Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Bojarová, rozená Hůlková (* 1925  )

Aby lidi nezapomínali, že jsou lidmi

  • narozena 9. května 1925
  • za války od 1943 pracovně nasazena na dráze v Praze
  • 1945 – vstoupila do KSČ
  • po válce studium češtiny a estetiky na FF UK v Praze
  • 1948 – na FF UK odmítla zasedat v prověrkové komisi, nedokončila studia
  • svatba s Pavlem Bojarem
  • společně s manželem píše a překládá knihy
  • 1965 – rozvod s Pavlem Bojarem
  • od 1967 – práce v Československém svazu žen
  • 1969 – po prověrkách vyloučena z KSČ
  • 1969 – vyloučena ze Svazu žen
  • od 1971 – práce v Art Centru
  • v 70.–80. letech zákaz publikování a překládání

U nás byla kázeň a řád

Datum narození Olgy Bojarové, rozené Hůlkové, je zároveň významným milníkem československých dějin – 9. květen. V době osvobození Československa v roce 1945 slavila dvacáté narozeniny. Už proto nevzpomíná jen na bolest a strach, které válka přinášela. „Válka byla hrozná, ale mládí bylo krásný,“ říká.

Rodiče pocházeli z obce Jarošov nad Nežárkou na Jindřichohradecku. Tatínek Antonín studoval v Praze práva a bydlel na koleji, která podporovala nadané venkovské chlapce. Ti, kteří studovali s vyznamenáním, mohli bydlet zdarma. „Tatínek věděl, že by z domova nic nedostal, tak se holt učil a byl na sebe velice přísnej, důslednej. Maminka byla taky přísná, proto taky mohla psát při dětech, protože u nás byla určitá kázeň, určitý řád. A to bylo velice důležitý.“ 

Olga Bojarová se svou o dva a půl roku starší sestrou vyrůstala už v Praze. Tatínek zastával právnické povolání, maminka se starala o domácnost. V létě pak rodina odjížděla do Jarošova na statek, kde se setkávala se svým početným příbuzenstvem. Maminka Klára měla šest sourozenců. Ještě za první světové války jarošovská děvčata „křísila českou myšlenku“ tak, že založila krojovou družinu. Jedna z maminčiných sester malovala vzory pravých blatských krojů podle muzejních exponátů. Krojová družina sklízela úspěchy i v době nového národního ohrožení: „To byla obrovská sláva, na začátku války asi ve třicátém osmém roce v Lucerně se uspořádal jihočeský večer, kde vystupovala jenom tahle blatská skupina – v krojích, s tanci a zpěvy. To pro nás bylo báječný. Víte, co to je, když vesnice o šesti stech obyvatelích udělá skupinu, která pak vyprodá Lucernu? To byla obrovská sláva. Ovšem pak to zakázali.“ Maminka psala krátké scénky v jihočeském nářečí, které jí vysílali v Československém rozhlase. V roce 1941 vydala vesnický román Nejspokojenější budete a až o osmnáct let později další titul, tentokrát hru pro mládež na motivy pohádky Františka Hrubína Sestry a růže.

Olga Bojarová vyrůstala v  kulturním prostředí. Jak sama říká, měla „hezký, kultivovaný barevný život“. Chodila na předplacené koncerty do filharmonie, navštěvovala inscenace Národního divadla apod. Strýc a teta bydleli na Břevnově vedle Jaroslava Seiferta. „Přinesla jsem mu knížku, aby mi ji podepsal, a on se tak jako pousmál a řekl: ‚Já si to vezmu domů‘, a za tejden mi dal knížku svých básní, ve který byl napsaný sonet jenom pro mě, rukou. Na což jsem byla děsně pyšná.“ Dodnes je v rodině Bojarových výtisk básnické sbírky Jaro, sbohem uchováván jako vzácná relikvie. Škoda jen, že sonet věnovaný tehdy osmnáctileté pamětnici dvaačtyřicetiletý budoucí nositel Nobelovy ceny nenapsal třeba jen tužkou, protože inkoust se rozpil tak, že mnohá slova zůstávají nečitelná. Ale nakonec, proč se snažit všechno rozluštit? „V těch nečitelných slovech je vlastně určitá záhada, kterou nejspíš nikdo stoprocentně neprohlédne,“ míní dcera pamětnice Klára. V padesátých letech se manželé Bojarovi, oba spisovatelé a překladatelé, přátelili s dalším slavným básníkem – Františkem Hrubínem. Setkávali se například v Chlumu u Třeboně.

Kromě Seiferta a Hrubína Olga Bojarová velmi ráda četla Antonína Sovu a v dětství například Václava Beneše Třebízského. Rodiče odebírali Evropský literární kruh a knihy z Družstevní práce. Během války knižní trh samozřejmě trpěl nedostatkem papíru, elektrického proudu i cenzurou.

Čtyřicet let jsem jedla králíky

Nouze byla samozřejmě i o základní potraviny. Proto si je rodiny velmi často přivážely z venkova. Samozřejmě nelegálně. „To byl akcíz, tzv. jezdily vlaky, dole se odevzdávaly jízdenky, nahoře byli akcízáci, kteří kontrolovali tašky, mohli to zabavit a mohla se platit pokuta.“ Navzdory tomuto riziku ale lidem stálo za to, převážet výživné máslo, vajíčka i maso rafinovaně poschovávané po těle. Když Olga Bojarová podmínky, v nichž žila většina obyvatelstva Protektorátu Čechy a Morava, srovná s hmotným nadbytkem většiny dnešních obyvatel, pozastaví se nad malichernostmi, kterými se zabývají. „To byly velice zlý doby a teď je ta naše společnost superkonzumní. Lidi se s velkou radostí baví o tom, jaké jídlo, jestli tohohle, nebo tamtoho lososa... Mně se zdá úplně zbytečný přemýšlet o tom, co jsme jedli, jak jsme jedli, no hlady jsme neumřeli.“ Jen na jedno jídlo nemůže nevzpomenout. „Tedy fakt je, že já od té doby nemůžu jíst králíka. Protože králičí maso ještě v té době nebylo na lístky, ale strejci byli sedláci, tak nám dávali králíky. Rodiče pak v Jarošově taky chovali králíky, protože maso bylo na lístky a bylo drahý, takže jsem čtyřicet let pořád jedla králíky a už nemůžu.“

