Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Berková (* 1924  )

„Aby byl mír, národ žil dobře, nekradlo se a nevraždilo. Nejdůležitější je, aby nebyly války.“

  • narozena 1. července 1924 v obci Hradiště, okres Ostrožec na Volyni
  • válku prožila na Volyni, kde pracovala na statku nebo ošetřovala raněné
  • svědek válečných událostí, který detailně popisuje zkušenosti s Rusy, Ukrajinci a Němci ve Volyni
  • pasivní svědek vypálení české vesnice Malín
  • v roce 1947 příchod do Československa
  • společně s manželem (veteránem z východní fronty) se usídlila v Žatci

Jmenuji se Berková Olga, narodila jsem se v Hradišti na Volyni, okres Ostrožec, 1. 7. 1924. V našem domě udělali školu, protože jsme měli velký barák. A tu jsem vyšla v roce 1939 a tehdy nás obsadili Rusové. V roce 1941 přišli Němci. Rusové neměli kdy dělat kolchozy, takže jsme hospodařili dál. Tatínek zemřel ve 40. letech, zůstaly jsme samy dvě s maminkou. Když Rusáci odstupovali, nedaleko od nás vypukla válka. Ruská žena vedla jednotku a Němci je přepadli. Tam jich moc padlo.“ Někteří vojáci se zranili a poté se vyléčili, většina Rusů však byla mrtvá. Na místo neštěstí se paní Berková podívat nešla.

Život na Volyni

Dědeček paní Berkové pocházel z Písku, na Volyň přijel, když mu byly 3 roky (kolem roku 1865). Její otec se narodil v roce 1896. Muži se tehdy ženili zpravidla kolem 30. roku, tedy v době, kdy už byli schopni zajistit rodinu.

Pamětnice pochází ze tří sester. Narozeny byly v letech 1920, 1921 a 1924.  Žádná z nich nebyla ve vojenském sboru, i když za války hodně děvčat do armády vstoupilo. Všichni muži z rodiny však ve válce byli. Všichni šli dobrovolně, dokonce i mladí muži, kteří nemuseli, narukovali. Podle názoru pamětnice dnes už takoví vlastenci neexistují, když je člověk v cizině, tak si víc váží toho, že je Čechem.

Volyňští Češi se neměli za vlády Poláků špatně. Mohli svobodně hospodařit, výuka ve školách probíhala v polštině, ale tři hodiny týdně se učilo i česky. Pilsudsky a Masaryk byli podle pamětnice přátelé, a tak se i Poláci k Čechům chovali velmi slušně.

Češi se na Volyni drželi pohromadě. Vesnice od sebe sice byly ve větších vzdálenostech, ale byly hustě osídlené. Češi nikdy nebydleli s Ukrajinci. Obydlí Ukrajinců vypadala jinak. Nežili blízko sebe jako Češi, ale bydleli v tzv. futorách – domy byly od sebe vzdáleny třeba půl kilometru. Za nacistické okupace se nocovalo ve speciálních skrýších, kam vedly tunely z domů. V těch se nespalo, neboť se Češi báli.

Pod nadvládou Rusů

Za Rusů se situace změnila. Čechy, kteří měli střechu z plechu, nazývali Rusové „kurkuly“. Slovo kurkul označovalo člověka, který byl bohatý. Kolchozy Rusové na Volyni sice nezaložili, ale hodně Čechů vyvezli na Sibiř. I když prezident Beneš zařídil, aby je propustili, bylo již pozdě – minimálně polovina z nich byla v té době mrtvá.

