Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

desátník Václav Bouzek (* 1923  †︎ 2014)

„Vytrvalost, čestnost a vlastenectví – hodnoty, které je třeba neustále udržovat.“

  • Václav Bouzek se narodil roku 1923 ve vesnici Maslenka, je volyňský Čech
  • výcvik prodělal v Lucku a pak v Rumunsku na Bukovině
  • při bojích na Dukle byl zraněn, po vyléčení byl převelen zpět na frontu na Slovensko, prošel s armádou až do Čech
  • v roce 1947 se po repatriaci usadil na Moravě
  • žije v Nedvězí u Olomouce
  • zemřel v dubnu 2014

Václav Bouzek se narodil v bývalém Polsku – na území dnešní Volyně, což je podle něj dodnes Volyňská gubernie.

Od roku 1870 začali Češi z Československa odjíždět na Volyň, která byla tehdy součástí carského Ruska. Dostávali zadarmo lesy, které káceli, aby dobývali ornou půdu. Sjížděli se ze všech okresů a zakládali tam české vesnice. Po první světové válce patřilo toto území Polské republice. Říkalo se mu Volyňské vojvodství. Dědeček pana Bouzka se tedy narodil v Československu, otec v carském Rusku. „Já jsem se už narodil v Polské republice, v roce 1924.“ Všichni navštěvovali školu od 7 let. Byla to česko-polská škola. Češi se museli učit polsky. Za to, že se mohli učit mateřský jazyk, museli rodiče doplácet malý poplatek. V roce 1937 obsadila Volyň sovětská armáda.

Jak Češi vnímali mnichovský diktát? „Bylo to smutné, protože naši otcové vykládali v zimních večerech, že už tehdy měla ČSR a Polsko takový pakt o neútočení. Jenže se nic nestalo. Až když potom Hitler požádal Polsko – chtěl volný průchod do Sovětského svazu – Poláci to nedovolili. Začala válka, která trvala 19 dní. Polská armáda nebyla schopna odporu. Vyslechl jsem hodně narážek od Poláků, kteří říkali, že je bombardují československá letadla. Bylo to smutné.“

Jak Češi chápali sovětskou okupaci? „Hitler se Stalinem měli dohodu, která se dala skutečně pozorovat. Němečtí vojáci měli takovou linii – došli k nám a nepokračovali dál. K nám zase bez boje šli Rusové a žádná bitva mezi nimi nevzplála. Obě armády došly na demarkační čáru a tam zůstaly stát.“

Volyňských Čechů bylo v tomto období 44 tisíc. Na podzim roku 1939 převzal moc Sovětský svaz. Neznali svébytnou kulturu Čechů, což působilo problémy. Ruští vojáci na příklad přišli na soukromý dvůr a bez ptaní zastřelili několik slepic a prasat. Češi pro ně byli kulaci a museli se podřizovat. Dva roky byla oblast pod přímou správou sovětské armády. Zakládaly se kolchozy, rodiny, které neuposlechly, byly odvedeny na Sibiř. Několik lidí se později vrátilo, když se zakládala Svobodova armáda, a vstoupili do ní.

V roce 1941 napadlo Německo SSSR a Stalin tomu nemohl uvěřit. Němci postupovali beze ztrát, sovětská armáda se vzdávala bez boje. Wehrmacht měl spoustu zajatců, kteří byli vězněni v oplocených ohradách. To mělo tragické důsledky pro sovětské vojáky: „Když jsme jezdili, viděli jsme, jak na vozíkách vyvážejí mrtvoly a u cesty je zakopávají.“ Potom Němci koňmi rozdupali hroby, aby se nepoznalo, co se u cesty dělo. Dva roky byla Volyň pod německou správou, poté se vrátila Rudá armáda. Obrat způsobila bitva u Kyjeva a Bílé Cerekve, kde byla brigáda 800 volyňských mužů, kteří bojovali proti Němcům společně s Rudou armádou. Později, když Němci ustoupili, přesunul se tento zbytek Svobodovy armády do městečka Rovna.

Byla vyhlášena mobilizace (povinný vstup do sovětské armády) pro muže do 45 let, Češi měli výjimku – mohli vstoupit do armády české. Té využili a přidali se k armádě generála Svobody. Dokonce tam šli i mladší muži, ve věku okolo 16 let. Armáda je nechtěla přijímat, ale na přímluvu rodiny je většinou vzali, protože argumentovali strachem o jejich život z důvodu vraždění banderovských skupin. Při odvodu vstoupilo 12 tisíc volyňských Čechů do Svobodovy armády. Češi vstoupili do armády v Rovně a hned se přesunuli bez výcviku do městečka Lucko. Tam bývalo Polské vojvodství. Započal výcvik v cihelně, kde byla zřízená střelnice.

