Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Jozef Bouška (* 1945)

• narodil se 25. srpna 1945 v Trnavě

• od dětství začal hrát za pražskou Spartu, kde zůstal i v dospělém věku

• jako talentovaný hráč reprezentoval Československo na mezinárodních mládežnických turnajích

• v roce 1968 se účastnil Letních olympijských her v Mexiku

• v pražské Spartě působil až do roku 1971 a v roce 1975 ukončil aktivní kariéru ve Slavii Praha

• od osmdesátých let se začal věnovat trenérské činnosti

• v polovině osmdesátých let využil zahraniční nabídky – trénoval v Kostarice, kde zůstal šest sezon

• v době natáčení (2025) žil v Praze

Fotbalový turnaj na Letních olympijských hrách 1968 v Mexiku patřil mezi jejich nejzajímavější sportovní události. Soutěže se zúčastnily amatérské týmy z celého světa a turnaj přinesl mnoho zajímavých zápasů a v některých případech i překvapivých výsledků. Zlatou medaili nakonec získalo Maďarsko, které ve finále porazilo Bulharsko a potvrdilo tak svou dominanci. Zatímco bronz si odvezlo, možná překvapivě, Japonsko. Turnaj tak ukázal rostoucí kvalitu fotbalu i mimo tradiční evropské a jihoamerické velmoci.

Na Letních olympijských hrách 1968 reprezentoval Československo na fotbalovém turnaji talentovaný tým, který ukázal, že i stát ze střední Evropy je schopný hrát vyrovnané zápasy na mezinárodní scéně. I když Československo skončilo na nepostupovém místě a do vyřazovací části se nedostalo, mladí hráči získali cenné zkušenosti.

Jedním z těch, kteří tvořili olympijský výběr, byl i mladý a talentovaný hráč Sparty Praha Jozef Bouška. Měl už jisté zkušenosti jak z nejvyšší fotbalové ligy, tak z mezinárodních mládežnických turnajů, kde ČSSR reprezentoval. Avšak Letní olympijské hry byly pro něj novou zkušeností nejen z pohledu měření sil s jinými týmy, ale i z pohledu náročného prostředí, kde turnaj probíhal. 

Fotbal hrál už můj otec

Jozef Bouška se narodil 25. srpna 1945 v Trnavě do rodiny ligového fotbalisty a později účetního u Československých státních drah Josefa Boušky a prodavačky Ireny Bouškové (rozené Takáczové). Krátce poté se rodina přestěhovala do Prahy, kde se v roce 1947 narodil i mladší bratr Svatopluk. Rodina žila na pražském Kačerově. Tady a později na Spořilově chodil malý Jozef do školy. 

Už od dětství vedl otec své syny ke sportu a obzvlášť k lásce k fotbalu. Pamětník vzpomíná, že otec dokonce nastupoval po válce v dresu pražské Viktorie Žižkov. Do té doby hrál fotbal na Slovensku, hlavně za Trnavu a Prešov.

Na spořilovskou školu má Jozef Bouška velmi příjemné vzpomínky. Ale nejvíce se mu líbilo hřiště, které navštěvoval prakticky denně po škole. Jednalo se o třetiligové škvárové hřiště, kde se seznámil se svým kamarádem Josefem Jelínkem (pozdějším stříbrným medailistou z mistrovství světa 1962 v Chile), jehož otec působil jako správce zmíněného hřiště. Jozef Bouška zde trávil velké množství času a často zůstával až do večerních hodin a odmítal odejít domů. Rodiče obou kamarádů se proto domluvili, že malý Jozef může v areálu hřiště přespávat a ráno jít rovnou do školy.

Zprvu mi řekli, že jsem pro klub už starý

Po čase se rodina z Kačerova odstěhovala do Holešovic, kde pamětník navštěvoval sportovní areál. Po dlouhém přemlouvání otce, že by chtěl hrát za místní fotbalový klub, kterým byla Sparta Praha, otec svolil a oba syny přivedl na trénink. Zprvu trenér Karel Senecký mladého Jozefa přijmout nechtěl, ale nakonec svolil a doporučil mu, aby pravidelně chodil na tréninky, že se se svým talentem brzy dostane do A týmu pražské Sparty.

Fotbal byl pro Jozefa Boušku životní náplní a věnoval mu veškerý čas. Ještě jako hráč starších žáků se například podílel na výhře ligy se Spartou s neuvěřitelným skóre 112:0. Přestup do dorostu proto byl jasnou volbou a po dosažení potřebného věku začal nastupovat i s mladším bratrem za A tým Sparty Praha – psal se rok 1963. Sezona 1963/1964 se pro něj stala do jisté míry spíše zkušební. Nastoupil pouze ve dvou zápasech, ale přesvědčil vedení, že se může stát stabilním hráčem týmu. „Hrál jsem za Spartu. Byli tam takoví velikáni jako Josef Vojta, který mi pak dovolil, abych mu tykal,“ vzpomíná.

