Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Daniel Beneš (* 1941)

• narodil se 31. července 1941 v Praze

• vyrůstal v rodině evangelického faráře

• vystudoval na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze (1958–1964)

• po absolvování vojenské služby v roce 1966 v Pardubicích pracoval v uranových dolech na Příbramsku

• v roce 1967 odjel na stipendijní pobyt do Švýcarska, do vlasti se vrátil v srpnu 1969

• o dva měsíce později se rozhodl pro emigraci

• ve Švýcarsku působil jako kazatel v Ženevě a příležitostně i v Husově sboru Čechů a Slováků v Curychu

• v roce 1985 a 1986 se zúčastnil misijního programu v USA

• působil v pražském chrámu U Salvátora u sboru Českobratrské církve evangelické

• v roce 2023 žil ve Švýcarsku

Říkal jsem básničku v den narozenin prezidenta Masaryka – a několik týdnů potom se o něm už nesmělo mluvit

Josef Daniel Beneš se narodil 31. července 1941 v Praze, celé mládí ale prožil v Nymburce. Na dětství vzpomíná moc rád, a to i proto, že ho prožil ve velké rodině. Narodil se jako čtvrté dítě a po něm přibyly ještě dvě sestry. „Žili jsme v prostorném domě uprostřed zahrady. To byla tenkrát veliká výhoda.“

Ve škole se mu nejdřív příliš nelíbilo. „Paní učitelky a učitelé byli velice přísní. Nelíbilo se mi to i proto, že mě to omezovalo v pohybu.“ Škola ho ale začala bavit hned, jak se naučil číst, což bylo velmi brzy. „Už o Vánocích v prvním roce jsem četl jako dospělý.“ Kromě čtení měl také rád matematiku a zeměpis. Vzpomíná také na to, jak o přestávkách měřil síly s kamarády, které často porážel. „Měl jsem hodně kamarádů, se kterými jsem chodil k Labi, chytali jsme ryby, žáby, cvrčky, chodili jsme do lesa. Z doby války tam byly díry z bombardování a v těch jámách jsme si hráli.“ Silnou vzpomínku má na zimu, kdy mu bylo osm let a málem se v řece utopil: „Chtěl jsem se vytahovat před svými kamarády. V neděli jsem bruslil, v noci tálo, běhal jsem tam a spadnul jsem do vody. Naštěstí jsem se v létě předtím naučil plavat. Ale velice mě to poznamenalo, protože když se člověk topí, najednou se v něm odehrává spousta věcí. V těch několika minutách mi celý život proběhnul jako v zrychleném filmu.“ Velmi důležité pro něj bylo také to, že o víkendu chodil do nedělní školy při evangelické farnosti, do které celá rodina patřila.

V době komunistického převratu byl Josef ještě malý, ale stejně změnu zaznamenal. „Ještě v březnu ve druhé třídě jsem říkal básničku v den narozenin pana prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka – a několik týdnů potom se o něm už nesmělo mluvit.“ Navíc jeho dědeček, obchodník, byl obviněn a odsouzen. „To byla taková pochmurná doba. Ale já musím říct, že mám náturu optimistickou. Unikl jsem z tohohle kruhu a šel jsem sám na komunistické slavnosti a úplně mě to nadchlo. Veliké slavnosti, milice a hudba a já jsem tam za nimi běhal. A dokonce jsem tam jednou sliboval věrnost komunismu, dostal jsem za to červený šátek, a když jsem přišel domů, tak mi maminka ten šátek strhla a strašně mi vyhubovala. Já jsem tam ale potom stejně chodil, bylo nás doma šest dětí, a tak jsem měl hodně svobody.“ Kolem desátého roku ale i pamětníka toto nadšení přešlo a začaly se mu zdát komunistické slavnosti nudné.

Komunistický režim výrazně poznamenal Josefovu rodinu i proto, že jeho tatínek byl evangelickým farářem. „Měl velké problémy, chtěli ho i zatknout, protože měl ve městě velký vliv a byl velice oblíbený. Byl osobností, kterou měli lidé rádi, shromažďoval kolem sebe hodně lidí, mladých lidí, a tak se ho chtěli zbavit. Ale nepodařilo se jim to, protože ho tenkrát varoval katolický farář, že na něj chystají past. Tatínek šel pak přímo na ten sekretariát a konfrontoval je s tím.“ Přestože tatínek zatčení unikl, byl pod neustálým tlakem.

Základní školu, jak sám říká, neukončil příliš slavně, přesto pokračoval na gymnázium, tehdy jedenáctiletou školu. „Velkou roli hrál můj o čtyři roky starší bratr. On byl úspěšný ve škole a všude, a tak jsem si říkal, že taky nesmím ztroskotat. Byl pro mě vzorem.“

Já musím jít na teologii!

