Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Bořkovcová (* 1927  †︎ 2009)

Řekla jsem, že je mi osmnáct, a šla na práci. Tatínek s bráškou to štěstí neměli

  • narozena roku 1927 v Praze
  • židovská nenáboženská rodina
  • vyloučena z gymnázia, pak židovská měšťanka
  • červenec 1943 - transport s rodiči a bratrem do Terezína
  • v Terezíně pomocná vychovatelka
  • říjen 1944 - transport rodiny do Osvětimi
  • otec a bratr zavražděni po příjezdu
  • s matkou asi po týdnu převezena do tábora Kurzbach
  • leden 1945 - pochod smrti z Kurzbachu
  • konec války ve Wohlau
  • léto 1945 - návrat do Prahy
  • po válce sňatek, konverze ke katolictví
  • autorka knih pro děti a mládež
  • zemřela roku 2009

Hana Bořkovcová

 

„To, co se stalo, je nad lidské představy.“

 

                                                                                                          

Hana Bořkovcová, rozená Knappová, se narodila roku 1927 v Praze v židovské rodině. „Na rodině mého otce se podepsala historie. Byl z velmi chudé rodiny. Měl tři bratry a sestru. Teta jediná umřela doma v posteli, ještě před okupací, ale jeho dva bratři padli za první války a on s dalším bratrem zahynul v Osvětimi.“ Matka naopak pocházela z dobře situované rodiny. Její otec Ludvík Singer, jeden z nejvýznamnějších českých sionistů, byl právník a poslanec za Židovskou stranu, v roce 1930 vykonával funkci předsedy Židovské obce v Praze.[1] Kromě Hany v rodině vyrůstal ještě mladší bratr Michal. Knappovi byli židovská, ale česky orientovaná, sekularizovaná středostavovská rodina. Doma se mluvilo česky. „Maminka uměla nespočet národních písniček. Modlila se s námi jen o velkých svátcích, o Jom Kipur jsme se postili. Maminka hlavně chtěla, abychom věděli, kdo jsme. Vždycky říkala: ,Když někde máš pocit, že se začne nadávat na Židy, tak řekni: Já jsem Židovka.‘“

 

V polovině 30. let do Československa emigrovalo několik tisíc německých politických uprchlíků. Vyprávěli o realitě běžného života v nacistickém Německu. Hlavním zdrojem informací o vzrůstajícím nebezpečí bylo ale rádio, v rodině Knappových se často poslouchalo. Hitlerovy projevy o rasové čistotě a životním prostoru naháněly hrůzu, ale odejít do emigrace nikdo nechtěl: „Měla jsem opravdu pocit, že se něco hrozného blíží. Maminka měla dvě kamarádky. My jim říkali tety. Tety právě v té době chodily k nám, dokonce i když se to potom nesmělo. Našim strašně nadávaly, že se nepokoušejí emigrovat. Tatínek nechtěl, tvrdil, že je tady doma. Hlavně nikdo si doopravdy neuměl představit, co se může stát. To bylo nad lidské představy.“

 

„Vy pronásledování také přežijete.“

 