Poté se muži dostali do druhé obrany u Torčina – zajišťovali týl, následně byli staženi a sovětská armáda pokračovala vpřed. „My jsme byli převezeni v nákladních vagonech do Rumunska, do části Bukovina. Tam teprve začal velký výcvik.“ Cvičilo se s tanky a všemi druhy zbraní. Podle vojenských plánů měly jednotky rekrutované z Bukoviny dostat úsek u Dukelského průsmyku, k čemuž také došlo. Přesun se udál pěšky. Většinou to bylo uděláno tak, že když hodně svítilo slunce, vyráželo se až kolem čtvrté hodiny odpolední, protože jinak by vojáci pochod nevydrželi. Pochody byly naplánovány a zajištěny jednotkou pana Bouzka. Ubytovací místa byly stodoly apod. Průměrně se ušlo 55 km za den. Dohromady to bylo přes 800 km, šlo se více než 10 dní.

Jaké byly vztahy mezi vojáky a důstojníky? Až na výjimky dobré. „My jsme měli nadporučíka, který se jmenoval Bílej.“ Pocházel prý ze Zakarpatské Ukrajiny. Byl velmi svědomitý. Kladl důraz na správný výcvik, hlavně střelbu ze zbraní nebo boj s granáty. „Měli jsme čtyři vlastní kulomety, na kterých se cvičilo. Ale v některých rotách to bylo obráceně, protože někteří vojáci si stěžovali. K šikaně docházelo v ojedinělých případech. Velitelé si byli vědomi toho, co se děje, a nechali se raději přeložit, než aby přišli o život.“

„Došli jsme do vesnice Machnovka, kde sovětská armáda vycouvala a my jsme obdrželi svůj samostatný úsek. Byl to tragickej nástup, protože bylo naplánováno, že bychom měli jít ještě 7 km, to se nestalo. Byli jsme překvapeni Němcem, protože jsme přišli přímo na dostřel. Naše průzkumná četa, která měla jít aspoň 1 km vpředu, šla pouze 200 m. Silnici měli Němci zastřílenou, protože tam vedla pouze jedna. Když večer uslyšeli rachot vozů, začali střílet minama. Koně i lidé byli zabiti, ještě štěstí, že byla ráno mlha, že nás neviděli. Měli obsazeny kopce, kdyby bylo slunečno, tak by nás tam vybili. To nás vlastně zachránilo. A potom deště, což byla špatná věc, ale pomáhala nám špatná viditelnost, tak nás tolik nepadlo.“

„Stálo by také za zmínku, že předpoklad byl, že před námi je slovenská armáda, která tehdy ještě bojovala s Němci. Na Slovensko byla vysazená naše paradesantní brigáda, jenže se tam dobře neuchytli, protože byli vyzrazováni. Předpoklad byl, že slovenská armáda se na první linii odtrhne od Němců, vznikne panika a tím bude umožněno překonat Dukelský průsmyk. Bohužel to dopadlo špatně. Slovenští důstojníci to vyzradili, Němci tuto armádu stáhli do týlu. Nechali je kopat zákopy a stavět bunkry. Nasazeni byli horští myslivci a Hitlerjugend, horští myslivci spoustu našich vojáků zastřelili přímo do hlavy snajperkou. Neměli jsme přilby. Bylo nás 74, samostatná rota – úderná skupina. Měli obsazený kostel, když to naši zjistili, byl zbořen. Odlehčilo se tím, že snajpeři přestali existovat.“

Pan Bouzek operoval v týle, vždy při štábu, a když bylo třeba posílit obranu, jeho jednotka vypomáhala. Tyto operace probíhaly jen v rámci jejich praporu.

Postupovalo se velmi pomalu. Němci měli stále převahu, ale potom, když ztratili letadla, znamenalo to výhodu pro osvobozující armády. Pěchota byla podporována minomety i dělostřelectvem. Terén se rozbahňoval. Koně nemohli a lidé museli pomáhat s minomety. Existovaly malé minomety, které se nosily na zádech, ale ty měly velmi slabou účinnost v horském terénu. Němci postupně ztráceli území, ale vždy si obsadili výšiny. To je v boji velká výhoda. Německá strana se obávala útoku v noci, proto se podnikaly útoky až po setmění. Spoustu lidí přišlo o život.

