Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bernard Bokor (* 1924  †︎ 2013)

PTP - to bylo vězení, kdy to bylo jako legitimně v pořádku, ale ono to v pořádku nebylo

  • narozen 28. listopadu 1924 v okrese Piešťany na Slovensku
  • rodiče odešli za prací do Argentiny, vychovávala ho babička
  • katolická výchova
  • Biskupské gymnázium v Trnavě, pedagogický institut, teologický seminář ve Svätém Kríži
  • Akce K
  • přes 3 roky u PTP - Svatá Dobrotivá, Kladno, Praha
  • účast na stavbě Gottwaldovy hrobky
  • zemřel 18.4.2013

Dětství

Pan Bernard Bokor se narodil 28. listopadu 1924 v Pečeňadech v okrese Piešťany na Slovensku. Otec odešel rok po jeho narození za prací do Argentiny, matka ho následovala o čtyři roky později. Rodiče již v Argentině zůstali natrvalo. Otec zemřel v roce 1948, matka se ještě v roce 1973 přijela podívat na návštěvu do Československa. „Žil jsem se starší sestrou u babičky. Vychovávala nás v tehdejším pravém křesťanském duchu.“ 

Malý Bernard chodil do školy, kterou spravovaly sestry sv. Kříže. Poté studoval na internátu v Šaštíně a na salesiánském Biskupském gymnáziu v Trnavě. „Po ukončení následoval pedagogický institut u salesiánů. Trval tři roky a po absolvování jsme ještě měli dva roky praxi. Byl jsem přidělen do Nitry, kde jsem jako kantor vyučoval biologii a katechismus.“

Život ve „slovenském štátě“

Bernard Bokor vypráví, že většina Slováků byla na konci 30. let proti rozbití Československa, avšak vadilo jim, že po roce 1918 nebyla naplněna Pittsburská dohoda, která měla Slovensku zaručit vlastní samosprávu. Bernard Bokor hovoří o náladě na Slovensku během mnichovské krize v roce 1938. „To bylo hrozné, já byl na vesnici a u nás na vesnici nebylo jediného sedláka, který by byl proti a všichni byli pro to, abychom se bránili. Nebylo jediného Slováka, který by byl pro rozbití. Já jsem to prožíval velice těžce, to byla taková zrada, hlavně od Angličanů – Chamberleina a Francouzů – Daladiera.“

Brzy poté došlo ke vzniku tzv. slovenského štátu. „My jsme to nevnímali, ale pamatuju si, že 15. března padal mírný sníh, byl takový mráz a my jsme měli v internátě služby. Já jsem měl zametat dlouhou chodbu, měl jsem otevřený dveře a viděl jsem, jak ty němečtí vojáci odvážejí ty drahé kanony a drahé zbraně od nás. Ale sám musím přiznat, že jsem neměl nějaký ucelený názor, nicméně jsem byl proti Němcům.“

Češi se po 14. březnu 1939 netěšili na Slovensku přízni, byli propouštění ze zaměstnání a vyhánění. Bernard Bokor přibližuje protičeskou kampaň vzpomínkou na to, jak bylo při výuce slovenštiny zakázáno používat učebnici českého autora Bláhy. „Učitel slovenštiny, když jsme přišli do třídy a vykládal gramatiku, tak ten vytáhl knížku ‚Slovenská gramatika‘ a pod tím byl podpis autora: Bláha. On byl ředitelem v Turčianském Svätém Martině Matice slovenské. ‚Tento člověk napsal nejlepší slovenskou gramatiku, ale my ji nesmíme používat ve škole, ale já vám budu vykládat podle ní.‘“

Stal se také svědkem boje o Trnavu na jaře 1945. „Náš internát nám Němci vzali a udělali z něj lazaret. Když 1. dubna 1945 dobývali (Rusové – pozn. aut.) Trnavu, tak jsme to pozorovali z oken té vysoké budovy v německých helmicích, troubové, ale ti vojáci nás nevnímali, ti byli ožralí. Jel vždycky tank, ten zastavil po padesáti metrech, začal střílet a ti, co byli za ním, těch pět vojáků, házeli do všech budov granáty, hlavně kde se ozvala střelba, kdo jim oponoval a střílel na ně. To byli nějací němečtí vojáci, ale to byli kluci, bylo jim sedmnáct osmnáct let.“ Rusové obsadili lazaret a město, po osvobození Brna se přemístili dále.