Za mobilizace v září 1938 otec před očekávaným bombardováním Prahy odvezl rodinu na chatu. Válka ale zatím nepřišla a na pár měsíců se život vrátil do běžných kolejí. Dne 15. března 1939 Němci vstoupili do Čech, vznikl protektorát a diskriminační norimberské zákony začaly platit i zde. Služebná Knappových, sudetská Němka Anny, s nacismem neměla a ani nechtěla mít nic společného, ale musela od rodiny s pláčem odejít. Na rodinu se postupně začala vztahovat diskriminační opatření zavedená v protektorátu – ztráta zaměstnání, vyloučení ze školy, omezení vycházení, označení žlutou hvězdou: „Mě vždycky hrozně štvalo, když jsem někde slyšela, že to někdo považoval za ponížení. Nás to nikdy ani nenapadlo, že by židovská hvězda mohla být ponížení.“ Při těchto omezeních o to víc utkvěly momenty solidarity, kterou prokazovali někteří přátelé i jiní lidé: „Matka na ulici potkala syna jedné z tet, asi osmiletého chlapce, který se k ní přidal. Upozornila ho, že má hvězdu, a tedy je pro něj nebezpečná. Ten chlapec jí řekl: ,My evangelíci jsme zažili také velká pronásledování jako vy,  i vy je přežijete.‘“ Jednou měla jít celá třída do kina na naučný film, ale Hana a její spolužačka, také Židovka, se školní akce nesměly zúčastnit. Protože poté měla pokračovat výuka, nesměly opustit třídu: „Najednou se otevřely dveře. Do třídy vešel pan školník a řekl: ,Holky, venku je krásně. Neseďte tady. Já vám dám ven pingpongový stůl a zahrajte si.‘ Nevzpomínám si, jak se jmenoval, ale nezapomenu mu to.“

 

Otcova firma byla arizována, tak našel práci na zdravotním odboru Židovské obce v Praze. Otec prožíval ústrky a ponížení ze strany úřadů a společnosti daleko hůř než matka: „Tatínek opravdu své židovství vůbec nijak neprožíval, ale maminka dávala najevo, že se není až tak čemu divit a že Židé si prožili již leccos.“ Židovské děti byly vyloučeny ze škol v roce 1940, takže Hana mohla dokončit pouze druhou třídu osmiletého gymnázia a mohla pokračovat na židovské měšťance, kterou navštěvovaly židovské děti z celé Prahy. Protože nebyl dostatek židovských pedagogů, předměty učili odborníci, kteří pro svůj původ nemohli nadále vykonávat své povolání: „Mně se tam strašně líbilo. Na biologii jsme měli jednoho lékaře. Ten hned první hodinu přišel do třídy a říkal: ,Měli bychom se učit rostlinopis, ale mě ty pestíky nebaví. Já vás naučím něco o krevním oběhu.‘“

 

„Je tu hlad.“

 

V té době začaly odjíždět první transporty Židů z protektorátu do ghett, nejdříve do Lodže, později do Terezína. Ze třídy mizeli učitelé i spolužáci, mezi nimi i Hanina nejlepší kamarádka Tylda (ona i celá její rodina zahynuly). Protože otec byl zaměstnán na židovské obci, deportační rozkaz pro jeho rodinu přišel až v létě roku 1943. Shromaždiště deportovaných bylo ve Veletržním paláci. Tam zůstali dva dny, než byli vypraveni vlakem do Terezína. Po příjezdu do Terezína nebyla rodina rozdělena, jak to bylo obvyklé, ale spolu s několika dalšími našli společně ubytování na půdě. Měli štěstí. Zůstali ještě chvíli spolu. Většina rodin byla rozdělena ihned po příjezdu. Muži, ženy, děti zvlášť. „Bylo tam hrozně málo prostoru. Pamatuji si, že jakýsi pan Schönfeld měl postel proti mé posteli a byl hrozně dlouhý. Jeho nohy se tak nějak octly v mé posteli a on se strašně omlouval. Nejhorší bylo, že tam kolem nás v noci lítaly krysy. Každý měl plecháček nebo ešus a krysy mezi nimi v noci tancovaly,“ vzpomíná paní Bořkovcová. „Město bylo příšerně přeplněné, protože tam bylo několikanásobně víc lidí než normálně. My jsme tam potkaly sestru babičky. Byla strašně hubená a máma jí říká: ,Je tu hlad, viď.‘ A ona: ,Na hlad nemyslím.‘ Ani ona, ani její dcera s manželem a malým dítětem se nevrátily.“ 

 