V poslední třídě gymnázia se Josef konečně rozhodl, co chce ve svém životě dělat. „Byl jsem vychován v křesťanské víře, měli jsme velmi pěkné vyučování a bylo to zajímavé. Ale přece jenom kolem mě vládl ateismus, a to na mě působilo. Protože když vás zvenčí něco ovlivňuje, tak tomu člověk nakonec přece jen trošku podlehne. A tak jsem si chtěl udělat jasno a řekl jsem si: Já musím jít na teologii! A věděl jsem, že fakulta teologie existuje v Praze a že na ni musím jít, aby se mi vyjasnilo, jak to s tím křesťanstvím vlastně je. A když jsem tu přihlášku podal, tak soudruh ředitel dostal strach. A hned mě zavolal a říkal: ‚Prosím tě, změň si to, to nemá smysl, co sis tady napsal, teologická fakulta, jak si to představuješ? Církve už nebudou existovat. Ty chceš úplně zakalit a zničit svou budoucnost?‘ A takhle mě třikrát přemlouval. Proč mě přemlouval? Protože se sám bál, že mu soudruzi nahoře řeknou: ‚Jak to je možné? Jak provádíš tu svou práci, jak vychováváš děti, když tam máš mezi studenty jednoho, který chce studovat teologii?‘ Ale já jsem vzdoroval, třikrát si mě zavolal do kabinetu. Já jsem ho neměl rád, protože neměl dobrý charakter, tak jsem si vždycky říkal: ‚Já tě držím, ty máš strach, protože chci jít studovat teologii.‘ Tak jsem se z toho tak trošku i radoval, že nad ním mám převahu, nad tímhletím člověkem.“

Na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy (tehdy Komenského evangelické bohoslovecké fakultě) se pak potkal s vynikajícími lidmi a učenci a společně pořádali i tajné tábory, které Josef znal už od svých čtrnácti let. „Dělali jsme je v pohraničí v lese. Tam jsme se scházeli, přes den jsme pracovali a večer se studovala Bible.“

Ač vysokoškolák, vojně neunikl. „Musel jsem se doslova plazit, byl to tvrdý výcvik – jezdili jsme s tanky, s nákladními vozy, taky jsme stříleli, cvičili jsme se do války. Vypadalo to tenkrát tak, že skutečně do té války jednou půjdeme.“ Dnes ale na to už Josef nevzpomíná úplně negativně, protože pro něj bylo důležité, že se potkal s mladými lidmi z různých prostředí a profesí. „Bylo nás tam třicet kluků na pokoji. Spal jsem vedle člověka, který už byl vrah, tak jsem se s ním bavil. Sloužilo mi to i k tomu, že jsem zjistil, že křesťanská výchova k něčemu byla. Že mi to dávalo sílu. Někteří kluci byli zoufalí, nevěděli, proč vlastně žijí.“

V letech 1966 a 1967 také pracoval asi osm měsíců v dolech na Příbramsku. „Horníci v komunismu byli dobře placení, a když člověk byl v dolech, tak ho nechali na pokoji, a proto jsem tam taky šel. Jako budoucí farář jsem měl potíže, a tak jsem tam chtěl zmizet, což se mi podařilo.“ Každé vyfárání pro něj bylo silným zážitkem. „To je zážitek, jaký bych vám přál. To si člověk najednou uvědomí, jak je ten svět krásný.“

Ve Švýcarsku jsem se nadechl

Svou duchovní dráhu pak začal v Podbořanech, v severozápadních Čechách. „Byli tam zajímaví lidé, kteří přišli z Volyně. Ti muži přišli s Rudou armádou a jejich ženy za nimi mohly přijet. Usadili se tam a byli to z velké části evangelíci.“ Na starosti měl několik obcí, takže během neděle musel stihnout bohoslužby na třech různých místech.

Po prvním roce služby se od církevního vedení dozvěděl, že by mohl získat stipendium na studium ve Švýcarsku. S tím pamětník ihned souhlasil a odjel do Curychu. „Člověk, který přijede z komunistické země, tak je šťastný, že je na svobodě. I když jsem pořád věděl, že jsem občanem československého státu – na ministerstvu mi řekli, abych důstojně reprezentoval komunistickou zemi a nestýkal se s emigranty.“