„Nedošel jsem ani na česko-slovenské hranice. Pod horou Hejrová, říkají tomu hora smrti, jsem byl raněný střepinou do pravé čelisti. Dostal jsem kulku. Měla dokonce takovou špičku, jako kdyby do něčeho narazila. Kulku jsem měl v těle pět dní, zůstala mi v rameni – měl jsem přeraženou klíční kost. Vyndali mi ji až ve Lvově. Moje jediný štěstí bylo to, že jsem se snažil takových 10 metrů utíkat… Došel jsem k silnici, jelo auto našeho štábního kapitána, kde už byli tři raněný. Vyskočil řidič a ještě jeden a hodili mě tam k nim. Tím mi zachránili život, jinak bych vykrvácel z pravé čelisti z tepny. Zavezli nás do ruské vojenské nemocnice.“

V nemocnici pamětníka ošetřili a poté jej transportovali dál. Přistavili autobus bez sedadel. Všude se rozprostírala sláma a autobus nemocné převezl do nemocnice v Řešově. Lazaret byl jen na trávě. Ve dvojitých stanech se částečně topilo. Stany obsahovaly rentgeny a všechno potřebné zařízení.

„Nasadili mi takový šimky na zuby, byly spojený gumičkama. Pobyl jsem tam čtyři nebo pět dní.“ Ti, kteří vydrželi a měli naději, že přežijí, byli odesíláni transporty dále do Ruska. Problémem byl nedostatek krve. I pamětník jí měl málo, proto mu do stehen injekční stříkačkou vpravovali glykózu. Vytvořila se boule (v ní kalná voda) a ta se vstřebávala do krve. Stravu přijímal mixovanou a tekutou. Sestřičky míchaly stravu ve skleněných trychtýřích a ranění se jí krmili. Později Václava Bouzka přepravili do nákladního vagonu. Ve vagonu byla dvojitá podlaha pokrytá slámou. Zavezli ho do Lvova, kde se prováděly chirurgické zákroky. Vojáci se třídili podle zranění. Tam zůstal asi pět dní a byl opět transportován, tentokrát do Kyjeva. V Kyjevě se opakovala stejná procedura třídění jako ve Lvově. Zdržel se tam týden. Přesun pokračoval, ale vlaky se změnily. Vagony se vystřídaly za osobní, ale byly speciálně přizpůsobeny. Místo sedadel Sověti instalovali tři dřevěná patra pro nemocné. Nejméně zranění leželi v nejvyšším patře. Poranění vojáci přijeli do Moskvy. Pan Bouzek ležel ve vojenské nemocnici ve 48. kvartále (v Moskvě co kilometr, to kvartál). Zde započalo léčení.

„Vytrhali mi kořeny, který tam zůstaly. Pobyl jsem tam 28 dní. Existovaly případy, kdy měl hladký průstřel celé pusy, tak mu musel být vytrhnut zub, aby ho mohli krmit. Civilní sestřičky nám dávaly mixovanou stravu skoro jako cucat z těch trychtýřů takovýma gumičkama. Když nám to sundali, ani jeden z nás hubu neotevřel. Byla zřízena taková tělocvična, kde jsme seděli naproti zrcadlu, dali nám různý velikosti kleštiček a my jsme museli cvičit a denně si otvírat hubu.“