Studium teologie a Akce K

Po dokončení pedagogické praxe si Bernard Bokor mohl zvolit, co bude studovat dál. „Po těch dvou letech jsme měli volbu. Měli jsme možnost, jestli chceme pokračovat filozofií, eventuelně poté i teologií, jestli se rozhodneme, že bychom do toho řádu nastoupili. Nenutili nás, to bylo dobrovolné. Filozofii jsem absolvoval a poté v roce 1949 jsem nastoupil na výuku teologie.“

Studium teologie u salesiánů ve Svätém Križi nad Hronom (dnešní Žiar nad Hronom) však vzalo brzy za své. V noci z 13. na 14. dubna 1950 proběhla tzv. Akce K, kdy došlo k likvidaci mužských řeholních řádů v Československu. Takto na osudnou noc Bernard Bokor vzpomíná: „My jsme měli už nějaké hlášky, vedení, ne my, že se chystá něco na likvidaci řádů, klášterů a řeholních společností. My jsme byli připraveni v tom smyslu, že řeholní představený pan profesor Valábek dal každému k dispozici civilní oblek, každému dal pětistovku. My jsme nevěděli, kdy k tomuhle dojde, ale on se zřejmě dověděl to datum přesně. Z městského úřadu se zřejmě dověděl, že k tomu dojde a že v noci se nás budou snažit vystěhovat. My jsme o ničem nevěděli, mladí studenti, ale oni to očekávali. Skutečně po dvanácté hodině přijely před klášter dva autobusy. Protože jim nikdo neotvíral, tak vyrazili dveře, byla to StB, nebyla to armáda. Dorazili tam, všechny vzbudili, museli jsme do takového většího sálu, kam jsme se všichni dostali, těch asi padesát lidí. Tam nám přečetli nějaký příkaz, který StB dostala od vlády, že prostě tohle se likviduje, nás soustředí, mladé lidi zvlášť a ty profesory, co tam byli, taky zvlášť. Dostali jsme hodinu na sbalení potřebných věcí. Mohli jsme si vzít každý jednu tašku a nějaký balík. My jsme si brali i peřiny, 14. dubna  bylo ještě zima, nevěděli jsme, co s námi bude. Při rozloučení došlo k velké roztržce, kdy se ten představený profesor Valábek ohradil proti tomu, že se takhle protizákonné postupuje – my jsme nikomu nic neudělali, nic neprovedli, žijeme podle stávajících zákonů a teď je na nás uplatňován nějaký předpis, který nám byl přečten a že musíme ten klášter opustit. Došlo k mírným přestřelkám, takovým hádkám, i my jsme se ozývali: ,Co my jsme udělali, proč?‘ – ,No, je to příkaz, nedá se nic dělat.‘ Za hodinu jsme museli nastoupit, ti policajti byli vybavení zbraněmi. My jsme neměli žádné zbraně, my jsme nemohli odporovat, tak jsme si vzali svoje svršky a odjeli jsme. Než jsme odjeli, tak ten profesor Valábek byl tak rozhořčen, že v té chvíli začal zpívat hymnu ‚Chiristus vincit ‘ a my jsme se všichni přidali. Teď oni nás přerušovali, ale nedokázali nás přerušit, ono tam těch policajtů bylo osm na padesát šedesát lidí, to nestačilo.“

Studenti byli odvezeni do Podolince na severním Slovensku v autobusech se zalepenými okny. Profesoři byli soustředěni v Pezinku nedaleko Bratislavy.

Internace v Podolinci

„V Podolínci byl obrovský klášter. Tam se nás shromáždilo během noci kolem čtyř set. Byli to studenti z internátu salesiánů, pak tam byli jezuité, verbisté. To byla skupina československých studentů, věřících, kteří tam byli podle jejich údajů na převýchovu.“ V Podolinci zůstal Bernard Bokor až do 8. září 1950. „Postupně nás bylo až čtyři sta dvacet. Přiváželi různé lidi a taky kulaky, kteří nechtěli jít do JZD. Byla to skupina pel mel, ale převažovali jsme my věřící.“