První práci v Terezíně Hana s matkou dostaly ve sklepě, kde přebíraly shnilé brambory, pak postoupila do skladu bot. Nakonec se jí podařilo získat místo pomocnice vychovatelky v Kinderheimu, domově pro děti od nejmenšího věku až asi do 12 let. Židovské děti se nesměly učit, přesto vychovatelé tajně děti učili alespoň číst a psát. Terezín byl v podstatě přestupní stanicí. Během války ghettem prošlo na 155 000 lidí nejen z Československa, ale téměř ze všech okupovaných zemí. Do Kinderheimu se pochopitelně mnohokrát dostaly děti, které nikdy neslyšely češtinu: „Byl tam jeden chlapeček, Holanďan. To byla hrozná historie. Měl ještě maminku a sestru. Oni se pokoušeli dostat za hranice, ale chytli je. Mamince s jeho sestrou se to podařilo, ale on zůstal s tatínkem tady. Poslali je do Terezína. Byl hrozně smutný. Navíc neuměl česky ani německy. Učila jsem ho česká slovíčka, to ho trochu rozveselilo. Takhle si je pamatuji docela dobře, ale trápí mě, že si nepamatuji jejich obličeje. Nikdo z těch dětí se nevrátil,“ říká Hana Bořkovcová.

 

Paní Bořkovcová si vybavuje i sčítání lidí v Bohušovické kotlině u Terezína, které se konalo 11. 11. 1943 z důvodu množících se útěků vězňů: „To nás vyhnali celý tábor na takové prostranství, říkalo se mu Bohušovická kotlina, a tam nás od rána do večera počítali.  To vypadalo hrozně, že jsme tam všichni na ráně, shromáždění na jednom místě. Blízko vedle mě stál tatínek jedné holky, se kterou jsem chodila do židovské školy v Praze, tomu se říkalo profesor Woskin.[2] To byl talmudista. Jedna paní se k němu přiblížila a říkala mu: ,Pane profesore, když nás tady všechny postřílí, bude nějaké potom?‘ On říkal: ,To nemůžu vědět, ale jestli Pán Bůh chce, abychom tady teď všichni umřeli, tak já poslušně umřu.‘“  

 

„Kde jsou děti?“

 

V Terezíně bylo internováno mnoho tisíc lidí, mezi nimi řada kulturních osobností a zástupců židovské inteligence. Ve volném čase se zde nejdříve tajně, později, především v souvislosti s tzv. okrašlovací akcí, i veřejně, pořádaly přednášky, konala se hudební i divadelní představení, děti pod vedením špičkových profesionálů nastudovaly dětskou operu Brundibár. Nad vším se ale vznášel strach z budoucnosti a hlavně z transportů na východ. O místě jejich určení se v Terezíně moc nevědělo: „V tomhle jsme v trvalé rozepři s Ninou Schwarzovou, která tvrdí, že věděla, co bude dál. Já vím určitě, že jsme to nevěděli. Možná to je tím, že ona byla v Terezíně déle než my a nějaké zprávy potom došly. Jenom každý měl z toho transportu na východ hrůzu, protože věděl, že bude hůř.“

 

Po roce a dvou měsících v terezínském ghettu, v říjnu 1944, byla celá rodina zařazena do transportu. Na cestu v dobytčím vagoně na východ si Hana Bořkovcová moc nevzpomíná. Z cesty jí utkvěla poslední vzpomínka na mladšího bratra: „To je moje poslední vzpomínka na Michala. Bratr strašně visel na mamince, možná víc než já. V tom vlaku jí ale pošeptal: ,Mami, kdyby nás chtěli dělit, já raději půjdu s tatínkem, aby nezůstal sám.‘“ Po příjezdu do Osvětimi nastala situace, kterou většina pamětníků popisuje obdobně – šok, zmatek, těžko popsatelné i uvěřitelné scény. „To byly takové chvíle, že člověk nevěděl, jestli je vzhůru, nebo není. Vím jen, že jsme hrozně dlouho jeli. Pak jsme dojeli a Němci řvali: ,Raus!‘ Tam nás okamžitě rozdělili. Bratr šel s tatínkem a já s maminkou. Měla jsem neslýchané štěstí. Maminka byla ještě mladá a někdo mi pošeptal, abych řekla, že je mi osmnáct. Potom jsem šla s maminkou doprava, na práci.“ Hana se s maminkou dostala do ženského tábora. O tom, co se stalo s Michalem a tatínkem, se dozvěděly až po válce. Když první den v táboře v Osvětimi stály společně s ostatními vězni na apelplacu, maminka se otočila na ženu, která byla v táboře déle, a zeptala se: „Kde jsou děti? Nevidím tu žádné děti!“ Spoluvězeňkyně ji chtěla uklidnit a povídá: „Ale jo. Povídá se, že támhle v tom baráku schovávají jednoho chlapečka.“ 