Tam pobyl skoro čtyři měsíce, koncem prosince mu řekli, že dostane „komanděrovku“ a bude převezen do města Rovna. Do Rovna byli transportováni všichni vyléčení vojáci. Lékaři byli velcí specialisté, to pamětníka překvapilo. Uniforma, ve které bojoval, šla až do Moskvy. Náramek, který byl prostřelený od kulky, byl zacérovaný. V kabátě měl zašitou zlatou pětirublovku a i ta po vrácení zůstala na svém místě. Když už na tom byl zdravotně lépe, sestřička mu doporučila, aby se šel podívat po Moskvě. Do metra mohl jen ten, kdo měl uniformu nebo propustku. Jel na konečnou stanici a poprvé vlastně viděl metro nebo pohyblivé schody. V Moskvě se dalo sehnat jakékoliv zboží od chleba přes čokoládu, ale bylo velmi drahé. Po vyléčení dostal papír s nálezem a přesunul se do Dubna. Z Dubna to bylo do jeho rodné vesnice necelých 18 km. Místo na štáb jel domů. Tam pobyl dva dny. Rodinu viděl poprvé od naverbování do armády. Otec byl tehdy dost nemocný, prodělal zápal plic. Měl zakázáno chodit na pole kvůli slunci, ale když nebyl pod dohledem, vzal si deštník a šel sekat obilí pro ty, co nic neměli. Pan Bouzek zajel na štáb, velitelem tam byl poručík Stránský. Na propustku jel domů. Tam pobyl dva týdny. Poté se jednotka přesunula na Slovensko. Na Slovensku nejezdily vlaky. Na vlastní odpovědnost zůstali v Košicích na zámečku. Počkali tam proto, aby viděli průvod na počest příjezdu prezidenta Beneše. Po slavnosti se jelo do Popradu, kde sídlil náhradní pluk. Tam se čekalo týden na lékařskou prohlídku, ale ta se neuskutečnila. Vojáků byla necelá stovka, když Němci udělali ve Vrútkách protiútok, přijela auta a naložila je bez lékařské prohlídky. Velení nedůvěřovalo schopnostem vojáků, a proto je rozdělilo na roty. Spolu s dvěma volyňskými Čechy se dostal do 3. brigády 1. praporu 5. roty, kde byl poručík Kaňák.

„Dovezli nás do Vrútek, ve Vrútkách jsme se dostávali až nahoru, protože tunely, mosty i silnice byly zbořený. Přes vrch jsme šli směrem na Žilinu. Z kopců jsme tu Žilinu viděli i normálním okem – jak se Němci procházejí, na silnicích měli zátarasy, pět takových betonových pilířů. Žilina byla dobyta bez boje, protože když Němci viděli, že na kopcích je soustředěn větší počet vojáků, sami utekli. Pokračovali jsme v pochodu. Nekladli velký odpor, akorát v noci nás zastavili a ráno jsme zase postupovali bez boje. Tak jsme se dostali až do Horní Marikové, kde jsme přecházeli slovensko-české hranice. Přišli jsme do Starýho Hrozenkova.“

Velitelem byl štábní kapitán Oulehla, prošel západní frontou. Velmi rozumný člověk, který se těšil na domov, od něhož ho dělilo jen pár kilometrů. Když se přešla hranice, byla tam rozbitá hospoda, lidé začali nosit potraviny a začali mluvit s vojáky. Poskytli jim informaci, že Němci utekli na druhou stranu – vzali několik prasat, dva páry koní s vozy a zůstali v lese. Za silnicí, která se táhne údolím, uslyšeli Němci hlasy a začali pálit z kulometů. Štábní kapitán dostal tři zásahy do krku. Lékař přišel okamžitě, ale za tři dny bylo jednotce v brigádním rozkaze sděleno, že velitel zemřel. Druhý den se Němci vzdali. Civilní obyvatelstvo je odzbrojilo a přivedlo. Udělala se ještě preventivní prohlídka zbraní. Hodinky a prsteny jim byly ponechány. Němci byli předáni sovětské armádě, Češi žádné rozsudky nad zajatci vykonávat nemohli. Během 15 minut se objevila dechovka. Vojáci měli počkat, až se uvaří guláš. Velitel, zástupce Oulehly, to nechtěl dovolit. Lidé nakonec guláš uvařili a 8 km jej vezli k vojákům. Velký rozdíl byl v přivítání armády na Slovensku a v Čechách. V českých zemích vítali vojáky daleko intenzivněji. Armáda postupovala směrem na Kroměříž a Hulín, tam se objevila rumunská armáda, která bojovala s Němci. Později se odtrhla a bojovala proti wehrmachtu. Proběhly boje u Kroměříže a Hulína, ale rota pana Bouzka se bitevní vřavy nezúčastnila. Převezli je do Pivína a v záloze měli podpořit rumunskou armádu v případě, že by jejich ofenziva byla neúspěšná. Pomocí periskopů zjistili postavení nepřátelské armády a přesně v 9.00 měl začít útok. Poručík Kaňák však jednotce oznámil, že se odkládá. Při druhé návštěvě, bylo před dvanáctou hodinou, vojákům oznámil, že válka skončila. Ráno pochodovali pěšky směrem na Prahu až do Horních Počernic. V Horních Počernicích se dva týdny zdrželi, poté se šlo na defilé do Prahy. V hlavním městě byli ubytování v zoologické zahradě.

„Po třech týdnech jsme byli převezeni na Žatecko na posádky. Já jsem se ještě s dalšími deseti příslušníky dostal do Šinova. Na posádce v Šinově jsme byli až do konce žní. Potom jsme jeli do lágru Zelená a do Prahy, protože se proslýchalo, že můžeme jet domů. Tak polovina se přihlásila a odjeli jsme na Volyň, kde byly naše rodiny. Na Volyni se v roce 1946 až 1947 založila česko-sovětská komise, která odhadovala naše majetky, byl nám povolen odjezd do vlasti. Začalo to v únoru nebo březnu roku 1947. Já jsem se nechal, tak jako další rodiny, odpojit v Zábřehu. V Šumperku jsem vystoupil z vagonu a byl jsem u bratrance, který měl zemědělství. Osidlovací úřad nám dával tipy, kde jsou prázdný usedlosti, abychom zachraňovali pohraničí. I rozhlas nás vyzýval. Byl jsem se dívat ve Velkých Kuněticích, vedle Šumperka ve Vykýřovicích a takových těch bližších vesnicích. To bylo obsazený. Většinou to byli Slováci a chtěli odstupný – peníze. My jsme peníze samozřejmě neměli, protože jsme dostali pouze tři tisíce na osobu jako zálohu, abychom měli na živobytí. Až na Velké Moravě jsem objevil volné hospodářství, tak jsem se tam usadil. Tam jsem byl až do roku 1964 jako soukromý zemědělec. Potom byl už nápor silný, tak jsme se rozhodli odejít, protože družstva tam byla velmi omezena. Dvě koruny na jednotku a tak dál a ve vedlejších vesnicích, počínaje od Hanušovic, se tvořily státní statky. Ve statcích fungovali na pevných mzdách, co si kdo vydělal, to měl každý měsíc. Tak jsme napsali žádost, že chceme do státních statků, že to je vyšší forma hospodaření, a tak nám bylo umožněno přejít do Státních statků Králíky, což mělo asi 2800 hektarů. Nejdříve jsem pracoval jako opravář, potom 4 roky jako kombajnista. Dostal jsem se až do Grygova, kde sháněli kováře. V Grygově jsem byl až do důchodu. Tam jsem měl změněnou pracovní schopnost. Mohl jsem odejít, ale dříve mě vázala půjčka na domek, který jsem si tam postavil. Dostal jsem nenávratnou půjčku za podmínky, že tam vydržím 10 let. Syn se přistěhoval do Nedvězí, tak jsem si koupil domek na opravu, jelikož jsem věděl, že si to mohu spravit sám. Tento domek jsem si částečně spravil a v současné době mám žádost do domova důchodců v Olomouci.“

Měl pamětník informace o tom, co se dělo na západní frontě?

„Když se vrátím ještě k tomu postupu. My jsme byli informováni. U každého praporu byl osvětový důstojník. Měli jsme mapy, sám jsem pomáhal slepovat čtyři mapky, v nichž byly zaznamenány veškeré lesní cesty a stezky. Případně nás informovali, jaký jsou proti nám zbraně… Většinou jsme to poznali na vlastní kůži, když na nás zaútočili. Němci neměli většinou už tu sílu. Já jsem hodně těch bojů byl v nemocnici. Kamarádi si vystáli mnohem více, až ke hranicím byly tuhý boje. Za údolím smrti se to hnulo. Postupovalo se rychleji.“

 „O postupu spojeneckým vojsk západní fronty jsme se nic nedozvěděli. Akorát když jsem byl v Moskvě v nemocnici, byly vystřelovány salvy, když sovětská armáda zabrala větší město. To jsem viděl z okna pět nebo deset salv na počest osvobození určitých měst.“

Jaké byly vztahy mezi Čechy bojujícími na západní a východní frontě? (Jak pohlíželi vojáci východní fronty na západní odboj?)

 „O armádě, která bojovala v Anglii, jsme moc nevěděli, ale až se přesunuli do vlasti, měli jsme k nim velmi dobrý vztah, protože jsme bojovali za jedno a to samé osvobození. Dnes jsou v našem svazu, protože se to spojuje… Máme společný schůze a mezi námi jsou i tito letci a jiní příslušníci ze západu. My je bereme tak, že jsme bojovali za stejné osvobození jak na východní, tak na západní frontě.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století