Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

nadporučík Josef Brabenec (* 1921  †︎ 2004)

„Co bych doporučoval mladým generacím, které přijdou: aby v životě už nedovolily, aby se dostala komunistická strana k moci a aby měla ten program, jako měla tehdá za našich mladých let, že všechno nám vzali, všecko vyrabovali a my jsme museli živořit.“

  • narozen 2. ledna 1921 na Volyni v obci Záwidow

  • Josef Brabenec se účastnil odbojové činnosti v rámci ilegální organizace volyňských Čechů Blaník

  • svědkem masové vraždy Židů na křídové hoře

  • bojoval ve 3. protiletadlové brigádě Československého armádního sboru v SSSR

  • účastnil se bojů u Wrocanky (Dukla)

  • již po válce se zúčastnil zátahu na SS v lesích kolem Kroměříže

  • po válce se nastěhoval do Milešova u Lovosic

  • práce v zemědělství, v roce 1988 odešel do důchodu

  • zemřel v roce 2004

Josef Brabenec se narodil 2. ledna 1921 na Volyni v obci Záwidow.

Bojoval ve 3. protiletadlové brigádě Československého armádního sboru v SSSR. Po válce zůstal v Čechách, v Milešově u Lovosic.

Otec byl zemědělec, matka v domácnosti. Brabencovi vlastnili šest hektarů půdy. Za německé okupace byl totálně nasazen na Ukrajině. Pod sovětskou správou pracoval v kolchozu.

Jsi tlustý, jedeš na Sibiř!

Do sovětského záboru rozsáhlých oblastí východního Polska v roce 1939 hospodařil Josef Brabenec se svým otcem na vlastních pozemcích. Po příchodu ruských okupantů jim však začaly těžké časy. Stačilo, aby byl někdo dle zvrácených bolševických měřítek příliš bohatý nebo jen tlustý, a už mu hrozila deportace na východ. Odtud většinou nebylo návratu. Tragický osud českobratrského duchovního Sitaře hovoří za vše:

My jsme tam měli českobratrskou víru a farář byl hodně tlustej. Když k nám v devětatřicátým přišli Rusové, tak von šel po ulici a voni ho hodili do auta a odvezli ho, protože byl tlustej. Chudák měl cukrovku, a tak byl nějak nakynutej. Měl pět dětí. Odvezli ho a už ho nikdo neviděl.“

Přesto, když přišli Němci, moc velkou radost z toho obyvatelé neměli, protože se již tehdy vědělo, jak se okupanti chovali v Čechách. Netrvalo dlouho a mladý Josef musel nastoupit na práci do firmy Pener (pracoval tam od roku 1941 do roku 1943) ve městečku Zdolbunov, kde se přešroubovávaly kolejnice na užší rozchod. Pracoval tam společně se Židy a Ukrajinci.

Pan Brabenec se tehdy zapojil do odbojové činnosti v rámci ilegální organizace volyňských Čechů Blaník. Měl za úkol monitorovat provoz německých vojenských transportů na blízké trati. Občas kolem projížděly i vlaky se slovenskými vojáky, kteří jeli na frontu.

Jednou jsme slyšeli zpívat český písničky, bylo nám to divný. Pak jsme zjistili, že to jsou slovenský vojáci, co jedou na frontu.,Jedeme na Stalina,‘ říkali. Když jsme s nimi mluvili, tak se divili, že jsme Češi, a ptali se, co tam děláme.“

Pamětník byl svědkem brutálního vraždění Židů.

