo. Doma se mluvilo německy. Když jsem v šesti letech měla jít do školy, neuměla jsem správně česky.“

S prarodiči poslouchala rakouský rozhlas. Prakticky se nestýkala s jinými dětmi. Prarodiče měli velmi málo přátel a žili uzavřeně. „Stýkali se jen s pár lidmi. Většina z nich – podobně jako dědeček a jeho bratr – přežila koncentrák. Dědeček nebyl v likvidačním koncentráku, ale v táboře v Ivančicích u Oslavan, který byl určen pro Židy, kteří měli nežidovské manželky,“ vysvětluje. Své dětství označuje jako život v jakémsi ghettu mezi starými lidmi. Když jí bylo patnáct let, nastoupila na střední školu a začala bydlet na internátě v Miletíně u Hořic. Pobyt v naprosto novém prostředí se jí nelíbil, a proto se vrátila do Prahy. Tam vystudovala střední školu společného stravování.

Rozhodnutí podepsat Chartu 77

Během studia na střední škole se spřátelila s řadou umělců, kteří se pohybovali v undergroundu. Jí samotné bylo díky rodinné výchově jasné, že žije v nedemokratické zemi, ve které nemůže vyjadřovat své názory. Když se dozvěděla, že lidé z okruhu jejích známých podepisují Chartu 77, chtěla tento dokument vyjadřující nesouhlas s praktikami komunistického režimu také podepsat. Jenže nebyla plnoletá, a tak to nebylo možné. „Už v roce 1977 jsem věděla, že Chartu podepíšu. Radila jsem se o tom s dědečkem. On říkal, že sám už nic podepisovat nebude, že je nemocný. Mně bylo tehdy sedmnáct a půl. Dědeček řekl, že si to musím rozmyslet, protože tady budu mít zničený život, ale že není řečeno, že tady musím zůstat,“ vypráví pamětnice.

Byla druhá polovina sedmdesátých let a Zuzana si čím dál více uvědomovala, že ji život v socialistickém Československu ničí. Odmítala se podřídit systému a chovala se jinak, než bylo tehdy běžné. Svědčí o tom následující vzpomínka: „Když mně bylo osmnáct, přišel k nám do třídy nějaký činovník a říkal, že když jsme nabyli plnoletosti, musíme podepsat, že souhlasíme se svým členstvím v SSM. Já jsem říkala, že o žádném vůbec nevím. Takže jsem musela zažádat o vyloučení z SSM, do kterého jsem ani nevstoupila, což jsem považovala za absolutní skandál. Jako jediná ze školy jsem si stěžovala. Nikdo nechápal, proč to dělám. Všichni se podvolili. Ale já jsem ani nevěděla, že v SSM jsem.“

Podobně se chovala, když za ní přišli lidé z uličního výboru a upozornili ji, že musí jít k volbám, protože dosáhla plnoletosti. Kdo za socialismu nechodil volit, byl okamžitě v centru pozornosti a dostal nálepku podezřelého provokatéra. Vysvětlovala, že volit nebude. „Ta jedna žena říkala, že mi dá koláče, že jsem taková pohublá, jen ať hlavně jdu volit. Já říkala, že vážně nepůjdu, a bylo mi jich líto,“ vzpomíná Zuzana Brikcius.

Obtížné hledání práce

Podepsala Chartu 77 a její problémy byly ještě výraznější. Nemohla najít práci. I když měla maturitu, podniky ji nechtěly přijmout ani do dělnických profesí, protože se o ní vědělo, že je signatářkou Charty 77. Problém byl v tom, že kdo za socialismu nepracoval, mohl být stíhán za příživnictví. Nakonec jí pomohlo, že narazila na úředníka, který telefonoval do několika podniků a žádal, aby ji přijali. Když byl odmítnut, dal jí potvrzení, že pracovat chce, ale nemá možnost. Tudíž zažehnala nebezpečí zatčení.

Zajímala se o kulturu, hodně četla a stýkala se s lidmi z disentu. Říká, že chtěla být solidární s lidmi, kteří kvůli nesouhlasu s praktikami komunistů procházeli mnoha nepříjemnostmi. „Bylo jasné, že člověk se k tomu musí postavit čelem. Zní to nadneseně, ale základním důvodem, proč jsem se rozhodla pro vystěhování, bylo, že jsem chtěla žít poctivě, to znamená čestně. Nechtěla jsem být v žádných organizacích, ani v ROH. S tím, co se tady oficiálně dělo, jsem nechtěla mít nic společného,“ vysvětluje pamětnice.