 

„Doleva je to špatný.“

 

V táboře zůstaly ještě několik dní, během nichž podstoupily stříhání a tetování. Jednou byly všechny ženy vyvedeny na prostranství u tábora. Bylo jasné, že budou někam odjíždět: „Ženský říkaly: ,Jestli půjdeme doprava, tak to znamená, že půjdeme na vlak a na práci. Jestli doleva, tak je to špatný. To jdeme do plynu…‘ K tomu musím říci, že jak někdo říká, že se lidé musí chovat jako zvířata, když už jsou podmínky opravdu nesnesitelný, tak já toto nezažila. Tam všichni stáli v naprostém klidu. Nikdo nemluvil a všichni čekali, co bude,“ říká Hana Bořkovcová. Po chvíli čekání přišel dozorce a dal každému krajíc chleba a kousek salámu. Pojedou na práci. Nastoupily do vlaku a po dvou hodinách vlak zastavil asi 50 km severně od Osvětimi. U venkovského nástupiště ležela vesnice, přes kterou vedli Němci na tisíc zubožených vězeňkyň. Z jedné chalupy vyšla mladá žena s chlapečkem: „Vypadali jsme jako strašidla. Ten chlapeček se evidentně vyděsil, když nás viděl. Schovával se za mámu. Ona mu povídá: ,Neboj se. To jsou samý hodný tety.‘ I to se mohlo v Německu stát.“

 

Pracovní tábor Kurzbach, jedna z poboček tábora Gross-Rosen, ležel něco přes 10 km od města Trachenberg (nyní Żmigród) ve Slezsku. Jeho budování bylo jedním ze zoufalých pokusů chránit „říšskou hranici.“[3] Vězeňkyně byly umístěny ve dvou největších objektech zemanského statku. Jejich pracovní náplní bylo kopání zákopů, především jakýchsi pastí na blížící se tanky Rudé armády. Ženy musely vykopat jámu do hloubky dva metry, přes ni položit klády a drny trávy: „Vždycky čtyři ženský nosily příšernou kládu. Nedalo se to unést. Jak byly vykopané příkopy, přes ně byla položená kluzká kláda. Po ní jsme nosily po čtyřech další klády.“ V táboře byl hrozný hlad. Denní příděl byl pouze odpolední polévka z vody a slupek od brambor, večer kousek chleba: „Holky vždycky vedly hrozný boj, jestli sníst kousek chleba večer, nebo si ho nechat na ráno, než půjdou do práce. My s maminkou jsme měly pocit, že je lepší ho sníst hned a už na hlad nemyslet.“

 

„To už chceš umřít?“

 

