Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS). Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví, či jiného zdroje. Citované strany svazků z ABS jsou uloženy v sekci dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Bereza (* 1942  †︎ 2014)

Připravovali jsme malou sněhovou kuličku, která když se kutálí z kopce, tak se navaluje a navaluje, až ten režim porazí

  • narozen v roce 1942 v Tovačově
  • v roce 1980 podepsal Chartu 77
  • společně s Tomášem Hradilkem rozvinul na 1. máje 1987 v Olomouci transparent „Charta 77 vybízí k občanské kuráži“
  • s T. Hradilkem v roce 1987 vyzvali otevřeným dopisem k abdikaci Gustáva Husáka
  • s T. Hradilkem podali v roce 1988 trestní oznámení za vlastizradu na Vasila Biľaka
  • několikrát zatčen a 48 hodin držen v cele
  • jeho dům hlídán StB
  • po roce 1989 byl poslancem v České národní radě za Občanské fórum
  • zemřel na podzim roku 2014

Rudolf Bereza se narodil v roce 1942 v Tovačově. Říká o sobě, že nesnáší nespravedlnost a levotu a celý život proti ní bojoval. Proto se také stal signatářem Charty 77 a tvrdými postoji a jednáním se ohrazoval vůči komunistické straně. To mu v životě přineslo nejeden problém.

Otec pana Berezy, Rudolf Bereza starší, pocházel z Moravy a byl kolářem, zato matka Evženie Popovičová byla původem z ukrajinského města Povltava. Její maminka se po smrti prvního manžela znovu provdala za živnostníka a s malou Evženii se přestěhovala do Těšína.

I když se Rudolf Bereza narodil v Tovačově, dětství prožil v Mariánském Údolí u Olomouce. V jeho bezprostřední blízkosti ležel vojenský újezd Libavá a pamětník vzpomíná, jak při cvičeních vojáci v obci ničili soukromé zahrady. „Když tady bylo velké cvičení, tak tady několik dní jezdilo jedno auto za druhým. Vojenské cvičení probíhalo tak, že vám normálně běželi zahrada, nezahrada. Prostě se to všechno valilo. To se neohlíželo, neobcházelo, to vám sebrali ploty. Každý je tenkrát dělal jen provizorně. Pamatuju, jak nám tady kolikrát projelo auto nebo obrněný transportér.“

V Mariánském Údolí se také nacházela továrna Moravie, pro kterou se Rudolf Bereza vyučil frézařem a posléze v ní také pracoval. Potom nastoupil na vojenskou službu do záložní důstojnické školy Vojenského železničního učiliště ve Valašském Meziříčí. Narukoval tam jako určený náhradník za mladého muže, který se těsně před nástupem na vojnu zabil na motorce. „Tam byli všichni maturanti a já jsem o železnici věděl akorát, že tam jezděj vlaky.“ Vojenskou službu dokončil v hodnosti podporučíka v Jeseníku, tam se také seznámil se svou budoucí ženou Annou Hořínkovou a v tomto městě již zůstal. Po vojně nastoupil do zaměstnání a poprvé se setkal s StB, která ho chtěla jako absolventa důstojnické školy naverbovat do svých řad. Rudolf Bereza se v té době ještě příliš neorientoval, a tak si nechal čas na rozmyšlenou a zašel si pro radu ke strýci, který krátký čas u StB pracoval. Ten ho ale velmi razantně varoval, aby do složek Státní bezpečnosti nevstupoval. „Strýc mi řekl: ,Rudy, jak nejsem tvůj tatínek, tak kdybys to udělal, tak já tě snad zabiju. Prasečárny a sviňárny dělat, opovaž se!‘“

