Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věroslava Bojková (* 1926)

Láska mezi partyzánskými bunkry

  • narozena 26. června 1926 v Bohutíně na Šumpersku

  • bratr Mnislav Jurajda v Todtově organizaci

  • v roce 1943 se seznámila s Václavem Bojkem

  • Václav Bojko v odboji v Rovensku

  • v dubnu 1944 Václav Bojko uprchl před zatčením a přidal se k partyzánům

  • pamětnice partyzánům předávala zprávy, dodávala jim potraviny a spravovala oblečení

  • 8. května 1945 v bojích v Ráječku Václava Bojka zasáhla střepina

  • v roce 1946 svatba Věroslavy a Václava Bojkových

  • v roce 1996 Václav Bojko zemřel

  • v roce 2017 Věroslava Bojková žila v Bohutíně

Seznámili se za války. Krátce poté za napojení na odboj přišlo Václava Bojka zatknout gestapo. Uprchl oknem, přidal se k partyzánům a až do konce války se ukrýval v lesích. Svou milou ale dál tajně vídal. Pamětnice totiž partyzánům předávala zprávy, nosila jim jídlo a spravovala oblečení. V jednom z posledních válečných střetů o elektrickou spínací stanici v Ráječku Václav Bojko málem přišel o život. Chyběly milimetry a střepina granátu mu prořízla srdce. Srdce, které až do konce života patřilo Věroslavě Bojkové.

Stali se součástí Sudetenlandu

Věroslava Bojková, rodným příjmením Jurajdová, se narodila 26. června 1926 v Bohutíně. Její otec Václav se živil jako zedník a matka Františka pracovala jako dělnice v blízkých olšanských papírnách. Když bylo pamětnici pět let, rodina se přestěhovala do nového domu v Bohutíně, který vlastníma rukama otec postavil. V červnu 1936 do něj stejně jako do celé obce zavedli elektřinu. První rozsvícení žárovky ale zastínila tragická událost. Krátce předtím totiž otec v osmatřiceti letech náhle v nemocnici zemřel. Matka tak zůstala sama s dvěma dětmi. Nejen že je musela živit, ale v nedaleké budoucnosti ji čekalo také nelehké rozhodnutí.

V Bohutíně tehdy žilo pět set obyvatel a všichni se hlásili k československé národnosti. Nic to ale neměnilo na tom, že stejně jako další české obce v okolí spadl po mnichovské dohodě do pásma zabraného nacistickým Německem a stal se součástí Sudetenlandu. Pamětnici bylo tehdy sice pouhých dvanáct let, ale dodnes má v živé paměti 9. říjen 1938, kdy vojska wehrmachtu obsadila obec. „Seděli jsme s maminkou u stolu a všichni brečeli. Pamatuji si, jak maminka říkala, že se optuje do republiky, ale že my přece nemůžeme, že tady máme chalupu,“ vzpomíná Věroslava Bojková na maminčino těžké rozhodování, jestli zůstat, nebo jako několik dalších českých rodin odejít do vnitrozemí.

Germanizace

Nacistická správa začala v obci rychle úřadovat. Do jejího čela dosadili nového starostu, zrušili české spolky a mezi nimi i Sokol, na nějž má Věroslava Bojková mnoho hezkých vzpomínek. Tehdy docházela do měšťanské školy v blízké Rudě nad Moravou. Němci ale chtěli kraj germanizovat, a tak uzavřeli všechny české střední školy a v obcích s většinou německých obyvatel i české obecní a měšťanské školy, což se stalo právě v Rudě nad Moravou. Pamětnice tak další ročníky školy absolvovala v Bludově. Chtěla pak studovat rodinnou školu a stát se učitelkou ručních prací. Tyto české školy ale v kraji neexistovaly a do školy německé jít nechtěla. Kvůli matčině těžké nemoci pak několik měsíců zůstala doma, než ji pracovní úřad poslal do zaměstnání.

