Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr., CSc. Jiří Březina (* 1933  )

Fašismus a komunismus jsou stejné diktatury, liší se jen barvou

  • narozen 6. dubna 1933 v Praze
  • otec za války pronásledován gestapem za pomoc židovským občanům
  • před popravou otce zachránila hospitalizace na psychiatrii v Praze a v Německém Brodě
  • válku pamětník přečkal s matkou u příbuzných na Chotěbořsku na Vysočině
  • rodina se vrátila do Prahy v lednu 1945
  • nemohl být přijat ke studiu chemie kvůli údajnému buržoaznímu původu
  • vystudoval obor geologie na Univerzitě Karlově
  • od roku 1955 do roku 1968 pracoval v Ústředním ústavu geologickém v Praze
  • v roce 1968 v novinovém článku přirovnal komunismus k fašismu
  • po okupaci ČSSR v roce 1968 emigroval s rodinou do Německa
  • v Německu naplno rozvinul svou vědeckou kariéru
  • stal se profesorem na Universitě of Maryland Europe
  • učí na UK planetologii pro geology

Jiří Březina se narodil 6. dubna 1933 v Praze. Jeho otec byl ředitelem magistrátu v Praze – Královských Vinohradech, maminka, narozená v Rakousku, se díky výborné znalosti němčiny živila jako překladatelka. Rodina žila v Praze na Vinohradech.

Věda se měla stát jeho osudem

Jiří Březina byl velmi zvídavé dítě s nevšedními zájmy. První knihu, kterou přečetl od začátku do konce, byly Zábavné pokusy mladého chemika. Fascinován světem chemických prvků například proměňoval červené víno v bílé nebo oslňoval okolí znalostí všech tehdy známých chemických prvků, včetně jejich značek a latinských názvů. Věda se měla stát jeho osudem. Svou dětskou zálibu ale musel na několik let přerušit, do poklidného života rodiny Březinových vtrhla válka.

Tátu udali na gestapu a měl být zastřelen

Krutou ironií se hrůza války vtiskla do paměti šestiletého kluka právě v den, který dětem za normálních okolností přináší radost: na svatého Mikuláše, 5. prosince 1939. Jiří věděl, že v tento den se za Mikuláše obvykle převléká jeho tatínek, a ani tentokrát tomu nemělo být jinak. Když ale zazvonil zvonek, za dveřmi stál tatínek bez masky. „Byl celý zakrvavený ve tváři a z kapsy nesměle vytáhl svoje vyražené zuby. Byl po prvním výslechu na gestapu,“ líčí pamětník. Otce někdo udal na gestapu, že pomáhal Židům. Zásoboval je potravinovými lístky a upravoval jim dokumenty o původu. Za to měl být zastřelen.

Táta šibenici unikl jako psychiatrický pacient

Naštěstí měl ale otec dobré kamarády, mezi nimi i prominentního herce Václava Vydru, který se přimluvil u přednosty pražské psychiatrické kliniky, profesora Zdeňka Myslivečka. Ten otce přijal do ústavu jako choromyslného. Se statusem psychiatrického pacienta se mu podařilo přežít až do konce války. Nebylo to však jednoduché. Když kliniku obsadili němečtí lékaři, profesor Mysliveček tam otce nemohl více nechat. Předal ho kolegům psychiatrické léčebny v Německém Brodu (dnes Havlíčkův Brod). Rodina se musela stěhovat.

Válku jsme přečkali na venkově

Krásný vinohradský byt museli přenechat jakémusi vrátnému kolaborujícímu s Němci a přečkat válku u příbuzných na Chotěbořsku poblíž Německého Brodu, kde byl otec „hospitalizován“. „Přesto to byla krásná zkušenost. Táta byl blízko nás, a protože dostával z léčebny často propustky, mohl být s námi. Přestěhovali jsme tam naše pianino, kterése nevešlo jinam než do sousedovic stodoly, a já tam na něm hrál, v zimě v rukavicích s ustřihnutými prsty. Jezdili jsme na kolech na výlety atěšili sena konec války.“

Svoje kouzlo měl pobyt na venkově i díky sepětí s přírodou. Jiří se z lásky ke králíkům, husám a dalším zvířatům stal téměř vegetariánem, sbíral rostliny, z nichž vytvářel herbář, a každodenní pětikilometrové cesty lesem do chotěbořského gymnázia nabízely skvělé příležitosti k pozorováním přírody a průzkumům.