Skauting mi ohromně pomohl

Ohromnou sebekázeň a houževnatost, kterou si Olga Bojarová nesla z domova, prohlubovala ještě činnost ve skautské organizaci. Měla zkušenost i ze Sokola, ovšem její preference jsou jasné: „Sokol bylo jen cvičení těla, kdežto skauting cvičení ducha.“ Pamětnice byla spolu se sestrou jednou z veverek 2. dívčího oddílu Praha, jehož vedoucí byla sestra Rakušanová. Olga Bojarová stále používá naučené uzly a ještě dnes by uměla rozdělat oheň na mokrém dříví. A určitě by si lépe než tehdy poradila s připálenými hrnci: „Tenkrát byly tábory na Želivce – teď je celé Želivské údolí zatopené, tehdy tam byly mlýny a krásná louka. Měla jsem službu v kuchyni a měla jsem mýt černé nádobí, ale kastroly byly zapálený, tak jsem do nich napustila vodu a nechala je na břehu odmočit. Kolem čtvrté hodiny s velikým pokřikem přišli hoši z chlapeckého tábora tři kilometry vzdáleného a přinesli ty naše kastroly, protože mezitím mlynáři pustili mlýny a zvedla se voda. Měla jsem z toho obrovskou ostudu, bylo mi třináct a všechny holky se mi smály.“ Přes občasná poškádlení v oddíle ale převládaly vřelé vztahy, chuť druhým pomáhat a láska k přírodě. Pozornost věnovaná rostlinné říši nepochybně ovlivnila i sestru pamětnice, pozdější zemědělskou inženýrku. Po válce už bohužel na skauting nebylo pomyšlení ani čas. Kvůli komunistickému zákazu jej už nezažily tři děti pamětnice: Martin (ročník 1947), Klára (ročník 1949) a Štěpán (ročník 1952) ani vnoučata. Snad pravnoučata… „Jestli budu živa, budu jim říkat: Musíš tam chodit!“ slibuje jejich prababička.

Vyhnanci z pohraničí

Skutečnou pomoc bližním mohli členové pražských skautských oddílů poskytnout už na počátku německé okupace Československa. „Když vyháněli Němci naše lidi z pohraničí, my jako skautky jsme měly službu na Denisově nádraží, který teď už bohužel nestojí, tam jsme čekaly a vlakem přijížděli lidi z pohraničí a my jsme je vodily na jiný nádraží nebo na jinou adresu. Byli absolutně vyděšení, ustrašení, s rancem peřin, s dítětem v náručí a pro mě jako pro dvanáctiletou třináctiletou holku, tohleto vidět, ten strach a bezmocnost, to bylo hrozný, to byl strašně silný zážitek. Jak to pak probíhalo dál, to nevím, vim, že jsme tam měly asi čtyři dny službu a pak to skončilo. Ale určitě jsme pomohly.“

Rodinu Hůlkových sice nikdo z domova nevyháněl, ale pamětnice okupaci pocítila jinak. Skrze jazyk. Na významu totiž začala nabývat především němčina. Na Reálném dívčím gymnáziu ve Vodičkově ulici, jehož profesory si nemůže vynachválit, němčina rychle opanovala většinu předmětů: „Každej den hodina němčiny a ještě krom toho určitý předměty jako dějepis, zeměpis nebo fyzika se přednášely pouze německy. To bylo velmi nepříjemný.“ Výuku angličtiny stihla Olga Bojarová ještě před zákazem. A blížily se další restrikce…

Nasazena na dráze

„V septimě ve třiačtyřicátým roce nás všechny vyhodili a my jsme byly tzv. nasazené jako pomocné dělnice na dráze nebo v tramvaji a já jsem měla to štěstí, že jsem se dostala na dráhu, ovšem ne do provozu, ale do kanceláře, a nejdřív na tom krásném nákladovém nádraží na Žižkově. Tenkrát se pracovalo šest dní, i v sobotu do dvanácti hodin, ale jinak deset hodin denně. A já jsem tam měla jedinej úkol, sedět a sčítat na archách rozměru A4 sloupce čísel – váhy různejch věcí, který se vozily v nákladních vozech. Pro mě, když jsem snila o literatuře, o divadle a o básních, sedět celej tejden a jenom sčítat a sčítat, to bylo úmorný.“ Naštěstí pamětnici přeložili do kanceláře oddělení Železniční nemocenské pokladny do Rumunské ulice, kde byla administrativou vytížena mnohem méně, a měla tedy čas na sebevzdělávání. Budoucí překladatelka se rodila právě tam: „V šupleti jsem měla učebnici ruštiny a pořád jsem se učila, a když přišel šéf, tak jsem se přisunula ke stolu, zasunula jsem to šuple a něco jsem jako psala. Tam to bylo velice příjemný, jaksi nenáročný...

Byt od židovského profesora

Než se Hůlkovi odstěhovali na Senovážné náměstí, bydleli v Licovově (dnes Opletalově) ulici č. p. 43. V roce 1942 nebyl problém sehnat nový byt. Na domech viselo mnoho cedulí: Byt k pronajmutí. Hůlkovi tehdy navštívili i dům rodiny Havlových na Smetanově nábřeží, kde ovšem chybělo ústřední topení. „Tak bych se byla mohla seznámit s Havlem jako malým chlapcem,“ dodává pamětnice se smíchem. Mnohem lepší byt však rodina objevila právě v Licovově ulici. „Byla tam velice vystrašená, poměrně mladá žena, která říkala, že je sekretářka pana profesora z německý univerzity a že s rodinou odjel do Ameriky a ona že má zlikvidovat ten byt, protože má za dva tři dny odletět letadlem, a abychom si, proboha, od ní ten byt vzali a koupili všechen nábytek za třicet tisíc. A rodiče řekli ano, to nám vyhovuje, takže jsme tím pádem přišli k velice krásnému bytu v Licovově ulici proti parku. Ovšem v tom bytě jsme vydrželi asi tak tři roky, protože se začali chodit ptát Němci paní domovnice, ona neříkala Němci, říkala: Ten pán s kloboukem se štětkou se ptá, jestli pan doktor poslouchá cizí rozhlas. Ale tatínek pochopil, že to je výstraha a že by mohl velice rychle jít do koncentráku, aby se ten byt uvolnil pro Němce. V té době byl volný byt na Senovážném náměstí, takže jsme se mohli přestěhovat tam a do toho bytu se nastěhovali nějací Němci.“

Čtrnáct mrtvých švadlenek

Zpočátku se válka ozývala zpovzdáli. Od listopadu roku 1944 ji však nebylo možné přeslechnout. Olga Bojarová s rodinou téměř každou noc slyšela sirény a schovávala se v krytu.