Zlatá šedesátá a pád do hlubin

Rudolf Bereza vedl v Jeseníku spokojený život. Organizoval motoristické závody a v roce 1968, v době pražského jara, měl svobodné povolání jako řidič nákladního vozidla. Razantní změna nastala až po invazi vojsk Varšavské smlouvy, kterou velmi intenzivně vnímal, a také se zapojil do protestů proti jejich příjezdu. „Já jsem se při tom příjezdu Rusů do toho velice aktivně zapojil. Buď těma nápisama proti nim, na ploty, na cesty, všady. Tím vypouštěním vody z jejich cisteren a takovými těmi různými lumpárnami, co jsme jim dělali. Dokonce jsme v listopadu, když měli v Jeseníku oslavu Říjnové revoluce a šli z takovýho kopce dolů na náměstí, byly tam boční uličky, tak my jsme dokonce – nechci se tím moc chlubit, protože to byla spíš taková prasárna – prostě jsme se domluvili s jedním klukem, který byl ochoten si sundat řetízek z kola a z toho kopce sjet do davu těch Rusů. On jich tam několik pokácel. Vletěl a začal křičet: ,Pozor! Pozor!‘ Oni věděli houby, o co jde. Nikdo neuhnul. A on prostě vletěl mezi ně. My jsme mu tenkrát něco slíbili, když to udělá. Takže takovou věc jsme zorganizovali.“

Objížděl také města a snažil se nahlas vyjadřovat svůj názor. Navštívil Šumperk, Opavu, Brno, Olomouc, kde byl svědkem, jak sovětští vojáci okrádají rodiny s dětmi. „Přijel jsem potom k olomouckému letišti a možná k mému štěstí mě zastavili naši vojáci a říkali: ,Prosím vás, nejezděte tam.‘ Poněvadž jak se jede kolem letiště, tak tam byli Rusi a zastavovali auta. Kradli jim benzin, fotoaparáty, svetry, jídlo. Všecko jim vybrali. Když jsem tam chvíli stál, tak jsem viděl, jak se vraceli řidiči. Ty rodiny s těma autama zpátky. Ženský řvaly, brečely, protože o všechno přišly. Nechali jim trochu benzinu, jinak je vybrali. Vykradli. Tak to vypadalo těsně dva tři dny po té okupaci. Viděl jsem to v Opavě, viděl jsem to v Olomouci, viděl jsem to v Šumperku, viděl jsem to v Brně. Prostě ty reakce té veřejnosti, které opravdu byly. To vždycky, když je zle, tak se ten národ stmelí a postaví se.“

Pro Rudolfa Berezu byly tyto změny a zážitky rozhodujícím okamžikem v jeho pohledu na svět. Od té chvíle si velice dobře uvědomoval, čeho je komunistický systém schopen pro udržení moci. S nástupem normalizace také musel skončit se svobodným povoláním řidiče. „Šlo to už od devětašedesátýho, když nastoupila normalizace, nastoupil Husák a pak už jsem začal mít problémy s policajty, hlavně na Šumpersku. Když jsem tam potkal policajta, tak jsem věděl, že za dva dny mně přijde pozvání k technické prohlídce.“ Neustále dokola také dostával pokuty, a tak raději přešel k ČSAD v Kroměříži.

Signatářem Charty 77

V ČSAD pracoval Rudolf Bereza jako řidič autobusu. Byl velmi svědomitý zaměstnanec, přesto svými postoji vyvolával nevoli nadřízených. Odmítal totiž vozit komunistické funkcionáře na sjezdy a na plenárním zasedání Národního výboru v Hlubočkách ostře vystoupil proti pobytu sovětských vojsk v Československu. „Já jsem tenkrát řekl: ,Loupí, vraždí, obtěžují občany. Řekněte konečně svému národu, kdy je dočasně.‘ Bylo tam na půl stránky textu, čímž jsem je popudil.“

Ze Svobodné Evropy se dozvěděl o Chartě 77 a rozhodl se, že ji za každou cenu podepíše. To nakonec musel udělat nadvakrát, protože první podpis se někde vytratil. Začal se také seznamovat se signatáři Charty. Nejprve s Jaroslavem Šabatou, Milanem Vlahovičem a Tomášem Hradilkem. Stal se také spojkou k předávání samizdatů. „Nějakou dobu jsem dělal spojku. Třeba od Šabaty z Brna jsem vozil materiály Hradilkovi. Využívali toho, že jsem měl dopravu zdarma. Jezdil jsem do Prahy a okolí, i jinam. Dělal jsem víceméně kurýra, což bylo dost nebezpečné, protože za to byly dost vysoké tresty.“

