Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Bochořák (* 1948)

• narodil se 23. února 1948 v Brně

• po základní škole měl omezené možnosti studia – z hornického učiliště později utekl

• po úspěšném zakončení brněnské dvanáctiletky studoval v Brně etnografii

• během okupace vojsk Varšavské smlouvy byl členem stávkového výboru Univerzity J. E. Purkyně

• na demonstraci na výročí okupace roku 1969 v Brně se stal svědkem smrtelného zásahu Danuše Muzikářové

• v roce 1971 roznášel protirežimní letáky, za což byl podmínečně odsouzen a následně vyloučen z univerzity

• zapojil se do činnosti podzemní církve

• v roce 1978 podepsal Chartu 77, ale Jan Šabata jeho podpis neodevzdal

• v roce 1979 dálkově dokončil vysokoškolské studium

• na nátlak StB musel roku 1982 s rodinou opustit Československo

• jako lidé zbavení státní příslušnosti získali politický azyl ve Vídni

• v době natáčení (2025) žil se svou manželkou v Kunštátu

Dne 21. srpna 1969 se po celém Československu konaly protikomunistické demonstrace k připomínce prvního výročí sovětské okupace. K největším protestům došlo v Praze, Brně a v Liberci, kde do ulic vyšly tisíce obyvatel, aby tak poukázali na svůj negativní postoj vůči okupaci Československa.

Během těchto protestů zemřelo celkem pět osob, z čehož tři v Praze a dvě v Brně. Jednalo se o oběti, které měli na svědomí příslušníci Lidových milicí, kteří vedle policie a vojáků zasahovali proti protestujícím. Jedinou ženou, která během těchto demonstrací zemřela, byla osmnáctiletá Danuše Muzikářová, která byla zastřelena s největší pravděpodobností členem Lidových milicí na Moravském náměstí v Brně. 

Během tohoto incidentu stál vedle Danuše Muzikářové i tehdy jedenadvacetiletý student Tomáš Bochořák, který společně s dalšími muži popadl bezvládné tělo oběti a odnesli ji do černého auta Volha, a to i proti vůli řidiče. Pamětník ji tímto vozem odvezl do brněnské nemocnice, kde však lékař konstatoval smrt. V letech po sametové revoluci se Tomáš Bochořák snažil celý případ Danuše Muzikářové objasnit a informovat nejen rodinu oběti, ale i širokou veřejnost. „Často čtu titulky: ‚A svědci mlčí…‘ Ne, já jsem nikdy nemlčel,“ dodává pamětník. 

Z hornického učiliště jsem musel utéct

Tomáš Bochořák se narodil 23. února 1948 v Brně-Pisárkách do katolické rodiny. Otec Klement Bochořák pracoval jako knihovník a vedle toho psal básně, prózu, literaturu pro děti a překládal. Matka Julie Bochořáková, rozená Halířová, se živila jako sociální pracovnice, ale v době pamětníkova narození již nepracovala kvůli silnému astmatu. Rodinu často navštěvovaly významné, nejen moravské osobnosti z řad literátů, jako například Jan Zahradníček, Jan Čep, Ivan Blatný, Jakub Deml či František Halas. Jejich rozhovory poslouchal malý Tomáš ukrytý pod převisem ubrusu od útlého dětství. Rozmluvy, kterým moc nerozuměl, však postupně formovaly jeho světonázor. 

Po dokončení základní školy chtěl pokračovat ve studiu na střední škole. Ze sdělení ředitelky školy však zjistil, že i přes velmi dobrý prospěch má možnost nastoupit pouze na dvě místa, kterými byly vojenská škola, či hornické učiliště. Z pochopitelných důvodů nepřicházela vojenská škola v potaz, a vybral si proto hornické učiliště v Havířově, kam nastoupil v září roku 1963. „To bylo něco strašného. Všichni jsme vyfasovali těžký stříbrný příbor po nějakém uhlobaronovi, který mi hned ukradli. Oblečení na fárání mi bylo velké a hlavně těžké okované boty mi způsobily ošklivé odřeniny. Trýznivá šikana od starších ročníků byla normální,“ vzpomíná s odstupem času Tomáš Bochořák.