14. února 1945 druhý, velmi ničivý nálet amerického letectva na Prahu, kdy si během tří minut dvě stě padesát svržených bomb vyžádalo sedm set lidských životů, pamětnice přestála ve sklepě domu na Senovážném náměstí, kde s rodinou bydlela. Z práce totiž mohla chodit domů na obědy. Když se ve tři odpoledne vracela do práce do Rumunské ulice, sousední dům byl v ruinách: „Všechno plný bílýho prachu a rozbitej, rozmlácenej dům, ruina. Byla tam nějaká krejčovská dílna a zahynulo tam asi čtrnáct švadlenek. (…) Padla bomba taky na kryt na Karlově náměstí v parku, v tom krytu byla dcera Josefa Lady Evička a taky ji to zabilo.“

V květnu roku 1945 Olga Bojarová práce v kanceláři Železniční nemocenské pokladny okamžitě zanechala a pustila se do překládání z ruštiny. Díky konverzaci s rodilou mluvčí a pilnému studiu učebnice schovávané v šuplíku kancelářského stolu se rusky naučila natolik dobře, že mohla postupem času překládat největší ruské klasiky – Alexandra Tolstého, Maxima Gorkého nebo Nikolaje Vasiljeviče Gogola. „Překládala jsem hrozně dlouho, do tý doby, než mi zakázali i ty překlady, což bylo asi dvacet let,“ shrnuje.

Když Němci pokládali zbraně

Samotné osvobozování Prahy pamětnice pozorovala jen zpovzdáli: „8. května přijížděli Němci tankama do Prahy přes Krč s kulomety a vytáhli spoustu žen, dětí a mužů a hnali je před tanky, aby je ta živá clona chránila. Potom, samozřejmě, my jsme bydleli na tom Senovážném náměstí, tam se bojovalo o nádraží, bylo to nebezpečný, ovšem mě tenkrát nikam nepustili, to mi bylo dvacet let. A abych šla na barikády, to vůbec nepřicházelo v úvahu, tady seď a nikam nechoď a bylo to hrozně nebezpečný, všude se střílelo, a když člověk neměl zbraně…“

V době, kdy zahraniční rozhlas hlásil konec války a americká auta jezdila po Smíchově, v oblasti Wilsonova nádraží a Václavského náměstí byly stále německé tanky, které střílely po civilistech. O podrobnostech se Olga Bojarová nezmiňuje.

Ale 9. květen působí až pohádkově. Pamětnice popisuje nenadálý obrat. „A potom 9. května, to byl přenádhernej slunečnej den, a najednou už byl konec války a Němci se vzdali a v rádiu říkali, tak je konec války, a Němci položili zbraně a najednou bylo všechno jiný a byla to obrovská slavnost. To jsem zas šla do práce do tý Rumunský ulice a hned zase zpátky, protože na Václavském náměstí a všude byly jásající davy. A pak to pomalinku postupovalo a bylo to všechno výborný.“ 

Maturita bez maturity

Dovršením velké národní slavnosti v ulicích bylo i otevření univerzit. Ke studiu na filozofické fakultě se Olga Bojarová mohla zapsat, i když kvůli pracovnímu nasazení nesložila maturitu – ke dráze tehdy odešla už v septimě. Na gymnáziu ovšem po přihlášení okamžitě dostala maturitní vysvědčení se známkami z posledního dokončeného ročníku. Má tedy maturitu bez maturity.

Studium estetiky a češtiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy bezprostředně po válce provázela euforie: „To bylo výborný – velká posluchárna úplně plná lidí, pan profesor Pražák překrásně hovořil o českých dějinách a české literatuře, pan profesor Mukařovský nám najednou nasadil úplně jiné brýle na to, co je estetika a jak si vážit věcí, pak jsem ještě chodila na angličtinu a na ruštinu. Ta univerzita byla výborná, ovšem pak přišel osmačtyřicátý rok a začaly prověrky…“

Popravčího dělat nebudu

Prověrky členů komunistické strany probíhaly již od října 1948. Pamětnice se jako členka ocitla pod tlakem: „Hoši mi říkali: ‚Tak musíš být v jedný skupině.‘ A já jsem říkala: ‚Ne ne ne, já tohleto dělat nikdy nebudu.‘ ‚No to musíš, to je stranickej úkol.‘ Já jsem říkala: ‚Stranickej úkol… Ale já mám dvouletýho chlapečka a čekám další dítě. Já teď přerušuju studium a odcházím domů na mateřskou dovolenou.‘ A samozřejmě, že jsem odešla a vůbec jsem se nestarala o to, jak to bude dál.“ Olga Bojarová přerušila studium v sedmém semestru, rok před dokončením. Osmý semestr by si bývala dokončit mohla, ale tehdy už byla vytížená jak jako matka tří dětí, tak jako překladatelka. „Takže dodělávat si univerzitu jenom proto, abych měla papír, se mi tenkrát zdálo úplně zbytečný.“ I manžel Pavel Bojar ji od studia zrazoval s tím, že rodinu uživí. Když však po několika letech rodinu opustil, mrzelo ji, že ho poslechla. Na otázku, zda přece jen nelituje, že odmítla usednout ve fakultní prověrkové komisi, odpovídá bez váhání: „Ne, chraň pánbůh. Za žádnou cenu. Já jsem nemohla dělat popravčího!“

