Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Brázdová, roz. Franková (* 1937)

• narodila se 9. května 1937 v Praze

• matka byla Židovka, otec sudetský Němec

• po roce 1939 se rodiče rozešli

• 20. listopadu 1942 byla spolu s matkou deportována do Terezína

• v Terezíně se i s matkou dočkaly konce války

• v zimě 1945 se s matkou přestěhovaly do Kynšperku nad Ohří

• v roce 1946 zde zažila odsun německého obyvatelstva

• pracovala jako učitelka

Helena Brázdová žije v Kynšperku nad Ohří, v poklidném městečku nedaleko Chebu. Narodila se však v Praze, a to roku 1937, kam se její matka právě z tohoto západočeského městečka, odkud pocházejí židovští příbuzní pamětnice, přestěhovala. Otec pamětnice byl Němec z Chodové Plané.

„Když v roce 1939 začala protižidovská opatření, otec měl jako křesťan a Němec dobré zaměstnání, tak se s maminkou v dobrém rozhodli, že se z rasových důvodů rozvedou. Ovšem nikdo netušil, co z toho nakonec vyplyne.“

Otce úřady přeřadily na vyšší pracovní pozici do Berlína. A matka s malou Helenkou v roce 1941 musela opustit pěkný byt na Vinohradech.

„Musely jsme se nastěhovat do Karlína do podnájmu a odtud v listopadu 1942 jsme s ranečky šly do sběrného tábora ve Veletržním paláci. Mně bylo tenkrát pět a byl to pro mne šok. Najednou spát na slamníku mezi spoustou lidí. Otec tam tenkrát přijel a chtěl mne z chystaného transportu vytáhnout, protože kdybych šla k árijské rodině, nemusela bych do koncentráku. Matka s tím však nesouhlasila.“

Transport z Prahy přijel 20. listopadu 1942 do Bohušovic. Odtud musela malá Helenka s batůžkem, ve kterém měla svoji oblíbenou panenku, do terezínského ghetta s ostatními pražskými Židy pěšky. Zřejmě protože byla malá, bydlela společně s matkou v Hamburských kasárnách. Matka v Terezíně pracovala jako uklízečka na záchodech. Vzhledem k tomu, že většina obyvatel ghetta trpěla z nedostatečné stravy průjmy, neměla rozhodně záviděníhodnou práci.

„Jaké mám jako dítě vzpomínky z ghetta? Vím, že všichni měli strach, aby nešli do transportu někam dál. To bylo všudypřítomné. A také, že jsem byla pořád nemocná, měla impetigo a z toho boláky po celém těle a nakonec jsem dostala těžký zápal plic. Ležela jsem na marodce. Naštěstí někde lékaři na černo sehnali několikrát tvaroh, a to mě asi zachránilo. Dostala jsem do těla potřebné živiny.“

Na tomto místě musím vstoupit jako autor do textu. Při této zmínce o tvarohu v ghettu jsem si vzpomněl na vyprávění svého pradědečka Jaroslava Bártů. V době války pracoval na vedoucí pozici v nedaleké bohušovické mlékárně. V jednom vyprávění se zmínil, že z mlékárny tajně pomáhal pašovat tvaroh a další mléčné výrobky za zdi terezínského ghetta. Možná je to jen náhoda a tenkrát jsem tomu nepřikládal váhu. Možná, že to byl spolu s ostatními právě on, kdo takto zprostředkovaně tehdy malé Helence zachránil život. Kruh se uzavřel a staré vyprávění dostává nový obsah. Škoda jen, že už se ho na to nemohu doptat…    

Zpátky však ke vzpomínkám Heleny Brázdové.

„Po čase nás z Hamburských kasáren přestěhovali za terezínský kostel. Tam se nacházely tři dlouhé dřevěné baráky. Tam to bylo hrozné, spaly jsme na třípatrových palandách. My jsme chtěly spát úplně nahoře, protože tam bylo teplo. Byly tam ale na stropě štěnice, které když se zhaslo, na nás padaly. U země byla zase špína a zima. Bylo tam strašně lidí. Pamatuji si, že jsme s maminkou tak do října raději spaly venku. Ráno jsem se probouzela a na sobě měla jinovatku.“

Pamětnice ovšem vzpomíná i na hezké věci z ghetta. Jako dítě tam zhlédla množství divadelních představení, jako byli Broučci, Brundibár a další. Navštěvovala různé kroužky, učila se tancovat, psát a číst.

„Brundibára jsem viděla nejméně desetkrát a i množství dalších představení. Skoro každý den něco takového bylo. Pamatuji si, jak přijela organizace Mezinárodní červený kříž na kontrolu. Udělali nám tam kolotoče a točili to, já se před kamerou musela točit na kolotoči a museli jsme vypadat, jak se tam máme dobře. Museli jsme v němčině křičet na slávu velitele Rahma, že jsme přejedení sardinek a že už žádné nechceme.“

Z vyprávění pamětnice můžeme získat pocit, že si dítě příliš neuvědomovalo závažnost situace, ve které se Židé v ghettu nacházeli. Opak je však pravdou.

„Dodnes vidím ty nákladní vozy, ve kterých ráno vozili chléb a odpoledne kupu nahatých vyhublých mrtvol.“

Děti byly v ghettu zapojeny i do prací zahlazujících stopy po nacistické zlovůli.