Válka o sobě dávala vědět nečekanými způsoby. Například na výletě na Sečskou přehradu u hradu Oheb viděli z výšky, jak Američané bombardovali pardubické rafinerie. „Proti modrému nebivzlétalaamerická stříbrná letadlaa mně se to zdálo vizuálně krásné. Navíc to přece byli naši zachránci! Z rafinerie pak ale několik dnístoupalčerný kouř.“

Ty česká svině!“

Do Prahy se Březinovi vrátili koncem ledna 1945. Pamětník vzpomíná, že s kluky vylezli na ploché střechy a pozorovali bombardování. „Sledovali jsme to s takovým zaujetím, jako by to byl film. Ani jsme si neuvědomovali, že při tom umírají lidé, to mi docházelo až později.“

V květnu 1945 utekli z přízemního bytu, kde se maminka necítila bezpečně, ke svým známým, rodině Cimrmanových.„Táta tam nebyl, utíkal jsem jen s mámou a nad hlavami nám létaly střely. Museli jsme proběhnout i kolem bunkrů SS, které zabraly budovu gymnázia na Lobkovickém náměstí. Já jsem se ale střel nebál, neuvědomoval jsem si nebezpečí. Mnohem horší než střelba pro mě bylo, když na mě někdo z oken pokřikoval:,Ty česká svině!‘ Nevím, kdo to byl, možná kolaboranti nebo udavači, kteří sympatizovali s mocí nacistů.“

Poválečné rabování

Březinovi nedostali svůj byt zpět ani po válce. Bydlel v něm manželský pár, který se hlásil ke komunistům, a tak se museli spokojit s bytem po domovníkovi, který v květnu při revoluci 1945 vybrakoval všechny sousední domy, v nichž zůstalo vybavení po Židech i po Němcích. „Pozoroval jsem, jak domovník hází drahé kobercez těch bytů světlíkem do suterénu, odkud je stěhuje do svého bytu. Jakmile si nahrabal, prohlásil, že si ten dům může koupit. Majitelem domu byl Rakušák a domovník ho udržoval při životě na nedalekých Olšanských hřbitovech, kde se skrývalv hrobce. Samozřejmě že si za to asi nechával dobře zaplatit, protože majitel měl konto v Rakousku.“

Táta se stal politicky nepohodlným

Poměry se po válce změnily. Z důležitých správních míst byli postupně vytlačováni nekomunisté a ušetřen nezůstal ani otec pamětníka. Před válkou byl ředitelem na magistrátu, po válce už tam pro něj nebylo místo. Důvodem byla jeho příslušnost k národním socialistům sympatizujícím se skupinou kolem Františky Zemínové, kterou předtím z magistrátu komunisté vypudili (a později ji odsoudili ve vykonstruovaném procesu s Miladou Horákovou). Otec tedy střídal různá zaměstnání, pracoval například i jako účetní u cirkusu Kludský, s nímž cestoval po celé republice. Březinovi opět prožívali těžké období, zvláště v 50. letech, když otce ranila mrtvice, ochrnul na půl těla a nemohl mluvit. Po částečném uzdravení už mohl pracovat jen jako vrátný.