Nešlo nestranit

Z neblahého politického vývoje byla pamětnice upřímně zděšena a zklamána. Když v květnu 1945 vstupovala do strany, stejně jako bezpočet dalších se nechala zlákat vizí spravedlivějšího světa. „Všichni jsme byli okouzleni, očarováni tím, že skončila válka. A věděli jsme velice dobře, že nebýt sovětský armády, tak nás Němci ty poslední dny nebo tejdny rozdrtili.“ K nekritickému nadšení z nastupujícího režimu pochopitelně přispěly otřesné zkušenosti s režimem poraženým. „Celou válku jsem měla spoustu známejch a přátel, včetně mýho muže, který byli tři čtyři roky zavřený v nacistickejch věznicích a potom se logicky připojili ke komunistický straně, protože jiná strana do tý míry mocná nebo prozřetelná tady tenkrát nebyla. Aspoň jsme o tom nevěděli.“ Manžel Pavel Bojar byl spolu se studenty 17. listopadu 1939 zatčen a deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg. Vrátil se v červnu 1940. O tom, co prožil, podobně jako řada jeho spoluvězňů, ani se svými nejbližšími mluvit nechtěl. Jeho pohnutky vstoupit do KSČ tedy zůstanou nevyřčeny. Každopádně poměry ve straně těsně po válce byly s poměry v padesátých i šedesátých letech nesrovnatelné. „Tenkrát to byla v podstatě selanka. Pamatuju se na stranický schůzky u nás na náměstí v hospodě a prostě se povídalo, že by se měly ulice zametat a podobně, nešlo o žádný vyřazování lidí atd., to všechno přišlo až mnohem, mnohem později. A to jsem si pořád říkala: Já v tý partaji nemůžu bejt, já vystoupím, já odejdu. Ale zase jsem měla velikej strach, že vystoupím a pak se to ponese po mejch dětech.“ Což byl strach oprávněný. „Z nadějného rozkvétání se stalo břemeno, které zbavovalo lidi pocitu svobody a pocitu sounáležitosti, dodává.

Manžel byl zapálený komunista

Obavy však mohla mírnit skutečnost, že „manžel byl zapálený komunista“. Jako člen studentského odboje za války a politický vězeň ze Sachsenhausenu samozřejmě nemohl češtinu a francouzštinu na FF UK řádně dostudovat. Když však jeho manželka Olga Bojarová donesla na fakultu jeho dokumenty, podle jejích slov „dostudoval, aniž by na fakultu chodil“, a hned po válce mohl pracovat jako redaktor. Od roku 1949 po dobu dvou let zastával funkci tajemníka Svazu československých spisovatelů. Poté se živil jako spisovatel z povolání a v roce 1956 se stal redaktorem časopisu Květy. Pracoval také v tiskovém odboru ministerstva zemědělství a vládního výboru pro cestovní ruch (1967–1969). V letech 1971–1976 působil jako velvyslanec v Brazílii a poté získal zaměstnání na federálním ministerstvu zahraničních věcí.

Manželství jako tvůrčí dialog

Dvacetiletá Olga Bojarová se ihned po válce vrhla do nového života. Po sňatku přibyly mateřské radosti a povinnosti i intenzivní překladatelská práce. Vedle toho v sobě objevila talent autorský. O šest let starší Pavel Bojar (vlastním jménem Karel Krejčík, P. B. byl jeho literární pseudonym) byl již zavedeným spisovatelem, který myšlenky socialismu prosazoval ve své tvorbě. Už ve válečných letech vydal tři básnické sbírky: Modravá šerka (1942), Trysk (1943) a Hoře milovati (1945). Po válce publikoval dvě další sbírky Mladost světa (1950) a Hlavou i srdcem (1952), kde zřetelně zaznělo budovatelské nadšení. Co se týče jeho próz z pozdějších let, například Siné roky nebo Slunečný širý svět, Petr Šisler je ve Slovníku české literatury po roce 1945 charakterizuje takto: „Dobové představy o politickém vývoji determinují rovněž Bojarovu prózu, která se vyznačuje detailním popisem, vnějškovou charakteristikou postav a ilustrativně pojatým dějem.“

Volha za překlad

Než se Olga Bojarová pustila do vlastních překladů i autorských textů, psala společně s manželem. „Dlouho jsme o tom hovořili, rozdělili si, co kdo napíše, pak jsme si to navzájem kritizovali… Byla jsem ohromně šťastná, že takhle můžeme psát!“ Tímto způsobem se jim podařilo vydat svazek impresí o jihočeské přírodě Vraní svatby (1954), inspirovaný knihou Michaila Michajloviče Prišvina, dále román Milenci (1956), egyptské a asijské pohádky Květy východu (1958) nebo poslední díl Bojarovy trilogie Slunečný širý svět nazvaný Úroda (1961). Titulů společně přeložených z ruštiny je jedenáct, z francouzštiny jeden. Mezi ty nejproslulejší patří Gogolovy Mrtvé duše nebo Křížová cesta A. N. Tolstého, za jejíž překlad publikovaný v desítkách tisíc výtisků obdrželi ve srovnání s dnešními odměnami českých překladatelů naprosto závratný honorář 120 tisíc korun. Pamětnice za něj pořídila novou volhu.

V překládání po rozvodu v roce 1965 Olga Bojarová pokračovala sama. Její bibliografie čítá na třicet titulů přeložených z ruštiny i francouzštiny. Nejpodstatnější byl pro ni Gogol, Tolstoj, Gorkij, Prišvin, Malyškin a další. O úspěchu a neúspěchu jak v tvorbě překladatelské, tak autorské nepřemýšlela. „Já jsem to nedělala pro slávu, ale proto, že mě to ohromně bavilo. A tenkrát to bylo ještě daleko složitější než teď. Všechno jste musela psát nejdřív rukou.“ 

Jejím autorským debutem byla knížka pro děti Detektivové v trenýrkách (1959) a dalším počinem pro děti se stala výpravná kniha o lidském těle i o historii medicíny Od hlavy k patě (1971), jejíž vznik iniciovala židovská lékařka Alžběta Kolbenová, která za války ošetřovala vězně v Terezíně. Poutavá, rozsáhlá kniha s ilustracemi Dobroslava Folla vyšla ve dvojím vydání v nákladu 100 tisíc výtisků. Vyšla rovněž na Slovensku, v Rusku a v Německu a aspirovala na cenu za nejlepší knihu roku. „Byla jsem ale kádrově nepohodlná, zato daleko pohodlnější byl šéfredaktor, který dostal cenu za největší přínos pro dětskou literaturu za knihu o dětských knihách…“ podotýká ironicky Olga Bojarová.

