Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Marie Böhmová (* 1954)

• narozena 4. července 1954 v Českých Budějovicích

• otec Zdeněk Böhm byl v roce 1970 pro nesouhlas s okupací vojsky Varšavské smlouvy vyhozen z armády

• od konce 60. let se stýkala v Merklíně s evangelickou komunitou kolem kněze v nemilosti režimu Václava Hurta

• v roce 1977 byla po problémech přijata na lékařskou fakultu

• v roce 1985 přijala křest v katolické farnosti ve Stodě a byla poprvé vyslýchána StB

• v roce 1988 podepsala tzv. Moravskou výzvu a byl na ni zaveden spis StB

• od září roku 1988 byla vedena ve spisu SNB

• v roce 1989 podepsala Několik vět a 25. listopadu se účastnila demonstrace na Letné

• po sametové revoluci byla předsedkyní Občanského fóra v Merklíně

„Děkuji za všechno prožité. Snesu vše, co na mě přijde. Přijmu ráda kvůli víře cokoli. To je jediná opravdová věc v mém životě, se kterou si nehraji, nepřetvařuji se a jsem vděčná za všechna pronásledování kvůli ní,” říká MUDr. Marie Böhmová (1954), která v době natáčení pro Paměť národa oslavila významné životní jubileum. Společně jsme tak mohli bilancovat její bohatý život. Kromě obětavé péče o své dětské pacienty se snažila bojovat za náboženskou svobodu a žít v souladu se svým přesvědčením. Účastnila se mnoha akcí, jež se ocitly v hledáčku tajné policie, a jako odpůrkyně režimu byla také opakovaně volána k výslechům a vedena ve spisu Státní bezpečnosti (StB). 

Za touhou po matce

Marie Böhmová se narodila 4. července roku 1954 v Českých Budějovicích, kde tou dobou sloužil její tatínek Zdeněk Böhm (1925) jako důstojník československé armády. „Rod Böhmů pochází z Moravskoslezského kraje. Bylo v něm několik učitelů a kněží. Známý byl můj prapraprastrýc, farář Jan Böhm[1] (1834), o němž napsal báseň Petr Bezruč a zhudebnil ji Jaroslav Křička,“ říká pamětnice. Ta ráda vzpomíná také na svého dědečka Ladislava Böhma (1886–1972), který byl původně římskokatolickým farářem, ve 20. letech ale přešel k Církvi československé husitské. „O důvodech jeho přestupu nic nevím, už jsem se ho nestihla zeptat. Přepsala jsem ale jeho včelařský deník i paměti z doby, kdy sloužil za první světové války jako polní kurát na ruské frontě. Dotkla se mě například povídka podle skutečné události. Jmenuje se Za touhou po matce a vypráví o vojínovi, který byl na frontě v Haliči, stýskalo se mu a několikrát se pokusil o útěk. Byl odsouzen k trestu smrti, děda za něj neúspěšně orodoval na různých místech, v den popravy mu jako kurát šel sdělit verdikt a pohřbil ho,” líčí Marie Böhmová. Dodává, že jako holčička měla ráda dědovu rozsáhlou knihovnu v Novém Oldřichově, kam jezdila na prázdniny. „Tam se také poslouchala Svobodná Evropa na rádiu, které mám tady doma schované.” 

V roce 1959 se rodina přestěhovala do Merklína, do bývalé panské lesovny. „Tu po válce jako konfiskát po rodu Pálffy koupil můj děda Jan Liška, poslední panský hajný,“ vysvětluje pamětnice.

Rodiče nás vedli k úctě k tradicím, morálním hodnotám a ke vzdělání

Marie se svým o rok mladším bratrem Zdeňkem byli vychováváni v úctě ke svobodě a lidským právům. Jejich otec Zdeněk, narozený v mladé a nadějné první republice, toužil od útlého mládí po kariéře důstojníka Československé armády. Jeho sny však přerušila druhá světová válka. „Táta byl vyloučen ze všech gymnázií v Protektorátu, vyučil se automechanikem a teprve po válce si doplnil maturitu a vystudoval vojenskou akademii v Hranicích,“ říká pamětnice s tím, že její otec se účastnil protifašistického odboje a také během služby v armádě vyjadřoval své protikomunistické postoje. „Za protistátní výroky byl dvakrát ve vazbě a v roce 1970 byl pro nesouhlas s ruskou okupací vyhozen z armády v hodnosti majora,“ vysvětluje Marie Böhmová. Podle ní byl otec veden v akci Norbert[2], což by odpovídalo i tomu, že byl profesně degradován a pracoval jako řidič v cihelně a v jednotném zemědělském družstvu (JZD). Také matka pamětnice, Marie Böhmová, byla v roce 1970 na hodinu propuštěna z kanceláře a pracovala až do důchodu ve skladu cihelny. 

