Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Benešová (* 1928)

• narodila se 17. března 1928 v Horní Bříze

• v březnu 1939 viděla příjezd německých vojáků

• v červnu 1942 zažila domovní prohlídku gestapa

• byla nasazena na práci v Plasech jako služka u německých dětí

• vyučila se krejčovou v Plzni

• zažila osvobození Plzně americkou armádou

• v roce 2021 žila v Horní Bříze

Červen roku 1942. Brzy ráno se v domě rodiny Širokých ozvalo bušení na dveře. Vojáci vstoupili do místnosti a postavili všechny členy domácnosti ke zdi. Jejich pohledy spočinuly na rádiu. V tu chvíli otec rodiny dostal strach. Věděl, že ještě večer rádio sloužilo k poslouchání rozhlasu z Londýna, a kdyby na to gestapo přišlo, celou rodinu by čekal nepěkný osud. Jiřina Široká toho dne přišla do školy pozdě, ale nic horšího se nestalo. Místní četník večer preventivně rádio přeladil.

Kamarádka chodila po žebrotě

Jiřina Benešová se narodila 17. března 1928 v Horní Bříze na hájovně. Její otec, dělník z plzeňské Škodovky, strávil dva roky na montáži v Turecku. Po návratu se rodiče vzali a z vydělaných peněz zakoupili domek v nedaleké obci Loza. Tam si maminka pořídila dva hektary pole, které sama obdělávala, otec pokračoval s prací ve Škodovce.

Do školy v Dolní Bělé Jiřina nastoupila v roce 1934. „Když jsem šla do první třídy, tak už pan ředitel vyběhl ze sborovny, protože já jsem tam asi zlobila. A musela jsem dát ruce – už mě potrestali,“ vzpomíná na tělesné tresty, které tehdy byly běžné. Ve škole se přátelila především s chlapci, ale měla i kamarádku, o níž vypráví: „Musela chodit žebrat. To mi ona vyprávěla, že chodili až do Dražně a přinesli si odtud vždycky chleba. A to pak bylo posvícení, když od někoho něco dostali.“ Rodina Jiřiny Benešové na tom byla výrazně lépe. Měli dostatek jídla z pole a malého hospodářství. Maminka tak často a ráda obdarovávala děti, které si chodily s Jiřinou hrát.

Každého někam dali

Z března 1939 si pamětnice dodnes vzpomíná na situaci, kdy ve škole koukala se spolužáky z okna mířícího na Horní Bělou. Z kopce sjížděli němečtí vojáci a učitelka okřikovala žáky, aby se skrčili a nebyli vidět. „Jely motorky, pak vozy. To vše se valilo z kopce. A my jsme brečeli. Učitelka začala brečet a my po ní.“ Toho dne je ze školy pustili brzy, a tak děti seděly na vysokých závějích sněhu a pozorovaly vojáky, kteří tiše projížděli. „Bylo to jako pohřeb – pro nás.“

Po dokončení obecné školy nastoupila do měšťanské školy v Horní Bříze, kam z obce Loza dojížděla v létě na kole, v zimě autobusem. Školu ale nedokončila, protože ji zabavili Němci a žáky čtvrtého ročníku poslali pryč: „Museli jsme všichni z toho čtvrťáku, každého někam dali. Buď učit, nebo pracovat k sedlákovi. Bylo to takové drastické,“ vzpomíná na toto období pamětnice, kterou poslali do budovy zemědělské školy v Plasích, kde sloužila ubytovaným německým dětem. „Byly tam i předškolní děti, s těmi jsem si tam vždy hrála.“ Děti byly dobré, ale vedoucí byli příslušníci SS. „Kdyby nás byli na něčem nachytali, tak jsme se určitě vezli.“

Před auty se raději schovávala

Po nějaké době na nucené práci nastoupila na krejčovskou školu v Plzni. Každý den tak jela z Loze do Horní Břízy, z Horní Břízy autobusem na nádraží. Z nádraží vlakem do Plzně a pak autobusem na Košutku. Domů jezdila pozdě večer. Stávalo se ale, že večerní autobus už nejel. „Občas jsem tedy jela autobusem do Nekmíře a odtud jsem šla do Loze pěšky. To jsem přišla i ve dvanáct hodin,“ dodává.

Cestou se schovávala před projíždějícími německými auty, protože se bála, aby se jí něco nestalo. „Jezdili v noci. A když jelo auto, tak jsem skočila do pole a skrčila se v obilí nebo jeteli.“ Tam čekala, dokud auta nepřejela. Po opakovaných pozdních příchodech, kdy spala v noci třeba i jen dvě hodiny, se maminka vydala do Plzně a vyjednala, aby dcera mohla vždy odejít na spoj, kterým to domů stihne včas. 