Teleskop z vojenských periskopů

Do svého původního bytu se vrátili až po převratu 1948, když zmínění prokomunističtí nájemníci nečekaně emigrovali. Jiří Březina studoval gymnázium ve Vršovicích a opět mohl projevovat své přírodovědecké zájmy naplno. Nově ho zaujala geologie a astronomie, zkoumal barrandovskou oblast a chodil na geologické procházky až ke Karlštejnu a v kvintě si postavil vlastní teleskop z upravených vojenských periskopů. Nedostatek peněz nahrazoval vlastní vynalézavostí. Tehdy netušil, jak důležitou schopnost tím v sobě pěstuje, neboť socialistický vědecký management mu v budoucnu hodil pod nohy nejeden klacek. Ale nepředbíhejme, zatím si Jiří Březina dovedl poradit například s tubusem, který vyřezal ze dřeva a vystlal sametem, a stativ nahrazoval důmyslnými opěrkami. Nejdůležitější bylo, že svým teleskopem mohl pozorovat i Jupiterovy měsíce.

Na chemii mě nevzali kvůli buržoaznímu původu

Největší vášní mu byla chemie. Pokud někde něco bouchlo, celá ulice věděla, že paní Březinová není doma a mladý Březina provádí ve své polotajné domácí laboratoři experimenty. Někdy i docela nebezpečné. Neváhal ochutnat cyankáli, protože věděl, v jak malém množství mu nemohou uškodit. Dovedl vědecky vysvětlit, proč po jejich pozření v otrávených koláčích nezemřel ani Rasputin, dovedl vyrábět rakety a střelný prach. Není divu, že jednou se to muselo stát: výbuch zasáhl jeho oči. Matka ho odvezla do nemocnice, a než se syn po třech dnech vrátil z nemocnice, jeho laboratoř zlikvidovala. Jeho očím se naštěstí nic vážného nestalo.

Ušetřeni nezůstávali ani učitelé a spolužáci, které nejednou šokoval i bavil nejrůznějšími chemickými exhibicemi. Spoléhal na to, že je nejlepší v přírodních vědách a pro jeho lumpárny by ho nevyhodili. Odměnou tedy byla například dvojka z mravů. Po maturitě se hlásil na chemii, ale k jeho i otcovu překvapení ho nepřijali a doporučili mu práci v těžkém průmyslu. Důvodem nepřijetí byl buržoazní původ. Docent, kterého otec navštívil, doporučil, aby se Jiří Březina přihlásil na Univerzitu Karlovu, obor geografie (přesně: sedimentární petrografie a geochemie), o který není takový zájem, s tím, že po dvou letech by měl šanci přestoupit na obor, který si přeje. „Tak jsem se stal geologem proti své vůli,“ komentuje tehdejší „katastrofu“ s úsměvem Jiří Březina.

Rodina bez dcery

Jiří Březina už z geologie na chemii nepřestoupil. Měl jiné starosti: V roce 1953, ve svých dvaceti letech, se oženil a za rok přišla na svět dcera. Manželka se však rozhodla svěřit dcerku do výchovy své matky v České Skalici. Jiří Březina tomu nedokázal zabránit. „Jezdili jsme za dcerou k babičce a já dokázal až v jejích pěti letech poručit ženě, že chci, aby byla dcera s námi,“ vzpomíná pamětník. „Žena na dceru neměla čas a říkala, že starat se o ni budu muset hlavně já. Při tom mi kladla na srdce, že mám před sebou vědeckou kandidaturu. Ale já na tom trval.“S dcerou navázali skvělý kamarádský vztah, ale jak říká pamětník, vztah rodičů a dcery to nebyl. Tíha jeho chyby na něj dolehla ve chvíli, kdy jednou slyšel dcerku v noci plakat a svěřila se mu, že se jí stýská po babičce. „To mnou otřáslo, ale zároveň jsem byl šťastný, že dcera má někoho tak moc ráda. Přál jsem si úplnou rodinu a být svému dítěti tátou. Po deseti letech jsem se rozvedl a založil novou rodinu.“

Stojíte na hovně, soudruhu

V roce 1955 začal pracovat v Ústředním ústavu geologickém Praha, kde v roce 1956 dostal poprvé možnost pořídit si do své soukromé knihovny důležitou vědeckou literaturu z Ameriky. Zájemcům ji nabízela americká ambasáda za české koruny. Pamětník se tam tedy vypravil, ale kulturní atašé Hoffman, se kterým se měl setkat, tam bohužel zrovna nebyl. Tato návštěva měla nepříjemnou dohru, která dobře ilustruje atmosféru a absurditu doby.