Nacisté také později do českých obcí začali usídlovat německé přesídlence z okupovaných oblastí Volyně, Bukoviny, Besarábie apod. Dosazovali je na zemědělská hospodářství, která bez zákonného podkladu zkonfiskovali českým rodinám, a ty pak svůj majetek musely opustit jen s několika zavazadly. V Bohutíně takto vystěhovali rodinu Antonína Ptáčka, Josefa Kvapilíka, Anny Jánětové, Jaroslava Indry a Jana Kašpara. A právě k německé rodině, která obsadila hospodářství Jana Kašpara, šla pamětnice pracovat. Bohužel už nezná jména pětičlenné německé rodiny, ale vzpomíná, že hospodaření nerozuměli. Všechnu práci tak musela zastat Věroslava s Marií Krmelovou, již také pracovní úřad poslal na hospodářství.

Bratrova nedobrovolná cesta Evropou

V roce 1942 na Zábřežsku a Šumpersku vybrali přibližně sto mladých Čechů na práce v Todtově organizaci. Většinou se jednalo o osoby nepohodlné pro nacistický režim a nemalé procento z nich se hlásilo ke komunistické straně. Nejvíce mladíků pocházelo z Leštiny, Jedlí a Bludova. Jako jediný z Bohutína musel nastoupit tehdy devatenáctiletý bratr pamětnice Mnislav Jurajda. „Akorát se v papírnách v Olšanech vyučil elektrikářem. Jednoho pracovníka museli dát do Todtovy organizace. Jako nejmladší musel jít. Ještě nám zamával, když odjížděl vlakem,“ dodává Věroslava Bojková.

Polovojenská organizace Todt vznikla v nacistickém Německu v roce 1938 původně pro realizaci veřejných staveb. Po vypuknutí druhé světové války byla ale již podřízena wehrmachtu. Na konci roku 1943 v ní pracovalo více než 1,3 milionu mužů a žen nasazených jak v západní, tak ve východní Evropě na výstavbu vojenských strategických objektů. Jednalo se o lidi mnoha národností, nejvíce Holanďany, Vlámy a Valony. I když existoval zákaz přijímat do Todtovy organizace Čechy, Poláky a Rusy, v některých případech se nařízení obcházela, a tak se tito vybraní muži museli 1. června 1942 hlásit u organizace Todt v Berlíně. Tam také dostali staré československé uniformy bez znaku státu a s páskou označující organizaci Todt.

Po dvou měsících je poslali na Ukrajinu, kde spravovali rozbité mosty. Nejprve u města Poltava, stojícího více než tři sta kilometrů za Kyjevem. O několik měsíců později je přemístili ještě dál na východ do městečka Svatava. Právě odtamtud se sedmi mladým Čechům podařilo utéct. Několik měsíců pak byli ve styku se sovětskými partyzány. Jeden zemřel při přestřelce s Němci a šest jich později vstoupilo do 1. čs. armádního sboru a zúčastnilo se osvobozovacích bojů v Československu. Například František Pazour z Bludova dělal v Todtově organizaci mistra a po vstupu do čs. sboru velel ženijní jednotce.

Jen jednou se Mnislav Jurajda dostal z Ukrajiny domů na dovolenou. Po příjezdu si pozval kamarády a mezi nimi i Václava Bojka. A právě tehdy se spolu Věroslava a Václav seznámili. O tom ale až později.

Po bitvě u Stalingradu se začala situace na frontě obracet a sovětská vojska postupně vytlačovala wehrmacht ze svého území. Někdy na podzim roku 1943 proto muže pracující v organizaci Todt přesunuli na západní Ukrajinu do oblasti Volyně. Žila tam početná menšina Čechů, kteří tam přišli v druhé polovině 19. století. Na Volyni stály desítky českých obcí a do jedné z nich poslali na práci i Mnislava Jurajdu. Jeden z volyňských Čechů mu tam opatřil doklady na cizí jméno, aby se mohl volně pohybovat po kraji. Jenže Němci ho nakonec i s cizími doklady vlakem odeslali na práce do Německa, odkud pak napsal svým známým. „Kluci, co dělali v Mezu Postřelmov, vzali doklady kluka, který uprchl mezi partyzány. Vystavili mu papíry, že je tam na montáži, aby mohl přijet domů. V noci přijel domů,“ vzpomíná jeho sestra Věroslava Bojková a dodává, že tehdy už se u nich v domě ukrýval její budoucí manžel Václav a oba pak odešli do lesů mezi partyzány.

