Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Bittnerová (* 1933)

• narodila se 25. června 1933 ve vesnici Lupěné

• vystudovala pedagogickou fakultu v Olomouci

• v letech 1954 až 1958 učila na základní škole na Mírově, převážně děti vězeňských dozorců

• po narození syna učila v Zábřehu, kde bydlela i v roce 2016

Ludmila Bittnerová se narodila 25. června 1933 do rodiny stolaře v malé vesnici na břehu Moravské Sázavy. „Otec v Lupěném koupil velký pozemek a chtěl mět svoji firmu neboli nábytkové a stavební stolařství. Mně se Lupěné velice líbilo, kolem lesy, okolo voda, potok, přímo nad našima v lese rostlo spoustu hřibů a jinak jsem měla kolem sebe spoustu dětí, bratranců a sestřenic... My jsme chodily plavat jako děti, jezdily jsme na bruslích, na koloběžkách a na matčině kole jsem jezdila od pěti let, ještě jsem koukala pod řídítkama.“

Když bylo pamětnici šest let, začala válka. „A protože v Lupěném byla založena jen německá škola, což tatínek velice odsuzoval, řekl, že jsem Češka a budu chodit do Nemile, takže jsem jako dítě z Lupěného s aktovkou na zádech, kde jsem měla tabulku břidlicovou, tak jsem denně chodila tam a zpátky do Nemile, podél potoka.“

Válečné Lupěné

Díky vlastnímu hospodářství byla rodina během války soběstačná a malá Ludmila vnímala válku jen skrze tatínkovo proroctví: „... že to Rusové Němcům brzo naklepou.“   

„My jsme měli všechno, nechybělo mi vůbec nic, měli jsme králíky, zahrádku, od brambor, salátu, kapustu, zelí, rajčata – všechno jsme měli. Akorát jsem nenáviděla kozí mléko. Nenáviděla... A teda od té doby nemusím taky králičí maso a vajíčka, protože to bylo neustále, vařený, smažený, na čemkoliv, kdykoliv, pořád. Ty slepice byly tenkrát určené podle osob. Nevím, kolik jsme těch slepic mohli mět, ale když jich bylo víc, tak za to byly nějaké pokuty, to bylo velice trestané, takže my jsme ty slepice měli vzadu, aby na ně nebylo vidět, a měli jsme jich víc. A když chodily kontroly, tak jsme o tom věděli předem a ty slepice se schovávaly do takového truhlíku. A když přišla ta kontrola, tak maminka na slepice volala jinak – místo ‚nápipipi‘, tak ty nezavřené svolávala ‚puťapuťapuťa‘, aby se ty v truhlíku neozvaly, že chtějí taky nasypat.“

Na konflikty s německými sousedy si Ludmila Bittnerová nepamatuje, jen s kluky z Hitlerjugend, kteří nutili okolostojící hajlovat, pokud zrovna pochodovali městem s píšťalkami a bubínky. A jednou při hledání hub okolo Jestřebí přišla o nasbírané hříbky. „My jsme tam hodně chodili na houby. Jestřebí, Jestřebíčko – tam bylo hodně Němců, čistí Němci. Měli jsme krásné hříbky, nějaké košíčky a najednou jacísi takoví výrostci, tak patnáct let. ‚Tschechische schweine‘, já ani nevím, najednou nám do těch košíčků kopali, ty hříbky padaly, já jsem z toho byla vyděšená. (...) Ale já jsem jednoho toho kluka poznala, že vždycky chodili z nádraží z Lupěného do Jestřebíčka. A tatínek říkal, že si s ním promluví, i s jeho tatínkem. Tatínek Němec říkal: ‚Tak mu pár vražte, já si ho pak srovnám.‘ A bylo to. Od té doby nám nikdo nikdy nenadával.“

Naopak malá Ludmila měla velmi ráda německý přízvuk v češtině svého souseda. „U nás byla jediná rodina, to byli velice solidní lidé, mluvili špatně, ale mně se to strašně líbilo, když přišel ten pan Wundrle nebo tak nějak se jmenoval. ‚Pan Šehak, ja prosim udělat ten toporo.‘ Já jsem myslela, že z toho umřu, mně se to strašně líbilo.“

Poválečné plány

Tatínek měl pro pamětnici naplánovanou kariéru – udělá si maturitu a pak převezme rodinné stolařství. „Já jsem věděla, že povedu firmu, a bylo mi to jedno. Ale skončila válka, tatínkovi vzali živnost a začal se budovat reálný socialismus. Firma nebude, tak tatínek řekl: ‚Půjdeš na nějakou školu!‘ A já byla ráda s děckama, ráda jsem zpívala, recitovala a tak se jako předváděla, jako herečka. Nevím, co to ve mně bylo, a klukům se to líbilo. No a tenkrát tatínek řekl: ‚Pedagogická škola a s dětima, to je pěkná práce, jsi někde ve třídě, to je dobrý.‘“  

A tak Ludmila Bittnerová po povinném roce vyučení po ukončení základní školní docházky v patnácti letech nastoupila na střední pedagogickou školu v Prostějově, po které následovala pedagogická fakulta vysoké školy Olomouci.