Všimli si rádia a začali se vyptávat

V květnu 1942 provedli parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš úspěšný atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Jako trest za tuto akci bylo vyhlášeno stanné právo a začaly domovní prohlídky. Nedaleko Loze se nachází ves Krašovice, ve které příslušníci gestapa chytili Aloise Vágnera a jeho souseda Josefa Paška, kteří se snažili ukrýt zbraň. Oba byli odvezeni do Plzně a 2. června 1942 popraveni na střelnici v Lobzích. O těchto událostech pro Paměť národa vyprávěla paní Lidmila Výšková. 

Prohlídky pokračovaly i v okolních vesnicích a jedna z hlídek přišla i k rodině Širokých. „My jsme měli čtyřlampové rádio a mužští k nám chodili každý den poslouchat Londýn.“ Ve čtyři hodiny ráno vojáci zabušili na dveře, postavili rodinu ke zdi a začali s prohlídkou. Všimli si rádia a začali se na něj vyptávat. „Tatínek měl strach, protože bychom asi šli všichni do plynu.“ Rádio ale bylo přepnuté, protože četník, který obýval horní patro domu, rádio z bezpečnostních důvodů každý večer kontroloval a přelaďoval na pražské vysílání. Vše tedy dopadlo dobře a nikomu z rodiny se nic nestalo.

Američané rozdávali plechovky, Rusům jsme pekly pirožky

V květnu 1945 skončila druhá světová válka. Jiřina Benešová si pamatuje, že když jezdila do školy z vlakového nádraží na Košutku, byla cesta obestavěna americkými auty. Bála se kolem vojáků procházet, a tak změnila způsob dopravy. Jela autobusem na Bolevec, odkud šla pěšky do kopce na Košutku tak, aby se vojákům vyhnula. „Asi jsem jim byla jenom k smíchu. Když vylézali z těch stanů a celou cestu jsem slyšela jejich řeč, ale nerozuměla jsem jim. Proto se mi tam nechtělo vůbec chodit,“ dodává. 

V Loze se američtí vojáci objevili také. Zaparkovali s technikou na náměstí a večer vyrazili do hospod za muzikou. Pamětnice se tam seznámila s americkým vojákem, který jí nosil konzervy s jídlem. „Děvčata seděla okolo mě a on mi to vysypal do klína. Tak jsem to rozdala.“ Jak se voják jmenoval nebo co chtěl, to nevěděla. Neuměla totiž ani slovo cizím jazykem.

Horní Břízou probíhala demarkační linie, a tak se pamětnice setkávala i s vojáky Rudé armády. „Někdo jim řekl, že máma umí péct. Tak přišli a řekli, jestli by jim máma upekla pirožky.“ Vojáci si přinesli pytel mouky a všechny ostatní suroviny. Jiřina s maminkou pak vojákům pekly pirožky a české koláče.

Padesát korun pokuty za práci bez povolení

Do krejčovské dílny na Košutce dojížděla až do roku 1949. Tehdy už ale u moci byli komunisté. Otec byl sociálním demokratem, ale ze strachu souhlasil se sloučením do Komunistické strany Československa, aby neztratil práci a rodina nečelila restrikcím. Pamětnice se v roce 1948 vdala a porodila dva syny. S manželem odešli do Lomničky k jeho matce. Tam spokojeně žili 16 let. Poté se odstěhovali zpět do Lozy, kde opravili rodinný dům.

Na léta pod komunistickým režimem vzpomíná Jiřina Benešová následovně: „Já jsem se ani za komunistů neměla špatně, akorát mě jednou udala ta druhá švadlena,“ vypráví pamětnice, která nebyla zaměstnankyní žádné firmy. Po vyučení totiž zůstala doma a pracovala brigádně. V létě na polích a na jaře sázela stromky. Ve volném čase šila pro známé. Za práci bez povolení musela zaplatit pokutu 50 korun. 

Pohádky mě uklidňují

V srpnu 1968 přijeli znovu sovětští vojáci. „To nám nevadilo. Na té vesnici to bylo docela snadné, nikdo nic neříkal.“ Vojáci se tam nezdržovali a život v obci prý pokračoval jako vždy. Revoluci v roce 1989 nijak neprožívala: „Nebyl čas,“ vzpomíná. S vývojem po roce 1989 není příliš spokojená. Mnoha věcem už dle svých slov nerozumí a některé události ji jen rozčilují. Proto svůj čas tráví sledováním pohádek, které jsou uklidňující. V roce 2021 žila v domově pro osoby se zdravotním postižením Horní Bříza.