Na Dobříši

Pavel Bojar jako tajemník Svazu československých spisovatelů (1949–1951), kterému až do roku 1956 předsedal Jan Drda, pochopitelně spolu s ostatními členy jezdil na zámek Dobříš. „Vždycky večer jsme seděli u velkýho stolu a někdo vykládal historky. To se mi strašně líbilo, ovšem v těch padesátých letech ho z toho sundali a přestal bejt tajemníkem a pak už jsme tam nejezdili, rozzlobili jsme se a řekli si, že to není třeba.“ Málokdo prý na Dobříši psal. Bojarovi jezdili na zámek spíše na rodinnou dovolenou. Olga Bojarová ráda vzpomíná i na cestovatelskou dvojici Hanzelku a Zikmunda, kterým jako nečlenům svazu manžel poskytl pro psaní prostor. Silnější vazby ale ani v tak výjimečném prostředí nevznikaly. „Na pevnější přátelství nebyl čas.“

„Svazový“ život byl celkem poklidný. Schůze se konaly jednou za šest týdnů ve druhém poschodí domu U Topičů č. p. 25 v ulici Národní. Pamětnice tehdy se zaujetím poslouchala vyprávění Jana Drdy nebo Václava Řezáče. S podobným zaujetím poslouchala i protirežimní autory ve dnech 27.–29. 6. 1967 na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů, kde se svou ostrou kritikou režimu vystoupil Milan Kundera, Pavel Kohout, Alexandr Kliment, Antonín Liehm, Ivan Klíma, Ludvík Vaculík a další. „To byla nádherná doba plamenných řečí,“ říká Olga Bojarová.

Její první samostatná prozaická kniha z prostředí ženského oddělení v jindřichohradecké nemocnici, novela Čtvrté, páté ráno, která vyšla v roce 1964, je i místy skrze vnitřní monology mladé doktorky Semínové vůči poměrům v socialistické společnosti kritická: „Nedělá to dobře, pan primář, nedělá. Může být tisíckrát soudruh, tady si počíná jako vladař a král. O skutečně soudružských vztazích se tu člověku jenom zdá. Nakonec aby o ně bojovala ona, bezpartijní. Soudruh primář odloží své soudružství zároveň s civilním sakem. Tady je údělným knížetem, a ne soudruhem doktorem.“ Kniha ovšem mohla vyjít bez problémů. „Nepamatuji si, že by mi někdo zasahoval do textu.“

S chystaným filmovým scénářem už to bylo horší. Po srpnové okupaci v roce 1968 se i situace v kulturním provozu natolik změnila, že pamětnici už ani nikdo neinformoval o tom, že o scénář není zájem a film se točit nebude. Později dostala dopis od ředitele nakladatelství Albatros Stejskala, kde jí sděloval, aby nepočítala s tím, že jí ještě něco vydají. Později nemohla zveřejňovat ani své překlady.

Prsten od paní Tolsté

Díky překládání měla dobré kontakty v zahraničí, převážně samozřejmě v Sovětském svazu. Přátelila se například s druhou ženou Alexandra Nikolajeviče Tolstého Ludmilou. Pavel Bojar se s ní seznámil v Moskvě, potom je několikrát navštívila v Praze, i krátce po jejich rozvodu. „Olinko, ty jsi taková smutná,“ řekla, „já tě potěším.“ A stáhla zlatý prsten se dvěma velkými brilianty. „A tak mi to dala, jako by mi nabízela ubrousek.“

Mezi známými paní Tolsté byl také zpěvák Mark Bernes, za války i po válce v Rusku stejně slavný jako u nás Karel Gott. Když zavítal do Prahy na filmové natáčení a bydlel v hotelu Palace, „každý večer po tři neděle seděl pod touhle lampou a vykládal jednak o literatuře a jednak o životě v Rusku. Sám byl proti režimu a u nás mluvil absolutně otevřeně.“

Když naopak Olga Bojarová zavítala do Ruska, nezastihla ho. Poprvé se tam podívala s Čedokem, letěli k Černému moři, do Oděsy, nasedli na parník, objeli Krym, cesta byla neobyčejně krásná, ale do kontaktu s Rusy se nedostala, ve dne si prohlíželi pamětihodnosti a v noci se plulo dál. V Moskvě se všichni zdáli velice milí a laskaví. Zřejmě proto, aby mohli dostat pozvání do Prahy, míní pamětnice. „Všichni o to strašně stáli.“

Laskavě mi pokynul samopalem

Bez pozvání ovšem do Prahy přijela vojska Varšavské smlouvy. Pro Olgu Bojarovou, která do KSČ vstoupila i kvůli sovětským osvoboditelům, to byl dvojnásobný šok.