Láska v nebezpečí

Německá rodina z Bohutína pamětnici z finančních důvodů po několika měsících propustila. Ta pak nějaký čas zůstala doma a právě tehdy se během bratrovy dovolené seznámila se svým budoucím manželem. Václav Bojko pak za ní pravidelně docházel ze sedm kilometrů vzdáleného Rovenska. V této obci bydlel a také působil v místní protinacistické ilegální skupině, patřící do organizace Národní sdružení československých vlastenců. Její členové se zaměřovali hlavně na rozšiřování letáků, organizaci sbírek rodinám postiženým nacistickým režimem a pomoc uprchlým zajatcům nebo těm, kteří pracovali v rovenském dvoře. Věroslava Bojková při svých cestách po okolí fungovala jako spojka mezi jednotlivými odbojovými skupinami a ústně jim předávala informace. Většinou přicházela na předem určené místo a jména odbojářů neznala, aby je tak v případě zatčení a mučení neprozradila. Pomáhala ale také nuceně nasazeným Ukrajinkám v olšanských papírnách, pro které šila oblečení.

Na jaře roku 1944 došlo k prozrazení celé odbojové organizace na severní Moravě. Gestapo rozjelo rozsáhlé zatýkání a v dubnu téhož roku si do zaměstnání v autodílně v Zábřehu přišlo i pro Václava Bojka. „Někdo přiběhl do dílny a řekl, že ho hledají. V dílně otevřeli okno a on vyskočil. Okno zavřeli a honem na něj hodili špony, aby nebylo vidět, že bylo otevřené. Gestapáci ho hledali a ostatní zaměstnanci řekli, že asi šel k doktorovi,“ vypráví Věroslava Bojková.

Václav Bojko utekl do lesů a přidal se mezi partyzány. Pobýval většinou v bunkrech. Nejprve krátce v Hrabové, pak v lese Mladkov mezi Drozdovem, Hoštejnem a Kosovem a později u Drozdovské Pily. Právě tam 23. září 1944 zažil největší protipartyzánskou akci v tomto kraji, které se účastnilo několik stovek německých vojáků. Václavu Bojkovi i většině partyzánů se však podařilo z obklíčení utéct. Zahynul tam ale velitel skupiny Zábřeh-sever, dvaatřicetiletý učitel Jan Háječek.

Václav Bojko se pohyboval na různých místech a krátce se také ukrýval u Jurajdových v Bohutíně, což už ale bylo zmíněno. V té době pamětnice už několik týdnů pracovala ve mlýně německé rodiny Applových v Libině (německy Möhrisch Liebau), kam ji opět poslal pracovní úřad. Vzpomíná, že šlo o poctivé a slušné lidi. V Libině prý u Němců pracovalo několik mladých Čechů a pravidelně se scházeli ve stodole jednoho hospodářství, aby si při hudbě z gramofonových desek tajně zatančili. Chodila mezi ně mimo jiné i Marie Juránková, jejíhož bratra Vladimíra Juránka společně s Janem Filipem a Martinem Pavlíkem za napojení na odboj nacisté 10. července 1944 veřejně popravili v Jedlí.

Na víkendy ale Věroslava Bojková na kole dojížděla domů a dál se scházela s Václavem. Dál také předávala zprávy partyzánům, spravovala jim oděvy a také je zásobovala potravinami. „Ve mlýně v Chromči jsme načerno mleli. Vzala jsem ruksak a jela pro mouku vlakem nebo v zimě se sáňkami,“ vzpomíná, kde rodina brala mouku na pečivo pro partyzány.

