Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislava Braná (* 1957)

• narozena 16. března 1957 v Praze jako Gottwaldová

• její prarodiče za války vězněni v koncentračních táborech, babička zahynula

• prarodiče vlastnili tiskárnu a dům na Mariánském náměstí

• po roce 1948 o majetek přišli

• vystudovala střední zdravotnickou školu

• pracovala jako zdravotní sestra

• roku 1977 je z domu vystěhovali na nedostavěné sídliště Lhotka

• v roce 2024 žila v pražských Malešicích

Ladislava Braná vyrůstala v domě, který patřil její rodině a v suterénu měl tiskárnu, ta byla také jejich. O tiskárnu rodina přišla hned po válce, protože tiskla pro Němce na německých strojích, o dům přišli po nástupu komunistů k moci. Protože pamětnice neměla vhodný kádrový profil, šla dělat zdravotní sestru, i když po tom nikdy netoužila. Nakonec u toho zůstala celý život.

Vstupenky tiskli i Havlovi

Ladislava Braná se narodila 16. března 1957 jako Gottwaldová do rodiny bývalých majitelů tiskárny na Mariánském náměstí v Praze. V rohovém domě měli tiskárnu už její praprarodiče a prarodiče. Tiskli v ní letáky, vstupenky, programy a další drobnosti. Jedním z jejich zákazníků byl i Václav Havel starší, majitel Lucerny. Válečnou a poválečnou historii zná Ladislava Braná jen z kusého vyprávění od maminky. Když jí babičku s dědou za německé okupace věznili Němci v koncentračních táborech, starala se o chod tiskárny právě maminka Lady. Protože pracovali s olovem, měli nárok na vyšší příděly mléka. Babička se z koncentračního tábora nevrátila, zemřela tam na neléčený zánět žlučníku. Hned po válce tiskárnu zabavili komunisté, kdy vyházeli na ulici všechny zachovalé německé tiskařské stroje. 

Rusové jim rozstříleli fasádu

Po roce 1948 se je komunisté snažili o dům připravit, což se jim nakonec i podařilo. Určili tak vysoké částky, které bylo potřeba platit na daních a na opravy, že je maminka nemohla splácet a dům jim dala. „Vlastně se jí ulevilo, protože na tu údržbu peníze neměla. Bydlet jsme v něm mohli až do 70. let, zřídili v něm byty,“ vypráví pamětnice. 

Do první třídy nastoupila na Uhelném trhu v Praze. V témže roce jí zemřel tatínek a maminka zůstala sama na tři děti. Když do Československa vtrhla sovětská vojska, trávila prázdniny u dědečka v Srbsku u Berouna. Když se pak vrátili do Prahy, měli na domě rozstřílenou fasádu. „O politice jsem tehdy nic nevěděla, takže jsem byla překvapená, když jsem na ulicích potkávala tanky. Bála jsem se jich. Hlavně děda z toho byl hodně špatný,“ přibližuje atmosféru osmašedesátého roku. 

Zakázanou literaturu sháněl dělník z Chirany

Střední školu si vzhledem ke svému kádrovému profilu nemohla moc vybírat. Přihlásila se tedy na zdravotní sestru, protože těch byl velký nedostatek a na nějaký původ se tudíž nehledělo. Až do důchodu pak pracovala v různých závodních ambulancích nebo nemocnicích. „Já jsem začínala v závodní ordinaci v Chiraně a tam byl takový pán, pracoval jako dělník, a byl schopen sehnat jakoukoli knížku. Takže já jsem od něj měla třeba Kerouaca, který tady byl ve třech nebo čtyřech výtiscích. Zahraniční literatura se sem skoro nedostala, ale čtvrtky byly knižní a já jsem vždycky ve čtvrtek přišla a on: ‚Jo, jo, mám to pro vás.‘ Nevím, jak to dokázal sehnat,“ popisuje totalitní realitu pamětnice. Četla samizdat, zakázané knihy, poslouchala Rádio Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. S maminkou chodily každý rok na hrob Jana Palacha při výročí jeho sebeupálení. Vždycky tam hlídal někdo ze Státní bezpečnosti a sledoval, kdo na hrob chodí.

Z domu v centru Prahy na rozestavěné sídliště

V roce 1977 jejich dům na Mariánském náměstí zabral Archiv hlavního města Prahy a všichni se museli nuceně vystěhovat. Sestře přidělili byt na Jižním Městě, Ladislavě s maminkou na rozestavěném sídlišti Lhotka. „Pravda, byty nebyly až takové příšerné na té Lhotce, myslím, že to Jižní Město bylo úplně nejhorší. Byl tam balkon, bylo tam světlo, bylo tam to příšerné bakelitové jádro. Ale z vnitřní Prahy se najednou přestěhujete do takové hrůzy, kde je stavba, bláto, nikoho tam neznáte, krámy žádné. Hlavně maminka to nesla špatně,“ vypráví.

Zanedlouho se ale seznámila s Antonínem Braným, fotografem a pedagogem na Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě, se kterým se přestěhovala do Vršovic. Narodila se jim dcera, a protože muž ještě studoval, po devíti měsících dala dceru do jeslí a vrátila se do práce. Sloužila tehdy na poliklinice ve Vršovicích, kde ji vrchní sestra tlačila do strany a nutila chodit na schůze. Obojímu odolala a vstoupila alespoň do ROH, aby měla klid.

Vytoužený konec totality

V roce 1989 se během Palachova týdne účastnila demonstrací na Letné. „Pamatuju si hroznou zimu, která tam byla a taky to, že jsme se ještě báli, zda to opět nepřijedou potlačit Rusové.“ Proti režimu vystupoval i její manžel. Psal články o protirežimně smýšlejících lidech na fakultě, občas nešel k povinným volbám. V listopadu se pak společně účastnili pouličních manifestací proti vládě, informace o dění ale získávali hlavně z rádia. Zpočátku byla všude spousta dezinformací, doba byla hektická. Euforii prvních porevolučních let záhy vystřídalo vystřízlivění z toho, že komunisté často jen převlékli kabáty a dále působili ve vysokých funkcích. „Měli oproti běžným lidem výhodu, protože měli peníze i majetky, takže se měli dobře i po revoluci. My jsme sice měli svobodu, ale neměli jsme třeba na to, abychom cestovali, i když už jsme směli. Měla jsem ráda Václava Havla, skvěle republiku reprezentoval, ale často se mu vyčítá, že s komunisty nenaložil razantněji, a myslím, že se to mělo udělat,“ hodnotí realitu svobodného Československa Ladislava Braná.

S manželem se přestěhovali z Vršovic do domku v Malešicích, on fotografoval, ona nadále pracovala ve zdravotnictví. V době natáčení byla již v důchodu, přesto stále chodila na dva dny v týdnu do ambulance Sanatoria sv. Anny na Žižkově. V roce 2024 žila v pražských Malešicích.