Haně Bořkovcové v zimě omrzla noha tak, že se na ni nemohla postavit, a dostala vysoké horečky. V lágrech se podobné případy řešily přeložením nemocného na marodku, což znamenalo jistou smrt. Na marodce sloužila lékařka ‒ vězeňkyně, které nezbývalo nic než Haně puchýř po omrzlině rozříznout špinavými nůžkami bez možnosti dezinfekce. Rána jí zhnisala a stouply horečky. To už se z dálky ozývaly výbuchy dělostřeleckých granátů. Ruské jednotky postupovaly čím dál rychleji. Velení tábora se rozhodlo, že se tábor evakuuje a posune na západ: „Doběhla pro mě maminka, protože věděla, že zůstat na marodce je katastrofa. Sehnala někde kousek prkénka a přivázala mi to na nohu, protože jsem ji do boty nemohla dostat.“ První den evakuačního pochodu na jihozápad se střelba z fronty naopak přibližovala. Druhý den velitel pochodu oznámil, že se musí jít rychleji. Kdo nemůže dál, má se nechat zapsat do protokolu a zůstat: „Zapisovatelka se na mě podívala a zapsala mě, potom se podívala na maminku a řekla: ,Vypadáš dost mladě. To už chceš umřít?‘ Maminka ale chtěla zůstat se mnou.“

 

Průvod vězňů se vydal na cestu, pochod smrti. Nemocní a vyčerpaní leželi ve skupinkách u cesty. Velitel každé pracovní skupiny měl za úkol všechny nemocné zastřelit. Bachař marodky, ve které ležela Hana Bořkovcová s matkou, se nechtěl zdržovat a nemohoucí nechal svému osudu. Několik hodin na smrt vyčerpaní vězňové odpočívali, než se vydali zpět. Cestou procházeli téměř opuštěným městem Wohlau (nyní polský Wołów), odkud uprchli Němci před blížící se sovětskou armádou. V jednom z domů si udělali provizorní ležení. Druhý den jedna z nemocných venku spatřila dva německé vojáky. Kolem procházel mužský tábor. Velitel oknem spatřil ukryté vězeňkyně. „Zařval, abychom všichni nastoupili dolů. Ven. To jsem prvně slyšela někoho hysterčit. Paní, kterou jsme snesly na židli, začala dole křičet: ,Dejte mi nůž. Já si podřežu žíly!‘ Někdo jí ale řekl, aby držela pusu. Jenomže střílení se ozývalo opravdu jako za rohem, tak bachař vzal své lidi a odešel. Zase jsme přežili.“ 

 

Kvečeru se znovu objevili němečtí vojáci. Hanina matka, která měla přirozenou autoritu a ujala se vedení skupiny, okamžitě rozkázala, aby si každá z žen obvázala vyholenou hlavu šátkem, aby nebylo na první pohled poznat, odkud jdou: „Byli to ještě úplné děti. Kluci, kteří se ztratili a hledali svoji jednotku. Jedna holka mluvila perfektně německy. Ona jim řekla, že jsme německé ženy. Byly jsme tu na práci, ale jsme nemocné, tak nás tu nechali. Jeden z nich vykulil oči a povídá: ,Německé ženy a oni je tu nechali na pospas Rusům.‘ Druhý mu řekl, aby už šel, a vytáhl ho ven,“ vzpomíná paní Bořkovcová. To byli poslední Němci, se kterými se během války setkaly. Zanedlouho přišli Rusové: „Z jedné strany se k nám chovali dobře. Ženy, které mohly, chodily pomáhat do kuchyně. Tam dostaly najíst a jídlo pro ostatní. Jenomže oni dlouhou dobu neviděli ženskou. Některým to nevadilo, ale my jsme se jich začaly bát. Maminka nás odstěhovala nahoru do pokoje. Před dveře jsme daly skříň. Jenomže jeden Rusák se šel podívat, co tam je. Rozrazil dveře a šel k jedné z nás. Maminka popadla, co jí padlo pod ruku, tedy půllitr a hnala se na něj. On ji mohl odstrčit malíčkem, ale jak ji viděl, rozchechtal se a odešel.“

 

„Konečně jste tady!“

 