Rusové brali všechny koně, jak šli s frontou. My jsme schovali jednu kobylu, ale domácí. Byl to kůň krásný, výstavní. Sedm měsíců neviděla světa a ještě měla hříbě. Plný dvůr koní, ale ona nezařehtala. Ona byla chytrá, od malička vychovávaná doma. Když se Rusové vrátili, tak koně vyčmuchali. Měli jsme tam jednoho chlapce, který nám pomáhal. Rusové nám nabízeli, že vymění ječmen za oves. Ječmen byl pro nás lepší. Ovsa jsme měli dost. Řekli jsme tomu chlapci, aby toho Rusáka nepouštěl do stodoly. Ne, on se rval, že ten pytel tam zanese, a vletěl tam. Pytel mu spadl, když viděl toho koně a hříbě. Nabral oves, musel na půdu tím chlívem. Hned to všem řekl. Přišel, sám všechno pozotvíral a kobylu nám vzali. Stál tam důstojník, já jsem utíkala a brečela jsem. Důstojník křičel: ‚Ola, Ola!‘ Pořád tam někdo z nich (ruských vojáků) byl, protože jedni odešli a druzí přišli s tou frontou. Já říkám, že nám vzali koně. Ptal se, kudy jeli. Já odpověděla: ‚Tudy k lesu.‘ Vzali ruského gazíka, sedli do toho tři a jeli za něma. Já jela s nima. Dohnali jsme je až pod lesem tři kilometry, už bysme je bejvali v lese nenašli. Oni je zastavili, začali střílet. Hned je odzbrojil… Rusové měli mongoly, to byli koně maličký, nohy tahali po zemi. Koně museli vrátit. Důstojník řekl, ať si ho schováme, že nám ho už nikdo nevezme. Hrozně jim nadával a řekl: ‚Za tohle budete zastřelení.‘ Já říkám: ‚Tohle nedělejte.‘ Povídá: ‚Oni budou potrestáni.‘ A kobylu jsme měli schovanou dál.

Příběh ale pokračoval:

Když už fronta přešla, všechno přešlo, už tam zase řádili banderovci. Ale o koni dál nikdo nevěděl. I když jsme ho vyváděli ven nebo jsme ho zapřáhli do saní, tak udělal dva kroky a stál. Ten kůň už byl ustátý. Kůň musí jít každý den nebo obden, jenže tenhle stál sedm měsíců, byl zavřený. Nějaký český chlapec za mnou chtěl chodit. Já jsem nechtěla a on šel a udal banderovcům, že mám koně schovaného. Tak přijeli zase banderovci a řekli: ‚Ola, u tebe je kůň, toho koně nám dej.‘ Teď já tolik brečela a letěla jsem k mamince a říkám: ‚Mami, běžte jim ho dát, já nepůjdu.‘ Jenže maminka marodila. ‚Ne, běž otevřít.‘ To víte, my jsme ho měli schovanýho v tom baráku dlouhým a tam byla závora. Dřív tam byla komora, měli jsme tam školu se dvěma místnostmi, tři místnosti jsme měli pro sebe a ještě komoru na vaření, pro prasata a ten chlív stranou, že tam nikoho nenapadlo, že tam může být kůň. Já šla, otevřela závoru, toho koně jsem mu dala. On si ho vzal a chtěl ho osedlat a ten kůň řičel, skákal a padnul. On ho mlátil, no nic, on mu to sedlo dal, ale ztěžka. Vyjel s ním ze dvora. Kůň se s ním točil, třikrát padnul. On ho mlátil, a přece jen ho ovládnul a jel. Odjel, ale přivedl nám takovou šikovnou šínu, taky to byl pěkný kůň. Přivezli jsme ji do Čech tu šínu. Vyměnil ji, protože kdyby ho neudal, tak bysme bejvávali vzali toho svýho koně do Čech. Později Rusové přepadli banderovce a tam to zlikvidovali. To už bylo po válce, tu naši kobylu Rusové vzali a odevzdali ji na okres do Ostrožce. Přijeli k nám dva Rusáci – oni to tam všechno znali, byla tam ta škola, tak tam jezdili – a říkají: ‚Ola, přijeď si pro koně, my víme, že to je tvůj kůň, banderovci nám všechno řekli, odkaď je ten kůň.‘ Tak já letím ke svému strýcovi a říkám mu: ‚Strýčku, kobyla je naživu, pojeďte se mnou do Ostrožce a oni nám ji vymění, ale musí být kus za kus.‘ Povídá: ‚Mongol nevadí, my ho tam postavíme.‘ Samo sebou Rusové naprázdno nejeli a druhý den jsme měli jet pro tu Kaštanku, ona se jmenoval Kaštanka. Jenomže přišel tatínkův bratr třetí, oni byli tři bratři. Ten nám vynadal, říká nám: ‚Chcete, aby vás banderovci přišli postřílet? Vždyť dnes je takový nepokoj, nechte tu Kaštanku být, ať je tam. Dostala jsi pěkného koně, to ti stačí.‘ Takže jsme se toho vzdali, nejeli jsme a pak jsme se brzo stěhovali do těch Čech.