Marie Böhmová dnes hodnotí s vděčností, že ji rodiče vedli ke vzdělání, znalosti historie a politiky a k morálním hodnotám: „Měli jsme hodně knih, maminka malovala, oba s bratrem jsme chodili na klavír.” Už jako dospívající dívka v deváté třídě vytvořila s kamarádkou ve škole nástěnku o událostech pražského jara. Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy pak přerušila kontakt s ruskou žákyní, se kterou si dopisovala v rámci povinné školní družby. Od roku 1968 se také začala stýkat s křesťanskou komunitou kolem Českobratrské církve evangelické v Merklíně. „Jezdili jsme na lesní brigády, sportovali, zpívali. Hrávala jsem na varhany při bohoslužbách. Přítelem Petra Čapka byl Malcolm Haslett, později redaktor BBC pro východní Evropu. Často jezdil i do Merklína a já jsem po revoluci bydlela týden u jeho rodiny v Londýně. Farář Petr Čapek později ztratil státní souhlas a pracoval jako dělník, byl to on, kdo mi poslal text Charty 77,” vzpomíná.

Na vysněnou medicínu mohla po dlouhých peripetiích

Pamětnice vystudovala gymnázium, ale po maturitě v roce 1973 nebyla doporučena ke studiu na vysoké škole. Aby si vylepšila kádrový profil a měla větší šanci u přijímacích zkoušek na medicínu, šla pracovat jako uklízečka na dětskou psychiatrii ve Fakultní nemocnici v Plzni. „V roce 2025, tedy po 52 letech, mě vyhledal bývalý dětský pacient, bylo to velmi milé,” dodává. Když nebyla ani napotřetí přijata na lékařskou fakultu, rozhodla se vystudovat takzvanou nástavbu, obor ženská sestra. „Díky statečnému vyučujícímu jsem směla ve škole přečíst text Charty, rodiče se pak báli, že mě někdo ve třídě udá, a tak tatínek schoval text do starého šicího stroje, našla jsem ho až po řadě let,” vzpomíná. V roce 1977 byla konečně přijata na lékařskou fakultu a po promoci začala pracovat na pediatrii v nemocnici ve Stodě, později působila v Přešticích, v Nepomuku a před důchodem jako revizní lékařka v pojišťovně. „Bohužel mi OÚNZ nepovolil změnu odbornosti z pediatrie na internu, abych politicky neovlivňovala dospělé pacienty,” vzpomíná.

V roce 1983 do Merklína přišel evangelický farář Václav Hurt (*1957). Ten se snažil stmelit komunitu mladých věřících. Pravidelně proto končil u výslechů StB a nakonec mu v roce 1985 odebrali souhlas k výkonu kněžské služby. Několik měsíců pak pracoval jako dělník v pekárně a cihelně, než ho poslali na opačný konec republiky, do Hrabové, kde opět mohl pečovat o věřící. Díky výjimečné osobnosti stodského pátera Jordána Jaromíra Vinklárka nakonec pamětnice zakotvila v katolické komunitě. V dubnu roku 1985 přijala spolu s dalšími mladými lidmi křest. „Od té doby o mně kolovaly ošklivé pomluvy, měla jsem stále menší plat a jak jsem se dozvěděla od jednoho psychologa, že na základě špatného posudku mi byla znemožněna pěstounská péče dítěte,“ uvádí. 

První výslech následoval po křtu

Už necelé tři týdny po křtu byla Marie Böhmová poprvé vyslýchána Státní bezpečností v Plzni. „Ředitel nemocnice si mě zavolal do kanceláře, kde na mě čekal muž v civilu a oznámil mi, že s ním pojedu. Na dotaz kam mi sdělil pouze: ‚To se dozvíte.‘ Na chodbě si mě ještě dobíral, že už voní oběd, že je škoda, že o něj přijdu,“ líčí pamětnice s tím, že v té době netušila nic o tom, jaká práva během výslechu má. Morálně ji ale drželo kázání P. Vinklárka, který dva dny předtím na mši řekl: „Nemusíme se bát, co říkat, až nás budou soudit.“ Tento katolický kněz byl pro pamětnici velkou oporou, před i po každém výslechu mu telefonovala, sám byl internován v 50. letech v Akci K jako kláštery. První výslech trval pět hodin, byl o Václavu Hurtovi a návštěvách mladých lidí na faře. „Samozřejmě jsem věděla, že nesmím říci nic konkrétního k lidem a aktivitám, a tak jsem mluvila obecně o svobodě a demokracii, o hospodářství a podobně,” vypráví.[3]