Jiří Březina si cestou z ambasády všiml, že je kýmsi sledován, a po příchodu do Ústředního ústavu geologického byl pozván na kobereček. V zasedací místnosti plné soudruhů se ho předseda komunistické strany ptal, co dělal na americké ambasádě. Odvětil, že chtěl zlepšit svou práci a získat tam literaturu, kterou potřeboval. Odpovědí byl dotaz, zda si Jiří Březina myslí, že snad československá geologie stojí na americké geologii. „Jestli si myslíte, že ne, tak to stojíte na hovně,“ odpověděl Jiří Březina. Soudruzi ohromením oněměli. „Očekávali, že americké poznatky nahradí sovětskými, ale to ve vědecké práci prostě nešlo,“ vysvětluje Jiří Březina. Za jeho smělý výrok ho čekal vyhazov, ale Jiří se bránil... a kupodivu své místo ubránil. Věděl věci, které soudruzi neradi slyšeli. Poukazoval na to, jak komunističtí prominenti cestovali po světě, aniž by na to měli vědecký nárok, a jakým způsobem se obohacovali. Upozorňoval, že toto je špatné, a nikoli jeho potřeba pořídit si vědeckou literaturu, navíc za vlastní peníze. Nechali ho raději být, potrestali ho jen „jen“ důtkou.

Byl znám tím, že nešel s davem. Následkem toho nikdy nedostal ze Západu součástky pro přístroje, které vyvíjel, musel si je proto vyrábět sám. Jen jednou dostal jednu součástku z USA (mikronanometr). Ale to už se v Československu rozvíjel dubčekovský komunismus s lidskou tváří, pak přišla vojska Varšavské smlouvy a Jiří Březina musel z Československa zmizet.

Šaty od dr. Březiny

Znovu se oženil v roce 1965 a v témže roce se mu narodila druhá dcera. Sice byl kandidátem věd, ale plat nebyl velký, přilepšoval si vynálezy, za které dostával odměny, ale po zaplacení alimentů peníze v rodinném rozpočtu stejně chyběly. Vymyslel si tedy poměrně originální zdroj přivýdělku: prodejem vzácných knih do Anglie získal peníze, za které si nechal ze Švýcarska poslat pletací stroj Knittax. Za rok se na něm naučil plést. „Pletl jsem šaty pro pěkný holky, protože ty byly nejlepší reklamou. (Odkud máš tak pěkný šaty? Od doktora Březiny...) Za šaty, kteréjsem v pátek přes noc upletl, jsem v sobotu ráno dostal od zákaznice stovku a za tu stovku jsme šli nakoupit. Tehdy byla stovka docela dost peněz.“

Byl jsem na černé listině KGB

Invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 přišla uprostřed mezinárodního geologického kongresu, jehož se účastnilo na 3000 hostů. Kongres pořádal Ústřední ústav geologický, jehož byl Jiří Březina zaměstnancem. Během invaze ho vyhledal agent StB, od něhož se dověděl, že jeho jméno se dostalo na černou listinu KGB. „Nevěděl jsem proč. Do té doby jsem byl jen dvakrát vyšetřován v Bartolomějské kvůli dvěma ,prohřeškům...‘“

Prý chcete emigrovat...

