Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., pplk. v.v. Rudolf Bláha (* 1927  )

Slíbili jsme si tam, že vytrváme a nepodřídíme se tomu teroru

  • v roce 1927 narozen v Bítouchově
  • vojákem z povolání
  • po roce 1968 propuštěn z armády kvůli aktivitám ve skautu
  • práce v taxi službě
  • vyslýchán StB
  • po revoluci znovu zakládal oddíl ve Vyškově
  • v roce 2003 odchází z vedení oddílu

Prostě dělali všechno s takovou chutí a nadšením

Rudolf Bláha se narodil 19. března 1927 v Bítouchově v okrese Semily. Jeho první setkání se skauty se odehrálo ještě v předškolním věku na městské slavnosti, na které měli skauti rozložené starodávné stany, pořádali různé hry a předváděli svoji činnost. Kromě toho také na místě vařili guláš, který rozdávali dětem a na nějž si Rudolf dosud živě vzpomíná: Vůbec maso, to jsme jedli maximálně jednou týdně, doma v rodině. Takže jsem si na tom strašně moc pochutnal. A to mě upoutalo. Nehledě na to, že jsem viděl skauty. Od rodičů jsem věděl, že nějací skauti existují, ale líbilo se mně, jaký měli klobouky, a líbilo se mně, jak se chovali. To na mě tak zvláštně, dodnes si to uvědomuju, působilo. Byli i veselí, ale takoví obětaví a prostě dělali všechno s takovou chutí a nadšením. Po tomto zážitku si tehdy šestiletý Rudolf u rodičů vymohl, že po nástupu do školy bude moci začít chodit do Junáka.

Rodina se ale přestěhovala do Unhoště, kde v té době žádný skautský oddíl nebyl, a všeobecné klima před druhou světovou válkou podobným aktivitám nepřálo. Přesto během války, do které musel narukovat jeho otec, vyvíjel Rudolf se skupinou přátel činnost v podobném duchu. Inspirováni časopisem Mladý hlasatel, jehož šéfredaktorem byl Jaroslav Foglar, založili klub nazvaný Statečná srdce divočiny: Snažili jsme se chovat jako skauti. My jsme o skautingu moc nevěděli v té době, jenom že to jsou kluci výjimeční, se nám zdálo. Chodili jsme tábořit jen tak sami do přírody. To trvalo v podstatě celou válku, po jejímž skončení bylo Rudolfovi už osmnáct let. A když válka skončila, tak jsme si řekli, tak a teď máme šanci tady v Unhošti toho skauta založit,“ vzpomíná. Zájemce o skauting nicméně začal v Unhošti svolávat místní Sokol a právě skrze něj začal Rudolf navštěvovat lesní školu, kterou vedl místní farář: „V podstatě on měl největší zásluhu na tom, že se ze mě stal skaut, protože při rozhovorech s ním na té lesní škole a před slibem, protože tam jsem skládal svůj slib na závěr lesní školy, mě velmi motivoval a inspiroval.“

My všichni, co jsme byli kolem, jsme se rozklepali strachy

Oddíl v Unhošti vedl Rudolf od roku 1946 a krátce před rozpuštěním Junáka byl i vůdcem střediska. Veškeré vybavení oddílu bylo získáváno improvizovaně, kdo co z domova mohl, to přinesl. Program oddílu zahrnoval uzlování, stopování, signalizaci, znalost přírody, různé hry a jezdilo se i na výpravy a tábory: Něco jsme se naučili. Pro děcka to bylo něco úžasného. Ty byly nadšený z toho skautování, že chodily do klubovny, pokud mohly i dennodenně, bez ohledu na schůzky, a dělaly si třeba oddílový časopis nebo jen besedovaly a kuly plány, kam se podíváme a tak.

Oddíl se účastnil i výpomoci na žních nebo sběru borůvek v pohraničí v liduprázdné vesnici v rámci zemské junácké brigády. Jeden chlapec našel pancéřovou pěst, ale bez té hlavice. Tak jsme si říkali, to se nemůže nic stát. On se do toho díval, že udělá komínek, a dával to na oheň,“ vypráví Rudolf. Z roury se ale nekouřilo a chlapec ji dále držel nad ohněm, až omylem zmáčkl spoušť. Z pancéřové pěsti vyšlehl několikametrový plamen a ozvala se ohlušující rána. „No, my jsme byli v šoku, ten kluk se svíjel na zemi v křeči, ale naštěstí se mu vůbec nic nestalo, vzpomíná Rudolf a dodává: „A ještě dneska, když si na to vzpomenu, tak mi málem probíhá mráz po zádech. Prostě to byl opravdu ohromný šok. Tak i takovéto příhody se stávaly.

V noci nás budil hukot motorů letadel

Po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 začala postupně nuceně upadat skautská činnost. Veškerý majetek unhošťského oddílu nakonec převzal nově založený Pionýr. Rudolf nastoupil povinnou vojenskou službu a s ostatními vedoucími mohl udržovat pouze písemný kontakt. Zkušenosti nabyté ve skautu mu při jeho službě velmi pomáhaly, já jsem se dokázal orientovat v terénu. Dokázal jsem žít téměř bez prostředků, spát pod širákem, překonávat ty těžkosti a strádání vojenské služby. Snáz než třeba někteří moji vrstevníci, kteří skautskou výchovou neprošli. Po dokončení základní služby se stal vojákem z povolání a odstěhoval se do Vyškova.

V roce 1968 byl znovu obnoven Junák a Rudolf se přihlásil zpět do služby hnutí. Znovu absolvoval lesní školu, kde ho i s ostatními jedné noci v táboře probudil hukot motorů letadel. Z rádia se dozvěděli o probíhající okupaci, načež vůdce lesní školy nechal nastoupit lesní školu ke stožáru, ještě před budíčkem, dal radiopřijímač na špalek, kde se zasekávala sekera práce, a vztyčili jsme státní vlajku na půl žerdi na znamení smutku, no a slíbili jsme si tam, že vytrváme, že se nepodřídíme tomu teroru, alespoň tak jak bude v našich silách. Tábor „ze setrvačnosti“ proběhl i rok po okupaci, nicméně na podzim přešel oddíl definitivně pod hlavičku Pionýra.

Kontrolovali, hlídali, sledovali

Během období normalizace nebyla možnost se ve skautu angažovat a Rudolf navíc zakoušel problémy vyplývající z jeho aktivit: Já jsem byl vojákem z povolání, no tak mě pak kvůli tomu vyhodili z armády, nemohl jsem sehnat zaměstnání. Moji manželku také vyhodili, ona byla učitelkou, přičemž v té době se s manželkou starali o své čtyři nezletilé děti. Protože měl povoleno dělat pouze manuální práci, hledal si zaměstnání v okolních továrnách a nakonec našel místo jako taxikář. Naneštěstí tím však ústrky ze strany Státní bezpečnosti nekončily: Kontrolovali, hlídali, sledovali. Třeba mě sebrali. Já jsem dělal pak taxikáře, přijeli na stanoviště v noci, když jsem měl noční službu. Přijeli, sebrali mě, vzali do jejich auta a zavezli mě někam do lesů na jejich chatu a tam se mě snažili přemluvit ke spolupráci a vyhrožovali a tak dále. Manželku také podobně v zaměstnání sbalili a odvedli na zámek na služebnu a tam ji do noci vyšetřovali.

Před sametovou revolucí skončil Rudolf s taxikařením a podařilo se mu najít zaměstnání na stavebním učilišti jako sportovní instruktor, kde měl na starosti organizaci sportovních činností pro mládež po vyučování a podle svých slov se je snažil trochu infikovat junáctvím“. Nadále byl však sledován příslušníky Státní bezpečnosti: „Samozřejmě tam chodili fízlové z StB a mého šéfa se na mě vyptávali. To bylo normální, na to už jsem si zvyknul.

A ta síla skautingu se projevila

Během sametové revoluce se Rudolf angažoval v organizování různých petic a Rudolfova manželka byla po revoluci členkou rehabilitační komise. Symbolicky byl znovu přijat do armády, přestože mu v té době bylo již přes šedesát let. Skrze svého známého, který byl členem Občanského fóra a v roce 1968 vedoucím střediska ve Vyškově, dal impuls pro znovuzaložení oddílu, když ho poprosil, aby při projevu z tribuny ohlásil sraz bývalých skautů ve Vyškově. Nejemotivněji však vzpomíná na velké pražské setkání všech skautů, které se konalo v městské knihovně na Mariánském náměstí, ale pro ohromnou účast bylo nutné ozvučit i zalidněné náměstí před knihovnou: Mně přebíhal mráz po zádech, když jsem po mnoha letech znovu mohl volně a veřejně zpívat naši skautskou hymnu. Na setkání také všichni přijali prohlášení, že se budeme věnovat skautingu nadále, že vynaložíme všechny svoje síly na jeho obnovu a další rozvoj. Což jsem se snažil plnit po celou dobu. Dalším silným zážitkem byl pro Rudolfa náhodný střet s neznámým mužem cestou na setkání, který měl, stejně jako Rudolf, na klopě skautskou lilii: Oba jsme najednou viděli, že jsme skauti, tak jsme si hned podali levou ruku. A ta síla skautingu se projevila. Hned jsme si byli blízcí, rozuměli jsme si a šli jsme společně.

Nikdy jsem toho nelitoval

I přes dotaci od státu začínal obnovený oddíl ve Vyškově znovu od nuly. Těšil se ale oblibě u veřejnosti i u městské radnice: My jsme hodně pomáhali. Když měly být oslavy ve městě, tak jsme prováděli úklid, město nemělo na zametače, tak jsme zametali ulice. Nebo různé čestné stráže, odhaloval se pomník T. G. Masarykovi a tak dále.V pokročilém věku zastával Rudolf ještě několik vedoucích funkcí na okrese i středisku a oddíl vedl až do roku 2003, kdy mu bylo 76 let. Největší chybou podle jeho slov bylo, že si nevychoval nástupce, který by po něm práci převzal. Dnešním skautům vzkazuje, aby se snažili zůstat věrní skautským ideálům po celý život, protože to jim dá to nejlepší, co pro život můžou mít“.

Jedné noci o vánočních svátcích si Rudolf sepisoval bilanci toho, co mu skauting přinesl a co pro něj musel obětovat. Mezi oběti počítá zejména ztrátu zaměstnání a stíhání Státní bezpečností, nicméně to komentuje slovy: Já jsem se uživil. Já toho nelituju. Nikdy jsem toho nelitoval, protože mi to dalo něco víc. Něco jiného. Čisté svědomí především, čistý štít, že jsem se nezpronevěřil skautským ideálům, a dodává: Vím, že kdybych neprošel skautskou výchovou, že bych byl úplně jiným člověkem. A horším člověkem především a možná zločincem, já nevím. Prostě ta skautská výchova mi dala nesmírně moc a byla náplní a smyslem mého života.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Skautské století