V ČSAD se rozhodl znepříjemnit život komunistickým funkcionářům a lehce poškodit autobus, který je měl odvézt na stranický sjezd. Nelíbilo se mu totiž, že zatímco autobusy, které jezdily na lince, byly nebezpečné, tak autobusy, které měly odvážet komunisty na sjezd, byly vždy připraveny ve výborném stavu. „To mně vadilo, že my jezdíme na dálkových linkách s takovýma šunkama, protektorama, a komunisti na blbej okresní sjezd mají nejlepší autobusy, všechno prohlédnutý, tip ťop. A já jsem si prostě řekl, že ten autobus nevyjede.“ Rudolf Bereza u autobusu vypustil přední kolo, na které nemohl dosáhnout kompresor, a tak se na sjezd muselo jet se zpožděním obyčejným linkovým autobusem. Další rok bylo proto rozhodnuto, že autobus připravený ke sjezdu bude stát přes noc u vrátnice, kde bude pod dohledem. „Normálně jsem se po zemi připlazil k tomu autobusu, otevřel jsem mu motor zezadu a povolil jsem mu, jak je takové prasátko, jak se přidává plyn, ten zavzdušňovací šroubek. S tím že on vyjede, po cestě se mu to zavzdušní a ti komunisti tam nepřijedou včas.“ To se také povedlo. „Ti estébáci potom lítali, sabotáž a to a to.“

Malá sněhová kulička

V roce 1987 vydala Charta 77 ke svému desátému výročí takzvané Slovo ke spoluobčanům, které vyzývalo lidi k aktivní účasti v boji za demokracii. Následkem toho Rudolf Bereza a Tomáš Hradilek podnikli několik velmi odvážných akcí. „K desátému výročí Charty vyšlo Slovo k spoluobčanům. To byla výzva od organizátorů Havla a těch dalších, že máme nějak začít vyvíjet činnost. My jsme si to tenkrát vzali za svý a napsali jsme dopis Husákovi, který se jmenoval ,Dopis pěti dělníků z Moravy‘, kde jsme obvinili Husáka, že je zodpovědný za tento stav v zemi a tak dále, a že ho vyzýváme, aby odstoupil z funkce. To byla jedna věc. Potom jsme si připravili ten transparent v Olomouci na prvního máje a podařilo se nám ho držet cirka pětadvacet až třicet minut před tím májovým průvodem, jak šel ten průvod kolem nás. Bylo to před tribunou. To znamená, že z tribuny nás bylo vidět. Samozřejmě jsme hned následně skončili ve vězení. My jsme předtím, to byla taková sranda, s Tomášem psali dopis Miloušovi Jakešovi. Nějak jsme ho zkritizovali a teď jsme napsali, že jsme vystupovali, vystupujeme a budeme vystupovat proti tomuto režimu. To byl dopis Jakešovi, který byl odeslán samozřejmě s adresou, se vším. Teď když nás sebrali a odpoledne začaly výslechy, až bylo po výsleších k tomu transparentu, tak řekli: ,Vyndejte věci z kapes na soupis do věznice. Ještě předtím jsem Tomášovi říkal: ,Tomáši, mám tady v kapse ten dopis. Co mám dělat? Mám ho zničit?‘ On říkal: ,No, nech to. Uvidíš, co bude.‘ Tak jsem ho nechal. Měl jsem ho v kapse. Pak jsem ho vytáhl, ti estébáci na to nahlídli a teď začal frmol. Začali lítat. Nevěděli kam, honem rychle. To znamená, to se protáhlo a do věznice jsme přijeli až večer. (…) Prostě jsme připravovali, jak udělat malou sněhovou kuličku, která když se kutálí z kopce, tak se navaluje, navaluje, až porazí tento režim.“

Za transparent na 1. máje v Olomouci byli oba odsouzeni k podmínečným trestům. Všechny informace se přitom velmi rychle dostávaly do Svobodné Evropy. Rudolf Bereza ani Tomáš Hradilek se represí zdaleka nezalekli a poslali stížnost s pěti požadavky československému premiérovi Lubomíru Štrougalovi. „Na závěr toho dopisu bylo: ,Doufám, pane ministerský předsedo, že nám vyhovíte, abychom Vás v budoucnu mohli oslovovat Vážený pane.‘ Abychom nemuseli říct, že je svině. Kupodivu za pár dní přišli chlapi za mnou. ,Rudolfe, shánějí tě estébáci.‘“ Přišli mu vrátit zabavené věci z domovní prohlídky. Pan Bereza i pan Hradilek ale pokračovali dál a podali trestní oznámení kvůli zabavenému transparentu. „My jsme věděli, že o to příjdem. Furt jsme ale chtěli tu kuličku navalovat.“

