Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Hana Bouzková (* 1935  )

Hlavu vzhůru!

  • narodila se 13. srpna 1935 v Benešově

  • otce jí popravili 29. června 1942 nacisté

  • po válce se rodina vrátila do Benešova

  • od roku 1945 do roku 1950 byla aktivní skautka

  • na schůzky chodila i po zákazu skautské organizace

  • v letech 1950 až 1953 navštěvovala benešovské gymnázium

  • v letech 1953 až 1958 studovala latinu a historii na Filozofické fakultě UK

  • do roku 1968 učila na základních školách ve středních Čechách

  • v letech 1968 až 2005 vyučovala na gymnáziu Ohradní, Praha-Vršovice

  • v roce 1995 bylo pamětnici uděleno vysoké skautské vyznamenání, Řád stříbrného trojlístku

Podblanicko je silně spjato s legendou o bájných rytířích, kteří spí v nedaleké hoře Blaník a v čase nebezpečí zachrání českou zem. Není tedy náhodou, že oblast Benešovska se vyznačovala odvěkou převahou českého obyvatelstva. Ta byla narušena pouze v době okupace: Němci zde vytvořili vojenský cvičný prostor, který se táhl od řeky Sázavy k Sedlčanům a zabíral i polovinu města Benešova. Jedním z důvodů, proč právě zde, mohla být snaha o narušení ryze českých oblastí, a tím pádem i o oslabení národního povědomí. Každopádně po válce se většina původních obyvatel vrátila do svých domovů a obcí a až zhruba do poloviny 20. století se tradičně ve většině věnovali zemědělství.

Benešov počátku 20. století byl formován několika významnými osobnostmi, jejichž osudy se přímo dotýkají i příběhu naší pamětnice. Demonstrovat politickou a kulturní atmosféru a vzrůst města Benešova té doby lze na příkladu silné, určující osobnosti JUDr. Františka Veselého, od roku 1921 benešovského starosty. Jeho činnost veřejná i profesní byla úzce spjata s T. G. Masarykem. Byli blízcí přátelé, na počátku nové republiky Dr. Veselý například krátce vykonával funkci minstra spravedlnosti, přes Realistickou stranu (jejíž program spoluvytvářel) a Českou stranu pokrokovou se stal významným politikem strany národně socialistické, vykonával funkci senátora a právně zastupoval prezidenta republiky. Jeho dcera Ludmila, provdaná Kloudová, byla jednou z prvních českých žen-právniček a pokračovala i se svým mužem JUDr. Ivanem Kloudou v úspěšné právnické praxi. Oba byli známí svým sociálním cítěním, zastupovali zdarma také nemajetné obyvatele města a po válce, ve které se mnoho členů rodiny ocitlo v koncentračních táborech, opět převzali právní zastoupení celé Masarykovy i Benešovy rodiny. Po únoru 1948 přišli Kloudovi o veškerý majetek, JUDr. Klouda směl být zaměstnán pouze jako horník na Dole Hlubina v Ostravě a JUDr. Kloudová se živila jako účetní v podniku Ovoce a zelenina v Benešově. Nejmladší z jejich čtyř dcer, Jarmila, byla nejlepší kamarádkou Hany Fuksové, dnes Bouzkové. Ostatně na dobové fotografii z prosince 1918 vidíme, že prezidenta Masaryka přišel na benešovské nádraží přivítat kromě Dr. Veselého i otec pamětnice Antonín Fuksa, další významný představitel města.

Toto prostředí a rodinní přátelé formovali pamětnici a do značné míry spoluvytvářeli osud její rodiny.

Rodinné zázemí

Rodiče Hany Bouzkové patřili ke středním vrstvám – jak se pamětnice vyjadřuje s trochou ironie v hlase: „k městské honoraci“. Matčini rodiče, manželé Nigrinovi, vlastnili v Benešově hotel Nigrin a otec, o pětadvacet let starší než jeho žena Marie, byl ředitelem okresní nemocenské pojišťovny. Pro otce to bylo druhé manželství a evidentně, i přes velký věkový rozdíl, šťastné. Dokud nepřišel Hitler, měly jejich dvě dcery, Hana a mladší Eva, pěkné dětství. Již v září 1939 se však otcovo jméno ocitlo na seznamu nežádoucích a pouze shodou náhod se Antonín Fuksa nedostal do vězení. Bylo to jakési varování, které se mělo vyplnit o necelé tři roky později.

Zatčen byl na základě udání. Za heydrichiády Němci určili, že na každých tisíc obyvatel města bude jeden čelný představitel zastřelen. Tak se ředitel nemocenské pojišťovny ocitl vedle ředitele nemocnice a ředitele gymnázia a dalších, celkem osmi významných občanů Benešova ve věznici v Táboře a devátý den po zatčení – 29. června 1942 – byl s ostatními zastřelen. Před smrtí měl údajně svému spoluvězni říct: „Než se nechat vláčeti od jednoho koncentračního tábora do druhého a naposled se nechat umořiti k smrti, je lepší okamžitá smrt.“ Po otcově zatčení se začali někteří čeští občané Benešova matce na ulici vyhýbat a přestali ji zdravit.

V té těžké situaci nabídl rodině pomoc místní evangelický farář Štrupl a v Praze se o ni staral smíchovský farář Kučera. Hana Bouzková je dodnes členkou Českobratrské církve evangelické, stejně jako byla její kamarádka Jarmila a jejich rodiny. Po otcově popravě dostala paní Fuksová varování. Jelikož obě dcery vypadaly jako typické árijské dívky, hrozilo nebezpečí, že je odvezou na převýchovu do Německa. Dědeček tenkrát sedmileté Haně vštěpoval do paměti: „Pamatuj si, jmenuješ se Fuksová, jmenuješ se Fuksová a jsi z Benešova, z Benešova!“ Padlo rozhodnutí, že matka s dcerami se odstěhuje do velkého města, do Prahy, kde se snáze ztratí. Jedinou možností byly pražské Radlice. Tam v jednopokojovém bytě bydlela sestra paní Fuksové s mužem a dcerou. Jak se všichni vešli a dokázali žít v už tak malém prostoru v šesti lidech, je s podivem, nicméně tuhle extrémně obtížnou situaci zvládli a žili tak do podzimu 1945, kdy se rodina Fuksových vrátila do Benešova.

Hana Bouzková nastoupila do druhé třídy v Radlicích. Vzpomíná s láskou na svoji paní učitelku, na to, jak si hrála se sestrou a sestřenicí Jenkou před domem na ulici, a na sáňkování na tehdy odlehlém a bezpečném předměstí Prahy. Z blízkého Pavího vrchu viděla padat věž kostela v Emauzích. Strýček tenkrát vykoukl z okna a křikl: „Letěj a něco z nich padá. Utíkejte.“ Jejich dům neměl bezpečnostní kryt, a tak chodili do obecního krytu přes ulici a revoluci prožili ve vinných sklepech. „Měli jsme matrace položené na bednách s vínem. Strašnou dobu jsem pak víno nemohla vůbec cítit. Maminka nebo teta občas vyběhly do patra udělat palačinky a přinesly nám je tam. Měli jsme tam vodu a pytel sušenek, které se napekly z těch malých zdrojů.“

Po válce v Praze

Válka skončila a pamětnice se začala s nadšením učit rusky. „Viděla jsem, jak vojáci Rudé armády měli hodinky od zápěstí až po rameno, skočili s tím do Vltavy, koupali se s kapesníkem místo plavek, lezli s tím do Vltavy, a když jim to pak nešlo, tak to začali tlouct kamenem, ty hodinky, a hledali tím toho trpajzlíka nebo švába, kterej s tím měl hejbat. Z lávky nad smíchovským nádražím byly k vidění transportní vlaky plný křesel, perských koberců, mezi tím uřezaný vršky stromů s třešněma, protože místo aby to otrhali, tak to uřízli a vzali si to s sebou. Máma nás nechtěla pustit do centra města, kde věšeli Němce na kandelábry, a to hezký nebylo. Ještě se pamatuji, že jsme jednou šly přes Staroměstský náměstí a že mi máma ukazovala, že tam dláždí Vlasta Burian jako vězeň.“ 

Ing. Antonín Žalud, strýček pamětnice, který se prý oběsil na kravatě

Roky prožité v Praze byly pro Hanu Bouzkovou formativní. „Strýček mě vodil po památkách (tomu jsem za to strašně vděčná), a protože byl báňský inženýr, mám přes něj i velkou slabost pro kameny.“ Po válce se stal jedním z ředitelů jáchymovských dolů, (...) kde ho Rusové obžalovali z toho, že brzdí těžbu, protože trval na výdřevě a zabezpečení štol“. Nejprve ho přeložili do Kutné Hory, kde ho v lednu 1950 zatkli a odsoudili v procesu na čtyřiadvacet let. Prošel mnoha vězeními, například Mírovem, a nakonec po čtyřech a půl letech byl ve vězení v Opavě, když tetě řekli, „(...) že se oběsil na kravatě, když ostatní z cely odešli do kina“.

Jeho malý syn Tonda, v té době šestiapůlletý, od svých dvou a půl let žil u Fuksových v Benešově – po strýcově zatčení neměla teta pamětnice ani peníze, ani jinou možnost než syna odvézt k nim. Zůstal tam do svých patnácti let. „Takže teď oplácela naše rodina.“ Obě sestry přišly o své manžele, oba totalitní režimy, fašistický i komunistický, označovaly a likvidovaly své oběti.

Opět v Benešově

Rodiče pamětnice byli členy strany národně socialistické a matka Marie Fuksová pokračovala v práci pro stranu i po válce. Pracovala jako sekretářka a znala se s Fráňou Zemínovou. Hana Bouzková si vzpomíná, že od Petra Zenkla dostaly lístky do divadla. Matka trávila mnoho večerů na schůzích a pamětnice „měla vztek, že jí strana bere mámu“. Když přišel únor 1948, tak „(...) máma spala v botách, že ji zavřou“, ale nakonec si pro ni nikdo nepřišel, ovšem po celý život směla pracovat pouze jako prodavačka v mlékárně a pekárně. Ze svého platu živila šest lidí: nejen své dcery a své rodiče, kteří přišli o hotel Nigrin a dostávali dohromady 280 korun penze měsíčně, ale i malého Tondu. „Pro matku byla otcova smrt velké trauma. Zůstala po celý zbytek života sama.“ (Zemřela roku 1992.) Jenka, sestřenice Hany Bouzkové, která vyrůstala s matkou v Kutné Hoře, nesměla studovat a až později se mohla stát zubní techničkou. „Ze všech stran se oba režimy na rodině podepsaly.“

Studium

Přes všechny peripetie způsobené školskými reformami ministra Zdeňka Nejedlého pamětnice úspěšně složila zkoušky na tříleté gymnázium v Benešově. Ovšem ani v září nevěděla, jestli byla přijata: nakonec bylo rozhodnuto, že „otec byl popravený za město“, a tudíž se jeho pravicová politická činnost nebude brát v potaz. Snem Hany Bouzkové bylo studium medicíny. Když se jí však na gymnáziu rapidně zhoršil zrak, a měla dokonce zakázáno číst (předčítala jí kamarádka Jarmila Kloudová), musela se rozhodnout jinak: bude to němčina a historie na filozofické fakultě. Na poslední chvíli však místo němčiny skládala zkoušky z latiny a byla přijata.

Za velkých matčiných obětí obě dcery vystudovaly vysokou školu. „Praskla na to celá sbírka otcových známek. Celou vysokou jsem odchodila v přešívaných kalhotách po tátovi.“ Někteří sousedé, u nichž si paní Fuksová schovala věci, když utíkala za války z Benešova, po válce tvrdili, že se to ztratilo – zůstaly jen pánské košile a kalhoty. Šikovný místní krejčí pak přešil dvoje kalhoty na sukně a do tanečních pamětnice chodila v šatech z látky na noční košile. Její sirotčí důchod činil 180 korun měsíčně (na fakultě měla prospěchové stipendium 200 korun, ovšem pak o sirotčí podporu přišla), stejnou částku stál obrázek Alberta Schweitzera, který Hana Bouzková uviděla na výstavě a moc si přála ho mít. Bála se požádat mámu o peníze, ale nakonec to udělala a ta jí peníze dala. „Dodnes ten obrázek strašně miluju a dodnes jsem mámě vděčná.“

Stoke-on-Trent

Roku 1946 odjely děti politických vězňů a popravených na tři a půl měsíce do Anglie. Průmyslové město Stoke-on-Trent ukázalo pravou dělnickou solidaritu. Vyvinulo iniciativu a poskytlo dětem z Lidic a podobně postiženým českým dětem zážitky na celý život: dívky Hana s Jarmilou a ostatními se šest týdnů učily v Marlow anglicky, aby posléze bydlely u rodin a navštěvovaly školu, pro pamětnici to byla Brown Hill School. Hana Bouzková vzpomíná, jak „strašně špinavé město to bylo. Jednou jsem jela v bílých šortkách, sedla jsem si na trávník a měla jsem zadek celý černý, protože to ještě byla pravá černá Anglie.“