„To jsem ještě tenkrát byla ve Svazu žen. A to jsem věděla velice dobře, že přijdou, protože půl roku předtím jezdily kolem republiky ruský a polský tanky – prostě to, co vidíme na Ukrajině, tak to se dálo u nás. A potom, to byla noc na 21. srpna a předsedkyně Svazu žen mi volala a řikala: ‚Olgo, už jsou tady.‘ To byly dvě hodiny v noci. A já jsem řikala: ‚Já vim, my taky nespíme.‘ Ona říkala: ‚Tak přijď.‘ Tak jsem se hned sebrala a šla jsem do Svazu žen v Panské ulici, bydleli jsme na Senovážném náměstí, tak to byl opravdu kousíček. A sedly jsme si a psaly dopisy na všechny známý ženský organizace, s kterými jsme měly dobrý kontakty – tzn. na francouzský, španělský atd.“ Když dopoledne dopisy dopsaly, uvědomily si, že poštou je poslat nemohou, a tak se Olga Bojarová uvolila donést je na jugoslávské velvyslanectví na Malou Stranu. S velvyslancem se znala. „Nejdřív mě vrátný nechtěl pustit. Tajemník byl nahoře v pracovně a já jsem mu říkala: ‚Prosím vás, máme k vám takovou prosbu: tady je deset dopisů, kdybyste je laskavě odeslali, protože my je tady naší poštou posílat nemůžem.‘ A ten se na mě tak soustrastně podíval a říkal: ‚Prosím vás, to ode mě nemůžete chtít, protože oni nás taky sledujou, a co se stalo vám, se nám může stát zejtra nebo za tejden!‘“ Velvyslanec tedy dopisy nepřijal a pamětnice s nimi musela přes Karlův most zpátky. Jenomže teď už nebylo možné jen tak nepozorovaně projít. „Byla tam sovětská hlídka a vojáci se samopaly. A přede mnou šel malý chlapec, asi desetiletej, a ten voják mu říkal: ‚Zastav!‘, a prohmatal mu kapsy a tou hlavní samopalu mu pokynul, aby šel dál A já jsem si říkala, no to je príma, já tady zahynu jako Jan Nepomucký, teď najdou dopisy a hoděj mě do Vltavy. Jenomže on si myslel, že já jsem jeho matka, a ani ho nenapadlo, že bych nosila nějaký protisovětský dopisy, tak opět na mě laskavě pokynul samopalem a já jsem šla zpátky na ten Svaz žen a prostě jsme diskutovaly, co bude, byla to příšerná situace.“

Odpoledne téhož dne se s mužem vypravila na Letnou, kde vyrostl velký ruský vojenský tábor. „Začala jsem se s těmi vojáky bavit svou opravdu velice dobrou ruštinou a říkala jsem jim: ‚Podívejte, máme holé ruce, nic jsme vám neudělali, proč jste sem přišli, vždyť vás nikdo nezval!‘ A teď lidi začali křičet: ‚Paní, jděte pryč, jděte pryč, vždyť on vás zastřelí!‘ Ze stanu právě vycházel důstojník, měl dva revolvery a takhle na mě mířil. Muž mě vzal za ruku a zmizeli jsme v davu. A pak mi říkal: ‚Ty ses zbláznila, vždyť on by tě byl opravdu zastřelil!‘ Pak jsme se nějak prodrali domů a bylo to všechno hrozný. Byl to takovej stav nespravedlnosti, bezmocnosti, hrůzy hrůzoucí…“

Na Senovážném náměstí, kde Bojarovi bydleli, sídlilo Předsednictvo vlády ČSSR, takže „bylo plný tanků a děl, nacpaný zbraněma“. Nebylo divu, že se pamětnice zděsila, když mladšího syna Štěpána přistihla, jak leží na okně a fotografuje: „Vynadala jsem mu, že se zbláznil. Vždyť ho mohli zastřelit!“

Šok z nastalé neudržitelné situace byl obrovský. A zklamání, že vlast okupují představitelé národa, jehož jazyk a kulturu miluje, muselo být obzvlášť hluboké: „Byla to strašná hořkost.“

Ven ze Svazu žen

Asi tři týdny po letenské zkušenosti s důstojníkem okupační armády do Prahy přijela delegace sovětských žen, které domlouvaly velký kongres žen v Moskvě. Už během neformální procházky s místopředsedkyní sovětské ženské organizace po Kampě Olga Bojarová poznala, že srpen 1968 v česko-sovětském přátelství nadělal fatální trhliny: „Pak jsme si stouply u Vltavy pod kaštany, protože oni nemají kaštany a jí se to hrozně líbilo, a já jsem jí říkala, jak je mi to hrozně líto, ten jejich vstup, a že jsme měli odpradávna společnou slovanskou kulturu a literatura ruská že pro nás byla velice důležitá a tímhle tím že se všechno rozbilo a že je s těmi všemi přátelskými vztahy konec. Ale to jsem jí neříkala takhle jednou nebo dvěma větama, to jsem dlouhým způsobem rozebírala. A ona se tak dívala na tu vodu: ‚Da da, hm hm‘, a ochladla. Žádný skandály nebyly, nic, pak odjely a potom asi za dva měsíce se připravoval v Moskvě mezinárodní kongres více ženských organizací a my jsme samozřejmě dostaly taky pozvánku, ale bylo tam výslovně uvedeno, že pozvání platí jedině v tom případě, že členkou české delegace nebude soudružka Bojarová. No a předsedkyně Svazu žen si mě zavolala a říkala: ‚Podívej se.‘ ‚Chápeš?‘ Já jsem říkala: ‚Chápu.‘ A ona: ‚Hele, já ti ještě napíšu dobrej posudek. Odejdi co nejdřív, protože když tady budeš zůstávat ještě dva tři měsíce, pak ti zbyde jenom mejt autobusy.‘ A tak skončila moje hvězdná kariéra.“

K mytí autobusů nakonec nedošlo, Olga Bojarová si našla místo v tiskovém oddělení ředitelství Svazu textilu a oděvů, kde setrvala asi dva roky. Připravovala vydání časopisu o módě, ale protože výrobní lhůty dosahovaly až dvou let, a její práce tedy byla téměř zbytečná, odešla v roce 1971 do československého střediska výtvarného umění Art Centrum.

Děti zůstaly za hranicemi

Situace po 21. srpnu dolehla na Olgu Bojarovou ještě tísnivěji, neboť své obavy nemohla sdílet se svými dospívajícími dětmi. Klára i Martin zrovna pobývali za hranicemi. Nebylo vůbec jisté, kdy se vrátí. A zda vůbec. „Klára, které bylo osmnáct, byla na začátku prázdnin v Anglii na jahodové plantáži. Tenkrát jezdili studenti a studentky jako pomocné síly do Anglie a přitom se naučili výborně anglicky. A pak jela přes Paříž do Prahy. Ale tam měla známý a zůstala tam pár dní a 21. jsme byli obsazeni. Klára volala úplně zoufalá, že se vrátí. Řekla jsem jí: ‚Nevracej se, možná budeš jediná z rodiny, která přežije.‘ U nás na náměstí byly tanky. Je to ohromnej pocit, když na vaše okna míří dělo.“ Tehdejší velvyslanec v Paříži Vilém Pithart pro všechny studenty, kteří v době okupace pobývali ve Francii, opatřil stipendia, takže Klára mohla odjet na univerzitu do Bordeaux a rok tam studovat francouzštinu. Domů přijela jen na Vánoce s úmyslem zůstat. „Řekla jsem jí, aby se vrátila a přijela v květnu nebo v červnu. Udělala to, ale prosila mě, abych jí posílala každý týden balíček s českým chlebem.“