Po určité době onemocněl silnou angínou a rozhodl se, že z učiliště uteče. Ve vysokých horečkách našel na půdě poklop na střechu, ze které se po hromosvodu spustil na zem a nočními vlaky se vyčerpaný dostal k ránu do Brna. Rodiče museli jeho pobyt v učilišti uhradit, kdy jen za příbor jim bylo naúčtováno 1 800 korun. Ze školy ho odhlásili a díky intervenci rodinných známých byl pamětník přeřazen na střední dvanáctiletou školu v tehdejší Koněvově (dnes Vídeňské) ulici, ale pouze pod podmínkou, že bude dál studovat technické, nikoli humanitní obory.

Střední školu zakončil Tomáš Bochořák úspěšně maturitou a přihlásil se na Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně v Brně, na obor etnografie a folkloristika. Na univerzitu přišel zrovna v období Pražského jara, kdy, jak sám přiznává, se méně studovalo, ale více politicky angažovalo. 

Okamžitě po srpnové okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy vstoupil do stávkového výboru, kde mu byla svěřena funkce zabezpečení svobody a nedotknutelnosti akademické půdy. Vedle toho popsal v noci celé Pisárky protiokupačními hesly. „Tehdy se nespalo, tehdy se protestovalo,“ vzpomíná.

Danuši Muzikářovou jsem odvezl do nemocnice

Tomáš Bochořák se jako jedenadvacetiletý student účastnil i protirežimních demonstrací k připomínce prvního výročí sovětské okupace. Právě během těchto protestů došlo ke známé tragédii, kdy byla v davu demonstrantů zastřelena osmnáctiletá Danuše Muzikářová. 

Pamětník se tehdy pohyboval s několika stovkami demonstrantů na Moravském náměstí, kde došlo k největším protirežimním protestům. „Ozbrojené složky nás tlačily z obou stran. V tu dobu se tam pohybovaly sestry Muzikářovy. Jedna z nich, Danuše, stála vedle mě a v jednu chvíli jsem viděl, jak se sesunula k zemi a kolem hlavy jí vytékala krev,“ doplňuje.

Tomáš Bochořák neváhal a smrtelně zraněnou Danuši Muzikářovou ještě s dalšími muži naložil i přes odpor řidiče do černé volhy. „Dodnes nevím, jestli to byl taxík, nebo auto StB,“ říká. Nakonec se řidič podvolil a s krvácející Danuší odjeli do blízké úrazové nemocnice, kde ji okamžitě převzali lékaři. „Když ji odvezli na sál, říkal mi lékař, že byla na místě mrtvá. Taky mi řekl, ať o tom s nikým nemluvím a rychle odejdu. Jak se později ukázalo, bylo to od něj prozíravé. Ještě donedávna jsem měl doma sako potřísněné Danušinou krví,“ dodává pamětník. 

S Václavem Šabatou jsme roznášeli protirežimní letáky

V tomto nelehkém období Tomáš Bochořák dál studoval etnografii a folkloristiku. Psal diplomovou práci o životě dělnických rodin v tehdejší brněnské Kamenné čtvrti. Jednalo se o jednu z nouzových kolonií a psát o ní nebylo zrovna vítané. 

V roce 1971 se konaly volby do Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Bývalý komunistický politik, pozdější disident a politický vězeň Jan Šabata zorganizoval skupinu několika lidí, která měla upozornit na to, že volby nejsou povinné a je na každém občanovi, zda se jich zúčastní, či nikoliv. V této spojitosti roznášel v centru Brna Tomáš Bochořák letáky společně s Šabatovým synem Václavem. Akce však byla prozrazena a všechny účastníky postupně Státní bezpečnost zajistila.

Pamětník strávil více než dva měsíce před procesem ve vazební věznici v Brně-Bohunicích. Následoval soud a odvolání k Nejvyššímu soudu v Praze, který trest nižší instance potvrdil. Tomáš Bochořák byl odsouzen k tříletému trestu s podmínečným odkladem. Většina členů skupiny byla omilostněna prezidentem republiky, ale jiní naopak dostali tresty nepodmíněné.

Ihned po odsouzení v posledním ročníku, těsně před obhajobou diplomové práce a před státní závěrečnou zkouškou, byl pamětník spolu s dalšími studenty z brněnské vysoké školy vyloučen tzv. kárnou komisí univerzity. „Dodnes si pamatuji, jak čtyři členové koukali do země, jak se styděli za naše vyloučení. Jen její předseda, filozof Cetl, ke mně pronesl následující větu: ‚Běžte a poctivě pracujte a dělnická třída vám možná jednou dovolí školu dodělat,‘“ dodává Tomáš Bochořák. 

Chartu 77 jsem podepsal, ale lístek nebyl odevzdán

Během vysokoškolských studií musel rok docházet na „vojenskou katedru“, na kterou podle svých slov ale ani nechodil. Což dnes vidí jako chybu, protože mu hrozily dva roky vojny. Díky pomoci rodinného známého a hospitalizaci v psychiatrické léčebně se mu však podařilo získat tzv. modrou knížku a vojenská služba se ho pak už netýkala.

Po vyloučení z univerzity se Tomáš Bochořák začal živit manuální prací. Získal například zaměstnání jako topič v diagnostickém ústavu, kde měl výslovně zakázáno chodit hlavním vchodem, aby negativně neovlivňoval děti. Musel proto lézt malým sklepním oknem, určeným pro shazování koksu do kotelny. Dále pracoval jako výčepní v restauraci a po pár letech se mu podařilo získat místo opraváře lodí ve veslařském středisku univerzity v Brně-Pisárkách. 

V roce 1978 podepsal Chartu 77, jelikož to podle pamětníkových slov dříve nešlo. Byl vázán určitou prací pro podzemní církev a podpis Charty 77 by mohl tuto přísně tajnou činnost narušit. Teprve v roce 1978 došlo k jeho uvolnění z funkce, kterou si její nositelé cyklicky střídali, a Chartu 77 podepsal u Jana Šabaty. Jako svědkyně pamětníkova podpisu se svým signováním připojila Šabatova tehdejší manželka. Avšak Jan Šabata jeho podpis neodevzdal a nikdy Tomáši Bochořákovi nevysvětlil, proč k tomu došlo. „Mlžil, vymlouval se a měnil výpovědi. Došlo to až tak daleko, že lhal o mém údajném odvolání podpisu. Toto samozřejmě nemohu nechat jen tak, protože se to týká mé cti. Podpis Charty 77 jsem nikdy neodvolal,“ zdůrazňuje pamětník.

Rozhodl jsem se, že si univerzitu dodělám alespoň dálkově

Tomáš Bochořák se po několika letech rozhodl, že se pokusí vysokou školu dodělat, jelikož mu chyběla pouze obhajoba diplomové práce a státní závěrečná zkouška. V roce 1977 si tak podal přihlášku na stejný obor a ke studiu ho přijali. Přihlásil se s vidinou, že po tolika letech si ho Státní bezpečnost během studia nevšimne, ale to se mýlil. 

„V den závěrečné zkoušky na mě čekal profesor Richard Jeřábek, vedoucí katedry etnografie a folkloristiky, a spěšně mi řekl, abych rychle odešel, že jeden z členů komise mě z příkazu StB musí při zkoušce takříkajíc potopit. Chci zdůraznit, že profesor Jeřábek tímto riskoval své postavení a celou svoji kariéru. Hlavně ten, kdo mě měl vyhodit, nebyl kmenový učitel, ale externí přednášející,“ vypráví pamětník.

Richard Jeřábek do tří týdnů našel způsob, jak by mohl Tomáš Bochořák v rychlosti státní závěrečnou zkoušku složit, aniž by se to Státní bezpečnost dozvěděla. Všechno se nakonec podařilo a pamětník 22. prosince 1979 zkoušku úspěšně vykonal. 

StB mi řekla, že pokud se nevystěhuji, tak za smrt Danuše Muzikářové budu moct já

Začátkem osmdesátých let došlo k další životní zkoušce, kterou musel pamětník podstoupit. „Pod stálým tlakem StB, který vyústil v hrozbu, že pokud si má rodina nepodá žádost o vystěhování, tak můžu být ze smrti Danuše Muzikářové obviněn já, jsme se rozhodli podat žádost o vystěhování. Zde už šlo do tuhého,“ vzpomíná Tomáš Bochořák, kterého StB vedla v kategorii prověřované osoby.

Policie kladla rodině mnohé překážky i v procesu složitého byrokratického vyřizování žádostí. Cílem bylo prodat levně jejich dům v Pisárkách, jelikož se jednalo v té době o nejlepší čtvrť v Brně. Na podaný inzerát nikdo neodpovídal, jelikož StB všechny nabídky v inzertní redakci zabavovala. Teprve pár dní před odjezdem přišel k rodině straší manželský pár, že dům koupí. Pod časovým tlakem rodina dům značně pod cenou prodala. Až mnohem později se pamětník dozvěděl, že kupující byl důstojník Státní bezpečnosti.

Tomáš Bochořák odjížděl do Rakouska 24. listopadu 1982 s dvěma dětmi a bez manželky. Ta přijela až o týden později s nákladním autem, na němž měli všechno nezbytné, co bylo celníky povoleno k vyvezení. Rodina se ocitla v bezpečí v Rakousku.

Rakousko nás okamžitě přijalo

První, co je čekalo, byl přijímací pohovor, odebrání otisků prstů, focení a ověřování totožnosti. „Brzy jsme dostali politický azyl a byl nám přidělený byt. Do uprchlického tábora v Traiskirchenu jsme nemuseli. Moje žena se brzy naučila dobře německy, ale se mnou to bylo horší. Na státní podpoře jsme byli jen krátkou dobu,“ vzpomíná na první chvíle v novém domově. 

Tomáš Bochořák se začal postupně věnovat povolání své manželky a společně si otevřeli restaurátorskou dílnu, kde nejen restaurovali, ale i pozlacovali a polychromovali různé starožitnosti. Kvůli velké konkurenci se v pozdějších letech přesunuli do obchodní sféry. Postupně si ve Vídni vybudovali tři obchody s bižuterními komponenty a s bižuterií a díky tomu se dostali na evropskou špičku v oboru.

Tomáš Bochořák však ani v Rakousku nezapomněl na svou rodnou zem a plně se zapojil do setkávání s ostatními krajany a emigranty. „S nejvíce emigranty a Čechy jsem se potkal samozřejmě v Nachtasylu. Potkával jsem se tady například s Jiřím Chmelem, Karlem Schwarzenbergem, Jimem Čertem a dalšími,“ vzpomíná na osazenstvo kultovního vídeňského klubu.

Sametovou revoluci pamětník sledoval sice v Rakousku, ale těsně před pádem komunistické vlády se dostal do Mikulova, kde s přáteli aktivně vylepoval plakáty. Zpět do Československa ale nepospíchali. „Víte, my jsme se nemohli hned vrátit. Hned všechno položit. To by nám přišlo k Rakousku velice neuctivé. Co všechno pro nás udělalo, jak se o nás postarali. K návratu jsme se rozhodli až na začátku milénia,“ dodává pamětník.

Tomáš Bochořák v době natáčení (2025) žil se svou manželkou v moravském Kunštátu, rodném městě svého otce. Aktivně se věnuje zahradničení a malbě. Do Rakouska i nadále jezdí za svými dětmi, které zde zůstaly a pokračují v rodinném podnikání. Poutavé a strhující vyprávění pak pamětník zakončil nejvýstižnější větou: „Lidé by měli myslet více lidsky než ideologicky.“