Po ukončení základní školy přišla chvíle, kdy se měl rozhodnout pro školu střední. Maminka vybrala svému synovi prestižní školu v Čimelicích, obor kameraman. „Mě to vůbec nezajímalo, nějaká škola, nebo kamera. Chtěl jsem hrát fotbal, a když to nevyšlo, byl jsem šťastný,“ vzpomíná Jozef Bouška na chvíli, kdy se dozvěděl, že vedení školy ho na školu nepřijme, protože zde nebyla možnost během studia závodně sportovat. Nakonec se dostal na střední průmyslovou školu do Kladna. Vedle školní docházky mu vedení Sparty zařídilo, že může trénovat v Kladně, aby se udržoval v kondici, a později denně dojížděl na tréninky do Prahy. Po maturitě se vrátil do Sparty.

Maminka seřvala ředitele

Jozef Bouška byl skutečně talentovaný hráč, což potvrdilo i to, že dostal nabídku do juniorské reprezentace. V první polovině šedesátých let se naskytla příležitost reprezentovat Československo na juniorském turnaji v Anglii. Všechno bylo připravené, ale na poslední chvíli pamětník nedostal povolení ze školy odcestovat do zahraničí, jelikož to bylo v době závěrečných zkoušek. 

Dle svého vyprávění přišel celý zhroucený domů a rozplakal se. V tu chvíli zasáhla jeho poměrně rázná maminka. Odjela do školy a zřejmě si velmi důrazně a rázně promluvila s ředitelem školy. Ten si ho záhy zavolal na pohovor a vysvětlil mu, že se situace dá vyřešit a ke zkouškám půjde na podzim. Mladý fotbalista tak mohl odjet na jeden ze svých prvních velkých turnajů.

Pamětník s dvěma malými přestávkami (VTJ Tachov, kde plnil povinnou vojenskou službu, a TJ Spartak Brno ZJŠ) působil ve Spartě až do roku 1971. Během jeho angažmá ho zastihla také srpnová okupace vojsk Varšavské smlouvy. Jozef Bouška ráno 21. srpna přišel ke snídani, kde viděl otce, který si četl noviny a začal celou situaci svým synům vysvětlovat. Sbalili se a odešli na autobus, který je měl odvézt na trénink. S dalšími fotbalisty na zastávce všechno probírali. „Jeden z kluků netušil, o co jde. Když jsme mu to vysvětlili, sundal si náramkové hodinky, aby mu je prý neukradli,“ doplňuje pamětník své vyprávění úsměvným detailem.

Z důvodu uzavření letenského hřiště jezdili hráči trénovat na Strahov. Právě zde se Jozef Bouška stal svědkem přistání vojenského vrtulníku, kde si všichni museli lehnout a čekat, jak se situace dál vyvine. Jednalo se o kritickou dobu a do toho se pamětník připravoval na reprezentační turnaj, jelikož se dostal do olympijského výběru pro reprezentování Československa ve fotbale na Letních olympijských hrách v Mexiku v roce 1968.

Olympiádu jsme neudýchali

Letní olympijské hry se pro něj staly sportovním vrcholem. Československý tým odjel do Mexika, kde se připravoval na fotbalový turnaj. Ten probíhal na několika místech a Československo, jakožto tým ve skupině D, nastupovalo ke svým zápasům v mexickém městě Guadalajara. Město se však nacházelo v nadmořské výšce nad 1 500 metry nad mořem, což dle vyprávění znamenalo pro většinu sportovců problém. 

ČSSR mělo v základní skupině sehrát tři zápasy, a to s Bulharskem, Thajskem a Guatemalou. Jozef Bouška dodnes přiznává, že se jednalo a poměrně lehkou a hratelnou skupinu a Československo mělo postoupit do vyřazovací fáze. Bohužel se proti hráčům postavilo klima – vysoká nadmořská výška způsobila potíže a několik hráčů hru jednoduše neudýchalo. 

„Já jsem to nějak dal, ale někteří kluci ne. Ve skutečnosti nás pak hrálo o dost méně a to nešlo,“ vzpomíná po několika letech pamětník. První zápas, ve kterém nastoupili, byl proti Guatemale, kdy ČSSR platilo za favorita. „To jsme měli vyhrát, oni nebyli schopní se dostat ani za půlku,“ zdůrazňuje Jozef Bouška. Národní tým však nakonec po jediné brance soupeře prohrál. 

O dva dny později československý výběr nastoupil proti favorizovanému Bulharsku, které později získalo stříbrné medaile, kde si hráči vedli poměrně dobře, a dokonce vedli 2:0. Nakonec však Bulhaři výsledek dotáhli a týmy se rozešly smírně poměrem 2:2. V posledním zápase českoslovenští hráči nastoupili proti Thajsku a s přehledem ho ovládli a vyhráli 8:0. 