Syn Martin byl v té době v Rusku se skupinou studentů medicíny, kteří se na jaře 1968 starali o ruskou delegaci studentů v Praze a poté zase odjeli na jejich pozvání tam. Protože nefungovala pošta, Olga Bojarová o něm neměla žádné informace. „Přijel na začátku září a říkal, že jde okamžitě bojovat proti nim. Říkali jim prý, že se tu bojuje a nemocnice je plná raněných vojáků. Možná ty kluky schválně stříleli, aby si veřejnost myslela, že to jsou naše oběti,“ dodává dnes Olga Bojarová. Mladší syn Štěpán zůstal v Praze, studoval chemii a techniku, bydlel střídavě u dědečka a babičky v Jarošově a v Praze, kde čekal na telefonát od otce, který mu sliboval cestu do Brazílie. Marně. Matka by ho ale bezpochyby pustila. „Podle mýho názoru je strašně důležitý, aby děti byly aspoň rok někde v cizině, aby poznaly jiný školy a aby se perfektně naučily cizí jazyk. Samozřejmě jsem se o ně bála, ale už byly dospělé a stát se může cokoliv. I tady můžete jít po chodníku a spadne na vás třeba balkon.“

Hoši ve věku našich synů nám ukazují cestu

Jestliže pamětnice v roce 1948 odmítla do prověrkové komise usednout, o dvacet let později před ní musela sama předstoupit: „V devětašedesátém roce přišly dámy z Ústředního výboru strany a dělaly osobní prověrky. Samozřejmě jsem tam šla taky a ptaly se mě: ‚No a jak se díváš na tu věc s Janem Palachem?‘ A já jsem říkala: ‚To já pokládám za strašnou věc, že jaksi hoši ve věku našich synů nám ukazují, jak se máme chovat, jak máme jednat.‘ A dámy se na sebe podívaly a řekly, tak to stačí, můžeš jít. A tím to pro mě skončilo a pak mi bylo jasný, že už žádný slušný místo, který by odpovídalo mejm znalostem, nenajdu. Ale jinak jsem nemohla. Jsou určitý věci, kdy má člověk hráz a přes tu se prostě nedá přejít. A já byla v podstatě velice ráda, že jsem to takhle důstojně skončila.“

Vstávajíc, lehajíc jsem se učila anglicky

O dva roky později, kdy už Olga Bojarová pracovala v Art Centru, přišla nabídka, která se neodmítá. Režisér Jaroslav Frič tehdy připravoval audiovizuální expozici na způsob Laterny Magiky pro íránského šáha v kanadském Montrealu. Když na začátku ledna 1971 dostala pokyn: „Pojedete do Montrealu, ale musíte mít dobrou angličtinu“, našla si paní profesorku, která učila soukromě v Lucerně. „Každý den od sedmi do osmi ráno jsem šla na lekci a pak normálně do práce, měla jsem kancelář kousek ve Vodičkově ulici. Přišla jsem domů, udělala večeři a všechny domácí povinnosti a pak jsem si ještě vzala učebnici a učila se anglicky. Vstávajíc, lehajíc jsem se učila anglicky.“ Houževnatý přístup se jí vyplatil. V Montrealu zůstala bezmála půl roku. Odjížděla v květnu 1971 a vracela se v září. Starala se o účetnictví, vozila české dělníky na stavbu pavilonu a zase zpátky, vyřizovala veškerou agendu. Satisfakcí byl pak pohled na oslnivě krásnou manželku šáha Farah Dibu: „Stála jsem stranou a dívala se jen na paní šáhovou, na tu neobyčejně krásnou a přitažlivou osobu.“

Další satisfakcí byla návštěva Toronta i specifický dárek pro děti dovezený z kanadského lesa. „Dětem jsem přivezla tyčku ohlodanou bobry.“

Dlouhodobá zahraniční zkušenost nadchla pamětnici tolik, že uvažovala o jejím zopakování. Když se o tom zmínila vedoucí ekonomického oddělení Art Centra, ta jenom zavrtěla hlavou: „Olino, ty už nikdy nikam nevyjedeš. S tím nepočítej.“ V době jejího působení v Montrealu totiž kontrola v kádrových materiálech objevila nepřípustný paradox: Československo v Kanadě reprezentuje žena, která byla vyloučena ze strany. „Nemohli mě ale odvolat, protože za mě neměli náhradu.“ Od toho okamžiku byla Olga Bojarová tzv. odepsaná. Ještě dvakrát či třikrát se podívala alespoň do Ruska a Litvy, když tam Art centrum pořádalo výstavy.

Tigrid byl fantastickej vypravěč

Byť byla nucena omezit pracovní cesty do zahraničí, zůstávala tu otevřená možnost vycestovat s druhým mužem Evženem Zemanem za jeho dcerou z prvního manželství: „Druhý muž za války utekl přes Polsko a Švédsko do Anglie. Byl v československé skupině a seznámil se tam s Pavlem Tigridem. Nešel na vojnu, protože měl špatné oči a byl jako voják v nějaké vojenské kanceláři, ale kontakty s Tigridem a jeho rodinou trvaly. Každý rok jsme jezdili do ciziny. Jeho dcera z prvního manželství se legálně provdala za Dána, a tak jsme za ní jednou za rok mohli vyjet, auto plné porcelánu a skla. V Paříži jsme se vždycky s Tigridem setkali, dával nám knihy ze Svědectví a my je klidně převáželi autem do Prahy – dali jsme přes ně špinavé prádlo, špinavé nádobí apod. A nikdy se nám nestalo, že by nás chytili. Tigrid byl fantastickej vypravěč.“

Knihy pak v Praze distribuovali tím nejjednodušším způsobem: „Někdo přišel na návštěvu a dostal knížku. Olga Bojarová nikdy ve Svědectví nepublikovala, ačkoliv jí to Pavel Tigrid nabízel: „Psát vyloženě protistátní texty jsem si netroufla, protože jsem měla děti na škole. To jsem nechtěla riskovat. Taky nebylo tak důležité, co si jedna paní myslí o té situaci. Nepřeceňujme tyhle věci.“ O dvanáct let starší Evžen Zeman byl zaměstnán v zahraničním obchodě jako ekonom, uměl spoustu řečí, ale nepsal. Často jezdil na zahraniční služební cesty, byť ani on nebyl členem strany. „Když uměl pět jazyků, tak nemusel. Oceňovaly se i znalosti,“ uvádí pamětnice na pravou míru.