Mladí lidé měli oporu v kněžích. „Byla mezi námi opora, protože tam byli kněží. Mezi nimi byl vynikající mladý kněz, salesián z Trnavy, jménem Zeman.“Zeman se později v PTP snažil pomáhat převádět skupinky uprchlíků do Rakouska. „Režim tam byl i nebyl přísný. Nestačili to všechno obhospodařit, takže utéct přes plot nebylo problém. Útěky a úniky se staly. Oni to sice hlídali, ale bylo jich málo. Já jsem se k útěku nedostal, pořád jsme čekali, co se bude dít… V Podolinci byla samoobsluha, sami jsme si vařili, sami prali, sami dělali úklid. Bydleli jsme ve ztížených podmínkách na zemi, na slamnících nacpaných slámou, jako měli vojáci.“

Obyvatelé Podolince věděli o tom, že v klášteře u nich ve vesnici jsou internováni studenti teologie. „Ta vesnice věděla, co je s námi, kdo tam je a proč tam jsme.“ Téměř každou sobotu pořádali obyvatelé Podolince protestní procesí ke klášteru. „Oni se třeba sebrali a šli spolu s tím zpěvákem vepředu, který zpíval nějaké mariánské písně, a šli až k tomu klášteru. Ale protože estébácí byli tvrdě proti, že je zavřou, tak to končilo tím, že oni tam přišli, odzpívali a pak se zase rozešli.“

V Pomocných technických praporech ve Svaté Dobrotivé

„Z Podolince jsme odjížděli 8. září 1950 a dostali jsme povolávací rozkazy na vojnu. Odvezli nás vlakem, s esenbáckou ochranou jsme cestovali do Rokycan a z Rokycan ještě autobusem do Svaté Dobrotivé.“ Ve Svaté Dobrotivé vznikl 52. pomocný technický prapor, v jehož rámci byla vytvořena rota, ve které Bernard Bokor sloužil. „Bydleli jsme v samostatné budově. Ta budova byla podlouhlá německá dřevěná budova z války. Obdrželi jsme starý vojenský německý obleky a byli jsme zařazeni do takzvaného výcviku řadového. Řadový výcvik spočíval v tom, že jeden týden nás cvičili vpravo v bok, vlevo v bok, čelem vzad. To nám ale nebylo k ničemu, protože my jsme tam byli kvůli pracím.“

Po „výcviku“ byli mladíci rozděleni do pracovních jednotek. „Po týdenním výcviku jsme byli zařazeni do pracovních jednotek. Naše rota, zhruba sto dvacet mladých kluků, jsme byli zařazeni nejdříve do Strašic u Rokycan, kde jsme budovali tankovou jednotku čili kasárna, které měly kamenný základ a dřevěné nízké baráky nahoře. Tam jsme byli devět měsíců.“ Bernard Bokor vypráví, že měl chatrné zdraví a kvůli náročným pracím se v prosinci 1950 dostal do nemocnice v Plzni. Následně byl doporučen k lehčím pracím a dělal ve své rotě provianťáka a zásobovače.

Vojáci sloužící v PTP museli podstoupit také politickou převýchovu. Bernard Bokor vzpomíná, že politické školení začínalo až večer, poté, co se vojáci vrátili z těžké práce. „Politruk, to byl asi nadporučík, pokud si vzpomínám, ten měl pro nás školení. Školení probíhalo formou jeho přednášky, která byla zaměřena samozřejmě protikatolicky a protikřesťansky a hlavně proti svobodnému myšlení. To byla komunistická propaganda. My jsme s ním pak měli debaty. V těch debatách docházelo k takovým nepříjemnostem, že on byl mnohdy bezradný a lidi, kteří se zapojovali do těch debat, tak on si zapsal jejich jména,a ti byli z naší skupiny odveleni a byli přiřazeni k těm profesorům a kněžím, kteří byli internování v jiných klášterech.“

Ve Svaté Dobrotivé byl mezi vojáky v rotě i kněz Lubomír Zeman. „Salesiánský kněz Lubomír Zeman pocházel z Vajnor u Bratislavy, snažil se mezi námi postupně organizovat skupinky a převádět nás do Rakouska. Zvolil si prostor, jak je řeka Morava, a pak až k Bratislavě. Zkrátka tam se mu povedlo převést asi tři nebo čtyři skupiny.“ Uprchlíky převáděl o víkendech. Jednou však byla skupina prozrazena, přibližně z patnácti se dokázali zachránit jen dva.