V hledáčku StB

Absolvovala několik výslechů. Státní bezpečnost ji zatkla například při razii ve vinárně U Šupů, kde se scházela s přáteli. Později pro ni přijeli znovu, když byla sama doma. Oba její prarodiče i matka tehdy byli v nemocnici, doma byl jen její jezevčík. Estébáci ji odvezli a ona měla strach o psa, protože nevěděla, kdy ji propustí. Obávala se, že pokud ji vezmou do vazby, pes doma umře. Nakonec byla propuštěna, a proto udělala opatření. Dala kamarádce klíč od bytu s tím, že pokud se jí nebude pravidelně hlásit, znamená to, že je znovu zatčená a kamarádka má jít vyzvednout pejska. K výslechům a zatýkání říká: „Mně nevadilo to čtyřiadvacetihodinové zadržení. Setkala jsem se tam s docela milými lidmi, které bych jinak nepoznala. Byl to průzkum společnosti. Jen jsem se pak bála jít domů. Pouštěli mě vždy v noci a já si uvědomovala, že ti estébáci měli celou dobu moje klíče od bytu. Bála jsem se, aby tam na mě někdo nečekal.“

Rozhodnutí odjet do Vídně

Kamarádi z disentu jí dávali rady, jak se při výsleších chovat a co říkat. „Věděla jsem, že ať estébáci řeknou cokoli, člověk je musí ignorovat. Nediskutovat s nimi. Dědeček mi říkal, že diktatura má jeden rys, a to ten, že nemá cenu se s ní bavit,“ říká.

Začátkem osmdesátých let se její nespokojenost se životem v socialistické zemi vystupňovala. Došlo to tak daleko, že uvažovala, zda vůbec má smysl mít děti. Uvědomovala si, že kdyby jim nechtěla komplikovat život, musela by se zařadit do takzvané většinové společnosti a přestat dávat najevo svůj nesouhlas s komunismem. Jenže zároveň nechtěla děti v takovém pokrytectví a přetvářce vychovávat. Trápilo ji také to, že mnozí její známí z disentu se vystěhovali. Využili možnosti, kterou stát nabídl některým lidem, kteří pro něj byli obzvláště nepohodlní a nebezpeční. Rozhodla se proto legálně se vystěhovat do Vídně. Musela zaplatit osm tisíc korun za to, že v Československu mohla vystudovat střední školu, přišla o české občanství a v Rakousku dostala status uprchlíka.

Život v Rakousku

Zuzanina matka kvůli ní měla velké problémy. Pracovala v cestovní kanceláři Čedok. Její nadřízení jí začali práci komplikovat a nakonec ji propustili. Našla si práci v nakladatelství Avicenum. Zuzana se nakonec s matkou viděla až po pár letech, kdy za ní přijela do Vídně na svatbu. „My jsme se vlastně vzali proto, aby máma mohla přijet. Byla totiž podmínka, že příbuzní za vystěhovanými mohli jen na svatbu nebo na pohřeb,“ popisuje okolnosti svého sňatku se spisovatelem a filozofem Eugenem Brikciusem. Ten rovněž žil ve Vídni, protože také využil možnosti vystěhovat se ze socialistického Československa.

Zuzana se poté ve Vídni stýkala s dalšími vystěhovanými Čechy i s emigranty. Vydělávala si překládáním a zpracováváním dotazníků. Narodil se jí syn. Přestože žila ve vysněné svobodné zemi, po vlasti se jí stýskalo. Později se dozvěděla, že ani v době, kdy byla ve Vídni, ji estébáci nepřestali sledovat. Zjistila i to, že na ni donášel jeden z kamarádů, kterému ve Vídni poskytovala ubytování a pomáhala mu.

Dva domovy po roce 1989

Po roce 1989 začala jezdit do Prahy. Stala se organizátorkou výstav. Často dostávala dotazy, kde se cítí doma. Odpovídala, že střídání pobytů v Praze a ve Vídni jí vyhovuje. „Nejsem zvyklá žít v jedné zemi. Když mi to v jedné leze na nervy, jedu jinam. To je velká výhoda. Nebojím se, že mi cestování zatrhne konec demokracie. Obávám se, že to bude spíše moje fyzická schránka. Že jednou cestovat nebudu moct. Přestože Česko považuji za svou vlast, nechtěla bych tady žít trvale. Mám pocit, že se tady lidé nemají navzájem rádi,“ vysvětluje Zuzana Brikcius.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV