Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Brázda (* 1926  †︎ 2017)

Blahobyt a pocit určité výlučnosti, které jsem zažil v dětství, mi pomohly překonat pozdější strádání

  • narozen 21. srpna 1926 v Brně

  • vyrůstal v zámožné rodině advokáta Osvalda Brázdy, babička Helena Čapková

  • za 2. světové války nuceně nasazen jako lesní dělník

  • zapojen do obnovy města jako dobrovolný zaměstnanec Krajského sekretariátu v Brně

  • nedokončené studium dějin umění a filozofie na Masarykově univerzitě v roce 1945

  • od roku 1946 do roku 1947 studoval na VŠUP v Praze, studium nedokončil

  • studium na AVU, v roce 1949 z politických důvodů vyloučen

  • vyučil se malířem pokojů

  • završení studií v roce 1952 na Vyšší škole uměleckého průmyslu

  • ilustroval přírodovědecké a lékařské publikace

  • Cena Revolver Revue za rok 1991

  • roku 2008 převzal od prezidenta republiky Václava Klause státní vyznamenání Za zásluhy

  • roku 2013 státní vyznamenání Za zásluhy vrátil jako nesouhlas s veřejnými postoji Václava Klause

  • zemřel 17. prosince 2017

„Je úžasné, co v této utopické civilizaci dokážeme zažít,“ uvažuje Pavel Brázda nad výdobytky moderní techniky. Dnes osmaosmdesátiletý výtvarník tak jako většina z nás pracuje s počítačem. Ve třicátých letech 20. století se snažil proniknout do charakteru člověka, detailně prohlížel každé zákoutí tváře portrétovaných osob a pomocí štětce své vize nanášel na plátno. Dnes k témuž cíli využívá počítač. Stále rozvíjí vlastní výtvarný styl, který objevil v letech gymnaziálních studií jako výtvarný samouk. Nazval jej hominismus – umění o lidech a pro lidi. Navzdory válce, komunistickému převratu dál formuje své umělecké záměry a nedělá přitom morální ani umělecké kompromisy. Své o tom ví i bývalý prezident Václav Klaus, kterému Pavel Brázda s otevřenou kritikou vrátil jedno z nejvýznamnějších českých státních vyznamenání – medaili Za zásluhy.

Výlučné dítě

Pavel Brázda se narodil 21. srpna 1926 v Brně do jedné z předních brněnských rodin. Tatínek Osvald Brázda byl významný advokát a politik. Maminka pocházela z rodiny bratří Čapků, byla jejich neteří, její matkou byla Helena Čapková, která stejně jako bratři Karel a Josef zdědila také literární talent. Jejím druhým manželem byl známý překladatel, básník a politik Josef Palivec. Pavel Brázda tak vyrůstal nejen v materiálním blahobytu, ale také v rodině s mimořádným kulturním zázemím. Jak sám uvádí, tato skutečnost zásadně formovala jeho celoživotní postoj: „Blahobytu jsem si užil v dětství dost, všechno skončilo v mé plnoletosti. Jako dítě jsem měl dojem, že naše rodina je jiná. Měl jsem pocit až aristokratické výlučnosti. Tento pocit mi ale pomáhal v těžkých dobách, kdy jsme neměli ani průměrný příjem, kdy jsme neměli žádnou naději na zlepšení situace a kdy jsme nemohli naše obrazy vystavovat.“

Pavel Brázda neměl v mládí kvůli svému výjimečnému společenskému postavení mnoho přátel. Rodina samotná ale nebyla uzavřena vůči lidem z jiné společenské vrstvy a tak mezi Pavlovy kamarády z dětství patřil například jeden místní chudý chlapec. Rodina Brázdových žila střídavě ve Veverské Bítýšce, kde využívali vilu na okraji údolí Bílého potoka, a v Brně, kde vlastnili velký a prostorný byt v ulici Veveří.