Rusové utlačovali také Ukrajince, kteří chtěli svůj svobodný stát. Ačkoliv si většina z nich uvědomovala, že banderovským způsobem to nepůjde, mladí Ukrajinci byli nadále v lesích. Rusům velmi škodili různými sabotážemi, nacionalističtí Ukrajinci se dokonce dali k Němcům. Němci jim za to dali zbraně a banderovci se rozprchli do lesů. I když neustále vyvolávali nepokoje, na českou menšinu neútočili. Jen brali, co potřebovali. Později dělali problémy i Němcům. Svůj boj za samostatnost však prohráli.

Válka mezi Němci a Rusy

V roce 1941 začala válka mezi Němci a Rusy. V roce 1943, když se Rusové vraceli, probíhaly právě na místě onoho sovětského masakru, na nějž paní Berková vzpomínala v úvodu, těžké boje. Do Hradiště vozili raněné. Ve škole jich leželo minimálně dvacet. Hodně jich umřelo. Dva vojíny pohřbili rovnou na zahradě rodiny paní Berkové. Taktéž se činilo i jinde.

Mladá Olga ošetřovala raněné vojáky, maminka vařila čaj a polévku.

 „Ve vesnici byl doktor, běhal po vesnici i tady u nás. A říkal, že jeden voják zemře. Jeden voják dostane injekci, aby zemřel… Opravdu to přede mnou řekl. Já ráno vstávala, maminka už měla navařený čaj, já ho roznášela a toho mladíčka jsem krmila lžící. Zase křičel: ‚Máma!‘ Tak jsem všem dala a říkám: ‚Pane doktor, ten mladíček žije a zase volá mámu.‘ Jeho odpověď: ‚Nět, to není možné, on umřel.‘ Říkám mu: ‚Ne, ten žije!‘ Tak chytil honem tu mošnu, tu krabici s léky a říká: ‚Dám mu injekci, aby to srdíčko zase obživlo.‘ Zase ožil a doktor nakázal, až přijedou pro raněné, aby jel první. Jet měl do Rovna, protože Dubno – tam byly těžké boje, i zem tam hořela.“

V noci přišli Rusové a oznámili, že musejí všichni utéci, protože se ozbrojení Němci blíží od Rovna. Maminka paní Berkové se přesto rozhodla, že zůstane. Společně s Rusy se uchýlila do sklepa. Olga Berková však společně s ostatními utekla do polí a lesů. Vrátit se mohli, když Němci přešli – oproti předpokladům totiž na křižovatce vzdálené asi dva kilometry od Hradiště nezabočili směrem k nemocnici, ale k jiné, větší vesnici. Tam hledali jídlo, rozřezávali peřiny a dělali i jiné škody. Poté táhli dál na Mlýnov a do Dubna.

V Dubně probíhaly těžké boje. V lazaretu ležel jeden voják, který vyprávěl, že nikdy neslyšel modlitbu Otče náš. Ani nevěděl, jak se ho naučil, ale od traumatického zážitku se zařekl, že se bude pravidelně modlit. Ranění zůstali dvě neděle v Hradišti a poté je odvezli. Mezitím jich hodně zemřelo. Paní Berková neměla žádné zdravotnické vzdělání, ale dělala, co bylo třeba. Podle jejího názoru je ruský národ hodný, jenže Češi nebyli spokojení s jejich politickým režimem.

Do domu paní Berkové se poté nastěhovali tři vysocí důstojníci, jeden dokonce s manželkou. Zůstali tři neděle a neustále studovali mapy. Když bylo po válce, jeden z důstojníků se vrátil. Byl už starý, měl asi 60 let. Nabízel mladé Olze sňatek, ale byl si vědom svého věku.