Chtěli mi zakázat fotbal

Další etapa přišla po pamětníkově návratu z Mexika. Dle svého vyprávění společně s olympijskou vítězkou ve skocích do vody Milenou Duchkovou objížděl pražské vysoké školy a vedl debaty a proslovy ke studentům k situaci, která v Československu nastala. 

O těchto akcích se však dozvěděla pražská Sparta. Předseda si mladého fotbalistu předvolal a sdělil mu, že jeho chování je nepřípustné, a navrhl, že jako trest bude mít zákaz hraní fotbalu, což byla pro Jozefa Boušku obrovská rána. Do situace se vložil Josef Masopust a nakonec se podařilo vyjednat kompromis –  může hrát fotbal, ale nesmí nastupovat v nejvyšší soutěži. Což pamětníkovi tolik nevadilo, jelikož mohl zůstat ve Spartě a v B týmu nastupoval v druhé lize. 

V roce 1969 také odjel se Spartou na soustředění do Jižní Ameriky, kde se účastnil i mezinárodního turnaje Copa Montevideo. Se Spartou skončil na druhém místě, což byl pro pražský klub obrovský úspěch. Poměřili síly s nejlepšími kluby z Uruguaye, Argentiny, a dokonce na turnaj přijel i zástupce Sovětského svazu, klub Torpédo Moskva. 

Já, celoživotní sparťan a mám jít do Slavie?

V roce 1971 své angažmá ve Spartě Jozef Bouška ukončil a využil nabídky nastoupit do tehdejšího klubu Spartak BS Vlašim, který hrál o postup do nejvyšší soutěže. Zde se seznámil s legendárním kanonýrem Josefem Bicanem, jenž se mu na trénincích věnoval, a nabídl mu, že se postará, aby přestoupil do Slavie. „To byl šok, já a do Slavie? To nešlo a nevěřil jsem tomu,“ vzpomíná pamětník. 

Přestup se nakonec podařil a dle vyprávění se Jozef Bouška velmi obával přijetí v klubu. Přece jen mezi pražskými kluby vládla velká rivalita a on jako už bývalý sparťan přestupoval ke svému konkurentovi. Nakonec ve Slavii strávil tři sezony a s aktivní fotbalovou kariérou se v ní rozloučil.

Fotbal však neopustil nadobro a po pěti letech se do fotbalového světa naplno vrátil. Tentokrát už ne jako hráč, ale jako trenér. V roce 1980 využil nabídky a začal působit jako asistent trenéra Bohumila Musila ve Slavii Praha. Vzpomíná, že trenérská činnost Bohumilu Musilovi nešla a on v klubu nakonec ze zdravotních důvodů skončil. Očekávalo se, že s ním skončí i Jozef Bouška. Ten to však odmítl a hráči si společně odsouhlasili, že právě pamětník se má stát hlavním trenérem. Nakonec k tomu v roce 1981 skutečně došlo.

Trenérem v Kostarice

V trenérské činnosti získával Jozef Bouška stále více zkušeností a na jaře roku 1983 se stal asistentem trenéra Zbrojovky Brno, která v té době hrála první ligu. Když sestoupila do druhé ligy, stal se na podzim pamětník hlavním trenérem Zbrojovky. 

V polovině osmdesátých let však přišla zajímavá nabídka. Josef Masopust mu oznámil, že je tu možnost trénovat v Kostarice. Podmínkou však je umět částečně španělsky. „Španělsky jsem neuměl, ale Masopust mi řekl, že je tam ‚částečně‘. Uměl jsem jen pozdravit, a tak jsem řekl, že to vlastně částečně je, zkusil jsem to a ono to vyšlo,“ vypráví pamětník. Vybrali ho a v roce 1986 odjel jako trenér do Kostariky, kde nakonec s rodinou strávil šest let.

Jozef Bouška zde zažil obrovské úspěchy. Během svého působení získal dvakrát mistrovský titul, a dokonce se stal také finalistou významné jihoamerické soutěže Copa Interamericana. Pamětník zde platil za skutečnou hvězdu, a když přišel příkaz z Československa, že se má vrátit, tak to razantně odmítl, a dokonce na přímluvu prezidenta Kostariky mohl v zemi zůstat. Právě zde prožil s rodinou i sametovou revoluci a nakonec se společně vrátili domů až v roce 1992.

Jozef Bouška fotbal nikdy neopustil. I po ukončení trenérské kariéry fotbal aktivně sledoval, jak na domácí, tak na mezinárodní scéně. Do Kostariky se nakonec v roli trenéra ještě jednou vrátil, a to v období let 2007–2011. Své vyprávění zakončil poselstvím budoucím fotbalistům, kdy by měli hráči trénovat a získávat zkušenosti od starších hráčů.