Na Mírově

Jako začínající učitelka dostala umístěnku na základní školu na Mírově. „Přijel za mnou inspektor Ošťáral a říkal: ‚Celkem vám to jde, a honem – Mírov. Pojedete na Mírov a budete učit na Mírově.‘ Já jsem z toho byla velice nešťastná kvůli dojíždění. (...) Šla jsem tam narychlo proto, že tam byla nějaká paní učitelka Navarová z Prostějova. A tehdy už byla na Mírově zavřená celá tehdejší vláda. A tato paní učitelka nějak spolupracovala s někým z té věznice a tito bývalí vládní činitelé posílali dopisy a paní učitelka je převážela a házela je v Mohelnici a v Prostějově do poštovní schránky. Tu paní učitelku okamžitě odvolali a dostala pětadvacet let a nějaký ten bachař, co to dělal s ní, doživotí.“ 

Nová, mladá učitelka se ovšem věnovala pouze svému povolání a věznici považovala za zdroj ohrožení, zejména při riziku útěku vězňů. „Tam chodili vězni s dozorci pracovat na ty státní pozemky, na pole. Chodili v takzvaném mundúru, bylo to šedivý. A s nimi chodili dozorci, měli samopaly nebo to byly pušky, to nevím, bylo to takové krátké. A chodili tam pracovat a taky tito vězni chodili na jídlo na státní statek, jako my. Ale tam byla zvlášť úpravná místnost, kam jsme chodili my, moje kolegyně, pan ředitel a ostatní, nějaké prodavačky a tak. Takže ti vězni byli mimo nás. (...) Když uprchl nějaký vězeň, světlomety protínaly v noci celou krajinu. Já jsem se toho strašně, šíleně bála. A já jsem vždycky vyděšená přijela domů. To je strašné, kdyby se nějaký ten vězeň dostal k té mateřské škole, kde jsem bydlela, co já budu dělat? A můj tatínek povídá: ‚Ty jsi naivní, pokud někdo utíká, tak bude utíkat na nádraží, někde, kde jsou nějaké vagony nákladní, a bude chtít někde zmizet pryč z Mírova.‘ A tam se tehdy hodně utíkalo!“

Na Mírově učila až do svatby a poté měla nárok na přeřazení do školy, do které nemusela tak daleko dojíždět. Manžel Miroslav byl nadšený svazák a cestu ke tchánovi si hledal složitě. „Můj otec tímhle velmi trpěl, protože mu nebyla dovolena jeho činnost, kterou chtěl. A manžel, když jsem ho poznala, tak to byl nadšenec, předseda okresní svazácké organizace. A tenkrát ještě byl na vojně na hranici.“

Po svatbě se mladým manželům podařilo najít místo ve vesnici blíž Zábřehu, kam se přestěhovali. Ludmila Bittnerová brzy otěhotněla, a když se jí narodil syn, dostala možnost nastoupit do školy přímo v Zábřehu. Na tamních ústavech učila až do svého odchodu do důchodu. K učitelství si přibrala ještě specializaci na logopedii.

Problémy po roce 1968

Manžel Miroslav se v roce 1968 pro svůj postoj poctivého komunisty dostal do problémů. „Manžel byl funkcionář a ředitel ČSAD. A přišli Sověti. Manžel tři roky na hranicích, straník, milicionář. Byli tady, jak bylo dřív kino. Manžel se přihlásil a říká: ‚Já jako pohraničník, tři léta jsem tam byl. Neuznávám toto, Sověti tu nemají co dělat. Je to okupace! Ven! My si všechno vyřídíme sami.‘ Prohlášení vedlo ke ztrátě funkce, k vyloučení ze strany a k velkým problémům našeho syna.“

Následující léta manželé Bittnerovi prožili už v poklidu v milovaném Zábřehu, který Ludmila Bittnerová dodnes hájí proti všem, kteří by nad ním jako nad maloměstem mohli ohrnovat nos. „Krásný okolí, voda, lesy kolem dokola. Já když přijedu od dětí z Prahy, vylezu před nádraží a říkám si: Děkuji osudu, že mě nezavlál do Prahy, že jsem v zlatém Zábřeze. Mně se tak udělá dobře. Eva Pešková mi vždycky říká: ‚Prosím tě, co blbneš, taková díra!‘ A já říkám: ‚Jdi do háje!‘“