Jednou také převáděla hledaného odbojáře. Nemohl už totiž dál zůstat v úkrytu u sedláka v Bušíně, a tak ho měla v noci převést do Rovenska. V lese nad Postřelmůvkem se ale setkali s německými vojáky. Oba se dostali do svízelné situace, a tak je napadl spásný nápad. Předstírali mileneckou dvojici na procházce. „Chytli jsme se v podpaží, tlačili se k sobě a měli hrozný strach,“ vzpomíná Věroslava Bojková a dodává, že mladého odbojáře v Rovensku v pořádku předala. Pak ale musela sama v noci přes les absolvovat cestu zpět.

Dramatický konec války

V posledních dnech války poslali Applovi pamětnici domů. Věroslava Bojková vzpomíná, že šla s Marií Strakovou, nasazenou v Libině na práci v pekárně. Cestou potkávaly ustupující německá vojska a všudypřítomné kontroly. Když pak došla domů, zjistila, že několik mladých německých vojáků se u nich ubytovalo. Na zahradě rozmístili tři děla a vysadili všechna okna v domě, aby se z nich při střelbě nevysypalo sklo. Vojáci byli rádi, že si v domě odpočinuli. V předsíni odložili uniformy a zbraně. Přes určité napětí panovala přátelská atmosféra. Pamětnice se ji rozhodla ještě odlehčit vtipem. Oblékla si proto jednu z uniforem, do ruky vzala zbraň a vtrhla do místnosti. „Zařvala jsem: ‚Hände hoch!‘ Skočili po mně a já se řehtala. Neměla jsem natáhnutý kohoutek. Hned mě odzbrojili a bylo po náladě. Nic z toho naštěstí nebylo, protože krátce poté odtáhli. Dnes si říkám, jak jsem byla blbá.“ 

V Bohutíně nakonec žádné boje neproběhly, ale ustupující Němci ještě vyhodili do povětří most přes řeku Moravu. Krátce poté do obce vstoupili sovětští vojáci. Pamětnice pak každý den vyhlížela Václava, ale ten nepřicházel. Ležel totiž v nemocnici. Dne 8. května 1945 se s dalšími partyzány a vojáky Rudé armády zúčastnil boje s Němci o elektrickou spínací skříň v Ráječku (dnes součást Zábřehu). Z boje ho kamarádi odnášeli zraněného. „Měl střepinu u srdíčka a ta už tam zůstala. Nikdy ji nevyoperovali,“ vypráví Věroslava Bojková, která se svého milého dočkala až po propuštění z nemocnice. Domů se také od partyzánů vrátil bratr Mnislav.

Společně životem

Rok po válce měla Věroslava s Václavem svatební obřad a v roce 1948 se jim narodila dcera Věra a o tři roky později dcera Miroslava. Věroslava Bojková pracovala na poště v Šumperku, pak krátce v olšanských papírnách a pak znovu až do penze na poště v Šumperku. O víkendech manžela pravidelně doprovázela na motocyklových závodech, v nichž byl úspěšný a stal se přeborníkem Moravy. Měsíc před padesátým výročím svatby v roce 1996 manžel zemřel. V roce 2017 Věroslava Bojková žila stále v Bohutíně. „Važte si toho, co máte. Lidi budou vždycky nespokojení. Když se na to dívám ze svého pohledu, tak co si pamatuji, lidi se nikdy neměli lépe než dnes,“ dodává na závěr Věroslava Bojková.

BARTOŠ, J., Odboj proti nacistickým okupantům na severozápadní Moravě. Šumperk, 1986.

POSPÍŠILOVÁ, J., Historie základní školy v Bohutíně. Závěrečná práce. Jihočeská univerzita České Budějovice, 2016.

http://www.pametnaroda.cz/story/fochler-jiri-0-2175

http://www.rovensko-morava.cz/historie-obce/

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)