Nemohla jsem patřit k disidentům

Chartu 77 Olga Bojarová nepodepsala, protože ji ani neviděla. Manžel zřejmě ano, ale neřekl jí to. Obával se o budoucnost dětí, k nimž si vytvořil vřelý otcovský vztah. „Chartisté byli ve většině případů bezdětní. Hrát si na dobrodruha – to bylo jako chůze po laně přes řeku... Rodiče mi tehdy umírali, sestra byla těžce nemocná a zemřela, v mém případě bylo úplně vyloučené dělat velké politické aktivity. Já jsem nemohla patřit k disidentům, protože jsem měla tři děti! To jsou věci, který může dělat někdo, kdo nemá odpovědnost a nemá děti. Anebo má někoho, kdo se o ně stará. Já jsem měla na starost starý zchudlý rodiče a tři dorůstající děti. Pro mě je narození dítěte obrovská věc. Teď už je jim přes šedesát, ale tehdy...“ O svých třech porodech pamětnice mluví jako o nejslavnostnějších a nejšťastnějších okamžicích svého života. „Já nevím, jestli to má každá matka. Já jsem to zažívala ohromně silně, a asi i proto se mi ta rodina drží pohromadě. Samozřejmě, knížky jsou dobrá věc, překlady jsou dobrá věc, ale skutečně nejdůležitější je pro mě rodina a vychované děti.“

Do šuplíku jsem nikdy nepsala

Po prověrkách v roce 1969, kdy už nemohla uplatnit své autorské texty ani překlady, zkrátka psát přestala. „Do šuplíku jsem nikdy nepsala. To mohli dělat lidé méně vytížení. Co je lepší? Mít vydanou knížku, za kterou dostanete nějakou nepatrnou cenu, nebo mít dobře vychovaný děti? Já jsem vždycky dala přednost tomu druhýmu. To je můj největší přínos! Že tady jsou tři další rodiny, který žijou podle pravidel, který já uznávám a který jsou pozitivní. To je strašně důležitý. Protože takzvaná ta sláva, to je absolutně směšný, to je k ničemu.“ Olga Bojarová nikdy necítila tak velkou nutnost psát, aby psala bez možnosti otištění. „Samozřejmě bych byla nejradši psala, strašně ráda, ovšem když vám nevydají knížky a řeknou ne ne ne, počítejte s tím, že vám už nic nevydáme, já nebudu brečet a hledat ňákýho Frantu, kterej to vezme za mě. To není můj styl. To bych nedokázala. A taky není důvod. Protože nejde o život. Kdyby šlo o život, o život dětí... Kdybych neměla na chleba, no tak dobře, ale pořád jsem na chleba měla. A někoho se doprošovat, to ne. Tak to skončilo. Skončí koncert, zatleskáme a jdeme domů. Tak to je.“

Feminismus je blbost

Ačkoliv pamětnice několik let pracovala pro Svaz žen, podobnost s jakýmkoliv dnešním feministickým hnutím odmítá. Svaz žen sice usiloval o zmenšení rozdílů v platech, podstatnější však byla výměna zkušeností nejen s ženami ze zemí Sovětského svazu, ale i z Francie či USA. V dnešních ženských organizacích příliš smyslu nevidí: „To je úplná blbost. Ve společnosti přece muži mají jiný úlohy, ženy mají jiný úlohy… Svaz žen bojoval hlavně za to, aby byly ženy slušně placený, a šlo také o dostupnou zdravotní péči, protože předtím to bylo hrozně drahý a komplikovaný. Že by se Svaz žen silně politicky angažoval, to vůbec ne.“

Život jako kytice lučního kvítí

„Když takhle spolu sedíme a já vám vyprávím a vzpomínám si, tak mi to připadá, jako bychom šly spolu po louce a pořád bych trhala nějaký kytky, tadyhle zvonky a tadyhle kopretiny a tuhle chrastavec, pořád bych viděla nějaký kytky, který můžu utrhnout. A tak jako bych trhala na louce kytky do kytice, tak si tady s váma vzpomínám na svůj život. To je taky taková kytice.“ Kytice nebo perský koberec. Všechny dějinné nespravedlnosti i všechny osobní nezdary a zvraty Olga Bojarová pokládá za poznanou nutnost. „Nikdo přece neříká, že život je procházka růžovým sadem!“ Je v ní pevně zakořeněna přísná rodičovská i skautská výchova. Je přesvědčena, že člověk musí být stále připraven – na neúspěch, na nemoci, na cokoliv. I na nenadálé životní zvraty, kdy se radost během několika vteřin změní ve svůj opak. Před šesti lety takovou zkušenost prodělala. Tehdy totiž v jindřichohradeckém muzeu otevírali blatskou světnici u příležitosti výročí Jarošovské krojové družiny, kde se psalo a hovořilo i o její mamince a tetě Anně Skálové, která malovala vzory starých lidových krojů. V muzeu visí také fotografie tehdy šestnáctileté pamětnice v blatském kroji. Fotografoval ji tenkrát drogista. „Visela jsem tehdy v Jindřichově Hradci v drogerii, než mu to znárodnili.“ Po příjezdu domů syn Štěpán pustil Olze Bojarové videozáznam slavnostního otevření expozice. Její radost byla velká. Příliš velká… „A jak jsem se tak ohromně radovala, najednou jsem padla ze židle, a nic. Tma. A šla jsem takovou temnou chodbou a na konci bylo trochu světla. A najednou slyším: Vyplázni jazyk! A snacha, která je lékařkou, pochopila, že je to záchvat mrtvice... A to se stane z radosti!“ uzavírá s úsměvem dnes už téměř nevidomá Olga Bojarová.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století