„Pamatuji si, jak jsme si v řadě dalších podávali papírové bedýnky s lidským popelem. Na každé bylo číslo. Bedýnky se nakládaly na vozy. Dnes už vím, že je vysypávali do nedaleké řeky. Stalo se, že někteří lidé podle čísla poznali, že se jedná o popel jejich příbuzného. To je hodně hluboký zážitek. “

„Hroznou vzpomínkou pro mě je také situace, kdy si ke konci už sami Němci vybírali, kdo půjde do transportu na východ. Musela jsem jít před esesáka a přesně mu říci, co mi maminka nařídila. Bylo mi sedm let, musela jsem říci, že můj otec je Němec, že bojuje v německé armádě. Celý den jsme stáli venku na louce, byla jsem unavená a měla jsem strach. Kdybych řekla něco jiného nebo jen plakala, mohli mě a maminku zařadit do transportu. Zvládla jsem to však na jedničku, a tak jsme zůstaly v Terezíně.“

Děti byly vystaveny v takovýchto případech velkému tlaku. Musely popřít své dětství a chovat se vlastně jako dospělí. Musely obstát v krizových situacích, na které jejich dětská duše nebyla připravena.

Toto všechno, neustálý strach a hrůzné obrazy mrtvých a zbídačených lidí jim navždy vzaly dětství.  

Hrůzostrašným zážitkem ke konci války byly pro Helenu Brázdovou příchozí transporty do Terezína, transporty vyhladovělých a polomrtvých vězňů s vyhaslými pohledy z evakuovaných koncentračních táborů.

„My z ghetta jsme ještě byli lidmi, ale tohle už lidé nebyli. Byli tak vyhladovělí, že jedli trávu.“

Přišlo jaro roku 1945 a nacisté cítili nevyhnutelnost porážky. Před příchodem Rudé armády proto začali narychlo likvidovat důkazy, pálili všemožné dokumenty a seznamy vězňů. Helena Brázdová vzpomíná, jak celým ghettem poletovaly černé, ohořelé kousky papírků. Když jí přistály na dlani, zanechaly černou šmouhu...

„No a pak přišel konec války, přijeli Rudoarmějci na koních a osvobodili Terezín. To se stalo 8. května 1945. My jsme pořád čekaly, kdy budeme moci odjet. Slibovali nám, že pro nás pošlou vlak. Pak že pro nás přijedou autobusy, a my pořád čekaly a nic. No a maminka mě 13. května vzala za ruku, a když odcházely Němky, které po osvobození musely v Terezíně uklízet, vetřely jsme se mezi ně a prošly branou ven z ghetta. V noci jsme šly do Bohušovic na nádraží, tam jsme počkaly přes noc na vlak do Prahy. Cestou se nocí ozývaly výstřely, někde poblíž se bojovalo, měla jsem hrozný strach.“

Heleně Brázdové se s maminkou podařilo z bývalého ghetta dostat dříve, než byl Terezín z důvodu tyfové epidemie v polovině května 1945 téměř hermeticky uzavřen. Tyfové nákaze v Terezíně podlehlo ještě mnoho bývalých terezínských vězňů radujících se z příchodu Rudé armády a z osvobození. Ti, kteří epidemii přežili, se po přísných lékařských prohlídkách vraceli domů až v červnu 1945.

To už ale byla Helena Brázdová s maminkou dávno v Praze. Mezitím 16. května přivítaly s Pražany navrátivšího se prezidenta Beneše.

„Byly jsme šťastné, ovšem pořád jsme chodily k vývěsním tabulím se jmény navrátilců z koncentračních táborů a hledaly naše příbuzné. Jména našeho dědečka a babičky a dalších příbuzných se tam však neobjevila. Zůstaly jsme s maminkou samy, nikdo z našich blízkých se nevrátil...“

Po válce přišel dopis od otce Heleny Brázdové z Německa, matka se s ním však již nechtěla setkat. Ještě v roce 1945 se odstěhovali do Kynšperku nad Ohří, odkud pocházela její rodina. Zde maminku paní Heleny vítali původní němečtí obyvatelé, kteří si na ni ještě z předválečných let pamatovali. Dokonce jí několik z nich nabízelo své domy, když museli odejít do odsunu.

„Pamatuji si na události odsunu německého obyvatelstva z Kynšperku. Uměla jsem dobře německy a jednou jsem si hrála s jejich dětmi. Přijeli Češi, kteří organizovali odsun, a hrubě jejich rodiny vypakovali, děti musely hned domů a všichni jeli do Německa. Bylo to nepříjemné. Po revoluci se do Kynšperku jeden z těchto mých kamarádů vrátil, tehdy už byl vystudovaný kněz a poměrně vysoký německý církevní hodnostář. Tenkrát se zasloužil o opravu místního kostela. Poznali jsme se a objali. Bylo to dojemné.“

Tato dojemná scéna, kdy Židovka objímala sudetského Němce, křesťanského kněze, byla symbolem toho, že zlé časy lidské nesnášenlivosti jsou pryč.

„Byli to vlastně lidé jako my. To neříkám proto, že se chci Němců zastávat. Nemám pro to nejmenší důvod. Moc nám ublížili, ale chci tím říct, že tu politiku odnese prostý lid. Že potentátům se většinou nestane nic.“

V Kynšperku začala Helena Brázdová docházet do gymnázia, které úspěšně dokončila. Poté vystudovala v Praze Univerzitu Karlovu, fakultu tělesné výchovy a sportu, stala se učitelkou a až do důchodu pracovala ve školství.

Závěrem pamětnice bilancuje: „Já jsem si to celé odnesla tím, že trpím úzkostmi. Že už nikdy nemůžu být bezprostředně šťastná, protože vždycky je ve mně jakoby stín strachu. Myslím si, že kdybych bývala nebyla v Terezíně, netrpěla bych tím. Zároveň mě ale bída v Terezíně naučila velkorysosti. Bohatství a peníze pro mě nemají cenu. My jsme za války o všechno přišli a poznala jsem na vlastní kůži, že v životě jsou daleko důležitější věci... hlavně život. Já to neumím, ale vím, že bychom měli žít naplno každý den, protože nevíme, co nás čeká zítra...“