„Válčilo se u Dukly, mého bratrance poranili a krev mu crčela dvěma místy z plic. Viděli ho dva strýcové a hledali ho na hřbitově. Mysleli si, že umřel… Rusové ho odvezli na Kavkaz do nemocnice. Tam ležel několik měsíců. Dopisy tenkrát nešly. Až za půl roku přišel domů, ale to ještě nebylo po válce. Večer šel ještě s jedním bratrancem tam k jedním a tam byli banderovci. U nás byli často banderovci, třeba přijel v zimě na koních k dvoru… Oni Ukrajinci do armády nešli a byli v těch lesích. Pořád chtěli svoji Ukrajinu. Dva banderovci byli u jedněch Čechů ve zbrani a dva bez zbraní a zašli tam ti naši dva bratranci. Nenadále to tam obsadili Rusáci. Češi vyhověli všem. Banderovci, ti brali živobytí, prasata, krávy a všechno, hadry… Rusové taky. Díky tomu, že Češi všem vyhověli, pořád žili. Křičeli, kdo má zbraň, ať vyjde ven. Banderovci dva ve zbrani řekli: ‚Češi, vy půjdete, oni vás nezabijí.‘ Vyšli na roh baráku, teď rakety, to se mohly jehly sbírat. Rusové nevěděli, jestli jsou to Češi, nebo banderovci. Oni si mysleli, že mezi barákem a chlívem, že ti dva banderovci ve zbrani utečou do pole. Jenže když vyšli na kraj baráku, ti dva banderovci utíkali za ten chlív. Oba zastřelili, toho mého bratrance, jak přišel z té fronty, z toho Kavkazu. Celá ves ho vítala, kdejaký děti ho vedly domů a teď se tohle stalo za chvíli. Oba bratranci byli zabití, jeden banderovec byl také zastřelen. Jeden utekl do pole, jenže jsme se dozvěděli, že umřel a místo toho, aby pohřbívali jeho, tak řekli, že to babička umřela. Babička odjela, jinak by je Rusové odvezli na Sibiř, kdyby věděli, že to je jejich syn. Takže takhle ti bratranci skončili.“

Vypálení obce Malín

Z Hradiště to bylo pouhých 13 km do Malína. Toho dne, kdy byl Malín srovnán se zemí, vyšli obyvatelé Hradiště na kopec a slyšeli křik lidí, kteří byli zrovna upalováni. Téhož dne byli Němci také v Moskovčíně, který se nachází 6 kilometrů od Malína. Starosta vesnice jel do Mlýnova na vyšší velitelství, uměl německy a dlouho vyjednával. Lidé z obce byli společně s dětmi vyhnáni na jedno místo a čekali – nakonec Moskovčín nevypálili. Starostu to stálo dvě prasata a další majetek. Obyvatelé vesnice tedy vděčí za záchranu hlavně jazykové vybavenosti vyjednavače.

Návrat do Československa

V dubnu roku 1947 se Olga Berková odstěhovala do Československa. Prezident Beneš vše zařídil a celá Volyň jela domů. Češi byli rádi, protože měli vlastenecké cítění. Při přesunu do ČSR si s sebou mohli repatriovaní občané vzít pouze koně (krávy ne) a osobní věci. Jelo se nákladními vlaky a cesta trvala tři týdny. Když se Rusům nezaplatilo kořalkou nebo slaninou, odstavili vlaky stranou a muselo se čekat. Nakonec vlak přijel do Plzně, kde se lidé ubytovali. Pro rodinu paní Berkové přijel manželův bratr a odvezl je do Horšovského Týnce. Rodačka z Volyně tam žila do roku 1958. Manžel byl válečný invalida, poranil si u Dukelského průsmyku ruku a pak ležel půl roku ve Lvově, proto se mohli přestěhovat do Žatce. Z války si však manžel odnesl nemocné srdce a v 60 letech zemřel, to už byl ale rok 1985.

V roce 1981 se byla paní Berková společně s manželem podívat do rodného Hradiště na Volyni. Mohla se jet podívat i do Malína, který byl za druhé světové války vypálen, ale nevyužila této možnosti.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století