Hutě Poldi na Kladně

Po devíti měsících ve Svaté Dobrotivé byla rota přeložena na Kladno. „Tam nám zase přidělili samostatnou dřevěnou budovu po Němcích. Bylo to mimo Kladno, za hutěmi, směrem na Švermov a tam jsme byli skoro rok. Část silnějších byla přidělena přímo na tavbu do huti Koněv. Byly dvě hutě – Poldi a Koněv. V závodě Poldi se zpracovával právě ten materiál, který byl vytaven v Koněvu. My slabší jsme byli zařazeni do závodu Poldi a tam jsme opracovávali polovýrobky nebo výrobky hotové. Nad námi byl mistr, který na nás dohlížel. Velice si nás oblíbil, protože věděl, že jsme kluci, kteří mu nebudou dělat ostudu.“

Bernard Bokor měl za úkol navrtávat otvory do hřídelí tanků a bagrů. Na směnu dostával dvanáct hřídelí, do každé měl navrtat dvacet otvorů. Vzpomíná, že se pracovalo na tři směny. Část práce na noční směnu si však nadělávali již ve dne, aby v noci nemuseli tolik pracovat. „Do dvou jsme vydrželi a pak tam každý usnul. Ale abychom měli ten počet, protože tohle oni hlídali. Náš mistr byl sice komunista, ale formální, měl pro nás porozumění, dokonce nás pak už někdy i zval k sobě do rodiny na víkend, když jsme měli nějaké volno.“

Služba v pražských Jinonicích

„Po zhruba jednom roce byla další změna, převeleli nás do Jinonic. Přímo v Jinonicích nás nejdřív umístili do školy, než jsme si postavili barák. Coby zdatní pracovníci jsme budovali kasárna pro dělostřelecký pluk, který by měl chránit Prahu před nálety ,západních mstitelů‘. Vytvořili z nás trojky podle ruského způsobu. Jeden dával na podstavec maltu, druhý podával cihlu a třetí to tam usazoval a upravoval. Postavili jsme dvě budovy. Když to bylo hotové, tak situace byla taková, že zjistili, že je to nesmysl, protože deset patnáct kilometrů od centra města by ty vystřelené střepiny padaly do toho centra, Starého Města, a ničily by ho. Tak to bylo zrušeno.“

Stavba Gottwaldovy hrobky

Bernard Bokor se také dostal ke stavbě Gottwaldovo mauzolea. „Potřebovali klimatizovanou místnost někde hluboko pod zemí.“ Pro mauzoleum byla vybrána budova Národního památníku na Vítkově. „My jsme byli vybráni jako rota, která bude budovat pro Gottwalda bunkr dole pod tím. Já jsem teda nebyl v té partě. Tam se pracovalo rovněž na tři směny. Byli parťáci, starší kameníci, kteří tomu rozuměli, a ti naši, moji kolegové, ti hlavně tím zbijákem rozbíjeli, odváželi kamení, nahoru ho stěhovali.. My jsme jim tam dováželi jídlo. Myslím, že jsme to budovali asi šest měsíců, tenhle jeho posvátný bunkr, kde bylo chladno. Nakonec to bylo realizováno, on tam byl umístěn, navštěvovat ho mohli jen vysocí funkcionáři, jinak tam nepouštěli.“

Po propuštění z PTP

Dne 31. prosince 1953 odešel Bernard Bokor po 40 měsících do civilu. „Před odchodem jsme museli podepsat, že budeme pracovat jen v manuálu – doly, hutě, stavebnictví. Tyto tři možnosti, nic jiného neexistovalo. Protože jsme byli v podstatě zaměstnáni u Konstruktivy, tak jsem u té Konstruktivy zůstal jako stavební pracovník.“

V roce 1955 si pan Bokor vzal za manželka Věru, se kterou se seznámil již během služby u PTP. Nejdříve měli civilní sňatek na Staroměstské radnici a poté církevní svatbu na Vyšehradě. Dvakrát se pokoušel dostat na vysokou školu, lákal ho obor historie – němčina, ale kvůli špatnému kádrovému doporučení nebyl ke studiu přijat, i když zkoušky složil. „Tak jsem vystudoval další, tříleté gymnázium, elektrotechniku. Po těch třech letech jsem mohl dělat ve Výzkumném ústavu hutnictví železa.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století