Členství v katolické církvi a přítomnost na akcích, z nichž některé byly zakázané a monitorované příslušníky VB i StB, vnímala Marie Böhmová jako protest proti režimu. „S páterem Vinklárkem jsem se až do jeho odchodu ze Stoda v roce 1987 účastnila například bytových seminářů, svěcení kněží nebo modliteb za umučeného polského kněze Jerzyho Popieluszka[4],” vzpomíná. V roce 1988 také pamětnice podepsala takzvanou Moravskou výzvu (Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů). Tuto petici za náboženskou svobodu signovalo téměř 600 000 lidí, sepsal a organizoval ji známý katolický aktivista Augustin Navrátil.

V roce 1985 se Marie Böhmová vypravila na slavnou pouť ve Velehradě, která se změnila ve velkou protirežimní akci. Křesťané si připomínali 1100. výročí úmrtí svatého Metoděje, a protože vláda neumožnila papeži Janu Pavlu II., aby přijel, vyslal alespoň svého zástupce, kardinála Agostina Casaroliho. Už velehradskou kněžskou pouť na jaře toho roku navštívilo přes 30 tisíc lidí. V červenci pak na Velehrad dorazilo asi 200 tisíc poutníků, a to navzdory informačnímu embargu a mimořádným opatřením bezpečnostních složek státu. Při projevech představitelů okresního národního výboru i ministrů pískali, a když kardinál Tomášek četl dopis od Jana Pavla II., nadšeně tleskali. „Když jsem odjížděla ze Stoda, doprovodil mě na vlak pan farář Vinklárek, zajistil mi tehdy nocleh v klášteře sester dominikánek na Moravici,“ vzpomíná pamětnice a dodává: „Viděli jsme, že na zdi sedí estébáci s kamerami a foťáky, možná byli i mezi námi. Celé nádvoří bylo plné lidí. Zahlédla jsem tam také v okruhu plzeňských katolíků Václava Malého, který byl tou dobou zbaven kněžského souhlasu, ale kněžskou funkci vykonával tajně.“

V lednu roku 1986 byla pamětnice přímo ze své ordinace v Přešticích odvezena ke svému druhému výslechu. Až po několikahodinovém psychickém teroru a vyhrožování se dozvěděla, že se má jednat o vydání zápisu prvního výslechu v exilové literatuře. „Průběh prvního výslechu jsem si totiž ihned po jeho skončení zapsala a předala jsem ho svému známému Karlu Rajtmajerovi, napojenému na podzemní církev a disent,” objasňuje s tím, že u druhého výslechu už byla chytřejší a vše si zapsala. Text pak rychle dala do tašky a na papír, který jí byl násilím odebrán, rychle načmárala něco jiného. „Na moje klikyháky koukali velmi vyjeveně, nenapadlo je, že jsem je podvedla, když na chvíli odešli,” vysvětluje. 

Přepadení na faře

Z dnešního pohledu je neuvěřitelné, že ještě rok před sametovou revolucí byli lidé šikanováni kvůli svému náboženskému vyznání. Také Marie Böhmová zažila od příslušníků Bezpečnosti a jejich přisluhovačů zastrašování, pomlouvání nebo ponižování. „Po páteru Vinklárkovi ve stodské farnosti sloužil Ján Ďuriga, často jsem za ním chodila s dalšími přáteli,” říká a pokračuje: „Chtěla jsem Jankovi popřát k svátku, ale protože ještě nebyl doma, zašli jsme s kamarádem Petrem Walterou, který byl signatářem Charty 77, do místní restaurace. Viděli jsme tam příslušníky VB v civilu a jednoho z jejich spolupracovníků, se kterým měl Petr špatné zkušenosti. Pak jsme šli do kostela a hráli jsme na varhany.” Později si oba přátelé povídali na faře s knězem Jankem Ďurigou. Ten se na okamžik vzdálil do přední části fary, protože slyšel klapnutí telefonu, po chvíli začal volat o pomoc. „Měli jsme strach, že nás přepadli nějací zločinci,” komentuje pamětnice. Jednalo se ale o příslušníka VB v uniformě, který přišel v doprovodu onoho pomocníka, posilněného pivem, a dalšího muže v civilu, zástupce náčelníka stodské SNB. Slovně útočili, vyžadovali občanské legitimace a argumentovali tím, že si lidé stěžovali, že někdo pozdě večer hrál v kostele na varhany. „Chtěla jsem po nich, aby nám ukázali povolení k domovní prohlídce, a řekla jsem, že si na ně budeme stěžovat,” říká Marie Böhmová.

„Janko mi později řekl, že muži vnikli na faru otevřeným oknem, povalili ho na zem, stočili mu ruce za záda a bili ho, zaskočili jsme je aly my jako svědci. Po události se o mně ještě šířily ošklivé pomluvy, že se v kostele konaly orgie, že dodávám narkomanům drogy a podobně,” říká pamětnice. Tu druhý den přepadli estébáci na procházce v lese a odvezli na výslech, po propuštění napsala o přepadení zprávu, která byla odvysílána na Radiu Vatikán, ve Svobodné Evropě a vyšla v samizdatovém časopise Informace o Chartě 77[5].

Protistátní živel

V září roku 1988 byl dle materiálů dostupných v Archivu bezpečnostních složek podán Krajskou správou SNB návrh na zavedení spisu „Marie”. Ve spisu je uvedeno, že Marie Böhmová je „ortodoxní věřící s negativním postojem k socialistickému státnímu zřízení a udržuje styky s nepřátelsky orientovanými církevními osobami”. Potvrzuje se zde také domněnka pamětnice, že průběh jejího prvního výslechu vyšel v exilovém časopisu Svědectví. V květnu roku 1989 byl spis pamětnice sice ukončen s tím, že jako dětská lékařka neovlivňuje negativně pacienty, ale pro jistotu bylo provedeno takzvané kádrové opatření. „S cílem izolovat MUDr. Böhmovou od ostatních věřících z Přešticka bylo provedeno jednání s ředitelem OÚNZ Plzeň-jih, při kterém byla ověřena možnost přeřazení jmenované na polikliniku do Nepomuku, kde by byla pod stálou agenturní kontrolou.” 

Výše uvedené události ilustrují fakt, jak totalitní režim neblaze zasahoval do profesního a soukromého života lidí. „V Nepomuku se mi líbilo, zastupovala jsem tam jednoho pana doktora, který mi slíbil svůj krásný starý byt u kostela na náměstí. Jenže byt dostal syn místního předsedy ONV a já měla jít do bytovky, kde bydleli samí členové Bezpečnosti, to jsem odmítla,” komentuje pamětnice.

Revoluční rok

Marie Böhmová byla v letech 1987–1989 členkou Demokratické iniciativy (DI), která byla prvním pokusem o nezávislou politickou stranu v Československu. Formovala se kolem osobností Emanuela Mandlera a Bohumila Doležala. „Scházeli jsme se v bytech, vydávali jsme letáky a zpravodaj,” popisuje a přidává svědectví o zásahu tajné policie: „4. září roku 1989 jsme se měli sejít v bytě Martina Svobody. Čekali jsme na něj, ale nepřicházel, podívala jsem se z okna na ulici, kde bylo několik aut a muži, zjevně příslušníci StB. Rozhodli jsme se tedy odejít, estébáci chytali lidi vycházející z domu, někomu se podařilo projít až k tramvaji, kde však byli chyceni a volali o pomoc. Byli jsme vystrašení, můj známý, politický vězeň František Pitor[6], mě vzal za ruku, nepodařilo se nám ale proklouznout, chytili nás, násilím strčili do auta a odvezli na krajskou stanici SNB.” Marie Böhmová se až v době našeho natáčení dozvěděla, že jeden z členů DI, který jí tehdy přišel podezřelý, byl skutečně spolupracovníkem StB.[7]

Během roku 1989 pokračovala Marie Böhmová v protirežimních aktivitách. Podepsala dokument Několik vět, který jí zprostředkoval Petr Waltera. 28. října se chtěla zúčastnit demonstrace v Praze, kam přijela už několik dní předtím. Z Prahy pamětnice nakonec pár hodin před demonstrací odjela, možná ji varovalo zlé tušení, demonstrace byla totiž násilně potlačena. „10. listopadu jsem ale byla předvolána k výslechu, kde mi tvrdili, že jsem byla na demonstraci viděna. Dle rodičů mě před demonstrací doma hledala StB, asi mě chtěli preventivně zadržet na dva dny, jak to dělali u mnoha sledovaných lidí. Během výslechu jsem vůbec nepromluvila, byla jsem pyšná na to, že si mysleli, že jsem na demonstraci byla,” uvádí. 

Marii Böhmovou dodnes (2025) mrzí, že kvůli plánované návštěvě kamarádky nebyla na demonstraci 17. listopadu na Národní třídě v Praze. Účastnila se ale spolu s rodiči následných demonstrací v Plzni a Klatovech. 25. listopadu se pak společně vypravili na demonstraci v Praze na Letné. „Vybavuji si, že byla obrovská zima, poskakovali jsme, abychom se zahřáli. Byl tam Havel, Hutka, který byl ještě den předtím v cizině, Josef Kemr a další, projížděly tam sanitky, lidé ustupovali a volali: ‘Tady je místo.’ Dopoledne předtím jsme byli ještě na mši ke svatořečení Anežky České ve sv. Vítu,” vzpomíná.

Konečně svoboda

I po sametové revoluci zůstala Marie Böhmová občansky aktivní. Byla spoluzakladatelkou Občanského fóra v Merklíně a autorkou jeho volebního programu. Je signatářkou mnoha petic, například Milion chvilek pro demokracii nebo Za zachování veřejnoprávních médií. Účastnila se mimo jiné pohřbu Karla Kryla nebo rozloučení se souputníkem bratří Mašínů Milanem Paumerem, ten se také stal členem plzeňského Amerického klubu, jehož byla Marie Böhmová mnoho let předsedkyní. Toto sdružení se od roku 1997 věnovalo posilování přátelských vztahů s USA a vyjadřovalo úctu válečným veteránům. „S Milanem jsem se seznámila v roce 2004 v Nepomuku při výročí sestřelení amerického bombardéru na Dubči. Společně jsme pak jeli v červnu téhož roku na 60. výročí vylodění v Normandii. Stát na pláži Omaha a poklonit se padlým spojeneckým vojákům byl pro nás velký zážitek,” vzpomíná. 

Marie Böhmová se pravidelně účastní oslav konce druhé světové války, setkání s veterány a pietních akcí k připomínce holocaustu. Je sympatizantkou plzeňské židovské obce. V roce 2024 byly u Památníku obětí válek v Merklíně odhaleny pamětní desky se jmény padlých a obětí holocaustu. Marie Böhmová jako nadšená historička připravila podklady pro vznik desek a organizovala slavnostní odhalení. Je také autorkou řady novinových článků a publikací, které vydává ve vlastním nákladu. Věnuje se v nich například historii rodu Pálffy, historii Židů, farnosti, událostem konce války, významným osobnostem Merklína a dalším historickým tématům.

 

[1] https://www.mesto-studenka.cz/mesto/z-historie-mesta/vyznamni-obcane/jan-bohm-480cs.html

[2] Plán na zajištění osob, které představovaly ohrožení vnitřního pořádku a bezpečnosti státu. Osoby vyhodnocené jako nebezpečnější spadaly pod opatření „Z“, byly zadrženy, shromážděny v určeném prostoru a následně převezeny do předem určené věznice. Na osoby méně nebezpečné se vztahovalo opatření „P“, což znamenalo nucenou pracovní povinnost v útvarech zřízených na příslušném okrese. Vedení seznamů osob (v naprosté většině nedochovaných) spadalo do působnosti okresních (obvodních) správ SNB. Více zde: https://www.abscr.cz/archivalie/akce-norbert/

[3] Celé znění výslechu viz přílohy a klipy.

[4] https://www.irozhlas.cz/veda-technologie_historie/polsko-si-pripomina-jerzyho-popieluszka-od-jeho-vrazdy-uplynulo-presne-30-let-_201410190030_mkopp

[5] Text sdělení na straně 5 zde: https://www.vons.cz/data/pdf/infoch/INFOCH_12_1988.pdf

[6] https://plus.rozhlas.cz/frantisek-pitor-sverazny-disident-ktery-dokazal-tisknout-chartu-77-ve-vojenskem-8267133

[7] https://www.respekt.cz/tydenik/1990/37/pripad-matzner?srsltid=AfmBOooAPD7z18dTD8OJljBeE_rUwl7RLVQEsjGMAOCwlydOSdw3E54F