Vila ve Veverské Bítýšce byla na svou dobu opravdu luxusně zařízená a poskytovala maximální komfort. Peníze a luxus však nebyly v rodině na žebříčku hodnot tím nejdůležitějším. Mnohem větší důraz se kladl na kulturní rozhled a vzdělání. Pavel Brázda se tak od raného dětství účastnil čilého společenského života. V době studií na gymnáziu aktivně sledoval dění v kultuře, reagoval na současné básníky a literáty, chodil na koncerty. Jako málokdo ve své generaci měl možnost setkávat se s různými osobnostmi výtvarného umění a literatury. Mladý a sebevědomý student Pavel Brázda se neostýchal kritizovat ani známé a uznávané umělce, jako byli například Teige a Chalupecký.

Kultura jako zdroj duševní potravy a únik před válečnými hrůzami

Pavel Brázda věnoval válečná léta intenzivnímu samostudiu. Všeobecné omezení společenského života, izolace rodiny, nemožnost cestovat, to vše vytvořilo paradoxně unikátní podmínky, v nichž se mohl vnímavý, umělecky založený jedinec obklopený veškerou v té době dostupnou odbornou i uměleckou literaturou intenzivně rozvíjet. „Svět klasické evropské, případně euroamerické kultury byl něčím, v čem jsme žili víc než v bídě, vyprázdněnosti a úděsnosti současné doby. Třeba po atentátu na Heydricha se začaly objevovat ty dlouhé sloupce jmen lidí, které zrovna popravili. To byly ty úděsné momenty, poslouchali jsme zahraniční rozhlas, sledovali jsme vývoj událostí, ale v tom bylo tak málo pozitivního, že jsme z toho nemohli být živí. K přežití bylo potřeba přenést se do obrazného světa kultury, na kterou jsme navazovali.“

Pavel Brázda dostal jedinečnou příležitost soustředěně rozvíjet své schopnosti a vědomosti. Využil ji a vytvořil si originální výtvarný styl, kterému začal říkat hominismus. Byl inspirován lidmi a měl být také běžnému člověku srozumitelný. Vycházel z levicově orientované avantgardy 30. let a ze surrealismu. Během válečných let byl Pavel Brázda také okouzlen komunismem, který shodně deklaroval zájem o obyčejného člověka. Pavel Brázda obdivoval i Guillauma Apollinaira a jeho „poctivý prvorepublikový avantgardní komunismus“. Naproti tomu však pod vlivem Andre Gida a jeho Zprávy ze Sovětského svazu současně docházel k pochybnostem, které se později stupňovaly.

V době studia na všeobecném gymnáziu se seznámil s Jaroslavem Dreslerem, pozdějším redaktorem Svobodné Evropy, a s jistým Slávkem Mančalem, který byl již v té době pochybnou osobností. „Byl to zkušenej kluk, všema kanálama taženej – člověk hrubě tesanej, byl takovej gangsterskej, drsnej, ale s holkama to dobře dovedl,“ líčí ho pamětník s odstupem více než 70 let. Jaroslav Dresler o Slávku Mančalovi později ve vzpomínkách napsal, že jeho otec patřil mezi brněnské fašisty, byl závislý na morfiu, pracoval na patologii a později se stal spolupracovníkem StB. Trojice Brázda–Dresler–Mančal se však tehdy velice intenzivně stýkala a společně promýšleli a tvořili první díla hominismu.

Důležitá etapa tvůrčího života Pavla Brázdy však skončila náhle na konci roku 1944, kdy byl povolán na nucené práce pro Velkoněmeckou říši. Rodině se nějakým způsobem podařilo zajistit Pavlovi práci v lese nedaleko Brna. Tento typ zaměstnání v přírodě a izolaci rodiče možná vybrali záměrně, neboť společnost kamarádů a zvláště Slávka Mančala v nich mohla vyvolávat obavy. „My dva jsme morfium nezkoušeli, to ne. Slávek ale třeba dělal i to, že když někdo nechtěl jít na práci do Reichu, tak mu za úplatu třeba zlomil prsty u ruky a podobně...“

Začátek konce dětství

Na nucenou práci nastoupil pamětník v zimě roku 1944 a až do jara roku následujícího, kdy už bylo jasné, že válka končí, pracoval v lese jako pomocný dělník. Pro mladíka nezvyklého pracovat, který žil více méně pro své záliby, byla realita více než těžká. Rodina to možná předvídala a možná i proto vyjednala umístění nedaleko Veverské Bítýšky. Pavel mohl bydlet v rodinné vile, ale dojížděl do lesa každý den brzy ráno a pozdě večer se vracel.

„Nucené nasazení jsem snášel hodně těžko. Takže když se to pak už uvolňovalo v tom roce 1945, tak mě máma dokonce vzala k psychiatrovi. Já jsem totiž psal nějaké texty, abych si vůbec nějak ulevil, protože jsem už nemohl ani malovat. Tam jsem totiž chodil až za tmy domů a pak jsem tam někde ještě hodinu čekal na oběd v nějaký příšerný vývařovně a pak zase na večeři jsem čekal. Já jsem si v té době nedovedl ani pořádně zatopit, takže ačkoliv mi tam rodina domovníka trochu zatápěla, měl jsem tam zimu. Bylo to pro mě opravdu těžké. Nejvíc mě zasahovalo to, že jsem byl násilně vytržen uprostřed dobře rozjeté práce na hominismu a nemohl jsem najednou vůbec nic dělat.“

Byl to v podstatě konec jeho dětství. Tato zkušenost byla první vlaštovkou nových poměrů, které nastaly o pár let později.

Rodiče a sestry pamětníka utekli na konci války před armádou maršála Malinovského do bezpečí venkovské vily ve Veverské Bítýšce. Pavel byl tou dobou naopak v brněnském bytě. Ve městě zažil nejen bouřlivé oslavy konce války, ale i bombardování, které jim předcházelo. Na vzrušené dny vzpomíná:

„Bomba vybouchla přímo naproti našemu domu ve Vojenských pekárnách, kde měli němečtí vojáci svoje středisko. Celé to tam vybouchlo, a když jsme vykukovali ven, viděli jsme Němce ujíždět. Část budov nehořela, tak jsme tam vlezli. Viděli jsme tam sklenice a láhve od nedopitého vína těch důstojníků. A teď tam přišlo několik lidí rabovat. My jsme se k nim připojili, takže jsme pak měli dost co jíst, v té době totiž už obchody moc nefungovaly. Já jsem si odnesl nějaké konzervy masa v sádle, ale především asi tři čtvrtě metráku tabáku z Amsterdamu! Tak jsem se přechodně stal milionářem, poněvadž tabák byl v té době moc vzácný. Mohl jsem si za ten tabák koupit takovou jednu reliéfní figurínu, která se mně zalíbila. Taky jsem se seznámil s jedním klukem, kterého jsem do té doby neznal a který bydlel v našem domě. A když jsme jednou přecházeli ulici, zrovna odjížděli Němci, tak jsme si dovalili třicetiosmilitrový soudek rumu. A to byl samozřejmě naprosto vrcholný úspěch!“

Bohémský rok 1945

Kromě oslav se Pavel Brázda také okamžitě zapojil do činnosti Krajského sekretariátu v Brně a dostal průkazku dobrovolného zaměstnance. Potkával se tam s nejrůznějšími typy lidí a začínal si všímat i extremismu některých spolupracovníků. Krátce po osvobození Prahy se rozhodl s přáteli vyrazit na výlet do hlavního města. Po cestě se setkal s komunistou soudruhem Skřítkem, který jakmile se dozvěděl o občanském angažmá Pavla Brázdy, uvedl ho do tehdejšího ústředí KSČ a tam jej pověřili založením Zemského vedení Svazu mládeže. Situace se však zkomplikovala nařízením z Moskvy o centralizaci. Pro Pavla to byla zkušenost, která dávala tušit, že vztahy s komunistickou stranou nebudou přímočaré a ovlivnitelné. Také zmíněný soudruh Skřítek se posléze ukázal ve velmi špatném světle, vykradl totiž Brázdovým jejich brněnský byt.

Na konci května roku 1945 došlo k události, o které se dodnes vedou spory, a není zcela objasněna. V noci z 30. na 31. května začal tzv. brněnský pochod smrti. Pamětník vzpomíná, že tento divoký odsun německého civilního obyvatelstva měli na svědomí hlavně komunističtí předáci.

„Vyšlo rozhodnutí, že všichni Němci musí do tří dnů opustit město. Brno mělo tenkrát zhruba 300 tisíc obyvatel a tuším, že snad 100 tisíc tvořili Němci, ale ta přesná čísla si už dneska nepamatuji. Byla to ale značná část obyvatelstva a oni všechny ty ženy, staré lidi a děti hnali pěšky k hranicím. Směli si vzít jen tolik, kolik unesli. Jenomže to stejně nemohli nést dlouho. Takže po cestě zůstávaly odložené věci, které už nemohli dál nést, zůstávali tam i ti lidé. Byli vystaveni opravdu drastickému zacházení. Ty, kteří došli, které dohnali k hranicím, pak shromažďovali v táborech, kde ale řádila nějaká epidemie. Tady v Praze zase na Staroměstském náměstí upalovali Němku. Já jsem sice nebyl svědkem žádného takového násilí a mučení, ale všechno, co jsem se o tom dozvěděl, jsem dal dohromady jako zprávu pro noviny nebo časopisy. Zpráva obsahovala mnoho faktických informací jednak o odsunu a jednak o táborech, jak tam vězně mučili hladem a někdo tam vypočítával množství jídla, které vězni dostávali, že by stačilo k uživení tak tří slepic. Už si nepamatuji přesně všechna fakta a události, které jsem v tom článku popisoval, ale rozeslal jsem ho všem novinám a časopisům (a to i takovým, jako byly opoziční Obzory), ale nikde ho neotiskli. To bylo naprosto tabuizované téma.“

Ihned po obnovení vysokých škol nastoupil Pavel Brázda na Masarykovu univerzitu ke studiu dějin umění a filozofie. Studium však bylo pro něj nesnesitelné a přestal docházet. Názory Pavla Brázdy na současné umění byly již pevně zakotveny, pokračoval tedy raději v samostudiu. V této době již také překonal svůj obdiv k meziválečné avantgardě. Rodina se snažila Pavla přimět k dokončení nějaké odborné školy, tak mu v roce 1947 byla nabídnuta Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze. Přijali ho tam, byl zapsán do ateliéru Emila Filly, známý umělec se však do hodin dostavoval jen zřídka. Přestože forma studia byla volnější, Pavlovi chyběla hlubší motivace ke studiu. Sám cítil, že by potřeboval víc, než mu škola nabízí, že už je zkrátka dál.

Žil však dál v Praze, odloučen od dosavadních brněnských kruhů přátel a známých a soustředil se na svoji práci. V této době přijal nabídku známého a odstěhoval se na Malou Stranu, do jednoho ne zcela pohodlného, ale zato „romantického bytu. Nebyla tam elektřina, jen společný záchod pro celé patro.“ V domě se neplatilo nájemné, byl ve zdevastovaném stavu, později musela být dvě patra kvůli špatnému technickému stavu zbořena. Pavel tu však našel vnitřní klid pro další tvůrčí práci. Na uměleckoprůmyslové škole se seznámil „s paní Generálkou a její dcerou Ellou. Byla to Němka a chodila do školy jako model na figurální kresbu hlavy a její dcera Ella zase chodila dělat model na akt.“

Tyto dvě ženy ovlivnily budoucí život Pavla Brázdy. Obě žily ve stejném domě jako on. Když byl v roce 1947 vyloučen i z další školy pro nezájem, doporučily mu, aby se zkusil přihlásit na Akademii výtvarných umění. Poslechl a byl přijat do 3. semestru. Ačkoliv ho ani tady studium nijak zvlášť neoslovilo, seznámil se zde s Ivanem Sobotkou a především se svou budoucí manželkou Věrou Novákovou.

Pět minut před koncem světa

Na Akademii výtvarných umění studoval v ateliéru Vladimíra Sychry, který byl jedním z mála pedagogů, s nimiž se byl Pavel schopen domluvit. Vládl mezi nimi i určitý vzájemný respekt. Pavel Brázda však maloval ve škole jinak než soukromě doma. V době jeho studia na AVU eskalovala v Československu politická situace, o dění měl dobré informace, neboť jeho strýc Adolf Procházka byl ministrem zdravotnictví. Rodina udržovala intenzivní styky a hodně se diskutovalo právě o politice. „Kdybych byl sám a nechodil bych s Věrou, tak bych asi odešel za hranice,“ ohlíží se za tou dobou dnes. Jenže neodešel a zůstal v Československu. Po únorovém převratu rodina přišla o veškerý majetek. Rodičům zůstala k užívání pouze jediná malá místnost v rodinné vile ve Veverské Bítýšce. Otec nesměl vykonávat advokátní praxi. Rodičům také hrozilo nucené vystěhování do pohraničí. Babička Helena Čapková-Palivcová a její manžel procházeli velmi složitým obdobím. Josefu Palivcovi dokonce v jednu chvíli hrozil trest smrti, měl být souzen v procesu s Miladou Horákovou. Nakonec byl odsouzen na 20 let žaláře. Později mu byl trest zmírněn na 10 let a byl propuštěn na konci roku 1959.

V lednu roku 1949 dopadly následky i na Pavla Brázdu a jeho přítelkyni Věru Novákovou: oba byli bez udání důvodu vyloučeni ze školy.

„Já jsem pak zašel za Sychrou,“ vypráví Pavel Brázda. „On s tím nijak nesouhlasil, to nebyla jeho akce, on do toho neměl co mluvit. Ale nemohl protestovat, protože se chtěl udržet jako profesor a měl taky soukromé zakázky, třeba v Karolinu. Když jsme spolu pak mluvili, řekl mi, že ten boj ve společnosti je podobný třeba tomu, jako když vznikala Byzance. Je to nezbytný historický přelom a je potřeba ho tak brát a jako takový má svou zajímavost. Sychrovi to třeba dalo možnost uplatnit se v monumentální malbě. Taky mi říkal: ,Podívejte se na lidi v těch průvodech, s jakým opravdovým nadšením se toho účastní. Nás by to nebavilo, ale je to baví!‘ Já jsem mu jakožto příslušníku původní levé avantgardy říkal, že to na mě působí jako Nezvalovy verše: ‚Chápu tě, obrácený lotře, vím, příští epocha tě potře.‘ A ten lotr odpovídá: ‚Volám je nezlomen a hrd. Tak volá zločinec svou smrt.‘“

Situace byla pro mladý pár bezvýchodná. Naštěstí je podpořili rodiče Věry Novákové. Zajistili Věře ateliér, kam se ihned nastěhoval i Pavel Brázda „s druhýma štaflema“ a malířským stojanem. Jak sám říká: „Bylo tam jedno okno, ale nepřekáželi jsme si, protože Věra maluje pravou rukou a já levou. Zabývali jsme se tam malováním a milováním.“ Pamětník se s existenční situací vyrovnával podstatně lépe než jeho budoucí žena. Přes to všechno oba v této pohnuté době namalovali svá první skutečně oproštěná díla.

Bude peklo, nebe se nevrací

Věra Nováková se ukázala jako praktická žena – našla známého, ke kterému mohl Pavel Brázda nastoupit jako učeň na malíře pokojů. Protože tento známý měl i živnost, získal Pavel i základní zajištění a obživu. Prostřednictvím dalšího známého, tentokrát babiččina, se podařilo pro oba dva zajistit studium na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Praze. Pavel i Věra byli přijati do 3. ročníku. Protože studium úspěšně uzavřeli, mohli začít pracovat jako výtvarníci z povolání. Ilustrovali přírodovědecké knihy a lékařské učebnice. Nikdy ale nepřistoupili na žádné kompromisní nabídky, ani se nestali členy Svazu československých výtvarných umělců, takže až do roku 1989 nesměli oficiálně vystavovat.

Nahrávka vznikla v rámci natáčení Eye Direct v roce 2014.