Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Beneš (* 1923)

• narozen v roce 1923 v Sergejevce ve volyňské oblasti

• otec byl starosta obce Sergejevka

• František zažil v roce 1943 vypálení Sergejevky

• odešel na vojenský výcvik do města Sadagura

• v roce 1944 odešel do armády generála Svobody

• prošel boji na Dukle

• v roce 1945 přišel do Československa

• žil na jižní Moravě, kde se ho dotkla kolektivizace

Život v Sergejevce

Vesnice Michna-Sergejevka (někdy též Sergejovka), nazvaná po knížeti Sergeji Seregejeviči Cetvertynském, vznikla až v pozdější fázi kolonizace rozsáhlé a úrodné volyňské krajiny. Podle sergejevské kroniky sepsané ex post na počátku 90. let byla obec založena asi v roce 1894. Dělila se na dvě kolonie. Jejími zakladateli byla především druhá generace českých emigrantů, kteří sem již nepřicházeli z Čech, ale z jiných vesnic na Volyni. Jednalo se tedy o formu vnitřní kolonizace. To byl také případ Anny a Jana Benešových, prarodičů Františka Beneše, kteří do Sergejevky přišli z více než sto kilometrů vzdáleného Kvasilova.

Začátky byly těžké, hlavní starostí bylo zabezpečení obživy. Díky své píli a dobrému hospodaření se ale čeští rolníci postupně vypracovali a vyhloubené zemljanky nahradily zděné dvory. V roce 1895 se manželům Benešovým narodil třetí syn Josef. Po první světové válce se Josef Beneš oženil, s manželkou Anežkou vybudovali v rodné Sergejevce vlastní hospodářství a narodili se jim tři synové: Břetislav, František a Miroslav.

Meziválečná léta přinesla obci poklidný rozvoj. Z dotazníkové akce Svazu Čechů z Volyně, která je součástí stejnojmenného archivního fondu uloženého v Národním archivu, vyplývá, že v obci žilo 223 osob české národnosti, 66 ukrajinské a 9 polské. Benešovi se stejně jako převážná většina obyvatel vesnice živili zemědělstvím, pěstovali mnohé plodiny, včetně chmele. Většina rodin hospodařila na polích o velikosti od deseti do dvaceti hektarů. Nechyběli však ani živnostníci – v obci fungovaly kovářské, krejčovské a obuvnické dílny, nákup nejnutnějších potřeb zajišťoval místní koloniál. Rozvíjel se také kulturní život. V Sergejevce sice nebyl Sokol, ale vzdělávací a společenskou funkci plnilo kolo České matice školské, divadelní kroužek založený v roce 1928, pěvecký, který vznikl o pět let později. Kromě toho byla v obci k dispozici knihovna, vzdělání probíhalo v místní polské škole. 

Léta míru a prosperity ukončil výbuch druhé světové války. Západní Volyň společně s východními částmi Polska byla nejprve okupována Sovětským svazem a o dva roky později nacistickým Německem. Na Volyni se roztočila strašná spirála násilí. Nejprve jí padli za oběť Židé, poté ukrajinští nacionalisté systematicky vraždili Poláky, kteří jim opláceli stejnou mincí, a ani Němci se nezdráhali ušpinit si ruce od krve. Dne 13. července 1943 bylo v Českém Malíně povražděno 377 osob, 73 se podařilo zachránit. František Beneš vzpomíná, že o krutém osudu, který stihl obyvatele této české vesnice, věděli. Tehdy ovšem netušil, že sami se o čtyři měsíce později stanou obětí podobného masakru.

Vypálení vesnice

Ráno 11. listopadu 1943 nic nenasvědčovalo tomu, že zakrátko dojde k tragédii. Stalo se tak poté, co se zvedla mlha, načež německá letadla začala bombardovat Sergejevku a ostřelovat prchající obyvatele. František Beneš se ukryl pod sýpkou, po odletu letadel z úkrytu vyšel a vůbec nevěděl, co se děje. Jak vzpomíná, bylo asi půl jedenácté dopoledne. Od Nesvič přijela kolona německých nákladních vozidel s pěchotou, část pokračovala dále, část se přiblížila k Sergejevce. Vojáci posilnění alkoholem vpadli do vesnice. Podle svědectví Františka Beneše se na masakru podíleli také Poláci v německých uniformách. Připomíná si rozhovor dvou polsky hovořících vojáků, z nichž jeden na dotaz, proč nestřílí, odpověděl, že už nemůže, neboť se v něm hnulo svědomí.

Obyvatelé Sergejevky se snažili s útočníky vyjednávat a zamezit dalšímu zabíjení, argumentujíce, že všechny kontingenty jsou řádně plněny. Podle kroniky byl velitel německé posádky v Nesviči původem ze Sudet a při zjištění, že obec obývají z převážné části Češi, dovolil hašení hořících domů. Střílení nevinných civilistů nicméně pokračovalo dále. Několik sergejevských mužů se s bílou vlajkou vydalo s Němci vyjednávat. Po dohodě s německých důstojníkem – snad zmiňovaným velitelem nesvičské posádky – se podařilo dalšímu zabíjení zamezit.

Když střelba utichla, pokusil se František Beneš zraněné či mrtvé zachránit z hořících domů: „V tom samým baráku syn šil na verpánku, toho jsem vytahoval. Na verpánku jsem vzal, protože v druhej světnici postele byly podpálený, hořelo, rychle pryč. Tak jsem ho chytil, vytáhl, vokno vyrazil a vyhodil ho z vokna, poněvadž byl tvrdej už, a dvě děti takový maličký vyhodil. Tady v tej světnici manželka měla čtyři průstřely plic. Jak dejchala, tak ta pěna… Ale seděly vedle ní dvě babičky, pomáhaly jí, já nevím, co tam dělaly, ale povídám: ‚Pryč, vytáhnout ji pryč.‘ No, a potom jsem šel, tam jsem skončil. Antonín Novák se jmenoval. Přišel jsem, vytáhl jsem ho, na prahu, byl střelenej tady do toho (zezadu do hlavy – pozn. ed.). Byl takovej macatější a doškovice hořely, krovy padaly, oheň, no, a tak už mu ta tvář hořela, tak jsem ho chytil v podpaží a odtáhl kus…“ Tehdy František Beneš ještě netušil, že Antonín Novák by byl jeho tchánem, po válce si totiž vzal jeho dceru Annu.

Celkem bylo toho dne zastřeleno 32 osob (v dotazníku Svazu Čechů z Volyně je uvedeno 17 zabitých Čechů, 12 Ukrajinců, 4 osoby těžce zraněné), mezi zavražděnými byla nemluvňata i staří lidé. Dosud není zcela jasný důvod tohoto řádění. František Beneš zmiňuje švagrovou Antonína Nováka, která byla svědkem toho, když příslušníci Ukrajinské povstalecké armády (UPA) přišli v noci za Antonínem Novákem s tím, že potřebují jeho koně. Odmítnout se dalo jen stěží. Podle Františka Beneše nešťastná žena o této události hovořila v krajském městě Lucku, zdali přímo na gestapu, není jasné. Sergejevka naštěstí nesdílela osud Českého Malína – tudíž se zřejmě nejednalo o připravenou likvidaci celé vesnice –, a je tedy možné, že útok byl spíše namířen proti ukrajinskému podzemí než proti českým krajanům.