Když se rozhodovala, co bude studovat, angličtinu jí nedoporučili, a proto zvolila němčinu, kterou po válce nikdo studovat nechtěl. Angličtinu pak vystudovala až dálkově ve svých padesáti letech a uplatnila ji, kromě výuky, i při práci pro skauty: přeložila vše, co bylo potřeba – řadu skautských materiálů – a jako zahraniční zpravodajka tlumočila při nejrůznějších skautských příležitostech doma i na konferencích v cizině. Mnoho let vedla anglické skautské tábory, kde se děti učily vedle skautských zásad a dovedností také anglicky.

Po promoci při volbách v roce 1958 šla Hana Bouzková za plentu. Následoval velký škraloup: nesměla učit na gymnáziu a musela se spokojit s výukou na základních školách. Přemísťovali ji z jedné školy na druhou: Mnichovice, Horní Počernice, Praha 10, Praha-Zahradní Město. Všechny žádosti, aby směla učit latinu, byly zamítnuty. „Pořád jsem byla jednou nohou na vyhození.“ Pak přišel rok 1968. „Pan ředitel z gymnázia v Ohradní se na mě přišel podívat, šla jsem tam a zůstala až do důchodu.“

Hana Bouzková se svým pozdějším manželem chodila na filozofické fakultě do stejného ročníku. Jan Bouzek přešel z prehistorie na klasickou archeologii, a tak spolu navštěvovali některé přednášky a cvičení. V roce 1968 měl dostat Jan Bouzek docenturu (celá léta učil na FF UK a ani on, ani pamětnice nikdy nebyli v KSČ), ale celá záležitost se neuvěřitelně vlekla: (...) sedmkrát ji měl dostat, a zase mu ji sebrali. Písařka na fakultě tvrdila, že omylem v seznamu docentů vynechala jeho jméno. Sedm let stejná výmluva, že... Bylo to takový legrační. “

Skauting

Už maminka pamětnice byla skautkou. Hana Bouzková pak pokračovala až do zákazu skautingu v roce 1950. Neoficiálně však schůzky pokračovaly. Skauti se scházeli po bytech a plnili program: například slavili narození T. G. Masaryka. Na tábory jezdit nesměli. Družina benešovských skautek se scházela až do maturity v roce 1953. V roce 1968 se pamětnice ihned „hlásila do služby“.

V sedmdesátých letech začaly se skautingem i její děti Šimona a Tomáš. Dne 2. prosince 1989 se v pražské městské knihovně konala velká schůze: dovnitř se už pamětnice nevešla, chtěla poslouchat z nádvoří Klementina, ale „někdo přeřezal kabely, a tak jsme nic neslyšeli“. Od té doby se Hana Bouzková dostala do vedení skautingu („v Benešově jsem skautovala od roku 1989 do roku 1991“) a výčet jejích skautských aktivit je úctyhodný. Dnes je „čestná matka, vůdkyně, Svojsíkova oddílu velmi zasloužilých skautů nad šedesát let. Dodnes pracuji.“

Děti

Dcera Šimona odmalička, od roku 1969, byla členkou hnutí Brontosaurus, přátelila se s Vavrouškem, Jiránkem a jezdili za ní stejně založení kamarádi. „Třeba přijel autobus s cizinci, spali u nás po podlahách a různě. Pak sousedi chodili a říkali: Byla se tu na vás ptát bezpečnost, ale nesmíme vám to říct.“ Syn Tomáš (...) jednu dobu byl osobním lékařem Václava Havla, až ho dochoval do konce.“ Těch příběhů a historek, které v této funkci zažil, by jistě bylo hodně. Hana Bouzková však zmiňuje pouze tuto: „Vím, že jeden let z Indie klečel za jeho sedadlem jedenáct a půl hodiny s kyslíkem a že málem přistávali, ale když zjistili, že jsou nad Teheránem, tak se letělo dál.“

Hana Bouzková patří mezi pouhých dvanáct skautek-nositelek Řádu stříbrného trojlístku. „On ten osud s námi hraje správnou roli a přistrčí člověka na správný místo.“

Pamětnice byla natočena za finančního přispění Nadace ČEZ, děkujeme.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Míša Čaňková)