Další z dopisů směřovaný prezidentu republiky Gustávu Husákovi napsal Rudolf Bereza v květnu 1988 po pohřbu disidenta Pavla Wonky, který zemřel ve vězení. „Když zemřel Pavel Wonka, tak já jsem napsal panu Husákovi tento dopis. Že on, když zemřel Wonka, tak on den potom dal Řád práce ministru spravedlnosti Kašparovi. A že například Šavrda byl zavřený a měl vězeňským lékařem uznaných šest nemocí, které ohrožovaly jeho život, a přesto si musel odsedět trest až do konce. A pak tam v té další části píšu Husákovi, že on, když byl vězněn, že píše, že přes krev, to znamená při nějakém mučení, viděl pohybovat se vzorce koberců. Prostě všechno rozmazaný. Já mu tam píšu: ,Vás nemučili nacisté, ale komunisté.‘ To je tam v té zadní části. Tento dopis jsem mu poslal. Samozřejmě to hned druhej den vysílala Svobodka a Hlas Ameriky. Všecko. Všecko bylo s adresou. Takže hned druhej den, jak jsem přišel do práce, tak už mně kolegové hlásili: ,Už jsme to slyšeli.‘ Prostě takový jsme vyvíjeli aktivity.“ V závěru dopisu také Rudolf Bereza napsal: „Vyslovuji jednu myšlenku – jako bývalý politický vězeň byste měl leccos vědět. Chcete vůbec, aby se v této zemi s člověkem zacházelo důstojně a v duchu platných zákonů? Lidé této země nehodnotí Vaši činnost nijak kladně. Dříve než odejdete z funkce hlavy státu, postarejte se o radikální reformu /nápravu/ režimu a ihned propusťte všechny politické vězně. Vykonáte tak aspoň jeden záslužný čin.“ V roce 1988 těsně před dvacátým výročím okupace podal s Tomášem Hradilkem trestní oznámení na Vasila Biľaka za velezradu. I tato zpráva byla následně vysílána Svobodnou Evropou, se kterou byl přes paní Čeřovskou pamětník v kontaktu.

Všechny tyto odvážné skutky ale nebyly bez odezvy ze strany StB. Dům Rudolfa Berezy byl neustále hlídán a několikrát byl pamětník zadržen v cele. „Zatkli mě na osmačtyřicet hodin. Pak mě vypustili před vrata a tam mě sebrali znova.“ Při každé akci či demonstraci proti režimu byl ostře hlídán, aby se na ni nemohl dostavit. „My jsme na těch malých městech to měli horší než ti disidenti v těch velkých městech. (…) Kolikrát jsem byl domluvenej se sousedem, aby zajistil psa, a já jsem se proplazil kolem plotu. Vzal jsem si na sebe montérky a za Mariánským jsem je strčil do křoví a utekl jsem. (…) Já jsem šel třeba z domu a pršelo. Nemohl jsem si vzít ani deštník, ani pláštěnku, protože všechno bylo vidět, všechno se lesklo. Já jsem do vlaku nastoupil tak, že jsem čekal na druhé straně železničního náspu, protože oni to zepředu sledovali.“ Okolí manévry estébáků se zaujetím sledovalo. Někteří lidé Rudolfa Berezu podporovali, jiní se od něj pro změnu distancovali. „Tady jedna paní z protějšího baráku říkala, že už se zas těší, jak tady budou sedět, protože Rusi jim vykrádali sklepy, a když tam seděli estébáci, tak si netroufli.“