V Curychu studoval na univerzitě a žil v domově pro studenty, kde bylo dalších asi třicet mladých lidí z různých oborů. Spíše se tak bavil s nimi, než aby se stýkal s československými emigranty. „Člověk, když vyrůstá v komunismu, tak nějaký strach vždycky má. Pořád má trošku jako pocit, že si musí dávat pozor, aby se někde nepřeřekl, aby někde neřekl pravdu, co si myslí, musí se pořád hlídat. To je těžká věc. Takže i já, když jsem byl v tom Curychu, tak jsem si vždycky dával dobrý pozor, s kým mluvím a jak otevřeně. A jednou mě požádali, abych mluvil o Československu, jak to tam vypadá. Já vám řeknu, že jsem se trošku potil, poněvadž jsem si říkal, jestli tady náhodou někdo není, kdo to na mě donese. No ale myslím, že jsem se snažil mluvit čestně, pravdivě. Ale bál jsem se, měl jsem strach o svou budoucnost.“

Ve Švýcarsku byl i během srpnové okupace. „Přišel jeden kamarád Němec a on mi to říkal. Já jsem mu vynadal, že si ze mě dělá legraci.“ Když se pamětník dozvěděl, že do Československa opravdu vpadly armády Varšavské smlouvy, byl otřesený. „Ve Švýcarsku jsem se nadechl, říkal jsem si, že by to bylo i pro mě dobré, abych žil ve svobodě, a najednou přišla ta armáda. Ve Švýcarsku v ten den zvonily všechny zvony na protest proti invazi.“

Po srpnu 1968 se s emigranty, kterých ve Švýcarsku přibylo, začal stýkat a pomáhal jim s tlumočením. Pobyt se mu podařilo ještě o něco prodloužit, ale nakonec se vrátil domů. „Nechtěl jsem zůstat v cizině, Říkal jsem si: Proč? Mám rád Čechy, českou řeč. Měl jsem tam taky spoustu kamarádů, známých a přátel, rodinu a rodiče.“

Řekl jsem si, že musím odjet

Hned po návratu do Československa si však Josef všiml, že se nálada v zemi změnila. „Lidé si dávali pozor a všude byly večer hlídky.“ V Praze ale nezůstal dlouho.

Zanedlouho za ním do Prahy přijela Dorotea, mladá Rakušanka, se kterou se seznámil ve Švýcarsku na konferenci. „Jednou jsem byl pozván na kurz pro teology a faráře. Nechtěl jsem tam jet, ale nechal jsem se přemluvit. Vstoupil jsem do konferenčního sálu a vepředu seděla jedna velmi elegantní dívka a já jsem se ptal, co tam dělá. Říkali mi, že to je tlumočnice. A já si říkal, že to bych potřeboval. Když jsem se potom vrátil domů do Československa, tak ta tlumočnice, která se později stala mojí manželkou, za mnou přijela. Seznámila se i s mými rodiči. Byli jsme v Praze a já jsem se jí ptal, jestli by mohla žít v komunistickém Československu. Řekla že ne, nedělala si iluze.“

Rozhodli se tedy, že společně odjedou do Švýcarska. „Jeli jsme a v Karlových Varech jsem vystoupil s tím, že ještě nemohu emigrovat. Prostě se mi chtělo a nechtělo, člověk je tak trochu roztržen.“ Jeho přítelkyně tedy odjela sama, pamětník se vrátil domů a týden nato se zavřely hranice definitivně. „To bylo, jako kdyby mě někdo praštil kladivem do hlavy.“ A až toto definitivní uzavření ho přimělo, aby se konečně rozhodl. „Řekl jsem si, že musím odjet.“ Nejdřív napsal své dívce telegram: „Chceš si mě vzít?“ A když odpověděla: „Chci“, začal na podzim 1969 plánovat svůj odchod a v roce 1970 odešel.

„Po velké úvaze jsem odletěl do Bukurešti v Rumunsku. Tam mi nechtěli prodat letenku, ale ta dívka, která pracovala v Ženevě, mi poslala letenku faxem a já jsem s ní potom šel na letiště. To letadlo mělo mezipřistání v Maďarsku a tam byla zase kontrola, jako ve všech komunistických státech. Všichni museli z letadla ven k budově a před tou budovou stál jenom jeden člověk v civilu, to bylo moje štěstí, a kontroloval naše pasy. A když jsem přišel na řadu, naštěstí ještě za mnou bylo asi padesát lidí, tak on si ten pas vzal a řekl: ‚A vy ne.‘ A ať se postavím vedle. Chtěl mě zadržet. Ale vtom přišla posádka z letadla a hartusili na něj, říkali: ‚Už máme zpoždění, pospěšte si, pospěšte si!‘ On možná ztratil duchapřítomnost, já jsem mu ten můj zelenej pas vytáhl z podpaží a šel jsem s posádkou, protože ta hned odcházela. A on zazmatkoval, nereagoval a měl ještě za sebou spoustu lidí a byl sám. Tak jsem odešel, a tak jsem se dostal do Ženevy.“

Zdálo se mi, že jsem v Československu, že jsem v lese a že chci přes hranice, ale nemůžu

Vzpomíná, že poté, co přijel do Švýcarska, měl často noční můry. „Zdálo se mi, že jsem v Československu, že jsem v lese a že chci přes hranice, ale nemůžu. Nebo se mi zdálo, že jsem na druhé straně hranic a že chci zpátky domů, ale nemůžu. Nebo že jsem doma, nikdo tam není a všichni se mě bojí, protože nemám u sebe žádné doklady.“ Když to pak vyprávěl jednomu kamarádovi, řekl mu na to: „No to máme všichni emigranti.“

Ze Švýcarska byl pamětník se svou rodinou v kontaktu prostřednictvím dopisů, které ale byly často zadržovány. Stejně tak mohli telefonovat, ale mluvit jen opatrně a o běžných věcech. Josefa také kontaktovala tajná policie s tím, aby se stal jejich spolupracovníkem. Na oplátku by mohl dostat československý pas a vídat se se svou rodinou. Odmítl. Důsledky to samozřejmě mělo i pro jeho rodinu v Československu. Sestru přeložili na horší místo a bratr se svou manželkou nakonec také v roce 1971 emigrovali.

Josef nejdříve pracoval manuálně v podniku, který zásoboval ženevskou vodovodní síť, pak v lékárně a nemocnici. „Pak mi někdo řekl, abych se přihlásil v církvi. A oni mě velice pěkně přijali a hned jsem nastoupil jako farář – nejdřív v menším městě, pak jsem přešel do Ženevy.“ V Curychu se také zapojil do české farnosti, kterou založil Přemysl Pitter, a více než rok, v letech 1985 a 1986, pobýval v Americe, kde byl farářem v Západní Virginii.

Se svou manželkou Doroteou mluví německy a také francouzsky a s dětmi – Kristianem Gabrielem, který je profesorem matematiky na univerzitě v New Yorku, a dcerou Naďou Milenou, která je tlumočnicí v OSN – francouzsky.

Vojáci nás srdečně zdravili a usmívali se, to byl krásný první dojem

Dnes říká, že sametovou revoluci v roce 1989 už trochu očekával, protože sledoval, co se dělo v Sovětském svazu za Gorbačova. Jako farář musel zůstat ve Švýcarsku na vánoční svátky, ale hned po nich odjel do Prahy.

První silný moment zažil hned na hranicích. „Vojáci nás srdečně zdravili a usmívali se. Provázeli nás přes hranice. To byl krásný první dojem, něco se naprosto změnilo.“ Do Československa se pak vracel často a brával s sebou i lidi ze svého farního sboru. „Pár měsíců po pádu železné opony jsem do Prahy zavezl asi padesát lidí z mého sboru. Byl jsem strašně na rozpacích, protože bylo málo restaurací, a když jsme někam přišli, tak nám řekli, že to je obsazené.“ Nepřívětivá atmosféra se ale změnila po návštěvě sboru v pražských Bohnicích, který u nich v Ženevě dříve zpíval. Sídliště na ně působilo ošklivě, „jako rána do hlavy“, ale to se změnilo po setkání s dívkami ze sboru a s jejich rodinami. „Ty dívky, když byly u nás, tak byly v různých rodinách. Takže ty dívky si je taky rozebraly do rodin. Oni říkali: ‚Ten vnějšek je něco strašidelného, ale když člověk přijde do těch bytů, tak to je útulné a pěkné.‘“ A sám Josef pak byl zván na hodně míst, aby vyprávěl své zkušenosti. A dál organizoval zájezdy Ženevanů do Prahy a do Čech.

Nakonec se v Praze ve farnosti u Salvátora na šest let usadil. „Bylo to strašně zajímavé, chodilo tam hodně lidí. Já jsem měl jinou češtinu, než byli zvyklí, a starší lidi byli rádi, že slyšeli slova, která dlouho neslyšeli.“ Moc rád také vzpomíná na diskuse s mladými lidmi o náboženství, křesťanství a vůbec dnešním životě. Společně také hodně cestovali, třeba do Berlína, Vídně nebo českých vesnic v Rumunsku.

Dnes pamětník stále pracuje jako farář – navštěvuje staré lidi v domovech, jezdí kázat a zapojuje se do chodu české farnosti v Curychu. Také působí ve výboru, který podporuje vybrané české organizace, které pečují o děti. Po pádu komunismu také vydal několik knížek. A do budoucna se stále dívá s nadějí.