V malém domě ve Wohlau strávily poslední tři měsíce války. Domů do Prahy se zatím vrátit nemohly, protože tam válka ještě neskončila. Potom se vydaly pěšky do města vzdáleného 40 km na vlak, protože ve Wohlau neměly šanci dostat se do vlaku. U pumpy na náměstí k nim přistoupila postarší Polka a povídá: „,Vracíte se z lágru, že. Ne všichni se vracejí, ale i tak se vás vrací moc.‘“ To byl poslední antisemitský výpad války, který si paní Bořkovcová pamatuje. Do Prahy se dostaly Hana s matkou s mnoha přestupy, ale už relativně bez potíží. Ve vlaku se přidaly ke skupince Čechů, kteří se také vraceli domů. S ohledem na všudypřítomné ruské vojáky bylo vhodné a bezpečnější připojit se k mužské skupině. „Jeden z našich nových spolucestujících měl šlechticky znějící příjmení. Pěkně matku pozdravil a zeptal se jí: ,Milostivá paní, taky jste tak ukrutně zavšivená?‘“  

 

První cesta v Praze vedla k jedné z tet, maminčině přítelkyni. „Přivítala nás ve dveřích slovy: ,No konečně!‘ Ji ani nenapadlo, že bychom se snad nevrátily. Její pomoc byla laskavá a samozřejmá. Pamatuji si, jak mi dala k prvním narozeninám po válce bochník chleba. Slyšela mě, jak říkám, že bych ráda měla chleba dostatek.“ Doma se postupně dozvídaly o tom, kdo z příbuzných válku přežil a kdo ne. Zprávu o tom, že na bratra a otce čekají marně, přinesl známý: „Ve dveřích stál pan Friedmann. Asi byl rád, že jsem mu otevřela já, a ne matka, protože nám měl sdělit zprávu, že táta a Michal se nevrátí.“ Návrat do normálního života oběma usnadnila zmiňovaná matčina přítelkyně, u níž první měsíce bydlely. O koncentráku Hana moc mluvit nechtěla, setkala se i se zlými zvědavými otázkami.

 

Rok po válce se Hana Knappová vdala, spolu s manželem Alešem Bořkovcem vychovala pět dětí. Později konvertovala ke křesťanství a stala se katoličkou. „Tak, jako profesor Woskin tehdy řekl, že bude-li tomu Pán Bůh chtít, tak zemře, podobně vidím svou víru – jako poručení se do vůle Boha. Život Ježíše je pro mě náznakem toho, že život má smysl.“ Už v době války si vedla Hana Bořkovcová deník a z této doby patrně pochází i její touha a snaha vyjádřit se slovem. V polovině šedesátých let publikovala časopisecky své první prózy, postupně vydala devět knih určených především mládeži. Její poslední knižní dílo je kniha Soukromý rozhovor (2004), v níž je zkušenost z konce třicátých a pak válečných let podána ve formě fiktivního rozhovoru staré ženy s děvčetem, jímž byla ona sama v těch letech. Výběr z válečných deníků, který vyšel posmrtně v roce 2011 péčí editora Michala Kosáka pod názvem Píšu a sešit mi leží na kolenou, je tak zároveň i jejím vůbec prvním prozaickým dílem. Paní Hana Bořkovcová zemřela v Praze 25. února 2009.    

 

 

Podle vyprávění paní Hany Bořkovcové zpracoval Martin Kroupa, přepracovala a doplnila Andrea Jelínková 2013.



[1][1] K L. Singerovi viz např. http://www.yivoencyclopedia.org/article.aspx/Singer_Ludvik

[2] Jde o profesora semitské filologie Moše Woskina-Nahartabiho (1884‒1944) a jeho dceru Tamaru, viz http://www.yadvashem.org/yv/en/exhibitions/our_collections/terezin/index.asp

[3] K táboru viz především článek Jakuba Bořkovce Vzpomínka na Kurzbach (s. 8‒9) http://www.maskil.cz/5771/3.pdf

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století