Rudolf Bereza se v podstatě snažil zúčastnit každé disidentské akce. Ať už to bylo modlení za Augustina Navrátila v Olomouci, pohřeb Jaromíra Šavrdy v Ostravě, na který mu zaměstnavatel nedovolil jet, a on se ho přesto zúčastnil. Za to mu byl později udělen kázeňský přestupek, který pamětník napadl u soudu. Zúčastnil se také Palachova týdne v Praze, na který odjel zcela sám. „Tenkrát to bylo brutální. Tam lidi mydlili hlava nehlava. Nešetřili ani ženy. Ženy, které se jen postavily na obranu manžela, tak je tloukli a zkopali. (…) Tam jsem tehdy také dostal. Přijel jsem domů s velkým jelitem. (…) Já teďka budu asi muset na operaci a asi to budu mít z toho.“

Rudolf Bereza také vzpomíná na setkání s lidmi z polské Solidarity na Borůvkové hoře v Rychlebských horách. „Nevěděli jsme, že to budou mít Poláci tak dobře zorganizovaný. Že se tam nebude hlídat. Tomáš Hradilek, toho jsem bral do auta. Z Lipníku se pracně dostal do Samotišek pod Svatým Kopečkem. Tam teprve jsem ho nabíral a vezl jsem ho tam. Přijeli jsme na nádraží do Javorníku a tam jsme se sešli se všemi. Havel tam přijel, Dienstbier, Vohryzek, to byl tehdy mluvčí, a další: Battěk, Petr Uhl. Jeli jsme tam pod horu a tam jsme šli pěšky nahoru. Já jsem měl takovou krásnou barevnou bundu a tehdy jsem říkal, já ji neberu. A nic na pití neberu. Aby to necinkalo. Protože jsem si myslel, měl jsem představu, že se budeme někde plazit za hraničními kameny, aby mě nebylo vidět. Tak jsem si vzal zelenou bundu a teď přijedeme na tu planinu, tam s Jackem Kuroňem stála Anička Šabatová a teď říkala: ,Přichází Ruda Bereza.‘ A Jacek Kuroň flašku v ruce a řval: ,Nazdár! Rudolfe!‘ Říkám: ,Vy tady řvete jako na fotbale.‘ On říká: ,Tady se nehlídá. Sto kilometrů.‘ Teď mi dával napít. Já říkám: ,Já nemůžu. Já řídím.‘ On říká: ,Co? Nás sem dovezli.‘ Oni to měli fakt (dobře zorganizovaný), to bylo naše (setkání) na té Borůvkové hoře.“

Těžký přechod k demokracii

Když se Rudolf Bereza dozvěděl o demonstraci studentů na Národní třídě 17. listopadu 1989, tušil, že přichází rozhodující chvíle, a okamžitě se aktivně zapojil do víru dění. StB a komunistický režim se ale ještě nemínily vzdát a snažily se rozjetý rychlík zastavit. Pamětník byl proto ještě 22. listopadu v Bruntále zatčen a držen 48 hodin ve vazbě. Po propuštění se zúčastnil demonstrací v Olomouci, kde také několikrát vystoupil s projevem. Dodnes si ale o některých listopadových událostech v Olomouci a také lidech do nich zapojených myslí svoje. Podle jeho názoru i tenkrát šlo hodně lidem především o vlastní cíle.

V roce 1990 se Rudolf Bereza stal poslancem České národní rady za Občanské fórum. Byl také ve vězeňské komisi jako člen bezpečnostního výboru a jako takový dělal kontroly ve věznicích. Vzpomíná také, že se aktivně zasazoval o to, aby někteří lidé silně spojeni s bývalým režimem nebyli znovu zvoleni do svých funkcí v podnicích, což nebyla vzhledem k jejich širokým známostem jednoduchá záležitost. Po ukončení dvouletého období se stal ředitelem Městské policie v Olomouci. Ani tam se mu ale nelíbily některé nastavené praktiky, a tak krátce podnikal a nakonec se vrátil ke svému původnímu povolání řidiče autobusu.

Dnes je již Rudolf Bereza v důchodovém věku a žije stále v Hlubočkách. Je však aktivní v komunální politice a také se věnuje svému koníčku, jízdě na motorce. V létě roku 2011, těsně před rozhovorem, se se svým synem vydal na 3500 kilometrů dlouhý výlet do francouzského města Saint-Tropez.

Pro Post Bellum v roce 2010 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století