„Na vlastní oči jsem viděl, když je stříleli. Tam byla křídová hora. Cementárna, křída se těžila lanovkou. Tam si vykopali Židi takový díry a jednu noc přijelo SA nebo SS a celou noc je tam vozili a stříleli. Ty kulomety jsem neviděl, jen jsem je slyšel. Společně s jedním kamarádem, byl tam vysutý most železniční, tak jsme si na něj vylezli a dívali jsme se přímo k té křídové hoře, a jak je vozili. Ty auta byla červená. Židé z aut utíkali, skákali dolů, který utíkal, hned ho zastřelili. Padali nazí do jam. Bylo to 600 metrů ke křídové hoře. Všichni věděli v obci, co se děje. Celé ghetto zlikvidovali za jednu noc. Hromada jich utekla a pak začaly honičky gestapáků na Židy. To potom jich sehnali ještě hromadu.“

Pamětník znal osobně povražděné Židy. Když vezli Židy na popravu, tak jeden na něho něco křičel. Chtěl mu něco sdělit, ale pan Brabenec se musel schovat.

Po válce přijela do Zdolbunova komise, která vyšetřovala masovou vraždu.

Jednoho z místních strážných SS poznal pan Brabenec po letech v televizi v dokumentu o norimberském procesu.

Tam v tý firmě Pener přijížděl na dráhu, kde jsme dělali, každej den esesák na motorovým vozíku, v jedný ruce pistol a v druhý karabáč. Jmenoval se Franz. Von uměl polsky i německy. Ten tam mlátil lidi. Přenášeli jsme kolejnice a von zezadu karabáčem... Představte si po válce, už byly televize, tadyhle jsem se holil, najednou slyšim, že mluvěj o Norimberku, tak se jdu dívat a řikám: ,Ježišmarjá, to je Franz!‘ Dávali norimberskej proces a já jsem ho poznal v televizi. Byl taky souzenej a dostal trest smrti.“

Po návratu Rusů do oblasti se rozhodl vyhledat Československou brigádu, o jejíž existenci se dozvěděl již dříve z rozhlasu. To se mu nakonec podařilo. Po patnáctidenní cestě vlakem dorazil do Jefremova u Moskvy, kde se tvořila paradesantní brigáda.

Protože se však chvíli před tím u Charkova vzdaly slovenské jednotky, bylo rozhodnuto přijímat k výsadkářům přednostně Slováky. U nich byly vzhledem ke znalosti prostředí lepší předpoklady k úspěšné operační činnosti v týlu nepřítele.

Josef Brabenec posléze nastoupil výcvik u KPÚV (Kanón proti útočným vozům). V té době mu velel pražský rodák Janda.

Během pokračovacího výcviku v rumunských Černovicích byl přeřazen k protiletadlovému dělostřelectvu.

Bezprostředně po vypuknutí Slovenského národního povstání v srpnu 1944 se dostal se svou baterií na frontu do oblasti Samboru (Polsko), kde chránili cesty před nálety německých messerschmittů.

U polského města Přemysl se stala zajímavá příhoda:

Najednou slyšíme, jak od německý strany přilítaj dva těžký bombardéry, ale tak nízko... Před námi byla první brigáda, vidíme, jak po nich střílej. Když přilítli až k nám, nedostali jsme ani povel, najednou to některej dělostřelec zmáčk a pustili jsme palbu celá baterie. No, nic se nedělo, nikdo nám nic neříkal, letadla přelítly. Asi za dvě hodiny přijel velitel oddílu a povídá: ,Chlapi, vy jste měli štěstí, že jste je nesestřelili, to byli slovenský letci, který ukradli Hitlerovi dvě letadla, přelítli frontu a přistáli ve Lvově na letišti.‘“

Dukla

My jsme tam dostali takovou nakládačku...“

9. září 1944, bezprostředně po mohutné dělostřelecké přípravě, vyrazil Josef Brabenec se svou jednotkou směrem na Duklu. Říkalo se, že armáda zastaví až v Prešově. Dostali rozkaz zakopat se u obce Wrocanka. Druhý den ráno se ukázalo, že stojí tváří v tvář dobře připravenému nepříteli. 