Vyslýchán byl dvakrát osm hodin. Vyšetřování probíhalo na základě absurdního udání, že svou ženu už nemiluje a chce utéct do západního Německa se svou první ženou. Ačkoli v Německu měl pracovní kontakty, o emigraci právě tam neuvažoval z jazykových důvodů... Tento čin prý měli doložený výpověďmi 22 svědků. V průběhu vyšetřování přivezla zaměstnankyně vozík plně naložený stohy papírů a magnetofonových záznamů z odposlechů a korespondence. Denně jsem odesílal a přijímal čtyři dopisy. „To vše mě mělo ohromit,“ vzpomíná na události před rokem 1968, „vyšetřování bylo uzavřeno s tím, že jsem nevinný, protože všech 22 svědků bylo nepřímých. Praktiky příslušníků StB byly takové, že mým přátelům nejdříve naznačili, že jsem obviněn z něčeho špatného, a potřebují už jen nějaké drobnosti. Očernili mě a přátelé a známí pak o mně měli vypovídat negativně. Byly to jejich manipulativní metody.“

Komunismus a fašismus jsou stejné diktatury, liší se jen v barvě

Druhým „prohřeškem“ proti socialistickému zřízení mohlo být, že v době pražského jara napsal článek jako reakci na slova ostravského politika Aloise Indry. Ten vyzýval Dubčekovu vládu, aby ozbrojila „pěst lidu“ – lidové milice. Protože byla zrušena cenzura, článek otiskli v nejrůznějších novinách, včetně Rudého práva. Jiří Březina v něm přirovnal ozbrojení dělnické třídy k fašismu: „Komunismus a fašismus jsou diktatury a liší se jen v barvě.“

StB: Utečte do 48 hodin!

Agent StB, který Jiřího Březinu vyhledal v době okupace, nedokázal říct, zda se za tohle mohl dostal do hledáčku KGB. Údajně mu poradil, aby zmizel do 48 hodin, a poradil mu místa na hranicích, kde Rusové ještě nebudou. V době invaze měl na geologickém kongresu mimo jiné na starosti anglicky hovořící hosty. Přes noc si narychlo nechal udělat víza do Rakouska a v hotelu Alcron přemluvil svého kongresového přítele z Británie Geoffreyeho,aby ho vzal s sebou přes hranice, pokud možno až do Anglie. „Geoffrey měl skvělé sportovní auto Aston Martin DB6.Bylo krásné, ale nepraktické a neumožnilo nám vzít do emigrace s sebou vůbec nic, kromě nočníku pro dceru a kávovaru.“ Jiří Březina emigroval se ženou a dvouapůlletou dcerou a na doporučení onoho shovívavého agenta StB se vydali směrem na Linec. „Pohraničníci s námi sympatizovali, a dokonce nám do pasu připsali dceru, kterou jsme tam ještě neměli.“

Do Anglie se ale nedostali. Neměli totiž víza ani do Německa, a tak uvízli v rakouském Salcburku. Tam se nakonec rozhodli pro emigraci do Německa. Jiří Březina zde využil staré známosti továrníka Dr. Max. Linseise, který měl kdysi zájem o jeho přístroje. Ten mu zprostředkoval setkání s prof. Dr. Ing. Hansem Rumpfem, ředitelem Institutu mechanického inženýrství při Technické univerzitě v Karlsruhe, nejlepším výzkumném ústavu v Evropě. Jiří Březina byl na univerzitu okamžitě přijat, existenční nejistotu vyřešilo univerzitní stipendium na dva a půl roku. „Po dlouhé době jsem klidně spal celou noc, s vědomím, že třísknutí dveří auta za naším oknem ve tři hodiny ráno neznamená, že přichází KGB, aby mě odvezla do vězení.“Začala se psát nová kapitola jeho života.

Dr. Jiří Březina, Csc., je profesor geologie na University of Maryland Europe, kde odučil na 7000 studentů. Specializuje se na sedimentologii. Je autorem universální sedimentační rovnice nejen pro kulové, ale pro i nepravidelné částice specifikovaného tvaru. Vyvinul dva přístroje: analyzátor sedimentačních písků a separátor. Patentoval váhu svého sedimentačního přístroje, který v praxi využívá jím definované sedimentační rovnice. Od letního semestru v akademickém roce 2011/2012 přednáší na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy předmět planetologie pro geology.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů