Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslava Bičíková (* 1942)

• narodila se 19. ledna 1942 v Pardubicích

• otci i prarodičům komunisté znárodnili živnost

• strýc Alfréd Piffl si odseděl dva roky v komunistickém žaláři

• po jedenáctiletce nastoupila do Tesly jako kreslička

• později školila v technickém kreslení zahraniční studenty

• v roce 1969 se vdala za historika a archiváře Zdeňka Bičíka

• v roce 1972 se narodil syn Vlastimil

• po sametové revoluci pracovala v Německu s hendikepovanými dospělými

• usilovala o zavedení moderního sociálního systému v Pardubicích

V zámecké věži na pardubickém zámku se kolem tatínkových nohou motají dvě holčičky. Je zima 1948 a v maličké dílně je chladno. Děvčátka se ale zahřejí prací. Miloslava a Anna jsou překvapivě zručné. Pomáhají tatínkovi při výrobě plátků do klarinetů a saxofonů. Když už je práce monotónní, vyhlíží z okna, odkud mají výhled na celé Pardubice. Tatínek František Fajkus je v odvětví vyhlášený odborník. 

„Tatínek byl jednak zručný řemeslník, ale současně nadaný muzikant samouk. Kterýkoliv nástroj vzal do ruky, tak na něj zahrál. Mimo jiné uměl opravovat housle. Dílnu nám komunisté znárodnili v roce 1951. Pamatuju si, jak jsme pak doma topili tím vzácným rákosovým materiálem. Pak ještě tatínka přemlouvali, aby nastoupil do Amati Kraslice, ale maminka se nechtěla stěhovat. Tak šel pracovat do komunálu,“ vypráví Miloslava Bičíková. 

Maminka byla velkou kamarádkou budoucích odbojářů

Narodila se 19. ledna 1942 v Pardubicích manželům Františku a Vlastě Fajkusovým. Jedna z jejích nejranějších vzpomínek spadá do doby náletů na Pardubice, kdy se s rodiči schovávali ve sklepě. Otec František pocházel z velké rodiny ze severní Moravy. Jako velmi mladý odešel za výdělkem a zkušenostmi do Francie, kde se ve slavné firmě Vandoren naučil vyrábět plátky do klarinetů. Unikátní výrobu pak přinesl právě do Pardubic. 

Maminka pamětnice, Vlasta Schücková, byla velkou kamarádkou Věry Junkové, pozdější spojky odbojové skupiny Silver A. „Chodili společně s Věrou a maminčiným spolužákem Fredem Bartošem do tanečních a jezdili na výlety. V roce 1942, kdy nastalo zatýkání gestapem, byla moje maminka velmi krátce v Německu a vyslýchání se tím náhodou vyhnula. Dodnes mám po mamince malý notýsek, ve kterém jsou zapsané básně Věry Junkové, Freda Bartoše i dalších spolužáků z gymnázia,“ vypráví pamětnice. 

Maminka nastoupila na vysokou školu, kde studovala jazyky, ale kvůli nacistické okupaci nemohla studium dokončit. Vysoké školy byly zavřené a ona se v mezičase provdala a otěhotněla. Učila pak v kurzech a soukromě němčinu. Když se později narodil hendikepovaný bratr Jiří, bylo zřejmé, že většinu času bude muset pečovat o něj. Tehdy ještě pamětnice Miloslava Bičíková netušila, že bratrův hendikep později určí její profesní dráhu. 

Prarodiče pracovali jako zaměstnanci ve vlastním podniku

Prarodiče z matčiny strany vlastnili knihařskou dílnu ve Smilově ulici. Miloslava Bičíková vzpomíná na krásné dětství: „Babička Marie a děda Karel byli oba také nesmírně zruční. Vázali knihy a babička uměla knihy i zlatit. Trávili jsme u nich jako děti spoustu času. Každý týden se pořádaly nedělní čaje, babička hrála na citeru, dědeček na housle a my jako děti zpívali.“

V září 1948 nastoupila Miloslava Bičíková na Základní školu Bratranců Veverkových. Dědečkovu knihařskou dílnu komunisté záhy znárodnili. Prarodiče zůstali v dílně pracovat jako špatně placení zaměstnanci. „V té době jsme si všichni mysleli, že komunismus musí brzy skončit. Jako dítě jsem si neuvědomovala celou tragiku znárodnění našich rodin, nevnímala jsem to tak. Celý dopad na naši rodinu mi došel až později,“ vysvětluje pamětnice. 

Tatínek odešel pracovat do komunálu. Vykonával nekvalifikovanou práci, dnes bychom řekli u technických služeb. Protože rodina žila velmi skromně a maminka musela pečovat o bratra, přihlásil se otec jako horník do ostravských dolů. „Tatínek čekal až do konce života na to, kdy se režim zhroutí. Myslel si, že bude opět podnikat. Ale bohužel se toho nedočkal. Zemřel krátce před sametovou revolucí,“ uzavírá Miloslava Bičíková. 

Zachránce Bratislavského hradu komunisté zavřeli na dva roky

Když bylo Miloslavě deset let, velmi ji ovlivnila návštěva strýce Alfréda Piffla. Syn sestry babičky Marie byl významný architekt, historik a výtvarník. Rodák z Kerhartic u Ústí nad Orlicí pocházel z chudých poměrů. „Proto vyrostl u mé prababičky ve Valech u Přelouče a do školy chodil v Pardubicích,“ vysvětluje pamětnice. Alfréd Piffl ale vystudoval a stal se významným architektem na Slovensku. Zasloužil se o zavedení památkových zón a od roku 1952 se podílel na rekonstrukci Bratislavského hradu. „Odsoudili ho ve vykonstruovaném procesu a odseděl si dva roky. Profesně byl absolutně odepsaný, nemohl učit na univerzitě, kromě toho měl podlomené zdraví. Vykonával dělnické profese,“ pokračuje Miloslava Bičíková. 

Ještě před odsouzením vzal strýc Piffl sestry na procházku do oblíbených Lepějovic, zaniklé vesnice u Valů na Pardubicku. „Tehdy ve mně zažehl vášeň pro archeologii a historii. Našli jsme tam pár střepů a já tomu úplně propadla. Strýc byl nesmírně zábavný, vzdělaný a nikdy jsme se s ním nenudili. Když ho v roce 1957 odsoudili, báli jsme se doma, abychom se nesvezli s ním. Plně byl rehabilitován až v roce 1992 jen zásluhou synů Jana a Lukáše,“ říká.

Během domovních prohlídek komunisté rodině Pifflových ukradli množství vědeckých dokumentů, ale také obrazů. Kvůli podlomenému zdraví zemřel Alfréd Piffl náhle a předčasně v roce 1972. Jen díky přízni a podpoře rodiny, která ho v těžkých chvílích podporovala, zvládl kriminál relativně dobře. 

V Tesle projektovala utajené radary Tamara

Kvůli finanční situaci režimem perzekvované rodiny nemohla jít pamětnice studovat vysokou školu. Studovat šla alespoň sestra Anna, která se později stala učitelkou hudby. Miloslava Bičíková začala pracovat v pardubické Tesle. Technické kreslení neměla ráda, ale přesto v práci vydržela dlouhých 22 let. Celou dobu přitom toužila pracovat s lidmi. 

Neutěšená rodinná situace vedla pamětnici k rychlému vstupu do manželství. To ale vydrželo jen čtyři roky. V roce 1966 se přidala k historickému kroužku, který v Pardubicích funguje dodnes, a v něm potkala svého druhého manžela, archiváře Zdeňka Bičíka. Spojil je zájem o archeologii a do manželství se narodil syn Vlastimil. 

20. srpna 1968 si pamětnice právě stěhovala věci od prvního manžela a v první chvíli invazi Vojsk varšavské smlouvy nevnímala. Pokračuje ve svém vyprávění: „Všichni, kteří během pražského jara vystupovali proti totalitě, dostali po prověrkách vyhazov z práce, včetně největších odborníků. Byli jsme vysoce hlídané pracoviště, protože jsme vyvíjeli radary Tamara.“ Sama prověrkami prošla a ještě chvíli pokračovala v práci. V roce 1971 se narodil syn, který byl často nemocný, a pamětnice se s ním rozhodla odcestovat do Krkonoš. 

„Na rok jsem vzala práci uklízečky a kuchařky na podnikové chatě. Syn se tam opravdu ozdravil, ale nemohl cvičit na klavír, na čemž jsem trvala. Po návratu ze Špindlerova Mlýna jsem se na dosavadní pozici už vrátit nechtěla,“ vysvětluje. Začala tedy školit v technickém kreslení Syřany, kteří do pardubické Tesly jezdili na roční vzdělávací pobyty. Když ale přišla sametová revoluce, Tesla zkrachovala a Miloslava Bičíková musela hledat novou práci.

Péče o hendikepované osoby byla v Československu tristní

Ačkoliv konec totality velmi vítala a měla radost, zejména kvůli tatínkovi, aktivně se revolučních událostí neúčastnila. Nově získaná svoboda v Československu jí však otevřela dveře do Německa. „V církvi jsem se setkala s Němci, kteří pracovali s mentálně postiženými lidmi. Toužila jsem vidět, jak to na Západě chodí, protože jsem díky bratrovi věděla, jak hrozné podmínky jsme měli pro postižené lidi u nás,“ říká. Druhou polovinu profesního života zasvětila pamětnice právě práci s těmi nejpotřebnějšími. Inspiraci získala ve městě Neustadt an der Aisch, kam se vracela na dlouhodobé pracovní pobyty. 

„Byla jsem z toho nadšená. Pozorovala jsem místní život, dělala jsem si zápisky. Hendikepovaní lidé zde žili v jednotlivých malých domácnostech, vždy k sobě měli dozor, který s nimi bydlel. Ale hlavně se ukázalo, že je velmi prospěšné, když chodí do práce. V prostředí hospodářství bylo dost pozic, které zvládli dobře vykonávat,“ vzpomíná. V jedné vilce žilo maximálně osm hendikepovaných osob, a kromě vedení bylo v domě několik pomocníků – buď z řad waldorfského školství, nebo zahraničních pracovníků, kteří zde absolvovali praxi a zdokonalovali si jazyk. 

Miloslava Bičíková si dala jasný cíl – přenést tuto praxi do Pardubic. „Měla jsem to tristní srovnání s takzvanou perníkovou chaloupkou pod Kunětickou horou, kde byli postižení lidé doslova odložení v hrozných podmínkách,“ vysvětluje. Po roce 1989 se u nás systém moderní sociální péče o znevýhodněné skupiny teprve rodil a pamětnice k němu přispěla. Pomáhala založit ekumenické Centrum křesťanské pomoci a po návratu z Německa nastoupila jako ředitelka azylového domu pro muže. Chtěla zde získat další praxi a kontakty, které by pomohly k jejímu vytouženému projektu. Na pozici zůstala deset let. 

Nemyslet jen na sebe

V té době se v myšlenkách vrátila k oblíbeným Lepějovicím a pro svůj záměr se jí podařilo získat velkou barokní myslivnu. Bohužel řadou administrativních a soudních peripetií se Miloslava Bičíková vyčerpala natolik, že už nebylo možné dům proměnit ve vytoužené ubytování pro hendikepované osoby. Budovu v roce 2017 věnovala Oblastní charitě Pardubice. Když později dům nešťastnou náhodou vyhořel, bylo to smutné zakončení nenaplněné vize Miloslavy Bičíkové. 

Pamětnice je dodnes aktivní ve Spolku přátel Pardubicka, tráví čas na chalupě a dodnes také dochází jako dobrovolnice do Kontaktního klubu pro hendikepované, kterého byla kdysi vedoucí. Syn Vlastimil je známým a úspěšným klavíristou a varhaníkem. 

Budoucím generacím by vzkázala, aby v životě nemyslely jen na sebe, ale i na postižené nebo lidi bez domova. „Jsme na Zemi jen na chvíli. Blaze tomu, kdo nic nemá, ale blaze tomu, kdo má a může dát ubohým lidem,“ uzavírá své vyprávění Miloslava Bičíková.