Ráno byla mlha, že nebylo vidět na krok. Asi v devět hodin se mlha zvedla. My jsme tam dostali takovou nakládačku, německá dělostřelecká ofenzíva, tam nám snad nejvíc lidí padlo. Naši pěšáci tam utíkali, to bylo strašný a my protiletadlovci třetí brigády jsme zůstali jako první linie… A teď hodinu byla palba z německé strany, přilétly dva messerschmitty, nesestřelili jsme je, ale utekly. Německá pěchota se na nás hrnula.“

Pomocí protiletadlových zbraní se jim podařilo odrazit útok německé pěchoty, pak teprve přišel rozkaz k ústupu.

Chtěl bych zmínit, že tam u mýho děla, já byl velitel děla, padly dvě ženy. Jedna byla zakarpatská Ukrajinka a jmenovala se Grigorjevová a druhá byla Marie Timkovičová. Mladý devatenáctiletý děvčata.“

Pamětník vzpomíná, že asi 30 procent vojáků, s kterými bojoval, bylo židovského původu.

Když se překračovala řeka San, nedošlo k odporu německých vojsk. Ve vesnici Zindranova byly protiletadlové jednotky nasazeny proti německému dělostřelectvu. Palba nebyla účinná. V této polské vesnici padl uznávaný velitel tanků nadporučík Jašok.

Návrat do Československa

6. října 1944 projel Josef Brabenec slavnostně ozdobenou bránou na Slovensko. Bezprostředně po přechodu hranic se stal svědkem nešťastného najetí vozu generála Sázavského na minu. Výbuch tehdy nikdo ve voze nepřežil.

Druhej den byl pohřeb, tak jsem mu tam s naší jednotkou stál čestnou stráž. Sedmdesátšestky dělostřelci tam pálili čestnou salvu na nepřítele. To vystřelili, nevím už kolik nábojů, hned to sbalili, protože nebyli zakopaný, a Němci ti hned věděli, vodkaď střílej a poslali pár salv.“

Tanky a dělostřelectvo (1. brigáda) byly převeleny do Ostravy. Pamětník chodil „strašit Němce“, jednotka předstírala dělostřeleckou přípravu. Cílem bylo zmást nepřátelské jednotky. Městečko Stropkov bylo rozděleno na dvě nepřátelské zóny. Přímo v něm probíhaly boje.

Klapálek a koptilka

Když jsme přijeli z takové ochrany (strašení), já měl zrovna velitele stráže. Tam boje neprobíhaly. Teď najednou přibíhá strážný a říká, že v našem prostoru se pohybují nějaké osoby. Měli jsme vykopanou kruhovou obranu, tak jsme zaujali kruhovou obranu… Osoby zalehly a já si nebyl jistý, tak jsem zakřičel, aby šel jeden ke mně. Oni se furt nezvedali, tak jsem z automatu dvakrát vystřelil. Jeden se zvedl a šel ke mně. Zjistil jsem heslo, byli to Češi. Upozornil jsem je, ať se tady nepletou, že je příště můžeme postřílet a on řekl: ,S námi je generál.‘ Byl tam generál Klapálek, generál třetí brigády. Roztáhl plášť a řekl: ,Zastřel mě.‘ Když jsem ho zjistil, tak ho přece nebudu střílet. Zeptal se na velitele baterie. To už potom nevím, on byl prý za mnou v nemocnici.“

Tu noc se mi stalo to popálení. My jsme měli takové ruské koptilky, byl v tom benzín a knot a hořela. Když jsem se ze všeho toho vrátil, přišel jsem do bunkru a vona ta koptilka dohořívala, tak si říkám: ,Doleju tam benzín.‘ Ale my jsme do toho benzínu museli nejdřív nasypat sůl, to zabránilo výbuchu. Já jsem myslel, že v té láhvi je ta sůl, ale byl to čistej benzín. Jak jsem to nalejval, knot byl takhle vytaženej a hořel, tak ty páry se asi vznítily a mně ta flaška v rukou chytila. Já to hodil a pak hořel celý bunkr, tam ležela obsluha. Já jsem vylít ven a válel jsem se po sněhu, já jsem hořel taky. Hořel jsem tak, až jsem ležel bezvládně, a kamarádi přiběhli, tak prý na mě hodili deku, tím mě zachránili.“

Obličej nebyl ohněm zasažen, popáleny byly hlavně nohy. Pan Brabenec se musel podrobit plastice některých částí těla.

Rekonvalescence trvala čtyři měsíce, které strávil v nemocnicích na Slovensku, Přemyslu a Saratově na Uralu.

Patnáct dní jel v sanitním vlaku s popáleninami, přeprava trvala velmi dlouho. Důvod byl prozaický – nedostatek místa v nemocnicích. Tam byl po částečném uzdravení čtrnáct dní nasazen v místní továrně v Tambově na rozebírání zničené vojenské techniky na železný šrot. Továrna v Tambově byla přestěhovaná z Ukrajiny.

Potom, během přesunu do Humenného k náhradnímu pluku, se zastavil doma na Volyni. Tam ho zastihl konec války. Všichni z rodiny válku přežili, i když bratr byl těžce raněn po výbuchu granátu z minometu.

Do Bratislavy se dostal přes Mukačevo a Budapešť zásobovacím vlakem UNRA. Tyto vlaky byly často vykrádány organizovanými bandami.

V jednom místě musel vlak v poli zastavit, protože někdo vyřezal střechu, dostal se dovnitř a házel věci ven. A druhý asi sbírali. Ta naše stráž, co s náma jela, po nich střílela. Prej to byli nejvíc sovětský vojáci, naskákali, vyřezali, věděli, že tam je materiál...“

Svůj náhradní pluk dostihl pan Brabenec v Kroměříži, kde se již po válce zúčastnil zátahu na SS v lesích. Kolem moravského města byly velké lesy, kde se stále schovávali Němci. Vojáci našli bunkr, kde se Němci ukrývali. A záhy je granáty zlikvidovali.

Do Prahy se Josef Brabenec dostal až začátkem června 1945. Po krátkém pobytu u ochranného oddílu na Žatecku dostal nabídku, aby si vybral usedlost po Němcích a zůstal v Čechách. Německým civilistům on ani jeho kamarádi – volyňští Češi – nikdy neubližovali, spíše je často chránili před útlakem.

Původně se měl usadit na Žatecku, kam chtěla vláda soustředit repatriované volyňské Čechy. Později však místní komunisté u mnohých „Volyňáků“ pozorovali dosti antikomunistické smýšlení. Z tohoto důvodu si u Svobody vymohli kvótu, podle které nemohli v žádné vesnici v Sudetech tvořit více než 20 procent obyvatelstva.

Když se posléze pan Brabenec nastěhoval do vykradené usedlosti v Milešově u Lovosic jako třetí správce v pořadí od konce války, našel tam ještě německou rodinu původních majitelů bydlet v boudě na dvoře. Hlava rodiny, sudetský Němec Bartosh (člen NSDAP), otec pěti dětí, byl ve vězení. Panu Brabencovi se podařilo dostat ho na revers ven a držel celou rodinu na svém hospodářství až do posledního transportu Němců z Litoměřicka v létě 1946.

Jejich dcery tu pak byly na návštěvě. Měly radost. Proved jsem je celým barákem...“

Se ženou Janou, která byla ze smíšené česko-německé rodiny (narodily se jim čtyři děti), soukromě hospodařil až do roku 1951, kdy ze strachu před bolševickou perzekucí vstoupil do družstva. Tam nejprve jezdil s koňmi a pak až do založení státního statku dělal předsedu a to i přesto, že nikdy nebyl ve straně. Potom pracoval ve státním statku, který družstvo i přes četné protesty pohltil. Poté se živil jako traktorista. V roce 1988 odešel do důchodu.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Zdeněk Pagač)